Zvědavec

Komentáře

Lobbing a netransparentnost v Evropské unii

Ladislav Zelinka( více o autorovi > )

25.6.2011

Tito lidé mají obvykle přístup k nejvyšším představitelům Unie, ke Komisi, Radě, Parlamentu i dalším důležitým institucím. Tato spolupráce, která není obvykle veřejně známa a kontrolována, se stává podhoubím pro vznik netransparentnosti a korupce na nejvyšší úrovni. Lobbing zde není zakázán, úředníci si tak nechávají vypracovávat posudky od přítomných agentur placených soukromými subjekty, které samozřejmě hájí své zájmy a tomu odpovídají i jejich doporučení a stanoviska. Vyznat se ve složité mašinérii evropských struktur a předpisů už takřka zvládne taktéž pouze profesionální agentura s placenými odborníky podporovanými týmy dalších expertů, právníků a ekonomů s rozsáhlými sítěmi získávání a zpracovávání informací. Brusel se tak stal "domovem úřadů a poboček řídících orgánů korporací, lobbistických skupin, mozkových trustů, politických konzultantů a public relations agentur"². Při vší přebujelosti zákonodárství a regulací a byrokracie nepřekvapí, když i někteří unijní úředníci a dokonce i soudci přiznávají, že se v celé té legislativě a procedurách nevyznají a nemají přehled o všech dokumentech a ustanoveních. Kdo by se v tom nakonec také dokázal vyznat? Koluje zde známý vtip uvádějící: "Desatero božích přikázání má 279 slov, Prohlášení nezávislosti třinácti severoamerických států z roku 1776 má 300 slov, Nařízení Evropské unie o dovozu karamelových bonbonů má 25911 slov." Kolik takových nařízení bylo celkem přijato a kdo o nich má a může mít přehled? Přitom tato kategorie legislativních norem je "nejúplnějším a nejbezprostřednějším opatřením v rámci nástrojů sbližování práva, který mají orgány EU k dispozici. Jsou přijímána Radou EU na návrh Komise. Mají obecnou závaznost a bezprostřední působnost, tzn. že platí v každém členském státě přímo, bez prováděcího vnitrostátního aktu. Jsou součástí sekundárních pramenů komunitárního práva EU"³. Jiná definice říká, že "… je obecně závazným pravidlem na všech úrovních. Na rozdíl od směrnic, které jsou adresovány členským státům, a rozhodnutí, která mají přesně určené subjekty, jímž je adresováno, je nařízení závazné pro všechny. Je přímo účinné, tzn., že tvoří takové právo, které uplatňuje přímou účinnost ve všech členských státech stejně jako národní právo, a to bez jakékoliv další intervence ze strany státní moci členských států"⁴.

To znamená, že jsou nadřazená národním zákonům a automaticky jsou jejich přijetím Komisí a Radou závazná. Hlavní přijímající orgány těchto důležitých aktů ovlivňujících naprosto každý aspekt života lidí v Unii - Komise a Rada - jsou zrovna ty, které nejsou volené a nejsou zodpovědné občanům nebo jen vzdáleně. Parlament může uplatnit jen omezené kroky, v některých případech spolurozhoduje o návrzích a nakonec může také hlasovat o rozpuštění celé Komise, což ale není vůbec snadné. "Parlament může (a to již od svého založení) vyslovit nedůvěru Komisi. Tuto proceduru lze zhruba přirovnat k situaci, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovuje nedůvěru české vládě. K odvolání Komise je zapotřebí návrh, který podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců parlamentu. Ke skutečnému odvolání je ovšem nutné, aby 2/3 odevzdaných hlasů odvolání podpořily a aby tyto hlasy zároveň tvořily více než polovinu všech „europoslanců“. To vede k tomu, že Komise ještě nikdy nebyla Evropským parlamentem odvolána, přestože se o to již sedmkrát pokusil".⁵ Nařízení se týkají zcela všeho od toho, jakými žárovkami smíme svítit, jaké má být vybavení automobilu, po kvalitu paliv, poplatky za telefonování, hygienické předpisy, nakládání s chemikáliemi, označování potravin, ale také důležitých oblastí justice, policie, imigrace, sdílení a nakládání s informacemi, zemědělství, ekologických norem, atd. Komise je přitom hlavním motorem propojování, sjednocování a normalizaci všeho národního na evropskou úroveň a rozšiřování uplatňování vlivu bruselské legislativy na stále větší část aspektů života společnosti i jednotlivce. Úroveň byrokratizace je Evropské unii pověstná a zastrašující a všepostihující předpisy se sotva dají sledovat. Samotné zřizovací smlouvy počínaje Římskými, přes Maastrichtskou až po Lisabonskou vydají na stovky stran textu, a kdo chce rozumět vývoji primárního práva, musí znát a orientovat se kromě té aktuální i v předchozích smlouvách a jejich revizích, aby dokázal postihnout změny a důsledky změn v nich prováděných a zhodnotit je. "Metoda opakovaných revizí stejně jako konstrukce souběžné unijní a komunitární struktury dohromady vytvářejí neobyčejně komplikovaný a pro občany nesrozumitelný celek", říká Petr Fiala⁶.

