Zvědavec

Komentáře

Evropský pochod na Kavkaz

Andrej Arešev( více o autorovi > )

5.10.2011

Formálně byly iniciátory přijetí programu „Východní partnerství“ ve své době Polsko a Švédsko, za podpory USA. Při zahajování tohoto projektu se rozdávaly štědré sliby, z nichž mnohé zůstaly jen sliby. Již během „příprav“ návštěvy polského prezidenta V. Komorovského na jižní Kavkaz v červenci 2011 byla široce posuzována připravenost vůdců jihokavkazských zemí důstojně ohodnotit snahu Varšavy, která se snaží, při veškeré své slabosti ekonomické pozice v regionu, hrát strategickou roli v geopolitickém oblouku od Baltu po Kaspik. Mnohomluvnými a mlhavý sliby nešetří ani švédsky ministr zahraničí Karl Bildt. Podle jeho slov představuje „Východní partnerství“, jako prvek evropské integrace, výrazný projev solidarity a přijetí dlouhodobých závazků Evropské unie ve vztahu k zemím jižního Kavkazu. Tento program, podle Bildta, staví „východní partnery“ na první místo v evropském pořadníku.

Nárůst zahraničně-politické aktivity Sarkozyho, který si v libyjských událostech získal pověst pro-amerického politika, ukazuje, že USA a jejich spojenci si to se vší vážností namířili na post-sovětský prostor bezprostředně za Blízkým východem. Je zcela evidentní, že USA se nezřekly svého plánu na rozšíření své přítomnosti ve vnitřních oblastech Euroasie a ignorují zájmy Ruska prakticky ve všech směrech. Úkoly, které bude řešit Sarkozy při své cestě na Zakavkazí, jsou převážně interpretovány jako proti-ruské…

Příprava na varšavský summit „Východního partnerství“ se překrývá s aktivizací evropských struktur v oblasti řízení regionálních konfliktů, konkrétně konfliktu v Náhorním Karabachu. Výsledkem kuloárových bojů v evropských politických kruzích bylo jmenování za nového zvláštního vyslance Evropské unie pro jižní Kavkaz a gruzínskou krizi Francouze Philipa Lefora (z počátku nebylo jmenování Francouze tak jisté). V letech 2004-2007 působil Lefor jako francouzský velvyslanec v Gruzii, pak zastával post ředitele sekce na francouzském ministerstvu zahraničí pro kontinentální Evropu. Nový zvláštní vyslanec obeznámený se situací (včetně nejdelikátnějších věcí regionální politiky) se s nadšením úkolu zhostil a postupně navštívil Baku, Jerevan, Tbilisi a Moskvu. Evropská unie, podle slov Lefora, se snaží „zvýšit své zapojení do procesů na jižním Kavkazu, obzvláště pak pomoct zemím v konfliktu“, kdy tam, prý, pomohou evropské zkušenosti. Hlavním bodem pozornosti Philipa Lefora je mimo otázky Náhorního Karabachu také situace na územích u gruzínských hranic, v Jižní Osetii a Abcházii.

V poslední době se začaly šířit informace o tom, že funkce hlavního zprostředkovatele v rámci Minské skupiny OSCE může být převedena z D. Medveděva na N. Sarkozyho. Jako záminku používají nedosažení výsledků na setkání v Kazani (1). A na počátku září informovala francouzská společnost Total o objevu velkých zásob zemního plynu a kondenzátu na ložisku „Abšeron“ v ázerbájdžánském sektoru Kaspického moře, což, v případě, že se tyto informace potvrdí, silně zvýší šance projektu „Nabucco“. A proto se snaha Paříže stát se vlivným hráčem na Kavkaze stupňuje jak na diplomatickém kolbišti, tak v oblasti energetiky.

Zatím však evropští diplomaté pracují na zahřátí situace. Například v Arménii jsou šířeny informace o urychleném podepsání dohody o přidružení, která předpokládá zmírnění vízového režimu a perspektivní vytvoření zóny volného obchodu mezi Jerevanem a Bruselem. Prohloubení partnerství s EU bude pro Arménii představovat požadavek na zvýšení „ekonomické a vojenské suverenity“ ve vztahu k Rusku. Karl Bildt vyzdvihuje zvýšený zájem Bruselu o vztahy s Arménií a Ázerbájdžánem a informoval o úmyslu „podněcovat“ obě strany k „hledání mírového řešení“ a podpoře snah Minské skupiny OSCE. Podle jeho slov se strany musí vyvarovat agresivní rétoriky a EU musí „obyvatelstvu v tomto regionu předvést, že mírovou cestou lze dosáhnout mnohých výhod“.

