Zvědavec

Komentáře

Izrael pánem na Středním východě

Spengler ( více o autorovi > )

3.6.2011

S úhrnnou plodností 3 dětí na ženu vzroste do konce století celková populace Izraele na 24 milionů. Íránská plodnost se pohybuje kolem 1.7 dítěte na ženu a klesá, zatímco mezi etnickými Turky v Turecku je pouze 1.5 (kurdská úhrnná plodnost je 4.5).

Ne že by v éře high-tech výzbroje valně záleželo na počtu branců, které je stát schopen postavit do pole, nicméně pokud by trend měl pokračovat, zemí s největší pozemní armádou na Středním východě se stane Izrael. Významnější v tomto populačním vývoji je překvapivý fakt, že už v polovině století bude jedině Izrael ze všech vojenských mocností Středního východu státem se životaschopnou populační strukturou.

Proto je v americkém životním zájmu udržet si Izrael jako spojence. Izrael není jen nejsilnější mocnost v regionu; během jedné či dvou generací se stane mocností jedinou – posledním strážcem ruin sousedních států. Demografická časovaná bomba nejsou Palestinci na Západním břehu, jak se mylně domnívá izraelská strana míru, ale Izrael sám.

Abychom si plně uvědomili tuto prognózu, začněme od konce: Izraelci děti milují a mají jich hodně, protože jsou šťastní, optimističtí a úspěšní. Většina izraelského populačního přírůstku pochází z tzv. "sekulárních" židů, kteří mají v průměru 2.6 dítěte, víc, než kterýkoli jiný průmyslový národ. Ultraortodoxní mají 7 nebo 8 dětí, čímž zdvihají úhrnnou plodnost ke 3 dětem na ženu v plodném věku.

Evropané, Turci a Íránci, oproti tomu mají velmi málo dětí, protože jsou nevrlí, odcizení a pesimističtí. Tady tolik nezáleží na demografické projekci vypadlé z počítače OSN.

Podstatnější je niterná představa o budoucnosti dnešních budoucích rodičů.

Lidé, kteří se neobtěžují mít děti, vyhlížejí pravděpodobně soumrak dnů budoucích.

O utahující se evropské demografické smyčce bylo napsáno mnohé, méně se však ví o perském pesimismu a anatolské sociální nejistotě.

Paradoxně se Izrael nachází v nebezpečném momentě. Jeho nepřátelé si uvědomují, že na obklíčení židovské velmoci nezbývá mnoho času. Kolaps Egypta a možná i Sýrie vhodný interval ještě více zkracuje. Reálně však pozicí Izraele nemůže otřást nic jiného než ztráta americké podpory a ekonomickými sankcemi vymáhaná obnova Palestiny v obrysech linie příměří z r. 1949. Takový zvrat je krajně nepravděpodobný.

Izrael je high-tech supervelmoc. Izrael vede skupinu 7 nejvyspělejších zemí v počtu patentových přihlášek. Profesor Reuven Brenner (McGill University) napsal v lednu 2010 (magazín First Things, edituje David Goldman):

Izraelský investiční kapitál vynáší v současné době více než jakékoli jiné odvětví mimo území USA. Jen v roce 2006, 402 izraelských hi-tech spoelčností vydělalo $1.62 miliardy – nejvíce za posledních 5 let. Téhož roku fungovalo v Izraeli 80 aktivních rozvojových fondů a investovalo přes $10 miliard do více než tisícovky nových podniků.

Udržení tohoto ohromujícího růstu je vážnou výzvou, protože izraelský high-tech sektor vstřebal jednorázovou infuzi ruských emigrantů. Jak Brenner poznamenává:

… více než 55% z milionu ruských emigrantů přišlých v 80. a 90. mělo vysokoškolský diplom a více než polovina zastávala ve staré vlasti akademické a vedoucí funkce. . Díky tomu se stal Izrael světovou jedničkou kvalifikované pracovní síly, následován USA s 80 Německem s 55 vědci a inženýry na 10 000 pracujících.

