Zvědavec

Komentáře

Jak americké ratingové agentury mohou zlikvidovat celé státy

Jelena Pustovojtova( více o autorovi > )

27.6.2011

Impulz k jejich vzniku dala Amerika, kde finanční systém vytvářeli „porevolučně“ nejúspěšnější bandité a lichváři. V té době se aktivně budovaly železnice a Amerika byla po uši v dluzích u britských bankéřů, kterým se velmi nelíbilo, že americké stavební firmy jedna po druhé krachovaly, a jejich ředitelé mizeli do neznáma s kufry plnými britských liber. Ve velkých městech již tehdy spatřily světlo světa agentury hodnotící úvěrovou způsobilost, které sbíraly a podnikatelům prodávaly informace o bonitě v regionu působících firem. Nicméně ani jedna z nich neměla přístup k finančním informacím společností stavějících železnice.

Člověkem, který měl tehdy v této zemi v této souvislosti dobrou představu o tom, co se na tomto trhu, který zajímal Rothschilda a další evropské bankéře, děje, byl Henry Poor, šéfredaktor v té době jediné železniční tiskoviny American Railroad Journal. Toho v r. 1851 požádal americký finanční úřad, aby připravil podrobnou zprávu o stavu finančních a výrobních fondů amerických železničních společností. Poor zakázku přijal. A navrhl finančnímu úřadu shromáždit o společnostech důvěryhodné informace, k čemuž sestavil dotazník o zhruba 300 otázkách. Dotazníky byly rozeslány 120 ředitelům železničních společností. Odpověděli pouze ti, jejichž zakázky byly vázány na federální objednávky, a ti, kteří měli dobré vztahy s časopisem a jeho redaktorem. Ředitele, kteří na dotazník neodpověděli nebo zaslali zjevné bludy, Poor „okomentoval“ ve svém časopise.

Takové publikace se staly pravidelnými -- pak železniční společnosti zjistily, že ty, které byly zmíněny v American Railroad Journal v pozitivním smyslu, snadno získávaly investiční zdroje, když vydávaly doplňkové tranše dluhopisů na londýnské, pařížské a frankfurtské burze. Rychle rozšiřovaly svoji síť a skupovaly společnosti, které se dostaly na „Poorovu černou listinu“. Železniční časopis překonával nákladem i ty nejoblíbenější noviny své doby. Četli ho všichni bankovní úředníci, rentiéři a brokeři v Evropě a Americe.

Nicméně historie poctivého sběru informací pro poctivé podnikání rychle skončila.

Krach na burze v r. 1907 způsobil bankrot většiny malých investorů, kteří tvořili základ čtenářů obchodních informací. Krize byla vyvolána finanční „esy“ – spolkem největších mezinárodních investorů v čele se stejnými Rothschildy, které tehdejší prezident Theodor Roosevelt obvinil z pokusu získat kontrolu nad americkým finančním systémem, a zorganizoval vyšetřování činnosti emisara této finanční bandy v Americe, bankéře Johna Morgana.

Na takovém pozadí vypadala „aritmetika“ Poora, Moodyho a dalších jejich kolegů analytiků naivně, zbankrotovali, skoupil je finančník Roy Porter a sloučil je do jedné společnosti Poor’s Publishing Company.

Právě tehdy začaly být ratingové společnosti závislé na velkých korporacích, ztratily svoji nezávislost a staly se výkonnou rukou finančního byznysu. Nyní převážnou část nashromážděných informací o společnostech distribuovaly bezplatně. Ale braly odměnu za provedení ratingu. Situace se, jak jistě chápete, otočila o 180 stupňů: nyní se staly předmětem obchodu agentury a jejich ratingy, a tím se staly prakticky, jak říkáme dnes, PR agenturami svých klientů.

Konec jakýmkoliv pokusům obnovit čestnou soutěž učinil zákaz americké vlády, kdy větší pojišťovny a penzijní fondy, s kapitálem 1 miliardy dolarů a více, nesměly provádět operace s papíry bez ratingu, potvrzeného „uznanými“ národními ratingovými agenturami. Dnes je všechny dobře známe. Jsou to Standard & Poors, Moody’s, Fitch, Morningstar.

