Zvědavec

Komentáře

Oceňujte dolary v plynu

Chris Cook( více o autorovi > )

24.6.2011

V jedné multilaterální diskusi Nobuo Tanaka – šéf Mezinárodní agentury pro energii, která má v současné době 28 členů – navrhl producentským zemím, aby se připojily k USA vedené IEA. „Všichni máme společný zájem. Nemůžete brát ropu izolovaně od plynové bezpečnosti, energetické účinnost a elektřiny z obnovitelných zdrojů.“

Šéf Gazpromu Aleksej Miller si není ohledně této nabídky jistý a nedávno řekl: „Já předpovídám, že Rusko se k IEA, která představuje zájmy spotřebitelských zemí, nepřipojí.

Při dalším, bilaterálním, jednání mezi Ruskem a Čínou panovaly naděje, že by 30letá smlouva na dodávky plynu v hodnotě 1 bilionu dolarů mohla být konečně v Petrohradu hlavami států podepsána: ale Reuters uvedla:

…zdroj blízký rozhovorům řekl, že ruský státní plynárenský monopol Gazprom a čínská National Petroleum Corp. (CNPC) nebyly schopny vyřešit neshody u cen.

Číňané chtějí pevnou cenu a Rusové se snaží držet se vazby na trh, která podpírá existující vývozní kontrakty Gazpromu.

Jen zřídka vídáme tak jasnou ilustraci opačných zájmů a neměnných postojů dvou globálních „konečných uživatelů“ globálního energetického trhu, představujících producenta a spotřebitele.

Mohl by to vyřešit nový tržní přístup?

Ropa, plyn a dolar

Po desítky let zde byl úzký vztah mezi cenou ropy a plynu, obzvláště když byly ropa a mazut obecně používány pro výrobu energie. Mnoho dlouhodobých kontraktů na zemní plyn bylo proto historicky indexováno k ceně ropy; například kontrakty mezi evropskými spotřebiteli a ruskými producenty, jako Gazprom, které byly uzavírány od pádu komunismu.

Za nulových úrokových sazeb u dolaru finanční poptávka pro ropě ze strany investorů – kteří si přejí držet cokoliv, jen ne dolar – dramaticky rostla, kdy byla tažena investičními bankami používajícími nafouknutá zaklínadla jako „zajištění proti inflaci“ a „komoditní super cykly“ na ovlivnění důvěřivých a vystrašených investorů.

Tato finanční poptávka po ropě byla od r. 2005 stále více uspokojována producenty prostřednictvím „finančního ropného leasingu“. Tyto transakce se odehrávaly tajně mimo burzu, prostřednictvím repo dohod, s ohledem na to, že zásoby ropy byly uskladněny producenty v zemi za nulových nákladů. Jinými slovy, producenti jsou schopni monetizovat ropu a získávat od investorů bezúročné úvěry v dolarech, zatímco investoři si oplátkou půjčují nebo pronajímají ropu, a tím se chrání před poklesem hodnoty dolaru ve vztahu k ropě.

Na komoditních trzích existují dvě limitující cenové úrovně: zaprvé, na trhu prodejců, kdy je poptávka vysoká, existuje horní cenová hranice, na které je poptávka zničena; a zadruhé, na trhu kupujících, když je na trhu nadbytek a tržní ceny padají, dokud není produkce snížena nebo zastavena.

Na počátku r. 2009 byla tržní cena ropy znovu nafouknuta finanční poptávkou na úroveň 70 až 80 dolarů za barel, kterou klíčový producent, Saudská Arábie, prohlásil za „přijatelnou“ a kterou mohly USA jasně tolerovat. Nicméně arabské jaro, a obzvláště absence libyjské ropy, způsobilo vlnu čistě spekulační finanční poptávky po ropě, která opět, stejně jako v r. 2008, vyhnala ceny přes horní hranici, na které začíná destrukce poptávky.

Výsledkem bylo, že historický vztah mezi cenami ropy a plynu se rozpadl. Ti spotřebitelé, jako evropští zákazníci Gazpromu, kteří mají přístup k alternativním dodávkám (jako zkapalněný zemní plyn), se pokoušeli utéct z na ropu napojených cen, protože cenu ropy považují za nadměrně vysokou. Těmto pokusům samozřejmě usilovně brání Gazprom a další producenti.

