Zvědavec

Komentáře

O „spoluautorech“ druhé světové války

Viktor Burbaki( více o autorovi > )

15.9.2011

Dnes západní propaganda tvrdí, že druhá světová válka začala dohodou mezi Německem a SSSR v r. 1939. Spolu s tím jakýkoliv objektivní výzkumník chápe, že rozdělování Evropy, zaměření útoku agresora na východ a rozdělování sousedních zemí začalo spolu s Hitlerem Polsko, Maďarsko, Anglie, Francie a za výrazné role USA, které vždy šikovně využívaly světové války pro řešení svých ekonomických problémů. Vrcholem jejich spojenectví s Hitlerem se stala Mnichovská dohoda z r. 1938, kterou bylo rozděleno Československo, kdy poté bylo Stalinovo zahraničně-politické úsilí pokusem oddálit útok Hitlera a jeho spojenecké „sjednocené Evropy“ na SSSR, oddálit budoucí frontovou linii co možná nejvíce od svých hospodářských a průmyslových center a vyhnout se válce na dvou frontách – s Německem a s jeho spojencem Japonskem (jehož „příspěvek“ k rozpoutání světové války na západě „geograficky“ ignorují).

A dodnes dokonce ani v ruské oficiální historiografii není obvykle považováno obsazení Československa koalicí evropských zemí za součást druhé světové války, ale pouze za její předehru. V souvislosti s tím je třeba velmi vážně vzpomenout, že právě sovětské Rusko bylo vždy odpůrcem Mnichovských dohod a následného obsazení celého Československa – vždyť ve své podstatě již tehdy si Berlín začal pomocí vojenské síly podrobovat neněmecké země.

Mnichov a následné pohlcení celého Československa s jeho velkým ekonomickým potenciálem dostal Německo na úroveň nejvíce průmyslově rozvinuté země Evropy a umožnilo mu to zajistit si výrazný „skokový“ nárůst vojenské výroby. Mimochodem: v době války byla většina německých vojenských transportérů vyráběna v českých podnicích. A transportér Sd. Kfz. 251 (s tažným zákluzovým dělem) představoval podle expertů do doby, než se objevily tanky PzKpfw V, VI, hlavní údernou sílu německých pozemních vojsk. Mimo to obsazení Československa umožnilo Německu v r. 1939 prudce zvýšit bojový potenciál jeho ozbrojených sil, díky získání trofejní bojové techniky vysoké kvality. V době napadení Polska představovaly zhruba třetinu německého tankového parku české PzKpfw 38(t). Poprvé byly PzKpfw 38(t) použity v boji v době polské kampaně (1939) a ve Francii (1940). Tanky PzKpfw 38(t) z 8. tankové divize se účastnily bojů na Balkáně (1941). V rámci plánu Barbarossa Němci postavili proti Sovětskému svazu 623 tanků tohoto typu a 41 velitelských tanků PzBfWg 38(t).

Jinými slovy, jen obsazení Československa umožnilo technicky zajistit německou „bleskovou válku“ v r. 1939. Bez Mnichova by se to 1. září 1939 sotva zdařilo!

Západní demokracie velmi dobře chápaly, co dělají, když Německu předaly Československo, a velmi lákavým bylo poštvat Německo a SSSR proti sobě a tím konečně zároveň vyřešit i „ruskou otázku“. Jen nepočítaly s tím, že vzteklý pes, vypuštěný na souseda, se může náhle obrátit proti svému pánovi.

Občas lze slyšet, že když byly hranice Československa „poopraveny“ a složení obyvatelstva se učinilo více etnicky „čisté“, tak byly nové hranice „druhého“ Československa garantovány Londýnem a Paříží. Nicméně ani Francie, ani Anglie, tím méně Polsko, na obranu těchto hranic nic nepodnikly, když 14-15. března 1939 Hitler obsadil zbytek Československa. A týden po přeměně Čech na „protektorát Böhmen und Mähren“ obsadilo hitlerovské Německo také litevský přístav Memel. I když právo Litvy na něj bylo založeno na dohodách z Versailles, ani toto právo nikdo nebránil.

Zde je nutné připomenout řadu předválečných událostí, jasně osvětlujících shodný postoj „demokratických“ států ve vztahu k fašistickému bloku.

Okamžitě po nástupu Hitlera k moci v Německu se SSSR pokoušel uzavřít dohodu s Polskem o zajištění regionální bezpečnosti. Nicméně na jaře 1934 Varšava tyto rozhovory přerušila a podepsala s hitlerovským Německem pakt o neútočení. V červnu 1935 byla podepsaná anglo-německá námořní dohoda, která poskytovala německému námořnictvu možnost stát se v nejbližší budoucnosti vládnoucí silou v Baltu. Narůstaly vojensko-politické a ekonomické kontakty Německa s Litvou, Estonskem a Finskem. Žádná naděje na neutralitu těchto států v případě válečného střetu mezi SSSR a Německem, za možné podpory Německa Polskem, neexistovala.

