Zvědavec

Komentáře

Zákony na vzpomínky v Evropské unii: Právní stíhání „špatného“ historického povědomí

Hannes Hofbauer( více o autorovi > )

20.5.2011

Podle nových zákonů Evropské unie u hodnocení, jako je toto, hrozí bezprostřední riziko, že povede k soudnímu stíhání ve všech zemích EU. Popírání genocidy se stalo novým corpus delicti, novou příčinou pro obvinění ze zločinu.

„Vyhnání stovek tisíc Arménů v r. 1915 lze stěží označit za genocidu. Bylo součástí zvěrstev během první světové války, kdy se arménské nacionalistické síly pokoušely svrhnout osmanskou vládu za pomoci carských vojáků. Na tuto událost by se mělo vzpomínat jako na „masivní porušení lidských práv“ nebo „masakry“, ale nikoliv používat výraz genocida.“

To je opět analýza, která by mohla autora přivést k soudu a do vězení, pokud by byly uplatněny nové zákony Evropské unie. Totéž se může stát, když historici, novináři nebo politici budou zpochybňovat genocidu v Darfúru, Kambodži, Rwandě atd.

Rámcové rozhodnutí Rady kriminalizuje názor

28. listopadu 2008 Rada Evropské unie schválila Rámcové rozhodnutí 913/JHA o „boji s jistými formami a projevy rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva“. Tento dosti proradný zákon útočící na „špatné“ názory to označuje jako „boj s rasismem a xenofobií“. Ale v článku 1c se můžete dočíst, z čeho dalšího bude Rada EU dělat zločin. V textu stojí následující: „Každý členský stát podnikne nezbytná opatření, aby zajistil, že bude trestné následující úmyslné chování: veřejné omlouvání, popírání nebo značné trivializování zločinu genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, definovaných v článcích 6, 7 a 8 Statutu Mezinárodního trestního soudu, namířené proti skupině lidí nebo příslušníkům takové skupiny, definovaných zmínkou o rase, barvě, náboženství, původu nebo národnostním nebo etnickém původu, pokud je takové jednání prováděno takovým způsobem, který pravděpodobně vyvolá násilí nebo nenávist vůči takové skupině nebo příslušníku takové skupiny.“ Do dvou let po Rámcovém rozhodnutí, do listopadu 2010, byly členské státy EU povinny implementovat toto rozhodnutí do svých státních zákonů, a o další tři roky později, 28. listopadu 2013, dojde k revizi Bruselem, aby se prověřilo, jestli bylo dobře implementováno.

Kam tato kriminalizace popírání vede? Zaprvé a především, všechny tyto nové zákony stíhající popírání genocidy nebo dokonce její přehlížení směšují kriminální skutky a činy s diskusí o jejich politické nebo historické klasifikaci. Tím se Evropská unie vydala na nebezpečnou cestu vývoje judikatury. Již několik let můžeme pozorovat posun od trestního práva pokrývajícího skutky k trestnímu právu pokrývajícímu sociální nepřátele a jejich názory. Jak poznamenala německá ministryně spravedlnosti, Brigitte Zypries, v r. 2007, když bojovala za zavedení tohoto zákona: „Nechceme čekat, dokud nebude trestný čin dovršen, abychom mohli pak zločince stíhat a potrestat, ale budeme schopni podniknout právní opatření předtím, než bude zločin spáchán, a vyhnout se mu.“ To, co zní na první pohled pochopitelně, je v závažném rozporu s tím, co tvoří základ západních demokratických ústav: oddělení moci legislativní a výkonné. V případě nových zákonů na popírání genocidy nebo „špatného“ vzpomínání je velmi pravděpodobné, že „nepřítel“ bude označen jako první – jako například srbsko-bosenská armáda v r. 1995 – a pak bude souzen podle politických a historických požadavků těch, kteří tuto proceduru kontrolují.

Lze argumentovat, že tato kriminalizace názorů si vyžaduje kodifikaci Mezinárodním soudem, přesněji Mezinárodním trestním soudem v Haagu. Ale je to horší a není to založeno jen na čistém politickém rozhodnutí. V případech historických vzpomínek nebo politických názorů (například na kodifikaci masakrů jako genocidy) jsou soudní rozhodnutí sporná, protože vylučují politickou debatu. Tudíž čelíme obecnému posunu v západních společnostech, kdy se stále více a více interakcí podřizuje právním soudním procedurám. V našem případě se to týká intelektuální interakce, jako otevřené debaty o tom, co se stalo v Srebrenici v červenci 1995, která je podřízena právním procedurám.

