Zvědavec

Komentáře

Mechanismus potlačení národních ekonomik

Jelena Pustovojtova( více o autorovi > )

14.11.2011

Dokonce i nejobyčejnější bankovní úředníci vědí, na čem je postaven blahobyt tohoto pověstného globálního byznysu: když se dá člověku možnost utratit peníze dnes, utratí je, i kdyby zítra za to měl zaplatit úrok. Tento zákon platí úměrně i pro celé státy, jinak by bylo těžké vysvětlit, proč se Řecko stále více zadlužuje u MMF a ECB a odkládá splátky za svoji lehkomyslnost na pak. To je důvod, proč se všichni klienti banky, kteří si od ní vzali úvěr, stávají otroky této banky, a celé státy, které si vzaly úvěry od MMF, jsou otroky MMF.

Za jeden z finančních nástrojů je nyní považován i prodej vlastních dluhů – samozřejmě za úrok. V čem je výhoda, když při prodeji jednoho tisíce vlastního dluhu na půl roku jsi pak povinen ho odkoupit za tisíc šedesát, ať dnes vysvětlí třeba Řekové. Řecké „Naftemporiki“ píšou, že stát již tak musí zadržovat platby kvůli tomu, že EU a MMF, které se na Řecko obořily kvůli tomu, že jeho premiér G. Papandreu navrhl uspořádat referendum o tom, jestli je třeba se zadlužovat ještě více, zadržely aktuální tranši „pomoci“, dohodnutou o rok dříve. EU a MMF od září zadržují výplatu šesté tranše z úvěrové podpory Řecka ve výši 110 miliard. Nyní probíhá financování státu „po kapkách“, peníze jsou věnovány především na výplatu mezd a penzí ve státním sektoru a na financování penzijních fondů, avšak hlavně na splácení dluhů a úroků MMF a EU.

K obvyklému švindlu prodeje krátkodobých státních papírů na šest měsíců dojde 8. listopadu, ale tyto peníze půjdou na dluhy, jejichž splatnost končí. Mimo to se v říjnu v souvislosti se stávkami a odklady u zaplacení řady daní fyzických osob v příjmech řecké státní kasy objevila „díra“ ve výši 2,4 miliard euro. Zůstatek na účtu státu v řecké centrální bance poklesl z 4,8 miliard euro na konci srpna na zhruba 1 miliardu euro. A v prosinci potřebuje vláda 7,1 miliardy na běžné platby, jinak nastane to, čemu se říká default.

Rozhodnutí G. Papandrea uspořádat referendum o nové úvěrové dohodě s EU bylo jeho osobním úspěchem – nic víc. A ne proto, že se setkalo s tvrdým odporem řeckého ministerstva financí, opozice a dokonce premiérových spolustraníků. V podstatě dal G. Papandreu jasně najevo, že hra s EU a MMF připravuje Řecko o zbytky suverenity, což je pro zemi, ve které demokracie spatřila světlo světa jako přímá vláda lidu a pro lid, samozřejmě urážlivé. Pokud by k tomuto referendu došlo, bylo by možné jeho výsledek bezchybně stanovit předem: národ by hlasoval proti zjevnému chomoutu a požadoval by vypořádat se s bankami, včetně mezinárodních, na úkor samotných bankéřů a nadnárodních korporací. Právě proto začali všude v Evropě kvůli nápadu G. Papandrea divoce vřískat. Výsledek: referendum nebude a Papandreu odstupuje.

Jak píše německý „Die Welt“: „V Evropě zavřískaly všechny sirény. Neočekávané oznámení z Atén, že Řekové budou hlasovat v referendu o balíčku záchranných opatření, vyvolalo šokovou vlnu na burzách. Investoři byli přesvědčeni, že Řekové drakonická úsporná opatření, na kterých trvají věřitelé jako na bezpodmínečných podmínkách pro poskytnutí další pomoci, neschválí.“

Na tomto pozadí „velká dvacítka“, která se sešla v Cannes, ústy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy sdělila „budeme bojovat za to, abychom ubránili Evropu a euro“ a rozhodla o navýšení zdrojů Mezinárodního měnového fondu (MMF). Povšimněte si – nikoliv bránit rychle chudnoucí Řeky, ale euro. Tedy udělat vše, aby se posílil mechanismus podrobování národní řecké ekonomiky a celé eurozóny bankovnímu kapitálu. Se svým příspěvkem ve výši 10 miliard dolarů přišlo i Rusko. „V závěrečném dokumentu vůdci dvacítky,“ jak poznamenala BBC, „přislíbili „konat rychleji“, aby se zvýšila pružnost směnných kurzů měn, podpořit MMF, a v případě nutnosti mu poskytnout více peněz, uvítali pozvání MMF do Itálie, aby tam monitoroval průběh ekonomických reforem, vyzvali země s rozvinutým veřejným sektorem přijmout opatření na zvýšení vnitřní poptávky (tedy prodávat své zboží doma) a vytvořili účelovou skupinu pro otázky zaměstnanosti mládeže.“

Nicméně, dodává BBC, zásadní reorganizace se podle všeho summitu nepodařila, „protože závěrečné komuniké G20 neobsahuje podrobnosti a čísla“. A Velká Británie odmítla zúčastnit se plánu na záchranu Řecka a dalších problémových zemí prostřednictvím mechanismu vypracovaného zeměmi eurozóny zcela. Chladně reagovali na tlachání „dvacítky“ ne-Evropané: ani jedna země za hranicemi eurozóny nesouhlasila s poskytnutím příspěvku do fondu na podporu euro. Důvod je pochopitelný. Na summitu G-20 se ve skutečnosti nezaobírali ani Řeckem, dokonce ani eurem: posilovali tam mechanismus nadnárodní likvidace národních ekonomik Evropy…