Skutečný objem rezervní kapacity u ropy je přísně utajován a je celkem možné, že neodpovídá tomu, co se tvrdí. Navíc zatímco cena ropy dosáhla úrovně, kterou Saudové a další členové Rady pro spolupráci v zálivu (GCC) – Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar a Spojené arabské emiráty – považují za příliš vysokou, není jasné, co jsou s tím ochotni nebo schopni dělat.

Ale ať udělají cokoliv, je pouze otázkou času, než se poptávka zastaví – pokud k tomu již nedošlo – a všichni riziku se vystavující spekulanti, kteří jsou v ropě dlouzí, trh opustí. Pokud trh opustí i k riziku averzní inflačně se zajišťující finanční kupující, jak to učinili v r. 2008, pak se trh ropy zřítí na úroveň, která bude bolestná pro producenty, přesně jak se to stalo dříve.

Příval těchto přílivových vln peněz financializuje trhy a odtrhuje cenu od skutečnosti produkce a spotřeby. To vytváří cenovou volatilitu a nejistotu, což činí investice do infrastruktury téměř zcela nemožnými, zatímco to vytváří fenomenální zisky pro zprostředkovatele, kteří vlastní a provozují existující kasino ropného trhu. Je akutně potřebný nový transparentní, udržitelný a pružný rámec 21. století jak pro obchodování s ropou a plynem, tak pro investování a investice do energetické infrastruktury.

Zaprvé, jak uvízlé vyjednávání mezi Čínou a Ruskem naznačuje, oceňování ropy v dolarech, a plynu v ropě, dává vzniknout nezvladatelným konfliktům.

Zadruhé, finance ve výši bilionů dolarů na investice potřebné k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku z naší existující skomírající a naprosto dysfunkční na deficitu založené dolarové ekonomiky nepřijdou.

Tyto problémy 21. století nelze řešit pomocí řešení 20. století.

Plynový clearing

Navrhuji „plynovou clearingovou unii“ (GCU). Byla by to další monolitická a nezodpovídající se globální organizace a byrokracie. Šlo by prostě o dohodu spolupráce mezi spotřebiteli plynu, například členy Mezinárodní obchodní asociace pro emise, a producenty – jako členy Fóra plyn vyvážejících zemi – kteří by všichni byli upisovateli GCU.

Kontrakty a transakce na plynovém trhu by byly zaznamenávány a registrovány registrem – GasClear – provozovaným neutrální důvěryhodnou třetí stranou (custodianem) a platforma plynového trhu by byla rozvíjena, řízena a provozována servisními poskytovateli.

U kontraktů by nebyla centrální protistrana, kdy je veškeré tržní riziko koncentrováno v jediném subjektu, ale byly by podpořeny vzájemnou garanční dohodou – rámcem důvěry.

Byl to Stalin, kdo řekl „důvěřuj, ale prověřuj“.

Prověřování by bylo zajištěno zaprvé finančními opatřeními nebo kolaterálem od členů, který by držel custodian; zadruhé tvrdou regulací: tzn. restrikcemi, pozastavením nebo zrušením práva na registraci transakcí na plynovém trhu u GasClear; a zatřetí – protože světlo slunce je nejlepším desinfekčním prostředkem – transparentností tržních dat.

Producenti zemního plynu, kteří jsou členové GCU, mohou pověřit manažera GCU, aby vytvořil a vydal časově neomezené kredity – plynové jednotky – splatné v pevně stanoveném množství plynu nebo jeho energetickým ekvivalentem. Jednotky by nepředstavovaly standardní objem plynu (například metry krychlové), ale šlo by o energetický standard, jako 1 MMBt (jeden milion britských termálních jednotek) používaný v USA.

To, že by producenti s členy-spotřebiteli GCU dohodli prodej fyzického plynu v jakékoliv ceně – v dolarech nebo v něčem jiném – je vzájemně akceptovatelné, ale vždy by akceptovali plynové jednotky předložené při placení kupujícími.

Výsledkem by byl „plynový úvěr“.

Plynové úvěry

Čínou navrhovaný energetický vztah s Ruskem nabízí užitečnou případovou studii. Zaprvé, Čína by uzavřela dlouhodobou, řekněme 30letou, smlouvu na dodávky, tak jako nyní. Zadruhé, Čína by nastavila cenu plynu spotřebitelům na globální tržní úrovni, dostatečně vysoké, aby se drasticky omezila poptávka. Z této ceny by CNPC, největší producent a dodavatel ropy a plynu v zemi, odečetla část na pokrytí nákladů, výběr výrazné uhlíkové daně jménem vlády, a zbytek by zaplatila Gazpromu v jakékoliv dohodnuté měně.