Při takovém chaosu a netransparentnosti se může stát, že takřka nepovšimnuta může být přijata a schválena třeba i nová ústava nebo smlouva, aniž by občané opravdu rozuměli, co v ní je, a co vskutku přináší. To byl případ navrhované Evropské ústavy z roku 2003, proti níž se nakonec přeci jenom zvedl odpor, když lidé zjistili, o čem je, a byla zamítnuta. To, že po přepracování a změně názvu na Lisabonskou smlouvu, jsme ji nakonec přeci přijali, je zase jiná věc. Odstrašující byl však způsob prezentace Smlouvy o ústavě, kdy nás vládní politici ujišťovali, že se jedná pouze o drobnou administrativní záležitost, o sjednocení dosavadních smluv v přehlednější celek, že se jedná jen o další nezajímavou revizi primárního práva atd. Toto jednání bylo vskutku podvodem, neboť to, co nyní přinesla tolik kritizovaná Lisabonská smlouva, je jen odvarem toho, co přinášela původní Smlouva o ústavě pro Evropu. Tento dokument přímo přeměňoval Evropskou unii v jediný superstát s určitými pravomocemi místních vlád vůči centru, které by rozhodovalo o všech důležitých politikách. Václav Klaus, jeden z mála, před tímto varoval: "Jedna ústava, prezident, ministr zahraničí, jedna měna, zahraniční politika (a v budoucnu i obrana) nejsou náhody, nýbrž jasné a přehledné znaky budoucí federace. EU by touto cestou získala znaky státnosti v takové míře, že by již nebylo možné hovořit o svrchovanosti členských zemí. Evropská ústava, pokud by byla přijata a ratifikována členskými státy, by byla nakročením k evropskému superstátu."⁷ Vzpomeňte si, kteří politici vás v tu dobu ujišťovali o tom, že tato smlouva je neškodná a nepřináší nic zvláštního. Někteří z nich jsou v politice dodnes.

Vzpomeňme si také na to, jak vypadala Unie v době, kdy jsme svými hlasy v referendu hlasovali o vstupu do ní. Byla to zcela jiná organizace než je nyní. Tehdy byla definována Nicejskou smlouvou a za těchto podmínek jsme k ní přistupovali. Vstupovali byste do Evropy nyní? Nejdřív jsme schválili přistoupení a pak byla změněna pravidla. Občané nyní žijí v jiné organizaci, než pro kterou hlasovali. Chtěli občané tehdy to, co máme dnes?

"Evropská ústava, pokud by byla ratifikována členskými státy, by založila evropský superstát. Je výhodná pro velké státy, které chtějí v unii dominovat, méně už pro menší státy či země s tradicí relevantní samostatnosti…. Tvářit se, že po přijetí evropské ústavy by ČR zůstala svrchovaným státem, jak ji definuje čl. 1 platné Ústavy, by bylo dětinské."⁸

