Zvědavec

Kultura

Na profíky si nehrají

Věra Kohoutová( více o autorovi > )

15.10.2000

Byl to fajn večer. A pokud si sama pamatuji, byli jsme v minulosti na jejich vystoupeních již několikrát..." Klika má repete," hlásal plakátek porůznu pohozený na stolech a nakonec i pozvánka na webové stránce Lannyho Rosického Canada-cz.com. Pokaždé na Masaryktownu. Bezprostřední uvítání, milý a uvolněný Lanny dokáže vždycky lidi příjemně naladit. A také v tu pravou chvíli poděkovat. Zač? Za přízeň přece. Za přízeň posluchačů, kteří to mají ve většině případů na Masaryktown přece jenom dále než do svého oblíbeného obchodu s potravinami.

Ale za kulturou se na Masaryktown už zvyklo jezdit. Ze hry bohužel vypadla hospoda u Vlastičky, kde se obyčejně kdysi české kapely scházívávaly a roli centra schůzek Čechů ještě přežívši další česká hospoda u Marušky (Juction Gardens) nestačila za tak krátkou dobu převzít. "Zbyla" tedy restaurace Praha. Samozřejmě ono zbyla je v uvozovkách, neboť takovýto zbytek možností by vzala a všech deset ještě olízla nejedna komunita kanadského multikulturalismu. Je to prostředí krásné, kultivované a kulturní. Prostředí s příjemnými lidmi, rychlou obsluhou a chutným jídlem (v opravdu výběrových porcích). Prostředí, kam většina z nás velice ráda pozve hosty odkukoli na návštěvu jako do místa, kde je "milo a hezko" posedět a pokecat, a to nejen v češtině.

Takže zpět k Lannymu. "Představovat budu později, postupně, jak budeme jednotlivé skladby hrát," řekl při prvních tónech Fire Ball Mail. Pramínek vlasů byl posluchačům přirozeně mnohem bližší. Mnozí se s chutí přidali, jiní doslova a do písmene, např. jako já, civěli zpěvákovi do úst, jako by chtěli text z jeho rtů číst sami pro sebe. Sentiment? Třeba, ale nejen ten, třeba také malý test, nakolik a kolik slov člověk už zapomněl... Stejný pohled se nabízel i u Takový schody do nebe nebo Já dávno si přál nebo stále populární a oblíbené Dej mi víc své lásky a u poslední rozlučkové To všechno vodnés čas... Ať chceme nebo ne, jedni více - jiní méně, pořád se cítíme být na oněch málo let po pubertě, kdy jsme každý nový tón doslova hltali a kdy si nás mj. ovinula vlna S+Š (dvou Jiřích - Suchého a Šlitra) a Beatles doslova kolem svého prstu. A také přivátá vlna nastoupivšího rock-and-rollu.

Dodnes si s Peťasem jdeme rádi poslechnout a také si nejlépe zatancujeme při rytmu rokenrolu. Samozřejmě že při tom kdysi vytouženém americkém. Uvolňuje nás svoboda, která z něj dýše a přirozenost pohybu, kterému se tělo velice rádo poddává. A melodika. Jak byly kdysi skladby melodické! Dají se notovat v kterémkoliv období a v kterémkoliv věku. Své kouzlo nikdy neztratí. (Moc vzpomínám, znamená to, že opravdu stárnu - anebo už jsem tam?) Ať je tomu jakkoliv, Klika ve svém naladění , myslím onom člověčím naladění, je něco, co moje duše čas od času potřebuje. Kluci - dovoluji si je tak nazvat a vím, že se na mě určitě nezlobí -, si nehrají na profíky. Hrají pro radost svou a jiných. Hrají pro potěšení asi tak, jako by si hráli doma při otevřeném okně. Jakoby chtěli konkurovat tomu jedinému na světě - být při oblažování lidských duší. A to se Zdenku (kytara a sólový zpěv) a Dáše Breuerovým (kytara), Štefanu Molnárovi (foukací harmonika a sólový zpěv), Mirku Neumannovi (kytara a sólový zpěv), Janu Hankovi (jako hostujícímu vynikajícímu houslistovi), a Lannymu Rosickému (šéfovi kapely, kytaristovi a sólistovi) - jemuž se jeho původní křestní jméno Vladimír z přirozených pohnutek nelíbilo, takže se jmenuje tak, jak se jmenuje nyní -, skutečně po dlouhou dobu daří (a třeba se Mirek jednou bude snažit koncentrovat natolik, že i slova písniček mu půjdou na jazyk jaksi automaticky a že nezmešká svůj nástup...nic ve zlém, Mirku, stejně Ti fandím). Nakonec, on to Zdeněk ve svém citátu na pracovním fermanu vystihl perfektně: "Když to šlape, tak je to jedno, jak je to pomalu..."

Takže, pánové z Kliky, někdy příště zase na slyšenou, byli jste prostě fajn.