Zvědavec

Komentáře

O anglo-saských kořenech německého nacismu

Vladislav Gulevič( více o autorovi > )

6.7.2011

Charakter této kontinuity a její základní znaky jsou analyzovány v knize „Anglické kořeny německého fašismu“ napsané profesorem Heidelberské univerzity a známým historikem a sociologem Manuelem Sarkisianem, Arménem, který se narodil v Baku v r. 1923 a nyní žije v Mexiku. Tato kniha je velmi vzácná. Ruský překlad byl udělán z vydání z r. 1997 (z němčiny, nakladatelství Scholl). V angličtině knihu vydali pouze v Indii a Irsku – tyto země na vlastní kůži poznaly, co je to zvůle anglo-sasů. V Anglii nebyla kniha M. Sarkisiana nikdy vydána.

Fakta předložená autorem v této práci jsou smrtonosná. „Od rasy pánů v koloniích k fašismu v Evropě“, „Napodobování anglických zkušeností vůdci ve Třetí říši“, „Anglie jako prototyp rasové společnosti“, „Houston Stewart Chamberlain – britský věštec, průkopník a prorok Třetí říše“, „Anglický fašismus v Anglii“, „Obdivovatelé Hitlera v anglické elitě“ – to jsou názvy několika kapitol z této knihy.

Ohledně systému hitlerovské výchovy M. Sarkisian, s odvoláním na původní zdroj, píše: „Organizátoři „Napolas“ – národně-politických vzdělávacích institucí – z řad Himmlerovy SS se záměrně drželi vzorů anglických elitních veřejných škol (1).“ Od samého vzniku Třetí říše se britští vychovatelé rasy pánů setkávali se svými nacistickými napodobiteli (kteří následně velmi radikálně své učitele překonali) a v plném rozsahu věděli, že výchova hitlerovské elity probíhá podle vzoru, jakým byla vychovávána elita anglická. Angličané okamžitě činnost svých německých kolegů ocenili kladně. Takže třeba ředitel Public School v Louestoft, když se obracel na své britské čtenáře, nazval německé „Napolas“ „Public Schools in Germany“ (2).

Anglický systém vzdělávání jako metoda zocelení budoucích pánů světa vyvolával u vůdce mimořádný obdiv, o čemž se zmínil v „projevu věnovaném Anglii“ 30. ledna 1941.

Obergruppenführer SS Geismeyer již v r. 1938 řekl: „Vzdělávací prostředky a úkoly (britských veřejných škol) jsou vhodné i pro naše instituce (3).“ Americký historik Walter Struve rovněž zdůraznil shodu mezi fašistickými a anglickými školami a tvrdil: „V budoucnosti se vůdci nacistů stanou pouze ti nejlepší lidé. Jen bůh ví, kolik tam již bylo vzděláno budoucích Hitlerů (4).“ Theodor Wilhelm, otec nacistické pedagogiky, s hrdostí sdělil, že v Německu má školní vzdělání za Hitlera „nejblíže k britským veřejným školám“, a dokonce slíbil, že své anglické učitele ve vzdělávání budoucích pánů světa překoná.

M. Sarkisian zdůrazňuje, že v Královském institutu mezinárodních vztahů (RIIA) v Londýně byla v r. 1938 vypracována zpráva o „vzdělávání budoucích vůdců nacistů“; britští autoři poznamenali: nacistické instituce „jsou z velké části vytvořeny podle vzoru našich anglických veřejných škol“. Mnozí funkcionáři Třetí říše snili o tom, že jejich ratolesti dostanou anglické vzdělání (Ribbentrop, Lei). V r. 1934 budoucí britští vůdcové (z Public School v Rugby) navštívili potsdamský Napolas, a pak následovaly vzájemné návštěvy představitelů Napolas a dalších anglických veřejných škol. Přičemž se bylo úmyslem, že taková výměna bude probíhat pouze s „nordickými partnery, kteří musí Německo ochránit před… válkou na dvou frontách“. Vůdce řekl, že pouze on, „podobně jako Angličané, má dostatek tvrdosti, aby dosáhl cíle“, a že mu jako vzor pro kolonizaci Ruska (které nazýval „germánskou Indií“) slouží anglická koloniální politika v Indii. Pozoruhodné je, že v britské Indii anglická správa nedovolovala uvádění dokumentárních filmů o nacizmu – Indové by mohli zpozorovat podobnost mezi chováním německých fašistů a anglických kolonizátorů.