Jako v technologii a obchodě vyniká Izrael nad jiné i na poli umění. Izrael se stal supervelmocí v klasické hudbě, typicky západní umělecké formě. V červenci 2010 psal Spengler pro webzine Tablet: "Cit Izraelců ke klasické hudbě – umění, které nejjasněji vyjadřuje vztah k budoucnosti je součástí národního charkteru jako žádného národa na Zemi, ztělesněním národního ducha vyvažujícho strach a naději."

V Izraeli je suverénně nejrozsáhlejší posluchačská obec komorní hudby a jeho přední hudebníci obsazují špičkové pozice v orchestrech celého světa – např. proslulý Guy Braunstein hraje první housle Berlínské filharmonie.

"Jsem přesvědčen," soudí Spengler, "že právě to vysvětluje nesmiřitelné nepřátelství sousedů Izraele, stejně jako Evropanů k němu. Je to neuhasitelná závist umírajícího vůči živému. Po rozchodu s křesťanskou vírou a následném novophanském ztroskotání, smířila se Evropa s tichým odchodem v zapomění."

Úspěch Izraele je hrozivým mementem selhání Evropy; Evropa staví mříže pyšného nacionalismu namísto tradičního poslání shodit jeho ohavné okovy; bytostně náboženský smysl existence Evropy nahrazuje post-křesťanská zášť.

Nadevše Evropu dráždí, že Izrael kypí životem. Některé z velkých evropských národů se možná nedočkají konce století. Pokud by zůstala plodnost národů na současné úrovni, bude Izrael vlastí více občanů, než kterákoli východoevropská země hojně obývaná židovskou populací před 2.sv. válkou.

Při pokračování stávajícho scénáře porodnosti bude střední věk občanů Izrael 32 let, zatímco v Polsku 57. Což je výsledek perspektivně naprosto neúnosný, vždyť v tom případě by se většina polské populace skládala z potřebných. Aby svoje staré spoluobčany zabezpečili, mladým lidem nezbude než emigrovat do zámoří (snad do Izraele...).

Svět islámu zatím stárne tempem, které nemá obdoby. Pokud se nic zásadního nezmění, střední věk v Turecku a Iranu překročí 40 v polovině století, kdežto v Izraeli se usadí kolem 30. Z Evropy se stane chudý starobinec.

Důsledky tohoto vývoje neunikly vůdcům dotčených zemí. "Pokud budeme takhle pokračovat, rok 2038 bude pro nás katastrofou," varoval turecký prezident Erdogan v květnu 2010 (The heart of Turkness Asia Times Online, March 23, 2011).

"Nevím," píše Spengler, "zda Erdogan jmenoval právě rok 2038 na základě statistické projekce, nebo snad konzultoval muslimský protějšek Harolda Campinga (aktuální hlasatel konce světa, pozn. překl.) ale něco na tom každopádně bude."

Íranský president Ahmadínežád opakovaně varuje, před "zánikem národa", pokud se porodnost nezvedne.

Co se děje v Egyptě a Sýrii, je v tomto scénáři bezvýznamné. Ani jedna z obou zemí z této krize nevzejde bojeschopná, pokud se z ní vůbec vzpamatuje. Egyptská sociální struktura – 2/5 země uvězněné v extrémní chudobě na venkově a další ¼ živořící na předměstí Káhiry a Alexandrie – je prostě neživotaschopná.

Stačilo šťouchnout a všechno se sesypalo – a stalo se tak zdvojnásobením cen potravin. Nepokoje a svržení Mubaraka stav věcí jen mnohem zhoršily; kolaps turismu a zbývajících zdrojů mezinárodního obchodu, skok dovozních cen a útěk kapitálu zanechal Egypt bez šance splácet účty. Země se do konce roku položí, nehledě na Obamův dárkový balíček (The hunger to come in Egypt Asia Times Online, May 10, 2011).