Zákony a soudy nahrazují politické argumenty. Rada Evropské unie tím, že schválila Rámcové rozhodnutí, potlačuje možné a potřebné diskuse o silně sporných událostech tím, že rozhodnutí převádí na mezinárodní soud. Mimochodem: tento Mezinárodní trestní soud není uznáván většinou mocných států světa, jako Spojené státy, Rusko, Čína a Indie.

Co je genocida? Tato otázka je klíčová. Co odlišuje masakry, etnické čistky a masové vraždy od genocidy? Odpověď již nelze nalézt ve svobodné a otevřené diskusi. Vědecká debata nebo novinářský výzkum jsou vyloučeny, ba co víc: je ohrožena posudkem široce neuznávaného soudu.

Politická instrumentalizace

Genocida a válka jsou jako dvojčata. Masakry, etnické čistky a válečné zločiny jdou spolu s tím, co bylo kodifikováno OSN v Konvenci OSN pro zabránění genocidy v r. 1948. Tato konvence jasně uvádí, že podmínkou genocidy je vůle zlikvidovat etnickou, národní nebo náboženskou skupinu. Kdo bude definovat válečné události s ohledem na tuto Konvenci OSN? Jak všichni vědí, války se nevedou pouze na zemi, ve vzduchu a na moři, ale také v oblasti propagandy. Takže bychom se měli přesně podívat, kdo obviňuje z páchání genocidy koho. A čím zájmem je definovat masakr jako genocidu?

Vezměme si jako příklad bosenskou občanskou válku v letech 1992 až 1995. NATO a Spojené státy nebyly neutrálními pozorovateli. Jejich letectvo zasahovalo přímo od února 1994, kdy došlo k masakru na tržišti v Sarajevu, který nebylo možné jasně přisoudit ani jedné z bojujících skupin. Washington použil tento masakr jako záminku pro vyslání bombardérů na srbská města. NATO se války zúčastnilo na straně muslimské bosenské armády. Později západní vojenská aliance, mezitím rozšířená o nové východoevropské státy na alianci 19, začala nevyhlášenou válku proti Srbsku. 24. března 1999 NATO ukončilo poválečné období v Evropě tím, že zaútočilo na srbská města nálety, které trvaly 78 dní. Tento útok byl v rozporu s mezinárodním právem a neměl jakékoliv „svolení“ OSN. Nicméně západní aliance bombardování zesílila. V polovině této války byl srbský vůdce, Slobodan Miloševič, obviněn Mezinárodní trestním soudem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ze spáchání válečných zločinů a genocidy. ICTY byl zřízen ad hoc a byl (a doposud je) pod vlivem USA a některých západních spojenců z NATO, a je dokonce spolufinancován západními nevládními organizacemi, jako Sorosova nadace. Obvinění proti Miloševičovi nelze interpretovat jinak, než jako součást (propagandistické) války vedené proti Srbsku. A ICTY hrál svoji roli politického nástroje.

Jak víme, Miloševič svůj soud nepřežil. Ale na jiném jevišti boj za definování genocidy pokračuje. Byl to Mezinárodní soud spravedlnosti (ICJ) – neplést si s Mezinárodním trestním soudem – ve stejném městě, Haagu, který se zabýval obviněními Bosny a Hercegoviny proti Srbsku.

26. února 2007 ICJ rozhodl, že Srbsko není genocidou v Srebrenici vinno.  Ironicky byl tentýž rozsudek vzat jako základ pro to, aby Evropská unie prohlásila masakry v Srebrenici za genocidu spáchanou na muslimských Bosňácích. Slovo „genocida“ v rozsudku, ačkoliv Srbsko z ní shledáno vinným nebylo, podpořila argumenty pro budoucí procedury.

Okolnosti toho, jak se dospělo k definici genocidy u jedné zvláštní události v bosenské občanské válce, zcela jasně ukazují nebezpečný charakter právnických definic politických procesů. „Srebrenica“ se stala nástrojem nejen pro formování identity Bosny, ale nyní také pro zmocnění se debaty o zvěrstvech občanské války v evropském vědeckém a novinářském společenství.