U anglického historika Jamese Drennana se dočteme: „Fašismus může najít silnou odezvu v anglické národní povaze… O esesácích říkají, že jsou to zvířata… Ale všichni esesáci, se kterými jsem se bavil, byli okouzlující, zdvořilí a vždy ochotní pomoct lidem“ – tak charakterizoval „Himmlerovy ptáčky“ šéf Ekonomické ligy a člen Velké rady britských fašistů, ministr Baker-White. Osobnost Reichsführera SS uchvacovala také představitele nejvyššího vojenského velení Velké Británie. Takže třeba admirál sir Barry Domvile měl na mysli právě Himmlera, když řekl, že „pokud by všichni jeho spoluobčané byli takoví, jako on… mnohé problémy by neexistovaly“. „Názor, že Heinrich Himmler je „skromný člověk, starající se o blaho své země“ měli i patriotičtí veteráni Britské legie – organizace vojáků Británie – po návštěvě koncentračního tábora Dachau v r. 1935, který vysoce ocenili – píše M. Sarkisian. A britský starosta města Bethnal Green, po „obhlídce“ koncentračního tábora v Kisslau tisku řekl, že může jen dosvědčit, že Adolf Hitler… zachází se svými politickými odpůrci důstojně.“

Syn Winstona Churchilla Randolph, rodina lorda Ridsdala, lord Lamington, lord Londonderry, sociolog a publicista Houston Chamberlain – to ani zdaleka není úplný seznam představitelů nejvyšší anglické společnosti, kteří otevřeně sympatizovali s Hitlerem (dcera lorda Ridsdala u příležitosti svatby s anglickým fašistou Oswaldem Mosleym slavnostně poobědvala s Goebbelsem, byl tam přítomen dokonce i Hitler, a nosila dokonce brož se svastikou). Daily Mail, noviny patřící lordu Rothermerovi, byly hlásnou troubou nacistů za hranicemi Německa. Šéf horní komory britského parlamentu lord Halifax, který v r. 1937 navštívil Führera, byl okouzlen jeho „upřímností“ a přiznal Hitlerovi zásluhy na tom, že vrátil Německu „sebeúctu“. „K nadšeným Britům, hostům říšského stranického sjezdu v r. 1936 (na tomto sjezdu dal Hitler na srozuměnou, že se chystá dobýt Ukrajinu) patřilo nejméně pět poslanců britského parlamentu,“ píše M. Sarkisian.

Vzájemná láska německých a anglických rasistů byla tak silná, že do r. 1938 vůdce, který viděl v Angličanech své učitele, nezrušil zákaz aktivit německé rozvědky v Anglii. Za Hitlera se dostalo nebývalému rozvoji anglistice – vědě o anglické kultuře a jazyku. Vůdce si upřímně myslel, že angličtina je jazyk pánů a že anglická kultura se svým kolonizátorstvím je hodná napodobení. Germánská rasa, tvrdil Hitler, je sestřenicí anglické rasy, a jsou spolu předurčeny vládnout světu. V Anglii se říkalo, že Angličané budou vládnout na moři, a Němci na souši. Německý generál a polní maršál Hans Günter souhlasil s vírou Angličanů v to, že ostatní lidé jsou bytosti blízké zvířatům a radil Angličany napodobit, protože „tato víra je učinila velkými“. Německý filosof Fridrich Lange řekl: „Projdeme všemi stupni vzdělání, abychom se naučili vládnout světu, a staneme se rovnocennými našim zámořským bratrancům, kteří již světu vládnou.“

