Zvědavec

Komentáře

Čtyři zážitky z cesty Praha Toronto

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

30.11.2011

Zážitek první: S nožem v letadle

Odbavování na letišti v Praze proběhlo hladce, bezpečnostní kontrolu před vstupem do terminálové haly bych označil za „ponižující ještě v rozumné míře“. Nemusel jsem sundávat boty, pouze pásek od kalhot (nikdy jsem nepochopil důvod, proč právě pásek, copak se v něm dá ukrýt bomba? Jediné vysvětlení mě napadá, že pohled na chlapa s kalhotami v ruce je pro personál obsluhy k popukání a krásně člověku ukáže, kde je jeho místo. Je to ve stylu vyžadujeme to, protože můžeme.) Nebylo žádné osahávání ani objíždění hledačem kovu, pouze průchod bezpečnostním rámem.

„Máte tam nůž,“ povídá kontrolorka u obrazovky poté, co má brašna projela rentgenem.

„Nůž? Kde?“

„Podíváme se“ a sáhla najisto do kapsičky mé brašny. Byl tam.

„Jejda, já jsem ho tam zapomněl. Co teď?“

„No, neměl byste ho mít,“ řekla a věnovala se dalšímu cestujícímu.

Nerozhodně jsem tam stál. Mám ho odevzdat? Bylo mi ho líto, byl to kvalitní švýcarský nůž. Ale nikdo po mě nic nechtěl. Chvíli jsem ještě okouněl kolem a když se nic nedělo, pomalu jsem se sbalil, navlékl si pásek, vzal brašnu a pokračoval do haly. Nikdo mě nezastavil. Bylo to neuvěřitelné. Prošel jsem s odhaleným kapesním nožem do letadla a odletěl s ním ve zdraví až do Amsterdamu. :)

Zážitek druhý: Ovce, ovce a nic než ovce

Vždy, když přijíždím z Kanady, jsem na vstupu do EU, lhostejno v které zemi, vystaven nesmírně ponižující a buzerační kontrole. Nedá se to srovnat se vstupem do žádné jiné země světa, dokonce ani z časů bolševika – a že jsem jich už pár navštívil. Mám vždy pocit, že vjíždím do opevněného vězení a ne do Evropy.

Teď ale z opevněné bašty zvané EU odjíždím a cestující pokračující dalším letem už neopouštějí uzavřený prostor, byla tedy naděje, že už další prohlídku absolvovat nebudu.

Došel jsem bez obtěžování až ke gate F9, odkud mělo odlétat letadlo do Toronta. To bylo nadějné. Možná, že o ten nůž nakonec nepřijdu, bylo by mi ho líto. Nástup do letadla už bývá formalita.

Ach, jak jsem se mýlil. Měla mě upozornit podivná stěna se zabíleným sklem a dlouhá, předlouhá řada cestujících vinoucí se kdesi za tu neprůhlednou stěnu a posouvající se hlemýždím tempem vpřed.

V čekárně velké obrazovky a na nich nepřetržitě běželo instruktážní video: Tři kroky k bezproblémové kontrole, se to jmenovalo. Na videu usměvaví a spokojení cestující nejprve ochotně odevzdali všechny tekutiny, šampony, kosmetiku, krémy a zubní pasty do připravených kontejnerů (krok první), pak – opět s úsměvem – si svlékli kabáty, zuli obuv, vytáhli pásky z kalhot, vybalili všechny mobily, notebooky, brýle a další osobní předměty do krabiček pro prosvícení rentgenem (krok druhý) a nakonec – stále s úsměvem a klidní – vstoupili jeden po druhém do kójí, zvedli ruce nad hlavu a setrvali několik vteřin, než také usměvavá bezpečnostní služba dala pokyn k vystoupení z kóje. Vše šlo hladce a rychle.

V podobném duchu byla i vytištěná informace na zdi. Schválně jsem si ji pečlivě celou přečetl. Nikde se tam nehovořilo o tom, že by cestující měl právo odmítnout svlíkací skener. Tak to jsou tady dále než v USA. Tam, pokud mají svlékací skenery pro kontrolu cestujících, je vždy uvedeno, že člověk může průchod odmítnout a bude místo toho podroben osobní prohlídce. Tady nic takového nebylo.