V r. 1935 začal Mussolini válku s Habeší. Je zde otázka: byla by vůbec italská agrese možná v případě uzavření Suezského kanálu, patřícího Anglii a Francii a kontrolovaného Anglií? Odpověď je nasnadě. A zcela jistě by byla nemožná v případě zastavení dodávek ropy do Itálie. Nicméně „demokratická“ Evropa s klidem sledovala, jak Italové bombardují a střílí Etiopany. Dokonce ani tehdy, když italská armáda začala používat bojové otravné látky, se nic nezměnilo. Když v červnu 1936 habešský Negus (císař – p.p.) Haile Selassie vystoupil na tribuně „demokratické“ Ligy národů s prosbou o obranu před agresí Itálie, ignorovali ho a prezident demokratického Švýcarska nařídil Negusovi opustit zemi do 4 hodin po zasedání.

Když začal s vojenským pučem, mohl se španělský diktátor Franco na úspěch v občanské válce plně spolehnout. Mimo Itálie a Německa ho mlčky, a někdy i otevřeně, podporoval Londýn a Paříž. Na začátku r. 1938 vzniká v Těšínské oblasti Československa „Svaz Poláků“, organizovaný podle vzoru fašistické Sudetoněmecké strany K. Henleina. 21. září polská vláda vznáší teritoriální požadavky, které Hitler začleňuje do svého Godesberského memoranda. A 2. listopadu 1938 vstupuje polská armáda do Těšínska.

Mezitím J. Beck, již v předvečer Mnichova, když vydával pokyny svému vyslanci v Berlíně pro nastávající rozhovor s Hitlerem, mu zaslal příkaz, ve kterém konkrétně uvedl: „1. Vláda Polské republiky konstatuje, že díky svému postoji paralyzovala možnost intervence sovětů v české otázce, což má dalekosáhlý dopad…; 2. Polsko považuje vměšování sovětů do evropských záležitostí za nepřípustné…; 4. Během minulého roku polská vláda čtyřikrát odmítla návrh na připojení se k mezinárodní intervenci na obranu Československa. 5. Bezprostřední nároky Polska v dané otázce se omezují na oblast těšínského Slezska.“ (1)

Polský vyslanec v Německu J. Lipski, rovněž nepochybující o velkém Polsku, Beckovi oznámil: „Z vyjádření Göringa je zřejmé, že postoj polské vlády sdílí na 100%... Náš krok charakterizoval jako „mimořádně odvážnou akci, provedenou ve skvělém stylu“… Ribbentrop mne sdělil, že kancléř (Hitler) politiku Polska vysoce ocenil.“ (2)

Za sebe J. Ribbentrop sdělil: „Zeptal jsem se Becka, jestli se nezřekli ctižádostivých snah maršála Pilsuckého, tedy nároků na Ukrajinu. Načež se usmál a odpověděl mi, že již byli v samotném Kyjevu a že tyto snahy jsou bezpochyby živé i dnes.“ (3) Když Ribbentrop zakrátko přijel do Varšavy, byl Beck ještě otevřenější: „Pan Beck neskrýval, že Polsko si nárokuje sovětskou Ukrajinu a přístup k Černému moři.“ (4)

„Rozdělení Ruska tvoří základ polské politiky na východě, proto se náš možný postoj musí omezit na následující formulaci. Polsko nesmí být v tento pozoruhodný historický okamžik pasivním. Úkol spočívá v tom, aby se včas připravilo dobře jak fyzicky, tak duševně. Hlavním cílem je oslabení a rozdrcení Ruska.“ (5)

V rozhovoru s poradcem německého velvyslanectví v Polsku zástupce ředitele politického oddělení polského ministerstva zahraničí M. Kobyljanski obzvláště vypíchnul, že se vyjádří otevřeněji, než jak si může dovolit pan ministr, a řekl: „Otázka karpatské Rusi má pro nás rozhodující význam. Vidíte, jaké nepokoje vyvolává tato otázka v našich ukrajinských oblastech. Tyto nepokoje jsme potlačili, a budeme je potlačovat. Nečiňte pro nás nemožným provádění naší politiky. Pokud karpatská Rus nebude patřit Maďarsku, tak Polsko bude následně souhlasit s postupem po boku Německa do sovětské Ukrajiny.“ (6) Je nanejvýš zjevné, že v obou případech byl cenou, kterou bylo ochotno zaplatit polské vedení za dohodu s Němci, vstup do války proti SSSR na straně nacistického Německa.

***

Již dávno nazrála nutnost přezkoumat otázku posunu data začátku druhé světové války z 1. září 1939 (dne útoku Německa na svého bývalého spojence Polsko) na 14. březen 1939 – na den, kdy Německo obsadilo zbytek Československa a přistoupilo k obsazení etnických německých území. A v obou případech proběhlo vše za naprosté shovívavosti evropských demokracií.