Samotní Řekové velmi dobře chápou, co se s jejich ekonomikou po vstupu do EU děje. Protože přijali cizí pravidla a normy, krok za krokem byli připravováni nejen o pro Řecko tradiční výrobní prostředky, spojené s konkrétními přírodně-klimatickými podmínkami této „země oliv“, ale i o sociální záruky, kterých Řekové dosáhli na vládě během několika desetiletí. A štědré nalévání zdrojů Evropskou unií do Hellady, s jejím vlídným mořem a hřejivým sluncem, se jim zdálo být rozumnou cenou za „účast“. Když vnikla v EU nutnost šetřit, investice do Řecka náhle ustaly. Nicméně když si „pod Evropskou unií“ zničili ekonomiku, nyní Řekové nechtějí padnout na kolena před MMF a nesouhlasí s otevřeným rozkradením země – již nejednou jim navrhovali, aby „dluhy“ zaplatili prodejem svých ostrovů…

Přesto se jim přimět Helladu zaplatit dluhy nepodaří – ani s Papandreem, ani bez něj.

Nicméně vraťme se k rozhodnutím, přijatým ne sjezdu „dvacítky“. Mezi slovním balastem je tam jeden celkem zajímavý bod: „Itálie pozvala MMF monitorovat průběh ekonomických reforem.“ Z jakého důvodu najednou třetí největší ekonomika EU potřebuje tento „dohled“? Hned poté, co Credit Suisse přišla s bezútěšnou prognózou: Itálii zbývá do defaultu jen zhruba 100 dní, se tam situace stala kritickou, když výnosy státních dluhopisů dosáhly 6%. Takže stejný fígl s prodejem vlastního dluhu si vynutil alokovat státní papíry s výnosem 6% -- jinak je kupující chtít nebudou. A 6% je pro Itálii již bodem zlomu, protože zdroje získané prodejem sotva pokryjí maturující platby. A po překonání této překážky zbývá stejných 100 dní, po jejichž uplynutí bude třeba dluhy umořovat novými úvěry. Jako v Řecku. Minulý týdne byl 6% „Rubikon“ překročen podruhé, po 28. červenci. „Nyní se vládě buď podaří provést okamžitá a účinná opatření, přislíbená Evropské unii, nebo je finále dané: jediným východiskem ze situace se stane intervence mezinárodních institucí,“ poznamenává „La Repubblica“.

Souhlasím s německým „Süddeutsche Zeitung“: „Ani Evropa jako taková, ani euro kvůli Řecku nezkolabují. Ale pád Itálie do dluhové propasti, ke kterému se dnes v třetí největší ekonomice Evropské unie schyluje, Evropané neustojí… V době, kdy jsou všechny oči upřeny na Atény, o pár stovek kilometrů dále může začít skutečné finále evropské dluhové krize: nezávisle na Řecích se v Itálii řeší otázka, jestli může euro a evropské společenství přežít. Jde o to, že role Itálie má mnohem větší váhu: má 60 milionů obyvatel, třetí největší ekonomiku v euroklubu a dluhů za 1200 miliard euro.“

„La Repubblica“ píše, že na vině všeho jsou nerozvážné činy Berlusconiho vlády, který jen neochotně přiznává nutnost šetřit a provést reformy. Nedávno „odsouhlasil, že Itálie si žije nad poměry, nicméně držet se dokonce i vlastního ekonomického plánu se italský premiér očividně nehodlá. A to může být pro ekonomiku země fatální. V dluzích zabředlá Itálie je nucena se zadlužovat ještě více, aby pokryla staré dluhy. Spirála se roztáčí, ale hlavy států EU si na Berlusconiho otevřeně stěžovat nemohou, aby nepřilili olej do ohně spekulantů. Existuje jen jeden člověk, který může Berlusconiho přinutit začít s rozhodnými opatřeními – a to Mario Draghi, nový prezident Evropské centrální banky. Pokud Berlusconi nedá ani na jeho domluvy, může šéf ECB pohrozit, že v takovém případě nezačne kupovat italské státní dluhopisy“.

Západní ekonomové již dávno ukazují prstem: Po Itálii dozrávají stejné problémy také ve Španělsku. „The Independent“ cituje čerstvou prognózu Mezinárodní organizace práce OSN, ze které plyne, že miliony lidí mohou přijít o práci a sociální nespokojenost nabude masového charakteru. Kdy? „Jak upozorňuje MOP, počet pracovních míst v globálním měřítku se začne zvyšovat možná až v r. 2016, a tou dobou se rozhořčení mas může přelít do evropských ulic a na jiné kontinenty.“ Podle údajů MOP roste riziko sociálních výbuchů o 40%.

Nemyslím si, že v každé z těchto zemí se najde místní Papandreu, který se pokusí dát otázku, na čí úkor se bude uspokojovat chamtivost bank a korporací, rozhodnout lidem. Tím spíše nebude stržen „světový chomout“ ve formě MMF, který před dvěma dny v Cannes zesílila „velká dvacítka“.

Diskuze

5 příspěvků ( 5 nových)