Zvědavec

Komentáře

Střecha SCO pro jižní Asii

Melkulangara K. Bhadrakumar( více o autorovi > )

19.5.2011

Komplexní intelektuální konstrukt obsahuje mnoho kroků: USA by rády rozšířily svůj vliv na střední Asii tím, že z ní vytlačí tradiční ruský a rostoucí čínský vliv. Washington by rád vyzval New Delhi, aby spolupracovalo jako partner v Afghánistánu a střední Asii, a aby byla ustanovena nová hedvábná stezka přes jižní Asii pro přepravu pohádkového nerostného bohatství tohoto vnitrozemského regionu, rád by konsolidoval svoji přítomnost v Afghánistánu dlouhodobě a usídlil se u Xinjiang a ruského „měkkého podbřišku“. Tím by vytvořil podmínky potřebné pro vítězství v „nové velké hře“ ve střední Asii.

Tato strategie byla odhalena v článku v letním vydání časopisu Foreign Affairs v r. 2005, napsaném Frederickem Starr, předsedou Institutu pro střední Asii a Kavkaz při univerzitě John Hopkins. Starr navrhoval matrici pro „partnerství pro rozvoj spolupráce velké střední Asie“ s USA v čele, s pěti středoasijskými státy a Afghánistánem jako hlavními členy, a za účasti Indie a Pákistánu.

Starr napsal: „Hlavní myšlenkou návrhu je převzetí kontroly nad situací v Afghánistánu USA, jako příležitosti prosazovat dobrovolnou a pružnou spolupráci v oblasti bezpečnosti, demokracie, ekonomiky, dopravy a energetiky, a vytvořit nový region zkombinováním střední Asie s jižní Asií. Spojené státy by se zhostily role porodní báby, aby prosadily znovuzrození celého regionu.“

Sen se vyplnil

Bushova vláda neztrácela čas a této lákavé myšlenky se chopila a integrovala ji do americké regionální politiky. Nicméně v tomto případě byla Bushova éra promrhána v irácké poušti a myšlenka na „velkou střední Asii“ chřadla. Beznadějně zaměstnána ekonomickou krizí a válkou v Afghánistánu také vláda Baracka Obamy tuto vynikající strategii zanedbala. Mezitím Rusko a Čína pochopily její potenciál a zamyslely se, jestli je možné ji převrátit vzhůru nohama.

Ruští a čínští diplomati se dali do práce a jsou nyní připraveni odhalit svého nového avatara na nadcházejícím summitu Šanghajské organizace spolupráce (SCO) v Astaně, 15. června. Abychom dlouhý příběh shrnuli, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov 15. května ohledně příštího setkání ministrů zahraničí SCO v Almaty v Kazachstánu lapidárně sdělil: „Před několika dny podal Afghánistán žádost o udělení pozorovatelského statutu. Tato žádost bude posouzena na nadcházejícím summitu (SCO).“

Co však neřekl bylo, že počátkem týdne navštívil afgánský ministr zahraničí na čtyři dny Peking a probíral tam návrh své země s čínskou vládou. Afghánci, Rusové a Číňané, zdá se, jednali koordinovaně a s rychlostí, která pravděpodobně Obamovu vládu zaskočila. USA neustále Kábul od jakýchkoliv nebezpečných styků s SCO odrazovaly.

„Zběhnutí“ Kábulu představuje ránu pro americkou diplomacii v regionu střední Asie, u které Washington v poslední době trval, že přetéká novou energií. Zcela jistě to oslabuje tlak Spojených států a tlak NATO na zajištění dlouhodobých vojenských základen v Afghánistánu. Řečeno jednoduše, snižuje to schopnost Washingtonu tlačit na afghánského prezidenta Hamida Karzai.

Na druhou stranu to Karzaimu zajišťuje nové mecenáše pro stabilizaci jeho země, což mu na jednu stranu umožňuje výrazně snížit míru stávající závislosti na USA, zatímco na druhou stranu to nutí Washington být citlivý na jeho požadavky coby vůdce suverénní země.

Lavrov dále odhalil, že Indie a Pákistán podaly formální žádost o povýšení jejich statutu pozorovatele na plnoprávné členství v SCO, a naznačil, že summit v Astaně jim toto členství udělí. Je jasné, že Moskva a Peking indickou, pákistánskou a afghánskou žádost kormidlovaly simultánně.

To naznačuje širokou konceptualizaci a pochopení ohledně naléhavosti regionální bezpečnosti pro jižní Asii ze strany Moskvy a Pekingu. Je ironické, že Afghánistán je nyní připraven stát se „uzlem“, který spojí střední a jižní Asii dohromady – s výjimkou toho, že tento historický proces se neodehrává pod taktovkou USA, jak si představoval Starr, Bush pravděpodobně chtěl a Obama se toho nedržel, ale v rámci partnerství Číny a Ruska.

Osa Moskva – Peking

Je evidentní, že Moskva a Peking šláply na plyn, aby udělily SCO rozhodný impulz a učinily z ní rivala NATO coby poskytovatele bezpečnosti pro státy střední Asie – a pro Afghánistán. Děje se tak v době, kdy NATO v hlavních městech střední Asie tvrdí, že urychluje „strategickou“ spolupráci s tímto regionem. Ve skutečnosti se SCO (do které patří zatím Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán) bude tlačit do výlučného hájemství USA a NATO, zatímco bude trvat na tom, že je zamilována do spolupráce se západní aliancí.