Situace je velmi podobná dalším sporným historickým událostem. Ať již válce v oblasti Darfúru, nebo hodnocení toho, co se stalo v Kambodži za vlády Rudých Khmerů, nebo tomu, co se stalo v Anatolii na konci Osmanské říše.

Abych nebyl pochopen špatně: existují dobré důvody prohlásit zabíjení v Srebrenici, nebo etnické čistky v Anatolii, nebo hladomor v Kambodže, za genocidu. Člověk by mohl odpovědět, že v tomto případě by se mělo vzít v úvahu také vraždění muslimy u Srebrenice před červencem 1995, nebo americké bombardování Vietnamu a použití chemických zbraní, jako agent orange, a označit to za genocidu. Ale jde mi o něco jiného: ano, pokud došlo ke genocidě, měla by se dostat před soud. Ale neměla by se zakazovat diskuse o okolnostech, kterou lze snadno označit za „popírání“ faktu. Vždy existují pochyby o politických a historických událostech. Obviňováním a trestáním popírání genocidy nebo „zločinů proti lidskosti“ Brusel takové pochybování zakázal. To je pro demokratickou společnost potupné. Je to zaměřené proti hlavním kvalitám a hodnotám, jako svoboda projevu. Stíhání popírání genocidy soudem v případě Srebrenice je tudíž pokračováním předchozích politických a vojenských zahraničních zásahů právními prostředky.

Podivné zákony pro vzpomínání

Na celém světě různé politické režimy trestají to, co považují za „špatné“ myšlení. Ve většině případů je tento druh dědictví úzce spojen s budováním národní identity. Nové zákony Evropské unie probírané výše jsou součástí tohoto fenoménu. Ale existuje mnohem více právních odkazů v různých zemích. Vezměme si například „arménský holokoust“ – jak byly kruté události z r. 1915 nazvány, čímž tudíž došlo k zavedení výrazu holokoust do mezinárodní debaty. V Turecku je protizákonné prohlásit etnické čištění Arménů za genocidu. Ve Francii je to opačně. Tam byl v r. 2006 schválen zákon, který popírání této genocidy trestá. Čas od času představují rozporné právní situace ve dvou státech diplomatické problémy. Francouzská legislativa je plná tak zvaných „lois memorielles“, zákonů o vzpomínání. „Loi Gayssot“ zakazuje popírání „zločinů proti lidskosti“, „loi Taubira“ prohlašuje obchod s otroky za „zločin proti lidskosti“, který nelze popírat. Na druhé (konzervativní) straně „loi Mekachera“ zakazuje urážení francouzských koloniálních jednotek ze 60. let v severní Africe. A nedávno tam došlo k pokusu prohlásit potírání kontrarevolučních rolníků ve Francouzském Vendee v letech 1793/94 za genocidu.

Na Ukrajině je Holodomor let 1932/33 právním subjektem, protože Viktor Juščenko prohlásil tuto ukrajinskou katastrofu za genocidu spáchanou Moskvou na ukrajinském lidu a pokoušel se trestat její popírání. Této interpretace se pak drželo několik dalších států.

Nová vlna zákonů o vzpomínání přichází z východoevropských zemí. Společná charakteristika: prohlašují popírání komunistických zločinů za zločin. V prosinci 2010 šest nových členských států EU požadovalo zákon na stíhání toho, co bylo prohlášeno za zločiny komunismu. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg shromáždil své kolegy z Maďarska, Bulharska, Rumunska, Litvy a Lotyšska, aby požádali Vivian Reding, vice-prezidentku Evropské komise, o zavedení takového zákona… První pokus se nezdařil.

Národní, sociální, etnické, náboženské a kulturní vzpomínání má velký význam v každé společnosti. Klíčové prvky vzpomínání často souvisí s konflikty v historii. Tvorba zákonů a zapojování soudů do zavádění toho, co je považováno za pravdu, lze interpretovat pouze jako známku politické slabosti dané elity. Namísto otevřené diskuse se pokouší schovat pod deštník soudních nařízení, která vyhlašují pravdu na právním/soudním základě.

Hannes Hofbauer je autorem knihy „Nařízená pravda, trestné názory“, která vyjde v němčině v říjnu 2011.

Diskuze

8 příspěvků ( 8 nových)