Zvědavec

Komentáře

Francie hází klacky pod nohy nově rostoucím ekonomikám

Melkulangara K. Bhadrakumar( více o autorovi > )

6.6.2011

Strhující odchod Dominique Strauss-Kahna z jeho funkce výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF) kvůli obvinění ze sexuálního útoku zle odhalil BRICS jako prázdnou skořápku, která periodicky dělá spoustu hluku.

Od doby, kdy Čína pořádala se vší slávou summit BRICS, pod vedením samotného prezidenta Hu Jintao, neuběhlo ani šest týdnů, a dnes by vůdci BRICS zrudli ve tváři rozpaky, kdyby si vzpomněli na to, jak Peoples Daily oslavoval jejich fórum jako „kotvu globální ekonomiky a politiky“.

Strauss-Kahn se nemůže stát prezidentem Francie, i když podle zpráv chtěl. Ale stejně tak jeho příspěvek k vytvoření světového řádu převýší příspěvek prezidenta Nicolase Sarkozyho. Díky způsobu, jakým opustil svoji funkci v MMF, následovala šílená rvačka o jeho místo, což vyneslo na povrch zlomové linie v mezinárodním systému. Ale pro Strausse-Kahna nebyly porodní bolesti multipolárního světa tak slyšitelné.

Navzdory všeobecným kázáním, že světový řád potřebuje zdemokratizovat, když přišlo na lámání chleba, západní země se rychle sešikovaly a nakvap začaly bez okolků prohlašovat, že místo v MMF je výhradně jejich hájemstvím.

Zhruba do 72 hodin francouzská ministryně financí Christine Lagarde oznámila svoji kandidaturu na místo v MMF, evropské země se za ní postavily, G-8 vyhlásila svoji podporu a ona se vydala na světové turné. V neděli na svém účtu na Twitter zveřejnila triumfální zprávu: „Odlet do Brazílie: zítra oběd s mým kolegou Guido Mantega, setkání s guvernérem centrální banky Alexandre Tombini“.

Akrobatické salto

Ano, Lagarde obědvala v jednom z hlavních měst BRICS, poté, když si zajistila podporu od další země BRICS, Ruska, které bylo přítomno na večeři G-8 ve čtvrtek ve Francii.

Ironií je, že Rusko bylo pravděpodobně nejhorlivějším stoupencem BRICS, ale když se posadilo k hodovnímu stolu na summitu G-8, mělo krizi identity a rychle se rozhodlo, že bude lepší být součástí západního světa, než moly prožraného rozvojového světa.

To se stává velmi zjevným z jeho postoje, kdy Rusko na summitu G-8 v pátek podpořilo kandidaturu Lagarde. Rusko se podílelo na středečním prohlášení BRICS, které zpochybňovalo kandidaturu Lagarde, a usilovalo o „skutečně transparentní, věcně podložený a konkurenční proces výběru“.

Rusko také vědělo, že podpora G-8 prakticky znamená, že Lagarde vyhraje, protože země G-8 představují 42% hlasů. Naproti tomu Rusko nemělo vlastního dostatečně kvalifikovaného kandidáta, aby mohl usilovat o místo v MMF. A co je důležitější, G-8 je jedním z hrstky symbolů, díky kterým se Rusko cítí sebejistě, že je stále velkou mocností s globálním vlivem.

Za tím vším stojí touha post-sovětského Ruska být „akceptováno“ jako „rovný“ člen euro-atlantického společenství. Jestli Rusko uzavřelo Faustův obchod kvůli nějaké záležitosti v oblasti životně důležitých zájmů zůstává nejasným, ale ani to by nemělo být překvapením.

V každém případě výsledkem je, že Rusko téměř přes noc ukázalo BRICS záda, přičemž ze svých kremelských hradeb celou dobu přísahalo, že toto uskupení je nejlepší věcí, která se kdy v mezinárodním systému po studené válce stala.

Západ a zbytek

USA tradičně šéfovaly Světové bance a Evropa MMF. Zápas o místo v MMF podtrhuje, že západ prostě nemůže nijak připustit, aby byl světový finanční systém řízen jinak. Pokus západu uspíšit nominaci na tento post v MMF do 10. června a naplánování voleb během víkendového setkání, téměř jednostranně, aniž by byl poskytnut čas výkonným ředitelům sejít se ve Washingtonu, skutečně podtrhuje, že moc je v právu. MMF má oznámit kandidáty na své nejvyšší místo 17. června a příštího výkonného ředitele si má vybrat 30. června.

To vše se děje navzdory závazku z r. 2007, z doby vybrání Strausse-Kahna evropskou skupinou, že „příští výkonný ředitel s jistotou nebude Evropan“ a že „v euro skupině a mezi ministry financí EU si jsou všichni vědomi, že Strauss-Kahn bude pravděpodobně poslední Evropan, který se stal ředitelem MMF pro dohlednou budoucnost.