S obavou jsem se postavil do řady a moje nervozita ještě vzrostla, když se řada konečně posunula a já mohl nahlédnout za neprůhlednou stěnu a sledovat neuvěřitelnou důkladnost holandských fašistů. Měl jsem u sebe ten nůž. Šance, že by ho přehlédli, byla téměř nulová. A k tomu mě čekalo ponižující striptýzové vystoupení. Pozoroval jsem lidi před sebou. Někteří si ještě dlouho předtím, než na ně došla řada, vytahovali pásky z kalhot a zouvali boty, ženy si ještě ve frontě sundávaly kozačky. Byla to skličující podívaná na řadu ovcí postupující k porážce své důstojnosti.

Konečně jsem přišel na řadu. „Mám tady nůž,“ povídám gestapákovi v uniformě. Kupodivu mě nezastřelil. Přiznání je polehčující okolnost. Nůž mi vzal a pohybem ruky vyzval ke vstupu do skeneru.

„Já tam nejdu,“ řekl jsem pevně.

„Nejdeš?“

„Ne.“

„OK. Tak tady“ a ukázal mi na bezpečnostní rám zahrazený páskou. Museli kvůli mně tu pásku odepnout. Prošel jsem rámem aniž bych si zul boty (nikdo mě k tomu nevyzval) a oni zase tu pásku natáhli zpět. Následně jsem byl nucen strpět na sobě pracky kontroly, ale bylo to celkem běžné a nijak zvlášť důkladné osahávání. Na rozdíl od americké TSA se nehrabali člověku v přirození ani v zadku. A to bylo všechno. Ale o tom, že člověk může průchod skenerem odmítnout, nebylo v instruktážním videu ani slovo.

O nůž jsem ale přišel.

Zbývající čas do chvíle, než nás začali pouštět do letadla, jsem strávil pozorováním odbavování dalších ovcí. Třístupňovou prohlídkou procházeli všichni. Včetně posádek letadel. Bylo neuvěřitelné sledovat stewardy a kapitány v šik uniformě, jak zvedají ruce v kabince skeneru a ochotně vybalují obsah svých kapes a příručních zavazadel.

Zhruba dvě třetiny cestujících byly nuceny ještě i po průchodu svlékacím skenerem nechat se osahat gestapáky. Brzy jsem pochopil proč. Obrazovky služby totiž byly obráceny tak, že jsem na ně viděl. Při prosvícení skenerem se na nich objevila skenovaná postava a podezřelé místo nebo místa byla na obrysu označena bílým flekem. Gestapáci se pak ještě pohmatem přesvědčili, že ten flek není schovaný kulomet.

Tak proč tedy skenujou, když dvě třetiny cestujících ještě stejně prohmatávají? Odpověď je stejná: protože mohou. A protože proti tomu nikdo neprotestuje.

Pokud mohu posoudit, ze šesti set cestujících v Boeingu 747 jsme byli pouze tři cestující, kteří odmítli průchod svlíkacím skenerem. Kromě mě odmítly ještě dvě černošky v muslimském úboru čádor. A tyto dvě černošky nebyly dokonce ani osahávány! Prostě jen prošly bezpečnostním rámem! Jak je to možné? Piloty v uniformách šacujou a je nechají jít!? Dokážete to vysvětlit? Mně to hlava nebere.

Co říct na těch šest set lidských ovcí? Co říct o úrovni jejich lidské důstojnosti, o jejich ochotě se postavit zvůli státu, o jejich posedlosti bezpečím a o jejich naivitě, se kterou věří své vládě? Ovce se neptají. Ovce jdou, kam je vedou. Až pod nůž. Ochotně a mlčky.

