Zvědavec

Komentáře

Čas život zachránit - a čas nechat umřít

Richard Gilík( více o autorovi > )

30.8.2011

Smazávání rozdílu mezi aktivní a pasivní eutanazií

Filozof James Rachels uvádí vymyšlený příklad Smitha a Jonese, aby ukázal, že neexistuje morální rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií. Smith získá velké dědictví, pokud jeho nezletilý bratranec zemře. Takže když se bratranec koupe, Smith vklouzne do koupelny, dítě utopí a vše naaranžuje tak, aby to vypadalo jako nehoda. Rovněž Jones zdědí velký majetek, když jeho bratranec zemře. Vklouzne do koupelny s úmyslem ho zabít. Při Jonesově příchodu se chlapec udeří do hlavy a spadne do vany plné vody. Jones svého bratrance nezachrání, jenom se posadí opodál a čeká, až umře. Přitom myslí na dědictví, které získá, jakmile život dítěte skončí.

Rachel vysvětluje: Oba muži jednají z téhož motivu, kterým je osobní zisk, a oba mají při svém konání na mysli stejný výsledek. Pro takové situace neexistuje žádná morální obhajoba, tedy oba činy jsou hluboce nemorální. Takže když doktor nechá pacienta umřít z humánních důvodů, používá k ospravedlnění svého činu stejné morální pravidlo jako to, které umožňuje z humánních důvodů použít lethální injekci.

Pravidlo, které činí pasivní eutanazii morálně stejně vadnou jako její aktivní protějšek, vychází z myšlenky na pozitivní právo. Pozitivní právo znamená, že má někdo právo, aby mu něco bylo poskytnuto. Jestliže vás srazí auto a kromě jeho řidiče není v okolí nikdo, kdo by vám přispěchal s lékařskou pomocí, máte vůči řidičovi pozitivní právo, aby vám pomohl. Podobně i bratranec z příkladu, který se topil ve vaně, měl vůči Jonesovi pozitivní právo, aby ho zachránil. Jones je vinen, protože porušil právo dítěte žít.

"Nechte mě umřít" neznamená "zabijte mě"

Výše uvedený příklad a morální vývody, které z něj vyplývají, uvádím jako ukázku toho, jak lze filozoficky smazat rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií, mezi přáním pacienta neprodlužovat dále život nákladnou léčbou a přáním být aktivně usmrcen. Dovolím si s tímto postojem polemizovat. Starý nebo nevyléčitelně nemocný člověk se nachází ve zcela jiné situaci než chlapec, který se topí ve vaně. Aby bylo jasno, odmítám aktivní eutanazii, mé postřehy se vztahují k tomu, co se nazývá eutanazie pasivní, přičemž samotné slovo "eutanazie" kvůli neadekvátním asociacím vztahujícím se k ukončení života raději vynecháme a budeme jednoduše mluvit o právu nenechat si uměle prodlužovat svůj život.

Přirozeně žít, přirozeně umřít

Součástí přirozeného řádu věcí je, že se narodíme, prožijeme svůj život a umřeme. V dobách, kdy byl člověk vnímavější vůči přirodě a poselstvím svého těla, dokázal rozpoznat signály, které mu říkaly, že se jeho život naplnil a přišel čas k odchodu. Rozloučil se s blízkými, sepsal poslední vůli, ulehl a stár a sytý svých dnů umřel. Nikdo se ho nesnažil uměle udržovat při životě.

V moderní společnosti je to jinak. Představa smrti nám nahání strach. Ztratili jsme citlivost vůči svému tělu i duchu, který ví, kdy odejít. Chybějící rozpoznání pravé chvíle odchodu a z ní vyplývající připravenosti opustit pozemský život nám nahrazují nemoci. Namísto tichého hlásku, který nám šeptal "už je čas", nám totéž sdělení řvou přímo do ucha nejrůznější tělesné neduhy, které nás nutí k tomu, co jsme kdysi přijímali dobrovolně. Pojetí smrti coby tečky za naplněným životem se vytratilo.