M. Sarkisian poznamenává, že eugenika, která se rozšířila ve Třetí říši, má čistě anglický původ. Potvrzovala právo anglo-saské rasy (a to znamená i Němců) být pány světa. Udělování občanství jen na základě příslušnosti k árijské rase se stalo za Hitlera normou, ale toto hnutí se zrodilo v Anglii, kde byl jeho vůdcem Francis Galton – bratranec Charlese Darwina. Právě Galton vymyslel termín „eugenika“. Tvrdil, že existují nejen „druhy“ lidí v rámci jedné rasy, ale i „druhy“ samotných ras. Právě Galton vytvořil „teorii“ rasismu, kterou převzali fašisti. Horoval také pro „svatou válku“ za rasovou nadvládu a považoval eugeniku za „součást národního vědomí, podobnou novému náboženství“, což také nacisté udělali. Známý je ironický výrok autora vynikajícího antiutopistického románu „1984“ George Orwella „všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější“. Herbert Wells, vynikající autor „Neviditelného člověka“, byl přesvědčen, že „jediným rozumným a logickým řešením ve vztahu k nižším rasám je jejich likvidace“.

Hanna Arendt napsala ve 40. letech 20. století: „Pouze v Anglii vyplývala rasistická ideologie bezprostředně z národní tradice: nejen, že tato tradice byla starozákonně-puritánskou, ale situaci prohloubilo i vnímání sociální nerovnosti jako součásti anglického kulturního dědictví (spodní vrstvy vzhlížely k vrchním nábožně a s úctou, a vrchní vrstvy se k nim chovaly opovržlivě).“

Britský životopisec Alfreda Rosenberga, jednoho z nejkrvelačnějších německých rasistů, zdůraznil, že „odchovanci elitních anglických univerzit by bezděčně zrudli, kdyby si přečetli, jakou roli v historii Britské říše národní socialisté připisovali jejich předchůdcům“. Adolf Hitler v neposlední řadě spojoval britské politické úspěchy (jako například poměrně dlouhou nadvládu nad Indií za použití malých jednotek) s existencí koloniálních správců, zformovaných anglickým systémem vzdělávání. V r. 1934 spisovatel Georg Schott v knize „H. S. Chamberlain, prorok Třetí říše“ napsal: „Německý národ nesmí nikdy zapomenout, a musí mít vždy na paměti, že to byl „cizinec“ Chamberlain, kdo nazval „cizince“ Adolfa Hitlera jeho vůdcem. Před sto lety byl takovým vůdcem Angličan Carlyle. Dnes právě Angličan Chamberlain již od prvních kroků Adolfa Hitlera pochopil, že byl vybrán osudem.“

A zde je fakt, týkající se situace na Normandských ostrovech – britském území, zabraném Wehrmachtem. „Za německé okupace,“ jak píše M. Sarkisian, „britské soudy na Normandských ostrovech stíhaly ty, kteří byli obviněni z odboje; dokonce i jednání, které vedlo ke zhoršení vztahů s okupačními jednotkami, britské ostrovní úřady hodnotily jako trestný čin. Někteří obyvatelé ostrovů se vysmívali lidem zavřeným v pracovních táborech. Oběšení jednoho z nich, Rusa, vyvolalo u policisty ostrova Jersey stejnou reakci, jako u většiny Němců.“

Zbývá jen litovat, že dílo Manuela Sarkisiana „Anglické kořeny německého fašismu“ je prakticky v Rusku i na západě neznámé. V Anglii je tato kniha zakázána a v Německu proti autorovi zahájili již dvakrát trestní stíhání…

Poznámky a odkazy

1. Hannsjoachim Koch, Geschichte der Hitlerjugend (Percha, 1975), S. 271 mit Hinweis auf H. Heuer, «Englische und deutsche Jugenderziehung»: Zeitschrift für neusprachlichen Unterricht, XXXVI (Berlin, 1937), S. 215ff.
2. E. K. Milliken, «The new Public Schools in Germany»: The Times (London) of 28. September 1935, cited by Harald Scholtz, Nationalsozialistische Ausleseschulen.
3. Harald Scholtz, Nationalsozialistische Ausleseschulen, S. 99.
4. Walter Struve, Elkes against Democracy. Leadership ideals in bourgeois political thought in Germany 1890-1933 (Princeton, 1973), p. 448ff; J. W. Täte, «The Public Schools of Germany»: Internationale Zeitschrift für Erziehung, VI, (1937), p. 172.
5. Theodor Wilhelm, «Scholars of Soldiers», p. 95.

Diskuze

21 příspěvků ( 21 nových)