Zážitek třetí: Černoška

Cestou z Amsterdamu do Toronta seděla přes uličku zajímavá rodina. Paní blondýnka, běloška, hezká, kolem 25. Chlap také běloch seděl v řadě před ní. A s nimi tři děti ve věku tak 2-3 let. Dva bílí kluci - jasně jejich děti - kolem tří let. A jedna malá černoška, odhaduji tak na 2 roky. Ta holčička měla úžasně krásné, dlouhé řasy, jaké by jí jistě záviděla nejedna modelka. Myslím, že jednou z ní bude krásná holka. Rodiče se chovali ke všem dětem úplně stejně a hezky. Každé z nich co chvíli brali na klín, mazlili se s nimi. Děti byly slušně vychovány, nebyly rozcapeny, za celou cestu ani nezafňukaly, buď spaly nebo si celkem tiše hrály. Bylo vidět, že jim nic nechybí. Vedle otce o řadu vpřed seděl jeden jejich kluk, matka, druhý kluk a ta černá holčička seděli vedle mě přes uličku. V průběhu letu si děti měnily místa, kluk, co seděl s otcem, přišel za matkou a holčička šla k otci, pak zase tam šel druhý kluk.

A já jsem celou cestu přemýšlel, co vede bílý, očividně normální pár s vlastními hezkými dětmi k tomu, aby si adoptoval černošku. Vždy si při tom vzpomenu na knihu Rok kohouta od Terezy Boučkové, kde popisuje vlastní hororové zkušenosti s podobnou adopcí.

Zážitek čtvrtý: I elektrická cigareta je v letadle zakázána

Pamatuji ty jednoduché časy před dvaceti léty, kdy jsem začal létat z Kanady do Československa. Dlouhou mnohahodinovou cestu jsme si krátili postáváním v zádi letadla s cigaretou v ruce. Někteří se ani neobtěžovali chodit na konec letadla a kouřili tam, kde seděli. Všechna sedadla byla vybavena popelníčky. Tento relikt minulosti ostatně najdete v mnoha letadlech ještě dnes. Cesta tehdy byla příjemná a rychle ubíhala. Příjemná byla nejen kvůli možnosti kouřit, ale i kvůli většímu prostoru mezi sedadly – věděli jste, že se tento prostor za posledních dvacet let postupně zmenšil o řadu centimetrů?

Pak se kouřit v letadlech přestalo. Prý protože pasívní kouření ohrožuje zdraví ostatních cestujících. Nikdy jsme se sice nedozvěděli, kolik ubohých cestujících zemřelo tenkrát v letadle následky vdechnutí cigaretového kouře, ale budiž. Zvykli jsme si.

Minulý rok jsem si pořídil elektrickou cigaretu. Velikostí a tvarem vypadá jako normální cigareta. Uvnitř skrývá baterii a nikotinovou náplň. Potáhnete, špička se rozzáří (je tam žárovka) a vdechnete svou dávku jedu. Vyfouknete pouze obláček páry. Žádný smrad, žádný kouř do ovzduší nejde. Jeden z důvodu, proč lidé vymysleli elektrické cigarety, byl právě zákaz kouření v místech, kde to z nějakého důvodu vadí. Doufal jsem se, že mi cesta uběhne s touto hračkou malinko příjemněji. Ale ouvej.

Stál jsem v zádi letadla s touto cigaretou jen chvíli, když mě uviděl steward. „Tohle je zakázáno, sir“ povídá mi.

„Tohle je elektrická cigareta,“ odtuším já.

„Sir, i elektrická cigareta je zakázána!“

„Ale tahle byla vyrobena právě pro místa jako letadlo, aby kouř neobtěžoval lidi!“

„Naše společnost zakazuje i tyhle cigarety.“

„Proč? Žádné ohrožení zdraví pasivním kouřením se nekoná!“

„Protože“ (a teď se podržte, ale opravdu to řekl) „vypadá příliš realisticky!“

„Vypadá příliš realisticky? A to je nějaký důvod?“

„Sir, já s vámi nebudu diskutovat. Pokud ji neschováte, informuji kapitána letadla.“

Začínalo jít do tuhého. Bylo mi jasné, že tuhle bitvu nevyhraji. Schoval jsem cigaretu do kapsy a odebral se na místo s prázdnou pohrůžkou „budu si stěžovat“.

„To můžete. Přinesu vám k tomu formulář.“

Opravdu ho po chvíli přinesl.

Stížnost jsem nakonec nenapsal.

(Podobné téma z posledního zážitku zpracoval i Jan Zíma na svém blogu v článku Tvrdě na kuřáky.)

Diskuze

113 příspěvků ( 113 nových)