Zvědavec

Komentáře

Můj vztah k Židům

Adam B. Bartoš( více o autorovi > )

7.11.2011

Proč by měla být každá kritika židovského počínání nutně antisemitismem? Proč by jen Židé měli být ušetřeni zkoumavého pohledu a jakýkoli náznak nesouhlasu s jejich politikou nebo náboženstvím měl být považován za neslušnost? A proč by se toto tabu mělo udržovat nedotčené strachem z toho, že ten, kdo by ho porušil, bude označen za někoho, kdo Židy nemá rád? Co když mi na nich naopak záleží?

Myslím, že k psaní o židovské tématice jsem oprávněn, protože mi Židé byli vždy sympatičtí. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a dlouhou část života strávil v církvi, která měla k Izraeli – tomu duchovnímu, ale i politickému – respekt. Dnes mám na některé proizraelské aktivity této církve jiný názor než tehdy, ale to, že jsem byl několik let tímto církevním prostředím vychováván k úctě vůči židovské víře, která byla chápána jako základ víry křesťanské, v člověku v jisté formě zůstane. A to i ve chvíli, kdy si začne uvědomovat i některé negativní aspekty židovského počínání. Židy mám proto rád, mám mezi nimi přátele, vážím si jich. Málokdo by mne mohl nařknout (byť se o to někteří budou jistě pokoušet) z toho, že je nenávidím nebo že jsem rasista. Nic není vzdálenějšího pravdě.

I proto jsem přesvědčen, že se mohu pustit do kritiky některých jevů, které jsou s židovstvím neodmyslitelně spjaté, aniž bych byl ihned obviněn z postranních úmyslů.

Ve skutečnosti jsem odpůrcem antisemitismu, je-li definicí antisemitismu iracionální nenávist k Židům coby rase (v tomto smyslu jsem kdysi podepsal petici proti antisemitismu), protože Ježíš nás učí milovat a ani ten, s kým politicky zásadně nesouhlasím, nemůže být předmětem mé nenávisti (a s Židy v tomto ohledu může konzervativec nesouhlasit více než dost, protože je najdeme nejen disproporčně zastoupené v mnoha revolucích či levicových hnutích, ale často i mezi jejich zakladateli a duchovními otci a vůdci). Je-li však antisemitismem jakákoli kritika Izraele či židovského počínání (o kteroužto definici antisemitismu se Židé dnes mnohdy snaží), pak se takové nálepce v dnešní politicky korektní době nejspíše nevyhnu.

Nechci se pouštět do teologických diskuzí, protože jinak se na Izrael dívají protestantské církve, z jejichž prostředí jsem vyšel, a jinak církev římskokatolická, mezi jejímiž příslušníky mám nyní nejvíce přátel. Připomněl bych na tomto místě pouze slova apoštola Pavla, který v epištole Římanům nabádá k pokoře vůči židovskému národu, čímž jsem se celý život snažil řídit:

„Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve. Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe.“ (Římanům 11: 17-18)

Podobnou pokoru cítím i já, proto přistupuji k tomuto tématu s rozmyslem a zodpovědně a po dlouhém zvažování. S vědomím toho, že duchovní Izrael (Církev) je vyvolenou Nevěstou Kristovou jen z Jeho milosti a jen díky zatvrzelosti Židů samotných, kteří Krista odmítli.

Na druhou stranu ale nelze zastírat, že pravá podstata judaismu nám často zůstává ukryta, třebaže je to právě ona, která by mohla vysvětlit mnohé historické souvislosti. Judaismus, jak jej prezentují náboženské knihy jako Talmud a jeho výklady, je totiž úplně jiným náboženstvím, než jaké se domníváme, že Židé vyznávají, myslíme-li si, že vycházejí z nám dobře známého Starého zákona. I tohoto tématu bych se chtěl dotknout.