Prodej vlastní svobody přinesl ratingovým agenturám počátkem roku 1990 miliardové obraty a téměř ničím neomezenou a absolutní moc bez zodpovědnosti. A samozřejmě také politickou moc. Například v polovině devadesátých let Moody’s snížila rating Kanady a způsobila „prohru“ premiéra Jeana Chretiena ve volbách. Revizí kreditního statutu Austrálie vykopla z parlamentu tehdejší labouristickou stranu. New York Times to okomentovaly takto: „Světu vládnou analytici z Church Street“ – tam se nachází sídlo Moody’s. A v televizi koloval vtip, že „přímým konkurentem amerických ratingových agentur je pouze Pentagon: ten může smést z povrchu zemského celé státy bombami, a Moody’s dělá totéž, když sníží rating státních dluhů“.

Před patnácti lety stejná Moody’s udělila nejvyšší investiční rating Jižní Koreji, která pak upadla do těžké krize. A na jaře 2003 Berlín oficiálně obvinil americké agentury z toho, že záměrně snížily rating německých společností, kvůli sporům mezi USA a EU u problému s Irákem.

Poslední světová finanční krize také poskytla dostatek potravy pro takové úvahy. Kvůli bankrotu americké firmy Enron, která měla vždy od Standard & Poors nejvyšší rating, muselo vedení této společnosti podávat vysvětlení v Bílém domě. Vyšetřování amerického senátu ukázalo, že dvě největší ratingové agentury v zemi – Moody’s a Standard & Poors – vědomě ignorovaly známky podvodů v oblasti úvěrů, kdy za to dostávaly odměnu od investičních bank. A právě podvodné operace bank přispěly k vytvoření finanční krize. „Historie ratingových agentur je historií kolosální chyby,“ řekl v říjnu 2008 americký kongresman Henry Waxman.

Ale neznamenalo to pro ně ortel smrti.

Právě naopak. Před půl rokem náměstek ministra financí ruské vlády Aleksej Savatjugin z hrdostí sdělil, že při vyhodnocování bonity finančních a dalších aktiv, omezování nebo zvyšování investic, u vkladů do penzijních fondů, rozmisťování prostředků státních firem, bude vláda věnovat pozornost pouze názoru „akreditovaných účastníků trhu“ – tří mezinárodních agentur Moody’s Investor Service, Fitch Ratings, Standard & Poors, a čtyř ruských: Národní ratingové agentury, AK & M, Rus-rating a Ekspert-RA.

Když se něco uvede, dorazí to. Nyní šťastlivcům zbývá jen zvýšit ceny za své ratingy a na zakázku „zabalit produkt“, aby se nemuseli za to, že berou peníze, příliš stydět. A oni se o to postarají. Vždyť již dnes, v závěsu za svými západními učiteli, jsou ruské ratingové agentury ochotné udělit vám rating na střednědobé úvěrové závazky, rating na krátkodobé závazky, rating emitenta, rating municipálních závazků, korporační ratingy, rating pravděpodobnosti krachu, ohodnocení velikosti ztrát při krachu, ohodnocení kvality smluv, rating solventnosti emitentů spekulačního stupně, rating bankovních vkladů, rating ostatních závazků, rating finanční stability pojišťoven, rating fondů peněžního trhu a dluhopisových fondů, vyhodnocení teritoriálního stropu u dluhopisů a dalších úvěrových závazků v cizí měně, teritoriální strop pro rating bankovních vkladů v cizí měně, teritoriální strop u dluhopisů a dalších dluhových závazků v národní měně… a mnohem víc, pokud chcete.

Nikomu na mysl nepřijde, že to vše začalo jednoduchým a pochopitelným zadáním – čestné hledání čestného partnera.

Oddělme plevy. Jakákoliv ratingová agentura musí dlouho, vytrvale, a především čestně pracovat, aby si vysloužila image důstojného partnera ve finančních aktivitách. Žádné rozhodnutí jakékoliv vlády nemůže kompenzovat její vlastní praktiky na trhu finančních služeb. Tyto soukromé společnosti – a všechny ratingové společnosti, včetně ruských, jsou soukromý byznys – staví svoji činnost na stejné filosofii, jako jakýkoliv nástroj „svobodného trhu“. Jejich cílem je zisk, a pomocí jakých fakt ho dosáhnou pro ně význam nemá. A přitom my máme věřit jejich ratingům, jejichž důsledky neplatí ze své peněženky, ale platí je celá země? To je zjevný nesmysl! Vždyť volat je k zodpovědnosti za „nesoulad se skutečností“ je nemůže nikdo: ani klient, ani vláda, ani stát!

