Zvědavec

Komentáře

O strachu

Alexa( více o autorovi > )

23.11.2011

Nechci si dělat nároky na tu jedinou a správnou pravdu, ale - jak jinak - myslím, že vím proč jsou lidé pasivní a proč hnutí jako je OWS nepřináší to ovoce, které si mnoho nadšených revolučních komentátorů přeje vidět a i ochutnat.

Před lety jsem četla jeden populárně vědecký článek na téma žraloků. Že to nesouvisí? Počkejte, pointa příjde.

V článku autor popisoval zajímavá setkání  námořníků po celém světě se žraloky neuvěřitelných rozměrů. Jeden z nich měl prý i napadnout ponorku amerického námořnictva a pohrávat si s ní jako s klacíkem. Pravda nebo lež? Na tom tolik nesejde. Důležitý je jeden fakt, který autor ve svém článku vystihl. Totiž to, že mezi žraloky a lidmi je jeden významný rozdíl(mimo tu hromadu vcelku zřejmých). Tím rozdílem je strach.

Lidé jsou ve svém jednání řízeni strachem. Díky strachu jsme rozvinuli výrobu zbraní téměř k dokonalosti(Přesto nepochybuji, že je možné vyhladit populace mnohem efektivněji než biologickými zbraněmi nebo těmi jadernými. Jen jsme na to ještě nepřišli.), díky strachu jsme se začali sdružovat do větších celků jako tlupy, komunity, vesnice, města, státy...

Strach nás nutí dělat si zásoby, zřizovat si pojistku na zdraví, na život, na nehodu a co nás to přitom stojí na nákladech, které musíme splácet ze své každodenní práce.

Samozřejmě, že leckdo může namítnout, že mít pojistku nebo úspory není projevem strachu, ale zodpovědnosti.

Ano, to se přeci ani nepokouším zpochybňovat. Mým záměrem bylo poukázat na závažnost a dopad faktoru strachu na naše životy. Netřeba zmiňovat autorův postřeh, že žraloci jsou řízeni hladem a zvědavostí(dle autora) a strachem příliš netrpí.

Jaký význam má strach pro hnutí OWS a další snahy? Osobně se domnívám, že velký a přidám zkušenost z vlastního života.

Určitou dobu jsem pracovala ve východoasijské společnosti zabývající se stavbou serverů pro jednu známou značku v oboru výpočetní technologie. Práce byla špatně placená a za ne příliš výhodných podmínek(jak jinak lze nazvat práci se smlouvou pod agenturou, neustále prodlužovanou po 3 měsících a s neustálým nutkáním nadřízených nenechat vás ani 5 sekund v klidu). Ale abych parafrázovala každodenní sdělení medii: „Je krize a musíme si utáhnout opasky!“. Nakonec, kdo z nás chce být příživníkem na podpoře, i přesto, že během zaměstnání odvádíme státu dost na to, abychom si to během nezaměstnanosti(ve které si jistě každý z nás kdo ji zažil libuje...) vybrali nazpět.

Po delší době, jsem si všimla zajímavého fenoménu. Totiž, byla jsem na výrobní lince, kde se provádí montáž serverů. Vzhledem k tomu, že dnes máme rovnoprávnost, jsou na lince vždy a pouze ženy. Tak je to rovnoprávné. Pardon, nemohla jsem jinak.

Po téměř celé délce linky je několik pozic, z nichž každá má svůj specifický úkol. Na začátku se rozbalí šasí zabalené do pěny, pak se připojí kabely, poté se vloží základní deska, přidají se další komponenty jako chladič, zdroj, popřípadě přídavné karty. Pak se založí procesor(y) a paměti, popřípadě pevné disky. Následně se vše sešroubuje a složí a po kvalitě(=kontrole kvality) se počítač testuje. K tomu, aby taková linka fungovala co nejefektivněji je třeba postavit ty správné lidi na správné pozice, protože ne každý ovládá každou operaci nejlépe.

K tomu, aby byla výroba plynulá je potřeba dosáhnout stavu, kdy každý má za úkol takový počet operací, které stihne za určitý čas, který je stejný jako u jiného člověka na jiné pozici. Zkrátka každý musí dělat své úkoly přibližně stejně rychle, jako ten před ním a jako ten po něm. To je však teorie a ne vždy to jde.

