Zvědavec

Komentáře

Turecko versus USA: „Laskavější hegemon na Středním východě“

Je nová regionální asertivita Turecka dalším případem „vrtění ocasu psem“?

Eric Walberg( více o autorovi > )

29.7.2011

Nicméně zatímco je stále vlivným členem NATO, stává se nyní Turecko samostatným hráčem, stále více kritickým k USA a Izraeli. K této transformaci došlo za vlády islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která se dostala k moci v r. 2002, a brzy byla nucena se rozhodnout, jak se vypořádá s americkým požadavkem použít Turecko jako základnu pro invazi do sousedního Iráku. Rozhodnutí to odmítnout vyznačilo novou fázi zahraniční vztahů Turecka.

USA nemají z tureckého postoje k jejich mnoha válkám a potenciálním válkám radost vždy, ale jsou nuceny ze situace co nejvíce vytěžit. Americký velvyslanec v Turecku Francis Ricciardone nedávno řekl, že USA a Turecko sdílejí „téměř“ stejný názor na vojenskou akci v Libyi a že Turecko hrálo v regionu jedinečnou roli a má zvláštní zkušenosti, z historických a kulturních důvodů.

Zatímco Turecko souhlasilo zúčastnit se okupace Afghánistánu, učinilo tak pouze jako nebojující člen aliance a cvičí a působí jako bezpečnostní síla vlády v Kábulu, „bez paternalismu nebo imperiální arogance okupující mocnosti“, a to podle Aydemira Ermana, tureckého koordinátora pro Afghánistán v letech 1991-2003.

Udržuje úzké vztahy s islámskou republikou Irán, podporuje jeho snahu rozvinout jadernou energetiku, a hlasovalo proti USA inspirovaným sankcím v Radě bezpečnosti OSN v r. 2010. A počátkem tohoto měsíce si Parlamentní shromáždění NATO pro Středozemí a Střední východ vyslechlo projev íránského náměstka ministra zahraničí pro euro-americké záležitosti Aliho Ahani, poprvé za existenci islámské republiky, „téměř“ jistě v důsledku lobbování Turecka.

Turecko původně odsoudilo invazi svých spojenců z NATO do Libye a varovalo, že táhlý konflikt hrozí, že tuto zemi přemění na „druhý Irák“ nebo „další Afghánistán“. Ačkoliv se nakonec ke svým spojencům z NATO připojilo, Turecko odmítá provádět bombardování a interpretuje rezoluci RB OSN č. 1973 striktně v rámci zajištění bezletové zóny, a teprve na počátku července uznalo vzbouřeneckou Přechodnou národní radu (NTC), kdy turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu navštívil „náměstí Tahrir“ v Benghází, které tak bylo pojmenováno na počest egyptské revoluce. Ale nadále tlačí na příměří a vyjednání řešení.

Davutoglu vzbouřencům řekl, že Turecko a Libye mají „společnou historii a společnou budoucnost“. Erdogan uvedl, že „rolí Turecka bude stáhnout se z Libye co nejdříve“ a „obnovit jednotnost a integritu země na základě demokratických požadavků lidí“. „Toto vyslání jednotek by nemělo být kvůli libyjské ropě“. Davutoglu hostil americkou ministryni zahraničí Hitlary Clinton na setkání Libyjské kontaktní skupiny v Istanbulu 15. července.

Navzdory záplavě uprchlíků ze Sýrie v jižním Turecku podporuje Turecko vyjednané řešení tamní situace a odmítá podpořit sankce západu. Předtím, než se minulý týden vydal na turné po Sýrii, Iránu a Saudské Arábii, řekl Davutoglu reportérům na summitu Kooperačního procesu jihovýchodní Evropy, že „budoucnost Sýrie je společná s budoucností Turecka. Důležitou věcí je, že Syřané a vláda jsou na budoucnost s novou vizí a na zavedení nových reformních procesů připraveni“.

Jeho vztahy s Izraelem se ostře změnily. V r. 2004 Turecko veřejně odsoudilo zavraždění šejka Ahmeda Yassina Izraelem jako teroristický čin“ a izraelskou politiku v pásmu Gazy jako „státní terorismus“. V r. 2009 premiér Recep Tayyip Erdogan slavně odmítl sdílet platformu s izraelským prezidentem Shimonem Peresem na Světovém ekonomickém fóru, po izraelské invazi do Gazy. V r. 2010 Turecko odvolalo svého velvyslance po zmasakrování devíti tureckých mírových aktivistů pokoušejících se prolomit v r. 2010 blokádu Gazy Izraelem.