Pocit naplnění života

Když ale dnes přestárlí nebo trpící pacienti říkají "nechte mě umřít", neznamená to "zabijte mě". Dokonce to ani nemusí znamenat "mám depresi". Naopak, může se jednat o prosté poznání, že život byl naplněn, o přitakávající odpověď onomu tichému hlasu, který se v naší civilizace vytratil. Duchovní, kteří navštěvují přestárlé pacienty a nejsou svázáni medicínskými koncepcemi, často umějí lépe naslouchat, co se skrývá za pacientovým přáním umřít. R. Morrison napsal v British Medical Journal o svých zkušenostech s pacienty, kteří odmítali prodlužování svého života umělými medicínskými prostředky. Chtěli, aby jim bylo umožněno přirozeně umřít, a přitom nezmiňovali slovo "eutanazie". Netrpěli depresí, svůj život vnímali pozitivně, ale cítili, že byl naplněn.

Jeden z nich, tichý, přemýšlivý muž, který měl velkou rodinu a také hodně dosáhl ve své profesi, vyjádřil pocit, že přišel čas k jeho odchodu: "Prožil jsem svůj život a je toho hodně, zač jsem vděčný."

V protikladu k němu můžeme uvést rozhněvaného muž, který byl - jak to sám nazval - "obětí resuscitace". I on cítil, že svůj životní úkol splnil a býval by si přál, aby ho nenavrátili zpátky životu. Netrápily ho žádné zvláštní obavy o budoucnost, jenom prostě věřil, že propásl ten správný okamžik zemřít. Svůj život si prožil. "Ten infarkt byl seslán, aby mě vzal odsud."

"Pacienti mohou vědět o dost lépe než jejich lékaři, že přišel jejich konec," uzavírá své zkušenosti pastor Morrison. Jejich pocity si zaslouží respekt a respektovat bychom měli i jejich poznání, že umělé prodlužování života jim škodí.

Podobný názor zastává i zastánce psychosomatické komplexní léčby MUDr. Jan Hnízdíl v nedávném rozhovoru pro Právo. Uvádí příklad, jak kdysi do nemocnice, kde pracoval, přivezli osmdesátiletého pána po těžkém infarktu. "Byl v konečné fázi. „Seběhl se tým lékařů a začali ho resuscitovat. Infúze, kardiostimulace… Přišla stará doktorka a řekla: Nechte ho umřít. Promluvil zdravý rozum."

Co tě nepálí, nehas

A nyní slíbený protikladný příklad. V jakých situacích se v naší západní kultuře neposkytuje potřebná pomoc lidem, kteří se nacházejí v ohrožení života? Uvedu jednu vlastní zkušenost. V Anglii jsem se před nedávnem účastnil školení pro live-in carers, tedy pro pečovatele, kteří se starají o přestárlého nebo jinak potřebného klienta přímo v jeho domácnosti. Na školení bylo přítomno i několik dalších Čechů. Učili nás mimo jiné, že pokud pacient upadne, nemáme ho zvedat, ale zavolat sanitku. Kdybychom klienta neodbornou pomocí nějak poškodili, dostaneme se do problémů. Budiž, to by ještě dalo pochopit. Mnohem hůře na nás zapůsobilo, když nám řekli, že klientům nemáme pomáhat ani v případě vypuknutí požáru, tedy nemáme se je snažit vyvést z hořícího domu atd. Nejsme totiž k tomuto jednání "odborně způsobilí". Jediné, co máme udělat, je zavolat požárníky, protože zachraňovat oběti požáru spadá do jejich kompetence. Jednomu z mých českých kolegů, který evidentně nebyl nakažen západním způsobem uvažování, to nedalo a zeptal se školitelky, jestli to myslí vážně a jestli si uvědomuje, že naši svěřenci mezitím uhoří, než přijedou hasiči. Bylo zajímavé pozorovat, jak se instruktorka na takto přímo položenou otázku vykrucuje, aby nakonec řekla řekla něco v tom smyslu, že pouze školený záchranář může poskytnout profesionální pomoc. Názorná ukázka toho, jak na Západě přistupují k pomoci lidem v ohrožení. A pokud vím, nejhorší je to v USA.