Současně byl, na základě rozhodnutí Evropského parlamentu, poprvé v Evropě v r. 2011 jako „den památky obětí totality“, které jsou obvykle chápány jako oběti nacismu a komunismu, slaven nikoliv 30. září (den podepsání Mnichovské dohody), ale 23. srpen (den, kdy v r. 1939 byla podepsán „pakt Molotov-Ribbentrop“) – bez poukázání na přímou spoluúčast „demokratických“ zemí Evropy a USA, a také mnohých evropských kolaborantů, na zločinech totality.

Před několika dny, při příležitosti 72. výročí podepsání paktu „Molotov-Ribbentrop“, přišlo velvyslanectví USA v Estonsku s prohlášením, ve kterém, vedle hitlerovského Německa, učinilo zodpovědným za začátek druhé světové války SSSR.

Všeobecně hraje v moderní historii Ruska sovětsko-německá dohoda o neútočení z r. 1939 pozoruhodnou politickou roli. Svého času, když této dohodě přiřkli ideologové „perestrojky“ název „pakt Molotov-Ribbentrop“, využívali ji jako ideologický prostředek pro rozbití SSSR. Dnes se evropští vítězové „studené“ války očividně pokoušejí historii zopakovat, a přišli s tezí o rovnosti nacismu a komunismu.

Ve skutečnosti bylo pro SSSR uzavření této dohody vynikajícím zahraničně-politickým úspěchem, který naší zemi umožnil (za podmínek, kdy existovala „osa Berlín-Řím-Tokio“) odvrátit prakticky nevyhnutelnou válku na dvou frontách najednou: s Německem a Itálií na západě, a s Japonskem na východě. Existují všechny důvody se domnívat, že po Mnichovské dohodě a následné okupaci zbytku Československa by země „osy“, všemožně povzbuzované „západními demokraciemi“ v podmínkách rozrůstající se celoevropské krize, zaútočily na naši zemi společně.

V těchto podmínkách vedení SSSR, v čele s J. V. Stalinem, prostě muselo vyvést zemi z hrozícího nebezpečí, což se i stalo, díky podepsání sovětsko-německé dohody o neútočení, v noci na 24. dubna 1939 v Moskvě.

Poznamenejme, že v okamžik podepsání Dohody vojenský konflikt na Dálném východě zdaleka neskončil. 4-8. září 1939 se Japonci několikrát pokoušeli přejít do protiútoku, ale byli odraženi. Teprve 15. září bylo podepsáno příměří, a 16. září vstoupilo v platnost (pakt o neutralitě byl s Japonskem podepsán až 13. dubna 1941). Při posuzování významu uzavření Dohody o neútočení s Německem pro SSSR je nutné poznamenat, že v Japonsku vedla porážka a zároveň s tím podepsání sovětsko-německé dohody o neútočení (jak se uvádělo v telegramech R. Sorgeho) k vládní krizi a odstoupení vlády Hiranuma Kiichiro, a pak i k triumfu v tak zvané „námořní partii“, spočívající na myšlence expanze do jihovýchodní Asie a na ostrovy v Pacifiku. Tyto okolnosti natrvalo změnily „vektor“ japonské agrese, ze sovětského směru na směr anglo-americký. A navíc: objevení se sibiřských divizí v prosinci 1941 u Moskvy je jedním z přímých výsledků sovětsko-německé dohody z r. 1939. Nevyvolává dodnes ostře negativní reakce na západě právě tento efekt, dosažený Sovětským svazem po uzavření Dohody s Německem?

Závěr je jasný. Bezprostředními viníky rozpoutání druhé světové války byly, spolu s Německem, Francie, Anglie (a USA), a také „versailleské paskvily“ – řada nástupnických států, nacházejících se na periferii SSSR. Mimo toho Anglie, Francie a další státy současné Evropské unie nesou zodpovědnost za spolupráci s fašistickým Německem ve všech etapách války, i za masové kolaborantství. I proto byl přizpůsoben „den památky obětí totality“, aby se tato nepříjemná fakta vymazala z historie Evropy a USA…

1) Dopis polského ministra zahraničí J. Becka vyslanci Polska v Německu J. Lipskimu. 19. září 1938. Dokumenty a materiály o předvečeru druhé světové války, 1937-1939, str. 173-174.

2) Dopis polského vyslance v Německu J. Lipskiho polskému ministru zahraničí J. Beckovi. 1. října 1938. „Krizový rok 1938-1939“.

3) Ministerstvo zahraničí SSSR, Krizový rok 1938-1939. Dokumenty a materiály.

4) Ze zápisu rozhovoru německého ministra zahraničí J. Ribbentropa s polským ministrem zahraničí J. Beckem. 6. ledna 1939. „Krizový rok 1938-1939“, str. 175-176.

5) Z dziejow stosunkow polsko-radzieckich. Studia i materialy. T.III. Warszawa, 1968. Str. 262, 287.

6) Zápis rozhovoru Ribbentropa s Beckem. 26. ledna 1939. „Krizový rok“, str. 195.

Diskuze

158 příspěvků ( 158 nových)