Čína by použila zdroje vybrané CNPC v rámci uhlíkové daně pro masivní investice do obnovitelných zdrojů a úspor energie tím, že by poskytla „energetické úvěry“, které jsou denominované v energii.

Čína by také distribuovala energetickou dividendu v jednotkách své populaci, která by je mohla čerpat buď za marnotratné používání plynu, nebo je soukromě investovat do energetických projektů, nebo je vyměnit za další zboží a služby.

Zatřetí, Čína by byla schopná kupovat plynové jednotky od Gazpromu a tím fixovat cenu dodávek, jak si podle svých slov přeje učinit. Takové forwardové prodeje plynu by měly za následek bezúročnou půjčku Gazpromu na tak dlouhou dobu, po jakou by jednotky nebyly čerpány/proplaceny.

Výsledek takových plynových úvěrů je zajímavý:

Čína již nepotřebuje držet finanční rezervy v na deficitech založené měně, jako dolar, ale spíše v tom, co by se mohlo stát na plynu založenou měnou, protože by zjistila, že jednotky jsou akceptované při výměně s ostatními zeměmi GCU, jako zákazníky Gazpromu z Evropské unie.

Gazprom a CNPC by byly schopny společně financovat novou infrastrukturu, která bude produkovat a dodávat ruský plyn do Číny, která by mohla poskytnout vybavení, techniku atd., výměnou za plynové jednotky.

Gazprom by byl také schopen nahradit existující úročené dolarové úvěry plynovými úvěry od jakékoliv země, a dramaticky snížit náklady financování.

Rusko by také mohlo zrušit své plýtvavé dotace domácím dodavatelům plynu a kompenzovat je své populaci energetickou dividendou v plynových jednotkách, dostupných pro investice do obnovitelné energie a úspory energie, a také by je mohla vyměnit za zboží a služby, především čínské.

Jednotky by měl chápat každý, kdo je schopen chápat bonusy leteckých společností jako „bonusové míle“, nebo „body“ za loajalitu, jako Tesco Clubcard.

Spotřebitelé plýtvají tím, čeho si necení, a plynem je plýtváno populací producentských zemí z tohoto důvodu v obrovském měřítku, stejně jako s dalšími uhlíkovými palivy. Z toho plyne potřeba obrovských a rostoucích dotací.

Typizace podhodnocených uhlíkových paliv způsobí revoluci v energetické politice nejen všech producentských zemí, ale obzvláště u největšího spotřebitele energie – Spojených států.

Přechod prostřednictvím plynu

Místo toho, aby byl plyn oceňován vztahem k ropě, která je oceňována v dolarech, by ropa i dolar byly oceňovány ve vztahu k energetické hodnotě zemního plynu.

Výsledkem by byla globální na uhlíku založená měna pro přechodné období přechodu na obnovitelné zdroje, které by byly založeny na inherentní energetické hodnotě uhlíku v plynu, spíše než na vnitřně bezcenné hodnotě uhlíku v kysličníku uhličitém, jak předjímala iniciativa z Kjóta.

Nové a holistické globální energetické uspořádání – přesahující plyn, s dalšími formami energie – by pak mohlo být odsouhlaseno. Šlo by o Mezinárodní energetickou clearingovou unii; rámcovou dohodu spolupráce, v rámci které by producenti a spotřebitelé energie prováděli transakce přímo.

Zprostředkovatelé transakcí by přestali vystavovat kapitál riziku s výhledem na zisk, a stali by se poskytovateli služeb, dělící se o své vytvořené nadbytečné hodnoty. Mohlo by se Rusko a Čína dát dohromady, aby vedly přechod prostřednictvím plynu?

Pozn. překladatel – šikovný pokus jak v rámci novátorského řešení (a ne celkem nesmyslného, energopeníze nejsou sice zdaleka optimálním řešením, ale dobrým mezikrokem) vnutit lidem uhlíkové otroctví a daně, což z něj činí řešení naprosto neakceptovatelné…

Diskuze

1 příspěvků ( 1 nový)