Nabízí se jednoduchá myšlenka, že vše je to záměrné – je to velmi příhodné schéma pro odsávání peněz… Ale ještě divnější je to, že ruská vláda připouští na vnitřní trh společnosti, které zjevně ztratily schopnost objektivně ohodnocovat finanční aktivity dokonce i ve vlastní zemi. Co dobrého od nich čekáme v Rusku?

Ředitel Hamburského institutu světové ekonomiky (HWWI) Thomas Straubhaar nedávno požadoval připravit o vliv ratingové agentury, sdělil Neue Zürcher Zeitung. Tyto agentury, převážně americké, jsou pro Evropu naprosto nevhodné a představují hrozbu pro stabilitu, tvrdí tento německý ekonom. Je přesvědčen, že nadešel „historicky vhodný okamžik, abychom se osvobodili od všemocnosti těchto soukromých institucí“. Straubhaar považuje ratingové agentury za „chybu 90. let“, kdy bylo takové ohodnocování solventnosti států a společností vnuceno Evropě Spojenými státy. Tyto agentury nejen neřeší problémy, ale vytvářejí nové – snížením ratingu řeckých dluhů náhle o tři stupně Standard & Poors jen vyvolala nové masové demonstrace a zvěsti o bankrotech.

Nepozorný čtenář může namítnout: mezinárodní ratingová agentura Fitch Rating informovala o možnosti revize ratingu na negativní u samotných USA, pokud nebude navýšen strop pro jejich státní dluh. Cožpak toto není vrchol čestnosti a odpovědnosti vůči světové ekonomice? Domyslete si sami, na čí příkaz Fitch prosazuje zvýšení stropu pro vnější dluh země. Toto opatření umožní Spojeným státům, které prodají další porci svých cenných papírů v zahraničí, doplnit si prkenici pouze díky nepatrným nákladům na papír a inkoust, kterým jsou tyto cenné papíry vytištěny. Přitom se rozpočet, včetně jeho vojenské části, bude nafukovat dále. Do nekonečna. V každém případě do té doby, do kdy do světové ekonomiky chytře zabudovaný dolar zůstane hlavní měnou světového trhu se zbožím a službami.

„Pokud nebude do 2. srpna strop pro americký státní dluh zvýšen, Fitch přehodnotí prognózu u ratingu této země na negativní,“ pohrozil Americe šéf asijsko-pacifické sekce agentury Andrew Colcuhoun v Singapuru. A ihned poznamenal, že v agentuře očekávají zvýšení stropu pro vnější americký dluh a že se USA určitě vyhnou krachu.

Uf, jak příšerné! 19. dubna tohoto roku Standard & Poors již prognózu u ratingu Spojených států na úrovni AAA snížila ze stabilní na negativní, a americkým Federálním rezervám a Federální rezervní bance New York udělila „mínus“. A co z toho? Útok největších amerických společností na státní rozpočet skončí úspěšně, to je vše.

V posledních letech Rusko od západu převzalo mnohé, mírně řečeno. Bylo nám to k užitku? Vzrostl náš průmyslový potenciál proto, že naše společnosti prudce zvýšily vývoz kapitálu do Evropy a dále? Začali jsme vyrábět více potravin, když jsme se dvacet učili hospodařit s půdou „po jejich“? Roste blahobyt národů Ruska stejně tak prudce, jako počet ruských milionářů a miliardářů?

Ne!

Naší ekonomiku neučiní efektivnější ani tento poslední z dlouhé řady experimentů s „postátněním“ ratingových agentur, ze kterých se staly jen krmníky pro vychytralé kolem financí se točící činitele, přivlastňující si desátek od účastníků ekonomického procesu.

Diskuze

6 příspěvků ( 6 nových)