Ale Turecko, jako kandidátská země Evropy a člen NATO, musí hrát dospělou roli jako regionální zprostředkovatel. Z regionální války proti bezohlednému jaderně vyzbrojenému Izraeli nebude mít prospěch nikdo. Takže se Turecko letos pokusilo odradit lidi od Flotily svobody II, kdy se obávalo dalšího masakru, a úspěšně zatlačilo na tureckou charitativní organizaci IHH, aby svoji účast zrušila, a zabránilo flotile odplout z tureckých přístavů. To Izrael potěšilo a zcela jistě to bylo zamýšleno jako prostředek k vynucení si omluvy a kompenzace od Izraele za zavraždění tureckých občanů při loňské flotile.

Zároveň vyšetřování OSN připravilo zprávu (nyní u ledu) se záměrem vyřešit turecko-izraelský spor, ve které se Izraeli radí nabídnout omluvu a zaplatit Turecku kompenzace za vraždy, což je nález, který izraelští představitelé odmítli. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman lamentoval: „Omluva není kompromis, je to ponížení“. Izrael se bojí, že omluva by vytvořila nebezpečný precedent v době, kdy mnoho izraelských představitelů muselo zrušit cesty do zahraničí ze strachu, že budou zatčeni za zločiny proti lidskosti.

Američtí senátoři John McCain, Joseph Lieberman a Lindsey Graham počátkem tohoto měsíce Erdoganovi řekli, že pouze Turecko může přesvědčit Hamas, aby se připojil k mírovým rozhovorům s Izraelem. Graham Hurriyet řekl, že Erdogan je „nejpůsobivějším mluvčím v regionu“. Turecko skutečně spolupracuje s Hamasem na sjednocení Palestinců. Také se údajně pokouší přesvědčit Hamas, aby souhlasil s návrhem německého zprostředkovatele propustit 1,000 palestinských vězňů výměnou za propuštění vězněného Izraelce Gilada Shallita. Vloni izraelsko-turecký podnikatel Eliko Donmez předal Erdoganovi dopis od otce zajatého vojáka Noama. V souladu s postojem Liebermana a spol. Noam vyjádřil ohledně smrti tureckých občanů při útoku pouze „politování“.

Pokud Turecko uspěje u vymámení skutečné omluvy od Avigdorů a Noamů, bude to poprvé v historii Izraele a bude to důležitým signálem, kterým může být ovlivněn, aby se připojil ke světovému společenství jako „téměř“ zodpovědný partner – díky Turecku, spíše než Velkému bratru.

Ale v zahraničních vztazích existuje jen velmi málo nezištných altruistů, a zahraniční politika Turecka je odrazem silné kapitalistické ekonomiky. Tato země má očividně ekonomické zájmy v arabském světě a je naivní očekávat něco jiného. Ale uznání NTC v Libyi a poskytnutí ji finanční podpory, zatímco volá po vyjednávání, znamená vytváření si pozice klíčové mocnosti v Libyi po Kaddáfím. Totéž platí u Sýrie.

Plány Turecka na vybudování přehrad a zvýšení využívání Eufratu a Tigridu u zavlažování za nebo bez existence dohody sousedů po proudu připomínají plány Etiopie s Nilem. Takové záležitosti jsou sobecké a vyžadují si tvrdá vyjednávání, a sousedi Turecka by měli být raději aktivními. Vybudováním těchto přehrad se Turecko může celkem dobře připravit na budoucí obchodování „ropa za vodu“ s Irákem.

Turecko je energická nezávislá mocnost, která požaduje respekt – a zaslouží si ho. Erdogan pracuje na tom, aby se dožil dne, „kdy lidé budou moct volně jezdit z Palestiny přes Istanbul do Londýna. Nebudou se kolem Turecka budovat zdi, ale bude se otvírat, aby se podělilo se svými sousedy. V Káhiře jsme Střední východ, v Evropě jsme Evropané. Musíme utvářet historii se všemi národy kolem nás,“ řekl vůdcům summitu Změna v březnu. Vývoj na Středním východě dnes slibuje, že ukáže cestu k „novému globálnímu, politickému, ekonomickému a kulturnímu řádu“.

Navrhuje, by si toho USA povšimly. Po mezinárodní finanční krizi minulých tří let „potřebujeme rozvíjet ekonomický řád založený na spravedlnosti, a sociální řád založený na respektu a důstojnosti“. Zasvěcení žertují, že americko-izraelské vztahy jsou případem, kdy „ocas vrtí psem“.

Pokud se spojenci Turecka z NATO neprobudí a nebudou ho následovat, může tohoto bílého slona 21. století docela dobře opustit. Zatímco v r. 2004 považovalo 67% Turků členství v NATO za klíčové pro národní bezpečnost, v r, 2011 to bylo již pouze 41%. A pokud se Erdoganův „nový řád“ naplní, budou země v regionu u udávání směru vzhlížet spíše k Turecku, než k USA (a Izraeli). Bylo by stejně příhodně říct, že Turecko je novým ocasem vrtícím neohrabaným americko-izraelským psem.

Diskuze

2 příspěvků ( 2 nové)