Zvědavec

Kultura

Kam kráčí český film?

Michal Podolák( více o autorovi > )

22.8.2008

Nebudu se detailně zabývat plochým a přihlouplým dějem, ale pokusím se na těchto dvou případech dojít k obecnějšímu závěru.

Prvním filmem byl Gympl. Celkem zajímavou recenzi si můžete přečíst na Britských listech. „Poselství“ Gymplu by mohlo znít: Mládí, to je „svoboda“, kterou představuje alkohol, cigarety, drogy, sex a sprejerství. A hlavně beznaděj zhnusení pokřiveným světem dospělých. Učitelé jsou staromódní a jediný „moderní a pokrokový“ kantor, jenž gymplákům rozumí a dokonce se s nimi zúčastní sprejování na Letné, je propuštěn, aby se škola zavděčila bohatému a arogantnímu mecenášovi, který svým sponzorským darem zajišťuje, že jeho syn nepropadne. Z filmu je po celou dobu cítit znechucení mladých společností a bezvýchodností situace stejně jako absolutní rezignace a vyhoření střední generace. Výsledným pocitem z filmu je celková beznaděj, která vlastně jen podporuje to, co je v něm popisováno.

Nemohl jsem si nevybavit dva filmy se studentskou tématikou, které mám opravdu rád. Jde o klenoty české kinematografie Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života. Postavíme-li kterýkoli z těchto dvou filmů vedle Gymplu, je vidět ten propastný rozdíl, jenž nevypovídá pouze o kvalitě filmu, ale i o atmosféře doby svého vzniku. Člověk, kterého jsem si nesmírně vážil, ale který již bohužel několik let nežije, říkával, že umění v sobě vždycky nese odraz doby, v níž vzniká. Vždycky, když zahlédnu nějaký film pro pamětníky nebo naopak kousek současné tvorby, musím si na jeho výrok vzpomenout.

Trochu odbočím - nedávno jsem jako dárek dostal knížku Protektorát Čechy a Morava v obrazech. V části věnované kultuře je seznam celovečerních filmů (českých!) natočených v období 1939-1945. Skoro všechny filmy jsou známé a – nebojím to se říci – legendární. Závratný je počet: 114 celovečerních filmů. 114 velmi kvalitních celovečerních filmů natočených v době, kdy se Evropa zmítala v děsivém válečném běsnění a ti, kteří stejně jako dnes tahali za nitky, již plánovali, kam se bude svět po válce ubírat.

Druhý film nesl název, který celkem dobře vystihuje nejen jeho poselství, ale i stav celé společnosti: Po hlavě… do prdele. Každý film pracuje s nadsázkou, přesto mi přijde zvrhlé, když je popisována rodina, v níž se otec živí jako nájemný vrah a jeho „práce“ je prezentována s naprostou samozřejmostí. Vlastně stejně, jako „práce“ sousedky pornoherečky, za níž se stavuje malý syn s kamarádem přímo na plac. Pocit z filmu je obdobný, jako z prvního zmíněného – znechucení, smutek a beznaděj.

Poselství současné filmové tvorby je poměrně přímočaré. Nesnaží se nic malovat na růžovo, ve své surovosti nám říká: „Nalézáte se v nejhorším marasmu, ze kterého není cesty ven, tak se s tím smiřte a společně se tomu smějme, protože to je tak jediné, co se s tím dá dělat.“

Diskuze

25 příspěvků ( 25 nových)