Na druhou stranu, Evropané s kamennou tváří tvrdí, že šéf MMF z jejich řad na současné křižovatce je nutnost, když se 17-členná eurozóna snaží vypořádat s finančními problémy v Portugalsku, Řecku, Španělsku a Irsku.

V rámci BRICS jsou všechny oči upřeny k Číně a Indii. (Japonsko zůstává podivně indiferentní, navzdory tomu, že má druhý největší podíl). Mohou Čína a Indie tančit spolu, ačkoliv mají sdílené zájmy? To by měla být velká otázka. Ale není. Zjevné je, že jak Čína, tak Indie zaujaly neobvykle hlasitý postoj, ale ani jedna země nedělá nic, co by konkrétně zpochybnilo kandidaturu Lagarde.

Ani Čína, ani Indie nemají důvěryhodného kandidáta na post v MMF. Takže obě země zaujaly „principiální“ pozici, kvůli záznamům. Mimo toto se zdá, že mezi nimi neexistuje žádná skutečná koordinace, ani žádná z nich neinklinuje k vypracování konsensu ohledně kandidáta.

Je zajímavé, že ani Peking, ani Delhi doposud neuvedly datum pro návštěvu Lagarde a formálně neprosazují její kandidaturu. Peking také mlčel ohledně jednostranného tvrzení Lagarde, že se těší podpoře Číny, nebo ohledně její kandidatury. Nicméně ve skutečnosti je to chytrá taktika, kdy se jak Čína, tak Indie připravují na to, po několika dnech zdráhání, kandidaturu Lagarde podpořit. Pro obě země to bude znamenat ztrátu tváře. Avšak obě země jsou zocelení „realisté“.

Drak se plazí pryč…

Všechny troje hlavní čínské noviny přinesly úvodníky/komentáře. Komentář Xinhua, který převzaly People’s Daily a China Daily, zmínil potěšení, že společné prohlášení představitelů BRICS v MMF minulý týden je „velmi potřebným příkladem koordinace mezi těmito předními vynořujícími se ekonomikami“.

Vyzvaly země BRICS, aby byly „sebejistější při prosazování svých společných postojů, i když to ostatní může roztrpčovat“. Komentář byl očividně v sebechvalném duchu, ale ukázal se být zveličením.

Global Times přinesly energický úvodník útočící na „zákulisní obchod mezi Evropou a USA v souvislosti s šéfováním Světové bance a MMF“. Stojí tam: „Tím, že ovládají globální finanční struktury, zmocňují se USA a Evropa obrovských zisků v mezinárodním rozdělení práce.“ Ale to přešlo do smířlivého ducha a bylo vysvětleno, že Čína nemá dostatek vlivu, aby mohla bojovat proti nadvládě západu:

Mimo to, v důsledku historických a praktických důvodů, země BRICS mají mezi sebou stále nedorozumění a neshody, čehož mohou USA a Evropa využít pro desintegraci uskupení… Může trvat pár desítek let, než budou BRICS schopny přinést výrazné změny do zakořeněného finančního řádu… Je stále brzy na zvýraznění statutu členů BRICS v MMF.

Čína není dokonce ohledně kandidáta z vynořujících se ekonomik, který by dokázal na této křižovatce dostat vrcholové místo v MMF, ani opatrně optimistická. Mimo to, že mluví pěkně o BRICS, očividně hraje o své dlouhodobé národní zájmy. Čína nechce v současné chvíli rozhoupat loď. V současné době dává přednost zajištění si větší reprezentace v řídících orgánech MMF, a aby se to mohlo stát, potřebuje Peking pomoc Evropy.

Čína samozřejmě uvažuje dlouhodobě a více ji trápí reformy v MMF, které by byly možné výměnou za podporu Lagarde, a mohly by proběhnout rychleji, než za kandidáta z vynořující se ekonomiky. Čína usiluje o připuštění do vyššího vedení MMF a její zájmy spočívají v tom, že obratně lavíruje mezi Spojenými státy a Evropskou unií, a tím se dostává do rozhodovacího procesu v mezinárodním ekonomickém systému.

Takže základním rozporem doposud je, že BRICS symbolizuje vágního revolučního ducha postavení se stávajícímu řádu, přičemž Čína má ve skutečnosti statut nezpochybnitelné velmoci.

…a slon dupe

A stejně tak Indie přešla k rozporuplnému postoji. Ministr financí Pranab Mukherjee ve čtvrtek v New Delhi řekl: „Jsem v kontaktu s některými ministry financí rozvojových zemí a vynořujících se ekonomik… Pokoušíme se konsolidovat postoj, kde bychom mohli vyjádřit názor.“

Ale na druhé straně indický výkonný ředitel v MMF Arvind Virmani byl otevřenější: „Dokud se nezmění podíl hlasů různých zemí v MMF, aby to odrazilo novou ekonomickou realitu, bude extrémně obtížné, aby jakýkoliv neevropský kandidát volby vyhrál.“

Nakonec se s definitivním postojem objevil premiér Manmohan Singh, ale ten to vzal povšechně. Pronesl kázání a mluvil rezignovaně. Manmohan indickým médiím v sobotu řekl:

Rádi bychom vyspělému světu připomněli, že existuje tichá dohoda, že vrcholové pozice v mezinárodních finančních institucích musí patřit specifickým zemím, jako jejich právo… ale pro práci v těchto institucích by měly být využity nejlepší talenty světa, což je náš obecný postoj. Boj za lepší, vyrovnanější a spravedlivější světový řád, včetně řízení globálních institucí, jako MMF, Světová banka. Rada bezpečnosti (OSN), bude běh na dlouho trať, obávám se.