A ještě jednou do třetice si dovolím citovat pana Klause ohledně toho, jak se objevil nápad vytvořit Smlouvu o ústavě pro Evropu: "Pak však nastala poněkud nečekaná přesmyčka. Při všeobecné kritice desítek tisíc stránek nepřehledné evropské legislativy a při občanům nejasném a nesrozumitelném vymezení podstaty Unie a jejího dalšího směřování, se někteří lidé začali zabývat myšlenkou, že by nějaký stručný dokument (ať se třeba jmenuje ústava) mohl kodifikovat základní vztahy uvnitř integrující se Evropy. Jasně by definoval meze této integrace a stanovil mantinely dalšího postupu. Zastavila by se tím – nejen mnou v minulosti tolik kritizovaná – plíživá unifikace Evropy, která od dob Jacquese Delorse probíhá v režii bruselských byrokratů fakticky za zády obyvatel kontinentu, za zády občanů jednotlivých členských států Unie. Do jisté míry se podobný záměr dal vyčíst i z některých formulací známé Deklarace z  Laekenu.

Výsledek práce tzv. Konventu je však zcela jiný. I když se někteří naši i evropští politikové stále snaží předstírat, že jde o pouhou rekodifikaci dnešního modelu evropské integrace a že se proto vlastně nic neděje (u nás tento názor zastávají např. účastníci Konventu Jan Kohout a Josef Zieleniec), drtivá většina hlouběji uvažujících lidí dobře ví, že jde o radikální krok. Že jde o překročení Rubikonu, po němž už v Evropě nebudou existovat suverénní státy se svými plnoprávnými vládami a s parlamenty, zastupujícími legitimní zájmy svých občanů, ale zůstane stát jediný. O základních věcech v něm bude rozhodovat vzdálená „federální vláda“ v Bruselu, a kupříkladu čeští občané budou jen malinkou částečkou, jejíž hlas (a vliv) bude téměř nulový. Jsou však i tací, kteří se z toho upřímně radují, protože přesně takovou Evropu si přejí."⁹

Ale zpět k lobbingu. K těm nejvlivnějším mezi všemi 15000 bruselskými skupinami a 900 organizacemi patří hlavně ty, které se týkají průmyslu a obchodu. Zastřešující organizací pro nejvýznamnější osoby průmyslových odvětví je Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT). V něm je začleněno asi 45 nejvýznamnějších korporací jako Nestlé, BP, Fiat, Volkswagen. Tato skrytá instituce má nepřiměřený vliv na nejvyšší místa v Unii a přímo ovlivňuje její politiku, stejně tak, jako má ve zvyku ovlivňovat OECD, WTO nebo UN. Existuje zde těžko kontrolovatelná "..síť elitních jednotlivců z národních vlád, mezinárodních institucí a sektoru obchodních společností."¹⁰ Díky malému zájmu veřejnosti se jí daří prosazovat ekonomickou globalizaci ve svůj prospěch. Její zájmy jsou: Volný neregulovaný trh, nízká ochrana životního prostředí, privatizace, podpora GMO potravin, … Tyto zájmy však jdou většinou proti tomu, co by mělo být veřejným zájmem. Následkem takové politiky je poškozování životního prostředí, intenzivní rybolov, zvyšování objemu dopravy,… "Deregulací globálního trhu dochází k ještě nelítostnější konkurenci a tlaku na snižování mezd, sociální a environmentální ochrany. Přitom je oslabována schopnost místní samosprávy, národních a nadnárodních vlád zasahovat a regulovat činnost fungování trhu ve veřejném zájmu."¹¹

Prosazování zájmů obecně není špatné, ovšem v tomto případě je naprosto zřejmá nesymetrie mezi možnostmi uskupení bohatých nadnárodních korporací a např. občanských ekologických spolků, nebo jiných občanských iniciativ. Společenská hnutí vzniklá z občanské nespokojenosti sotva mají prostředky k tomu, aby jejich zástupci mohli cestovat do Bruselu nebo Štrasburku a zpátky, aby si mohli platit právníky a odborníky a své lobbisty. Nerovnost mezi evropskými občanskými veřejně prospěšnými organizacemi a agenturami typu ERT nebo AmCham, které platí svým konzultantům astronomické částky, a financují celoevropské kampaně, je propastný. Tam, kde rozhodují peníze, končí demokracie a v případě zastupování zájmů u Komise, Rady a v Parlamentu, je to očividně o penězích.