A co to všechno má společného se strachem? Zdánlivě nic. Ve skutečnosti však podobná výroba funguje právě na principu strachu, i když to žádná z žen na takové lince zřejmě nepřipustí. Je totiž úplně jedno, jak děláte, důležitý je ten nevyřčený tlak z toho, že ten, kdo je před vámi má už skoro hotovo a ten co je za vámi už nemá co dělat. To znamená jediné: děláte pomalu! Jak by ne. Ve výrobě podobného charakteru totiž děláte vždy pomalu. Neustále jste jen tolerováni svými benevolentními zaměstnavateli, kteří vám vlastně dávají ještě šanci a říkají vám, že můžete být rádi, že máte takovou práci(bez legrace). Jen musíte dělat víc.

A každý z těch co dělá na lince je svým způsobem sám se svým strachem. Jen těžko se přiznává, že nejste tak dobří jako ti kolem vás a proto děláte a jen tiše nadáváte na to, kam jste se to dostali.

Podobně si představuji vnitřní fungování současného společenského zřízení. Každý z nás je kolečkem v soukolí a každý z nás ne že by chtěl být v předu, ale žádný z nás nechce být tím vzadu, který zaostává. Je to strach z toho vyčnívat z řady v tom negativním slova smyslu. Být nejhorší, nejpomalejší, nejhloupější či cokoliv jiného co si dosadíte. Je to právě ten strach z toho jak můžeme skončit, který nás paralyzuje, a který způsobuje, že mlčíme a dál si neseme svůj kříž. Pokud totiž „vypadnete z rytmu“ a neděláte jako ti ostatní, začne na vás být dobře vidět. A co se stane pak? Postaví se za vás někdo? Bude vás někdo hájit? Ptejme se sami sebe.

Na celé té zkušenosti mě zaráží jedna maličkost, která je však ve své podstatě esenciální. Jakmile jsme spolu začaly všechny mluvit o tom, že tempo, kterým děláme je vražedné(aniž by kterákoliv z nás přiznala, že nás tlačí především strach z toho, že náš výkon nebude alespoň v průměru), zjistily jsme, že vlastně všechny sdílíme stejný pocit. Všechny jsme se obávaly dělat méně než ostatní a tím se tak hnal výkon linky do vysokých čísel za hodinu. A proč to vlastně říkám?

Tím největším nepřítelem často nejsou ti zlí mocní kapitalisté nebo politici(které si mimo jiné volíme sami, protože věříme jejich laciným slibům a pouštění strachu), ale my sami, protože nejsme schopni spolu otevřeně mluvit a spolupracovat.

Bojíme se odhalit svou slabinu, bojíme se dát najevo obavu z toho, že skončíme kdesi daleko vzadu, ostatní nám utečou a my budeme tím, kdo to všechno slízne. Ti z nás, kteří mají ještě větší strach, mnohdy hystericky kopou a nadávají ostatním ve snaze přikrášlit svou pozici, která je však veskrze stejná jako u těch ostatních.

Tím, co jsem tu napsala, nechci banalizovat snahy OWS a dalších přidružených protestních akcí. Je dobré vidět, že lidé jsou nespokojení, a že je jich hodně. To je však jen zlomek z toho, co se musí odehrát v útrobách společnosti.

Jinými slovy: přiznali jsme si, že společnost jako organismus má nemoc, nyní musíme začít rozumět tomu kde se ta nemoc vzala, co způsobuje a jak ji vyléčíme. Můžeme použít chemoterapii a ozařování a nebo změnit životní styl. To první je snadnější a v důsledku však méně účinnější s často až katastrofálními výsledky(myslím například Egypt, Lybie, Česká Republika ...), to druhé se týká každého z nás a snad právě proto je to tolik opomíjené.

PS. V současné době mám již jinou práci. To však nemění nic na tom, co jsem zde popsala. Podobný systém funguje v mnoha jiných společnostech a v mnoha jiných odvětvích (opět mohu mluvit z vlastní zkušenosti).

PS2. Uvědomuji si, že jsem - jako mnozí další komentátoři - jen popsala to, co může být zřejmé a tím pádem jsem si jen vymlátila svůj díl dávno vymlácené slámy. Proto prosím případné čtenáře, aby na tento fakt nepoukazovali a spíše se pokusili zamyslet nad tím, co mohou pro lepší zítřek udělat sami. Děkuji.

Diskuze

94 příspěvků ( 94 nových)