Manmohan zopakoval naději Mukherjeeho, že konsensus se objeví a že Indie je ve styku s různými zeměmi, ale je to pouze pro záznam. Delhi se rozhodlo napodobit herní plán Pekingu. Obzvláště pro Indii se Francie vynořila jako hlavní partnerská země, se kterou si buduje silné vojenské vztahy a ignorovat galskou pýchu by byla v tuto chvíli poslední věc, která by přišla Delhi na mysl.

Mimo to se Delhi spoléhá na robustní podporu z Francie u svého členství ve Skupině jaderných dodavatelů – Francie v podstatě tento návrh sponzoruje – jakož i Rada bezpečnosti OSN.

Udržování nízkého profilu na této křižovatce zájmům Indie vyhovuje. Indie musela ujít dlouhou cestu, aby se stala součástí globálních rozhodovacích procesů, a vše, co může v současnou chvíli udělat, jak učinil moudře Manmohan, je neustále upoutávat pozornost k nerovnému a nespravedlivému světovému řádu, který opomíjí kolektivní hlas miliardy lidí na planetě, s rostoucí ekonomikou, a pak dělat obchody s existujícím řádem.

Nejlepší věcí, která se může Indii přihodit na základě této zkušenosti, je, že Delhi může konečně pochopit, že navzdory své rostoucí ekonomice a lichotkám západu jsou její zájmy nadále spojeny se zájmy rozvojových zemí, spíše než s čínskými nebo ruskými, což jsou post-komunistické země trpící krizí identity.

Manmohan během posledních šesti dnů svého afrického turné objevil, že Indie je pro africké země stále sentimentální cestou.

Žolík v balíčku

Když Rusko „dezertovalo“, aniž by se obtěžovalo to konzultovat s jakýmkoliv svým partnerem v BRICS, kdy se Rusko, Čína, Indie a Brazílie ani neobtěžují si povšimnout, že Jižní Afrika, další partner BRICS, skutečně přišla s kandidátem; a když nyní Brazílie uspořádala pro Lagarde oběd, BRICS vypadá stále více jako žolík v balíčku mezinárodního systému.

Jak se věci dostaly do této žalostné situace? Jistě, není to otázka nouze o vhodné kandidáty. Podívejte se na působivý seznam potenciálních kandidátů z vynořujících se ekonomik, kteří jsou podle všech kritérií stejně kvalifikovaní na post v MMF, jako Lagarde:

Tharman Shanmugaratnam, singapurský ministr financí

Augustin Carstens, stávající guvernér mexické centrální banky

Arminio Fraga, bývalý guvernér brazilské centrální banky

Sri Mulyani Indrawati, bývalý ministr financí Indonésie

Trevor Manuel, jihoafrický ministr financí

Takže kde je problém? Vše se to smrskává na to, o čem bylo BRICS – selektivní slepenec shluku vysoce ambiciózních zemí se silně různorodými zájmy, založenými výhradně na získávání páky, kterou by si zajistily místo u vysokého stolu světového ekonomického a politického řádu.

Je to pro BRICS konec cesty? Sága s MMF zcela jistě BRICS potrhala a snížila jeho důvěryhodnost, a je nejisté, jestli snadno znovu získá svoji vervu do summitu v Delhi v r. 2012. Nicméně jeho členové budou pravděpodobně v udržování předstírání procesu BRICS nadále vidět taktické výhody, ačkoliv může existovat pouze na papíře.

Důležité je, že BRICS zůstane útočištěm pro Rusko tak dlouho, dokud bude vyloučeno ze společného evropského domu. Čína bude BRICS používat ostentativně pro soucítění s rozvojovými zeměmi a bude skutečně předstírat, že je jednou z nich. BRICS nebylo pro Indii nikdy něčím víc, než domem na půli cesty, kde Indie nyní odpočívá, a pak vyrazí neúnavně do klubu bohatých. BRICS umožňuje Brazílii momentálně vystoupit ze stínu Ameriky na západní polokouli.

Lagarde by s patentovaným úsměvem na tváři řekla: „Le Roi est mort, vive le Roi!“ – „Král je mrtev, ať žije král!“

Pozn. překladatel – no je docela dobře možné, že někteří rádi přenechali vystavení tváře padajícímu lejnu na lopatky větráku těm, kteří se o to zasloužili… Proč by se měli špinit sami a nevyužít neobliby, kterou sebou dopad na větrák pro zúčastněné přinese, a kompromitovat tak svoji pozici v době poté.

Diskuze

2 příspěvků ( 2 nové)