Neodvažujeme se druhému člověku pomoci! Narazíme-li na nemocného nebo zraněného člověka, ať už leží na ulici nebo je obětí dopravní nehody, ozve se v nás varovný hlas společnosti, abychom mu nepomáhali, jinak se vystavujeme nebezpečí zodpovědnosti, která nás může zničit. Člověk se tak učí v sobě potlačovat ten nejzákladnějí vrozený instinkt, kterým je pomáhat bližnímu v nouzi. Nakonec se ze strachu neodváží pomoci nikomu, bez ohledu na to, jak vážné následky to může mít. Může pozorovat, jak jiní umírají, a nepohne pro ně prstem.

Kam vede síť sociálních programů

Jeden autor vysvětluje, jak tento patologický stav společnosti vzniká:

1. Prvotní příčinou je, že člověk cítí existenciální strach ze sebezničení. Obzvlášť palčivě jej prožívá ateista, protože nevěří v posmrtnou existenci.

2. Snaží se tento strach ze smrti a z nejisté existence zahnat. K tomu mu poslouží levicová politika, která má jeho existenční nejistotu utišit. Začne budovat sítě sociálních programů a uzákoňuje všechna možná práva pro co největší počet lidí, různých sociálních skupin, národnostních minorit atd.

3. Tyto programy zbaví společnost i jednotlivce důsledků, které by měly nést za své činy. Jeden příklad opět z Velké Británie: Slyšel jsem o případech ze svého okolí, kdy náctiletá holka otěhotněla, a dostala kromě slušného mateřského příspěvku i komunální byt, na který jiní šetřili i desítky let. Jaký pak asi získala pocit zodpovědnosti za své činy? Pokud druhému znemožňujeme, aby nesl následky svého jednání a učil se ze svých chyb, narušujeme přirozený řád věcí. Pokud se společnost takto stará o své "chudé, bezmocné a nepřizpůsobivé", nejen že jim tím v konečném důsledku nijak nepomůže, ale poškozuje i sama sebe. Bere motivaci poctivě pracujícím a ze svých občanů vychovává parazity. Vytrácí se pocit veškeré odpovědnosti. Nedával jsem pozor a uklouzl jsem na chodníku? Zažaluju vládu, že se nestará o chodníky! Zničil jsem si plíce kouřením? - Zažaluju tabákovou firmu. A při vyhraju!

4. Nakonec tato síť sociálních programů, všemožných práv, pozitivní diskriminace apod. skončí tím, o čem jsme už mluvili: Potlačovaný strach se projeví v plné síle a začne křičet: "Nikdy nikomu nepomáhej!" Pomůžeš ženě do kabátu? - Vyklube se z ní zapšklá feministka a zažaluje tě za sexuální harašení. Chceš pomoci slepci přes cestu? Urazíš ho, protože mu dáš najevo, že si nemůže pomoct sám! Vidíš, že někomu ubližují? Nech to být, nějak se při tom zapleteš, něco opomeneš, porušíš něčí právo, budou tě vyslýchat, nakonec tě i postižený zažaluje... Vidíš někoho umírat na cestě? Vyhni se mu obloukem, protože když mu pomůžeš a on umře, bude to na tebe.

Sociální programy a další vymoženosti, které měly lidem pomoci, paradoxně vedou k tomu, že naše přirozené, upřímné soucítění je vytlačeno a bezprostřednímu poskytnutí pomoci se raději každý vyhne, i kdyby šlo o život. Čas k záchraně života byl promarněn.

Diskuze

19 příspěvků ( 19 nových)