Rozvojoví ekonomové dlouhé roky dobře věděli, že se připravuje katastrofa. Zpráva Světové banky v r. 2009 varovala: "Arabské země jsou velmi zranitelné výkyvy komoditního trhu pro svou těžkou závislost na dovozu potravin; jedná se o vůbec největší světové dovozce obilovin. Většina z nich dováží více než 50% své celkové spotřeby."

Problém je, že arabské režimy svou situaci jenom zhoršovaly...

Vládcové Egypta za posledních 60 let cílevědomě proměnili někdejší obilnici Středomoří v hladovou past. K tragédii věci dospěly úmyslně, nikoli nedopatřením.

Udržovat značnou část populace v analfabetismu na venkově je nejspolehlivější metoda sociální kontroly.

Egypt sklízí na polích s bídou pětinu amerických výnosů a žádná vláda, ať se snažila jakkoli, nedokázala nabídnout svým rolníkům jinou alternativu než útěk mezi 17 milionů vyděděnců Káhiry. Když se syrský prezident Bašír Assad pokusil něco podniknout proti hladu na venkově, vytáhlo sto tisíc bezzemků na Damašek. (Food and Syria's failure Asia Times Online March 29, 2011).

Násir, Sadat ani Mubarak tento systém nevymysleli.

Porevoluční Rusko uvěznilo své mužiky do kolchozů; a např. mexický historik Krauze ve své knize TextosHereticos (1992) ukazuje, jak porevoluční Mexiko zavádělo inspirováno stalinismem ve 30. letech vlastní formu kolchozů jako model společenské kontroly. Výsledkem procesu dnes je, že poměry z Mexika vyhnaly pětinu své populace na účet severního souseda, především rolnickou chudinu z jihu. Zbytek národa poskytuje nevyčerpatelnou zásobu pěšáků pro drogové kartely se kterými vede vláda občanskou válku nízké intenzity.

Egypt, nejlidnatější arabská země, jen odsunula tyto problémy o 3 generace. Stát je řiditelný jen vojenskou mocí, ať již de facto nebo de jure, protože armáda je zde jediná instituce schopná rolníky bezprostředně, rovnou z pole organizovat do disciplinované, fungující sociální struktury.

Žádná občanská společnost však v Egyptě neexistuje. Ke zhroucení Mubarakovy vojenské diktatory došlo, když dvojnásobné ceny potravin odhalily její neschponost zajistit minimální životní potřeby obyvatelstva. Ovšem kolaps vojenské moci a útěk oligarchie navázané na armádu, která dojila egyptskou ekonomiku posledních 60 let, znamená úplnou katastrofu.

Místo obyčejné korupce, které Mubarak předsedal, tu máme rvačku poloorganizovaných politických formací o kontrolu nad zbytky ubývajích elemetárních zdrojů. Občanské nepokoje a násilí si pravděpodobně vyžádá ještě více obětí než hlad.

Uprchlíci z Libye a Tunisu zaplavili tábory na nejbližším italském ostrově a stovky se utopily na cestě přes moře. Do konce roku uvidí turisté na řeckých ostrovech tisíce člunů s hladovými Egypťany volajícími o pomoc. Evropská sympatie k Arabům tváří v tvář přílivu uprchlíků bude ta tam.

Události nejspíše předběhnou diplomatické snahy. Projekce ekonomické a demografické nerovnováhy demonstrovaná výše nás vrací do současnosti. Chaos v Egyptě, Sýrii a dalších arabských zemích může být předzvěstí dalších událostí mezi Izraelem a Palestinou. Nepřekvapilo by, kdyby Palestinci zahájili další intifádu, nebo kdyby Egypt a Sýrie zahájily jednu z posledních válek proti Izraeli. Je to zřejmě jejich poslední příležitost.

"Ale já vidím možnost další války spíše pod 50%," říká Spengler. "Vnitřní problémy Egypta a Sýrie jejich schopnost vést válku minimalizují."

Diskuze

58 příspěvků ( 58 nových)