Příklady výdobytků nátlaku průmyslových lobbistů mohou být projekty jako výstavba tzv. TENs-Transevropských dopravních sítí, v jejichž rámci byly vybudovány tisíce kilometrů dálnic, železnic a nová letiště. V letech 94-99 bylo na TENs vynaloženo údajně okolo 400 mld. Euro.¹² Ekologické organizace zde měly jen minimální vliv. ERT spolu s UNICE, AMUE a dalšími, jako EuropaBio, UEAPME, TABD mají v EU rozhodující roli, dá se říci, že jsou hlavní hybnou sílou. Dalším z úspěchů lobbistů byla tzv. Bílá kniha v rámci JEA (1980), jež ustavovala jednotný vnitřní trh, na míru pro potřeby výrobců, a další Bílá kniha z roku 1993. Velkou agendou lobbistů nadnárodních korporací je zavedení užívání GMO plodin do běžné spotřeby a odstranění všech omezení jejich používání. Skrze skupinu EuropaBio jsou takto vyjadřovány zájmy společností jako Danone nebo Nestlé. Zastánci GMO průmyslu v EU jsou především Komise, která je silně "probiotechnologická", a Fórum pro koordinaci evropského bioprůmyslu (FEBC), také Mezinárodní obchodní komora (ICC), CEFIC - Asociace chemického průmyslu, GIG a EAGS - další organizace genetických zájmových skupin. Na těchto příkladech je vidět, jak jsou pravidla utvářena v zájmu průmyslových gigantů, přičemž výroba má tendenci se soustřeďovat do rukou několika společností - to se týče zejména agrochemie, semen a farmacie.¹³ Největším počinem je z jejich strany prosazení zavedení nové nadnárodní měny - Eura. Už v době jednání o jeho zavedení bylo očekáváno, že přinese dluhy, deficit, škrty ve službách, posílení nerovnosti a úpadek slabších regionů. "…je to úskočný proradný způsob, jak zavést dramatické strukturální změny s bolestivými sociálními dopady za minimálního odporu ze strany voličů a sociálních hnutí. Negativní dopady Evropské měnové unie budou plně uznány, až když bude příliš pozdě zastavit její pustošení a kdy bude nadále způsobovat škody evropským societám."¹⁴

EU, na základě zájmů svých podporovatelů, podporuje globalizaci, deregulaci, liberalismus, neomezený pohyb zboží a kapitálu, privatizaci majetku do soukromých rukou, škrty sociálních výdajů… Důvodem bývá uváděno zachování konkurenceschopnosti. "Deregulací globálního trhu dochází k ještě nelítostnější konkurenci a tlaku na snižování mezd, sociální a environmentální ochrany. Přitom je oslabována schopnost místní samosprávy, národních a nadnárodních vlád zasahovat a regulovat činnost fungování trhu ve veřejném zájmu."¹⁵ Podpora nadnárodních společností je očividná a jejich síla je vskutku veliká - v USA a EU sídlí většina z největších společností světa a odehrává se v tomto prostoru většina světového obchodu. Navíc mají podporu i od WTO a IMF. Místní malé společnosti proti nim nemají mnoho šancí a jsou snadno skupovány. "…panevropský trh poskytuje korporacím velké výhody před menšími společnostmi, které produkují pro lokální trhy, protože "odstraňuje mnohé náklady napříč Evropou a vede k výhodám z velikosti."¹⁶ A pro společnosti je jednodušší jednat s Bruselem než s 27 jednotlivými vládami.

