Zvědavec

Komentáře

Formální pohřeb řešení dvou států

Ali Abunimah( více o autorovi > )

21.9.2011

Ve většině diskusí o žádosti v OSN staví Izrael a Spojené státy na jednu stranu, která je zuřivě proti tomu, a palestinské představitele a spojenecké vlády na druhou. Ale toto zjednodušené vykreslování ignoruje fakt, že mezi samotnými Palestinci panuje u této snahy malá podpora. Opozice, a je opravdu velká, vychází ze tří hlavních zdrojů: vágní žádost by mohla vést k nezamýšleným následkům; stavění státnosti nade vše ostatní ohrožuje rovnost a práva uprchlíků; a Palestinská samospráva nemá žádný demokratický mandát jednat jménem Palestinců nebo si zahrávat s jejich právy a budoucností.

Při zdůrazňování nedostatečné veřejné podpory řada občanských palestinských organizací a provinčních vůdců, akademiků a aktivistů tuto strategii hlasitě kritizovala. Národní výbor pro bojkot (BNC) – řídící skupina globální Palestinci vedené kampaně s cílem bojkotovat, stahovat investice a zavádět sankce proti Izraeli, do které se zapojilo téměř 200 palestinských organizací – v srpnu varovala, že žádost v OSN by mohla skončit odsunem PLO, coby oficiální reprezentace všech Palestinců, do ústraní a následně vést ke zhoršení postavení Palestinců v Izraeli a uprchlíků v diaspoře. Široce distribuovaný právní názor ortodoxního učence Guy Goodwin-Gilla toto zdůraznil a Gill tvrdil, že PLO by mohla být OSN nahrazena bezzubým a iluzorním „státem Palestina“, který by nanejvýš formálně zastupoval pouze Palestince na Západním břehu a v pásmu Gazy.

Další, jako Palestinské hnutí mládeže – Mezinárodní koalice mladých Palestinců – prohlásili, že jsou „nezlomně proti“ žádosti v OSN, protože by mohla ohrozit „práva a aspirace více než dvou třetin Palestinců, kteří žijí jako uprchlíci v azylových zemích a v exilu, a jejich návrat do svých původních domovů“. Mnozí, stejně jako PYM, se obávají, že jednostranné vyhlášení státu v hranicích z r. 1967 by bez dalších záruk palestinských práv prakticky postoupilo 78% historického území Palestiny, kterého se v r. 1948 zmocnil Izrael, a zabránilo by to uprchlíkům se vrátit do toho, co by pak bylo uznáno za de facto etnicky „židovský stát“.

Samozřejmě, že nemůže existovat jasnější důkaz propasti mezi žádostí v OSN a skutečnou vůlí Palestinců, než tajnost tohoto procesu. Dnes, pár dní před podáním žádosti v OSN, palestinská veřejnost naprosto nic neví o tom, co PA navrhuje. Palestincům nebyl předložen žádný návrh textu. Místo toho je text vyjednáván s dárci Palestinské samosprávy, jako by to byli oni, a ne Palestinci, kdo tvoří její skutečné voličstvo.

Podstatnější však je, že celá diskuse o státnosti ignoruje fakta na zemi. Pro začátečníky, PA nesplňuje tradiční kritéria státnosti definovaná v r. 1933 Konvencí z Montevidea o právech a povinnostech států: nekontroluje ani území, ani vnější hranice (vyjma malých enkláv, na které dohlíží pod dohledem izraelských okupačních sil). Má podle Dohod z Oslo z r. 1993 zakázáno volně navazovat vztahy s jinými státy. Co se týká stálé populace, většina Palestinců má Izraelem zakázáno vstupovat do oblasti, na kterou si PA nárokuje státnost, výhradně proto, že nejsou židé (podle izraelského diskriminačního zákona o návratu se židé kdekoliv na světě mohou usadit prakticky všude v Izraeli nebo na okupovaných územích, zatímco rodilí palestinští uprchlíci a jejich děti to mají zakázáno). PA nemůže vydávat pasy nebo identifikační dokumenty; izraelské úřady ovládají registr populace. Bez ohledu na to, jak bude OSN hlasovat, Izrael bude nadále budovat osady na Západním břehu a pokračovat v obléhání Gazy. To vše naznačuje, že jakákoliv diskuse o skutečné suverenitě je fantazií.