Jak vidíme, tyto výroky evropských diplomatů konkrétností nevynikají, a je jasné, že v nejbližší době bude mít Evropa stěží nějaké nové možnosti řešení tohoto nejvýbušnějšího ze zakavkazských konfliktů. Aktivizace západu u Karabachu je doplňována tlačením k dialogu mezi vládou a opozicí v Arménii. Podle názoru expertů se musí tento „dialog“, za vnímavosti obou stran k argumentům evropských a amerických partnerů, stát nástrojem oslabení vlivu Ruska v Arménii. A pokud se rusko-arménskou vojensko-politickou alianci přece jen podaří zpochybnit, budou následky velmi vážné. A žádné „Východní partnerství“, jehož ideologii při styku s Baku a Jerevanem demonstruje pokrytecká „politická korektnost“, v případě zostření situace kolem Náhorního Karabachu nepomůže…

Představitelé ázerbájdžánských NGO již přišli s návrhem rozvoje občanské společnosti, adresovaným summitu „Východního partnerství“. Doufat v pomoc „civilizovaného světa“ s dialogem s vládami budou zcela jistě také jejich gruzínští a arménští kolegové. Nicméně očekávat, že západní političtí projektanti se budou na Kavkaze angažovat proto, aby tamní národy vyvedli „z temnoty na světlo“, by bylo při nejmenším naivní. Neboť posledních 20 let bouřlivé kolonizace post-sovětského prostoru západem bylo doprovázeno procesy sociálně-ekonomické degradace, kdy z toho měly značný prospěch jen nevelké elitní skupiny.

Americké a evropské iniciativy jsou tvrdě orientovány na dosažení zcela konkrétních výhod a prostředky vyčleněné na jednotlivé programy musí přinést zisk především zdroje poskytujícím sponzorům. Ředitel Centra evropských studií Jerevanské státní univerzity Artur Kaziňan upozorňuje na to, že jen v květnu navštívili vysoce postavení představitelé EU Arménii nejméně pětkrát: „Bylo to podmíněno především tím, že Evropská unie oficiálně vypracovala a do svých aktivit začlenila program „Jižní koridor“ – projekt, kterým má být vytvořeno suchozemské spojení mezi východem a západem. To souvisí s tím, že v důsledku ukrajinského plynového konfliktu se ruský tranzit stal nespolehlivým, stejně jako ukrajinský, a Evropská unie tak byla nucena uvažovat o diverzifikaci energetiky. A z tohoto pohledu se optimální stala trasa přes jižní Kavkaz.“ (2)

Zájmy Evropanů v tomto regionu vždy souvisely s tak zvanou „energetickou bezpečností“ – stačí si vzpomenout na události let 1917-1918 na Kavkaze (3). A stejně tak i dnes, na počátku 21. století, se „alternativní“ produktovody a „koridory“ posuzují jako prostředek zabránění integrace post-sovětských států. Západ chce nejen rozšířit svůj politický vliv na post-sovětském prostoru, ale také převzít kontrolu nad všemi významnými ekonomickými projekty v zemích bývalého SSSR. Expanze probíhá zároveň v několika směrech: politické projekty USA a jejich spojenců jsou podporovány vojenskou mašinérií NATO a neústupní, či jednoduše včas se neorientující vůdci jsou vyzýváni se zamyslet nad osudem Slobodana Miloševiče, Saddama Husseina, Hosni Mubaraka a Muammara Kaddáfího… V důsledku toho se za nevelkých nákladů dosahují nové pozice ve strategicky důležitých regionech, které se tak zároveň stávají opěrnými body pro další expanzi. „Dalšími na řadě“ jsou Rusko, ale především Irán, který bude nevyhnutelně na řadě jako další po Libyi a Sýrii. Vysychání jezera Urmia na rozmezí východního Iránu a západního Ázerbájdžánu se již využívá jako záminka pro masové protesty Ázerbájdžánců, a těmto protestům se dává charakter národního hnutí požadujícího změnu režimu v Iránu…

Zároveň však, jak je známo, každá akce plodí reakci. Při svých snahách dostat pod kontrolu oblasti Euroasie narazí euroatlantický západ nevyhnutelně na odpor nejen Ruska, ale i dalších mocností, které své zájmy na světové aréně dávají najevo stále tvrději.

1) Viz např. Arešev A., Karabach: Co čekat od setkání v Kazani? http://ria.ru/analytics/20110624/392577411.html

2) Musíme Rusko donutit respektovat naše zájmy. http://www.1in.am/rus/armenia_interview_9639.html

3) Viz např. Volchonskij M., Muchanov V., V patách Ázerbajdžánské demokratické republiky. M. 2007

Diskuze

0 příspěvků ( 0 nových)