Vzniklá asymetrie vlivu na rozhodování v EU je dílem důsledkem nízké transparentnosti a příliš složité byrokracie. Také je to samotná vzdálenost Bruselu běžným občanům a přibývající centralizace moci. To vše se děje na úkor demokracie. Na základě všech těchto skutečností je pro obchodní společnosti velmi snadné získat si přístup ke komisařům. Věci zašli již tak daleko, že řada z komisařů přichází do úřadu přímo z pozic ředitelů soukromých koncernů. Dochází zde k nenápadnému propojování průmyslu a politiky a soustředění moci do rukou hrstky. Brusel tak zůstává vzdálený většině lidí a ti nedokáží sledovat, co se tam děje. Většina důležitých jednání se navíc odehrává v Komisi a Radě. Jednání Rady jsou tajná, uzavřená pro veřejnosti. Odsud pochází přibližně 80% pozměňovacích návrhů. Parlament má minimální pravomoci a tomu odpovídá voličská účast. Komise má ve zvyku se představovat jako malý, skromný orgán, ve skutečnosti však má kromě 27 komisařů také 24 generálních ředitelství, asi 45 dalších útvarů a přes 15000 úředníků (v roce 1997). Platy komisařů jsou od 350000 do 500000 Kč měsíčně (1999). Ve skutečnosti nelze dobře zjistit, kolik celkem úředníků mají bruselské instituce, snad něco kolem 25000. Evropský Parlament podle aktuálních údajů má 6000 úředníků. 41% z jeho rozpočtu jde na zaměstnance, na tlumočníky, překladatele, na služební cesta a administrativu.¹⁷

Poznámky

1. BALANYÁ, B. a kol. Odvrácená strana Evropské unie. 2003, s.3.
2. Tamtéž.
3. Nařízení Evropské unie [online]. Ze serveru Wikipedie, 9.3.2011. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Na%C5%99%C3%ADzen%C3%AD_Evropsk%C3%A9_unie [cit. 11.5.2011].
4. Proces a aktéři [online]. Ze serveru EUR-Lex. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/cs/droit_communautaire/droit_communautaire.htm#1.3.2 [cit. 11.5.2011].
5. ZAHRADIL, J. Co byste měli vědět o Evropském parlamentu: Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR [online],s.9. Dostupné z http://www.zahradil.cz/assets/files/publikace/co_vedet_o_EP.pdf [cit. 11.5.2011].
6. LOUŽEK, M. a kol. Návrh evropské ústavy s komentáři. 2003, s. 29.
7. Tamtéž, s.7.
8. LOUŽEK, M. a kol. Návrh evropské ústavy s komentáři. 2003, s.49.
9. KLAUS, V. Evropská ústava změní naši budoucnost. MF Dnes, 29.9.2003.
10. BALANYÁ, B. a kol. Odvrácená strana Evropské unie. 2003, s.ix.
11. Tamtéž, s. x,xi.
12. Evropská unie byznysmenů a byrokratů. 1999, s.9.
13. BALANYÁ, B. a kol. Odvrácená strana Evropské unie. 2003, s.108-112.
14. Tamtéž, s.74.
15. BALANYÁ, B. a kol. Odvrácená strana Evropské unie. 2003, s. x,xi.
16. US Raiders Lay Siege to Euroland, The European, červen 1998, s.72.
17. Přijímání nových pracovníků [online]. Ze serveru Evropský parlament. Dostupné z http://www.europarl.europa.eu/parliament/public/staticDisplay.do?language=cs&id=149 [cit. 11.5.2011], Rozpočet Evropského parlamentu [online]. Ze serveru Evropský parlament. Dostupné z http://www.europarl.europa.eu/parliament/public/staticDisplay.do;jsessionid=7221745DFBC22F75CF31FCFCD454D716.node1?language=CS&id=153 [cit. 11.5.2011].

Literatura:

1. BALANYÁ, B. a kol. Odvrácená strana Evropské unie: Evropa v režii nadnárodních korporací. Košice: Paradigma.sk, 2003.
2. Evropská unie byznysmenů a byrokratů. Praha: ČSAF, 1999.
3. LOUŽEK, M. a kol. Návrh evropské ústavy s komentáři. Praha: CEP, 2003.
4. Smlouva o ústavě pro Evropu. Lucemburk: Úřad pro tisky Evropských společenství, 2005.
5. ZAHRADIL, J. Co byste měli vědět o Evropském parlamentu: Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR [online], s.9. Dostupné z http://www.zahradil.cz/assets/files/publikace/co_vedet_o_EP.pdf [cit. 11.5.2011].

Internetové informační zdroje:

1. http://www.europarl.europa.eu
2. http://eur-lex.europa.eu
3. http://www.euractiv.com
4. http://www.unice.org
5. http://www.beuc.org
6. http://www.eeb.org
7. http://www.etuc.org
8. http://www.socialplatform.org

Diskuze

1 příspěvků ( 1 nový)