Tato strategie nepovede ani k formálnímu členství v OSN nebo k uznání. To by si vyžadovalo schválení Radou bezpečnosti, kde Obamova vláda slíbila veto. Alternativou je nějaký typ symbolické rezoluce Valného shromáždění OSN, která by povýšila statut existující palestinské pozorovací mise v OSN – což je rozhodnutí s velmi malým praktickým účinkem. Takový výsledek by stěží stál za energii a povyk, obzvláště když neexistují žádná další opatření, která by OSN mohlo přijmout, která by měla mnohem větší dopad. Například by bylo lépe, kdyby Palestinci požádali o striktní vynucení existujících, ale dlouho ignorovaných rezolucí Rady bezpečnosti, jako rezoluce 465, která byla schválena v r. 1980 a která vyzývá Izrael k „odstranění existujících osad“ na okupovaných územích a nařizuje, že všechna opatření Izraele „na změnu fyzického charakteru, demografické skladby, institucionální struktury nebo statutu palestinských nebo jiných arabských území okupovaných po roce 1967, včetně Jeruzaléma, nebo jakákoliv jejich část, jsou právně neplatná“ a jde o vážné porušení mezinárodního práva.

Nakonec jakákoliv úspěšná strategie by se měla zaměřit nikoliv na státnost, ale na práva. Ve svém prohlášení ohledně žádosti v OSN BNC zdůraznil, že bez ohledu na to, co se v září stane, musí globální solidarita pokračovat, dokud nebude Izrael respektovat práva Palestinců a nebude se řídit mezinárodním právem, ve třech konkrétních záležitostech: ukončení okupace arabských území, která začala v r. 1967, a likvidace dělící zdi na Západním břehu, kterou Mezinárodní soudní dvůr prohlásil v r. 2004 za ilegální; zrušení všech forem právní a sociální diskriminace palestinských občanů Izraele a zaručení jejich rovných práv; a naprosté respektování práv palestinských uprchlíků, včetně práva na návrat. Palestinci a Izraelci nemají při vyjednávání o ukončení sporu rovné postavení, ale jde o vztah kolonizovaného a kolonizátora, stejně jako ve vztahu černých a bílých v Jižní Africe. Tato pravda musí být uznána a prosazování takového uznání by mělo u palestinské veřejnosti mnohem větší ohlas, než prázdné řeči o státnosti.

Skutečně, taková strategie znepokojovala Izrael dostatečně na to, aby nařídil USA bojovat proti tomu, co vůdci Izraele nazývají „delegitimizace“. Lidé usilující o „delegitimizaci“ údajně neusilují o spravedlnost a plná lidská a politická práva pro Palestince, ale usilují o kolaps Izraele – stejně jako v případě Východního Německa nebo apartheidu v Jižní Africe – prostřednictvím politických a právních útoků. Podle Izraele a jeho podpůrných skupin ve Spojených státech je prakticky veškerý palestinský aktivismus solidarity, obzvláště BDS, „deligitimizací“. Někteří Izraelci, včetně dokonce i bývalého premiéra Ehuda Olmerta, varovali, že boj s hnutím volajícím po univerzálních občanských a politických právech by způsobil, že by Izrael vypadal více, nikoliv méně, jako apartheid a situaci by to zhoršilo. Ale izraelská elita nepřišla s žádnou přijatelnou reakcí na realitu, že za pár let – díky růstu palestinské populace a výstavbě izraelských osad – bude židovská menšina vládnout bezprávné a podřízené palestinské většině, v zemi, kterou nelze rozdělit.

Plány na okleštěnou a omezenou palestinskou státnost, kterou americké a izraelské vlády připravovaly pro diskusi, ani zdaleka neuspokojují minimální požadavky Palestinců a nemají naději na realizaci (jak to podtrhuje dramatické selhání mírových snah Obamovy vlády v prvních dvou letech jeho funkčního období). Dokonce i prezident Obama, ve svém projevu k izraelské nátlakové skupině AIPAC v květnu, označil status quo za „neudržitelný“. Ale nenabídl žádné nové odpovědi.

To jsou mantinely, ve kterých se bude bitva o budoucnost Palestiny odehrávat, bez ohledu na to, kolik amerických vyslanců zamíří do Ramallah a Jeruzaléma, aby se tam pokusili vzkřísit vyjednávání, ve která nikdo nevěří. Zatím by měla být žádost v OSN považována nikoliv za prostředek, jak dát vzniknout palestinskému státu, ale za formální pohřeb řešení dvou států a mírového procesu, který sebou mělo přinést.

Li Abuniah je autor "Jedná země: odvážný návrh na ukončení slepé uličky izraelsko-palestinských vztahů". Je zakladatelem Electronic Intifada a poradce Al-Shabaka z palestinské samozprávy.

Diskuze

17 příspěvků ( 17 nových)