Židovské náboženství a jejich pocit výlučnosti je vysvětlením celé řady praktických problémů, které židovství do západní civilizace přináší. Zdaleka přitom nejde jen o kontroverzní počínání novodobého státu Izrael, ale o negativa soužití s židovským prvkem v průběhu dějin (jakkoli uznávám, že ani pro Židy samotné nebylo vždy soužití s Nežidy jednoduché a bezbolestné). Holokaust ale nesmí být záminkou, proč se těmto komplikovaným otázkám vyhýbat. Vina za něj se nedá jednoduše svalit na jeden národ ani na západní civilizaci jako takovou (holokaustu jednak něco předcházelo a svoji vinu za něj do jisté míry vedle nacistických vůdců nesou i ti, kteří pro své chudé soukmenovce učinili jen velmi málo nebo skoro vůbec nic – jako by to bylo součástí plánu…). Ale i kdyby byl holokaust sebestrašnější (jakože byl), není to důvod, abychom od té doby už nikdy nevystavili židovský stát nebo mocné lidi židovského původu sebemenší kritice.

Jakkoli si o sobě Židé myslí, že jsou stále vyvolený národ a nadřazená rasa, před Bohem jsme si všichni rovni a nikdo z nás se nemůže dožadovat speciální ochrany proti kritice jen proto, že patří k lidu, který v historii zažil mnoho úděsného. Ostatně, jsou národy, které také zažily mnohá příkoří až hrůzy, ale přesto jejich neštěstí neospravedlňuje to, abychom chodili po špičkách kolem jejich pochybení, věnovali jim speciální péči a měřili v jejich případě jiným metrem, než u všech ostatních.

V tomto smyslu nemohu souhlasit s tvrzením Karla VI. Schwarzenberga (otce současného ministra zahraničí), který se z kritika některých židovských neduhů, kterým byl v době svého mládí a publikování v konzervativním předválečném periodiku Vlajka, stal po válce zapáleným obhájcem Izraele, což vysvětloval mimo jiné těmito slovy:

„Lidstvo je dlužno tomuto zmučenému plemeni ne již kritiku, nýbrž lásku a odškodnění (…). Za těchto okolností je protižidovský postoj naprosto neomluvitelný,“ napsal člověk, který sám sebe označoval za předválečného antisemitu.

Jsem totiž pevně přesvědčen, že ani ty největší tragédie by neměly vést k extrému opačnému, kterým je výsadní postavení pro národ, který si toho mnoho vytrpěl. Nekritizovatelnost Židů a jejich prezentace jako morálně nejvýše postaveného národa, který je světlem pro ostatní, by byla projevem takovéto výlučnosti a zároveň myšlenkové kýčovitosti, nehledě na to, že by to byla právě ona, která by vzbuzovala (jakož už nyní často vzbuzuje) tolik obávaný „antisemitismus“ coby přirozenou reakci na zveličování přínosu židovství světu.

Židé jsou národ, i přes všechna svá specifika, jako každý jiný – se svými kladnými i zápornými stránkami. Možná mají kladných i záporných charakteristik více než kterýkoli jiný národ (vyznačují se totiž nadprůměrným intelektem), možná dali světu mnohem více pozitivních postav, než kterýkoli jiný národ, stejně jako dali světu nejspíše i nepoměrně více záporných hrdinů, než kdy jaký národ dokázal. Ale nadřazenou a nekritizovatelnou rasou nejsou a nikdy nebudou. Tvrdí-li to, pak je to jen trik a je třeba se z tohoto myšlenkového zajetí vymanit.

***

Bylo by snadné poukazovat na povahové charakteristiky Židů, které v průběhu dějin živily antisemitské tendence v západní společnosti. To ale není mým cílem. Jde mi o to poukázat na skutečnosti, které nám někdy – i díky dobrému a propracovanému PR, které Židé mistrně ovládají – unikají.

Ve svém chystaném trojdílném textu se pokusím obhájit tezi, že toto náboženství je se západní (svými kořeny křesťanskou) společností nekompatibilní a způsobuje celou řadu neštěstí soudobého světa – více než si jsme ochotni připustit. Je ale kritika určitého náboženství (stejně jako kritika státu Izrael a jeho politiky) antisemitismem? (nemůže být ani proto, že vládnoucí aškenázská třída Židů ve skutečnosti žádný semitský původ nemá, neboť jde o potomky Chazarů, kteří k judaismu pouze konvertovali). Nebo je snad přípustné kritizovat pouze islám či křesťanství, jak se dnes zhusta děje? Nebo má kritika snad znamená, že nenávidím Židy jako lidi nebo že je považuji za méněcennou rasu? Nikoli. To není můj problém. Naopak si ukážeme, že jestli si někdo pohrává s myšlenkou nadřazenosti a ostatní považuje za podřadnou rasu, jsou to právě Židé. Tuto skutečnost bychom měli mít na paměti, protože bez ní nelze mnohé z historie ani současnosti pochopit.

I přesto, že mnozí Židé k naší rase cítí nenávist, já k nim nenávist necítím. Je mi líto milionů lidí, kteří zemřeli v nacistických koncentračních táborech, protože jejich bohatším souvěrcům nestálo za to učinit nic na jejich záchranu. Je mi líto milionů Židů, kteří umřeli během války, kterou Židé Německu vyhlásili (málo se ví, že Židé burcovali proti válce s Německem ještě před tím, než jakákoli Hitlerova válka vůbec začala). Je mi líto těch obyčejných chudých Židů, kteří dokonce přežili holokaust, ale už nepřežili pikle svých soukmenovců, kteří je nechali při návratu do nově založeného státu i s lodí potopit, protože by mohli vypovídat o věcech, které měly být navždy utajeny, neboť se nehodily do připravovaného obrazu. Je mi líto Židů, kteří budou nakonec sami obětí nesmyslné apokalyptické hrůzy, kterou někteří z jejich předáků ve svém mesianistickém opojení neustále přivolávají. Má kritika tak nesměřuje vůči rase jako takové, ale vůči jedincům, kteří zrazují nejen vlastní židovský národ, ale ve své pýše manipulují světovými dějinami ve svých katastrofických vizích. Tito lidé jsou světu nebezpečni – nejen nám, Nežidům, ale i Židům samotným. Mělo by proto být v zájmu každého opravdového judejce, aby se od jejich počínání distancoval, což ale vidíme jen v žalostně málo případech.

Zbývá ještě říci, co mne vůbec k těmto textům vede a proč se chci tématem zabývat. To je jednoduché. Zabývat se tématem světovlády, které mne dlouhodobě zajímá, a zároveň si nevšimnout, jak je toto téma úzce provázané s Izraelem, s Židy, s judaismem, je téměř nemožné. Téma židovství se před člověkem automaticky otevírá spolu s tím, jak se hlouběji ponořuje do otázek spojených s historií pokusů o světovou vládu.

Mám ale jen proto, že jsem při svých rešerších narazil na nespočet indicií, které naznačují, že mezi plány na globální vládu a židovským mesianismem je nepřehlédnutelná souvislost, mlčet tak, jak většinou mlčíme, když se třebas i nechtěně dotkneme židovské otázky? Mám téma obcházet obloukem, mám sám sebe vnitřně cenzurovat? Takové počínání mi bylo vždy z duše odporné. Považuji se za svobodného člověka, který může nejen svobodně uvažovat, ale i svobodně říkat své názory a nerad bych se v tomto právu nechal omezovat příslušníky jiného národa nebo jejich pomocníky, kteří by nám rádi diktovali, o čem se smýšlet a mluvit smí a o čem už nikoli. Právě proto se chci těmto skutečnostem věnovat – i s rizikem toho, že mé motivy budou některými záměrně nepochopeny a překrouceny.

Židovská otázka je největší tabuizované téma posledních sta let. Žádné není větší. A ačkoli to byli v historii právě Židé, kteří mnohá tabu pomáhali rozbíjet (často přitom tabu užitečná, která držela západní, tehdy ještě křesťanskou, společnost v určitém řádu), kolem sebe přitom vystavěli sami tabu tak veliké, že se ho mnozí bojí byť jen prstem dotknout. Jsou výjimky. I z vděčnosti k jejich odvaze jsem se rozhodl pokračovat v jejich „odkazu“ (na mysli mám například skvělou druhou kapitolu Bakalářovy knihy „Tabu v sociálních vědách“). Je třeba pohlédnout pravdě do očí, i když bolí. Ale nemohu jinak, i když se vystavuji jistému osobnímu riziku. Mou případnou diskreditaci nebo útoky jakéhokoli druhu, došlo-li by k nim, by v takovém případě bylo potřeba připsat právě na vrub skutečnostem, o kterých píšu, respektive chystám se psát.

Mé svědomí je před Bohem čisté a modlím se, aby se židovský národ místo světovládných ambicí podíval zpět do své historie: bude-li k sobě upřímný, pak zjistí, že Mesiáš, kterého tak toužebně vyhlíží a jehož příchod se uměle snaží přibližovat, už dávno přišel.

Diskuze

151 příspěvků ( 151 nových)