Rusko-čínská koordinace strategických záležitostí se skutečně stupňuje na kvalitativně novou úroveň. Střední Asie, Střední východ a severní Afrika jsou tři hlavní arény, kde se Moskva a Peking rozhodly vstoupit do „těsné spolupráce“, abych si vypůjčil výraz ruské zpravodajské agentury.

Zdá se, že Moskva a Peking dospěly k závěru, že nehledě na trvalý úpadek USA coby světové velmoci je Obamova vláda odhodlána oživit své globální strategie coby nejsilnější světové mocnosti, a že s postupným zmírňováním válek v Iráku a Afghánistánu se Washington pravděpodobně připravuje tento proces rázně nastartovat.

Rusko již cítí, že Obamova vláda oprašuje plány na umístění protiraketové obrany v Polsku a Rumunsku a chystá v těchto dvou zemích novou vojenskou přítomnost, představující výzvu pro historický primát ruské černomořské flotily. Opakovaným výzvám Moskvy vést smysluplnější rozhovory ohledně ruské účasti na protiraketovém programu USA a Evropské unie není rovněž věnována pozornost. Tolik opěvovaný „restart“ ztrácí páru rovněž.

Pro Rusko a Čínu znamenala západní intervence v Libyi budíček. Vývoj kolem Sýrie, dvojitý metr západu u Bahrajnu, odhodlání USA prodloužit svoji vojenskou přítomnost v Iráku za oznámený konec roku 2011 – na to vše je nahlíženo jako na výmluvné známky široké, dobře promyšlené a USA vedené západní strategie na vystrnadění Ruska a Cíny ze Středního východu a na konzervaci nadvlády západu v tomto regionu v éře po studené válce.

Nedávný komentář v čínských státních People’s Daily vyslovil specifické obavy ohledně silné pravděpodobnosti „tvrdší“ a „agresivnější“ politiky vůči Číně také. Uvádí se tam:

Washington má v úmyslu rozšířit a posílit aliance s partnery z Asie a Pacifiku (Japonskem, Jižní Koreou, Filipínami, Singapurem, Indií atd.)… Je vyloučené, že by Obama změkčil svůj přístup k americko-čínským vztahům… Obama věří, že budoucnost globálního uspořádání/řádu bude určena v Asii a Pacifiku.

Je-li tento popis Obamových názorů přesný, pak lze vidět jeho vedení válek v Iráku a Afghánistánu v mírně jiném světle: tyto války zmírňuje nejen proto, aby oživil americkou ekonomiku a zlepšil její mezinárodní postavení, ale také proto, aby rekalibroval americkou zahraniční politiku ve vztahu k budoucnosti Asie a Pacifiku. V krátkosti, celkové přepracování americké politiky v Asii a Pacifiku přichází s obrovskou silou na povrchu.

Nová mocenská dynamika

Peking očividně upouští od svých výhrad vůči začlenění Indie do SCO. Předjímané USA vedené posuny v Asii a Pacifiku poskytly Pekingu impulz pracovat na svých vztazích s Indií, a SCO poskytuje užitečný rámec pro spolupráci s New Delhi v oblasti otázek regionální bezpečnosti.

Také z indické perspektivy je spolupráce s Čínou v oblasti sdílených obav, jako stabilizace Afghánistánu nebo boj proti teroristickým aktivitám vycházejícím z Pákistánu, žádoucím cílem.

Peking by rád věděl, že New Delhi má nezávislou regionální politiku ve vztahu ke střední Asii a že upustilo od identifikování se s americkou strategií „velké střední Asie“. A stejně tak New Delhi zůstává skeptické ohledně vyhlídek na dlouhodobou vojenskou přítomnost NATO v Afghánistánu.

Postoj Indie zaangažovat Pákistán do dialogu je kalibrovaným přístupem k vojenské spolupráci s USA a jde skutečně o nové „zklidnění“ u čínsko-indických nesvárů v bilaterální politické a diplomatické rovině, které přišlo po jednáních na vysoké úrovni na pozadí posledního summitu BRICS v Číně – to přimělo Peking (a Moskvu) chránit SCO jako nástroj regionální bezpečnosti v regionu jižní Asie.

Také z perspektivy Pákistánu přichází členství v SCO v kritickou dobu, kdy je Islámábád zmítán existenčními obavami druhu, který nikdy předtím neznal. Po epizodě s Raymondem Davisem (1) se Islámábád přesvědčil o rozsáhlé americké výzvědné síti v Pákistánu, včetně různých militantních skupin.

Řečeno jednoduše, Islámábád má podezření ohledně amerických záměrů a transparentní pracovní vztahy nebudou nastoleny snadno. Americká operace v Abbottabadu s cílem zabít Osamu bin Ladena otřásla sebedůvěrou Pákistánu. Americko-pákistánská spolupráce v oblasti rozvědky se zastavila.

Beztrestnost, s jakou USA narušily územní integritu Pákistánu, Obamovo neomalené varování, že USA mohou podobné operace zopakovat, naprostá ignorance názorů Pákistánců Washingtonem a vlastní pákistánský pocit bezmocnosti zajistit si svoji suverenitu – to vše Islámábád přimělo přehodnotit své možnosti v zahraniční politice. Čína a Rusko v kalkulu Pákistánu očividně figurují.

Zároveň Indie moudře přistoupila k tomu, že nejen, že nesdílí euforii USA kvůli operaci v Abbottabad, ale New Delhi také upustilo do toho, aby se uchýlilo ke slovnímu napadání Pákistánu, a neztrácelo čas a zdůraznilo, že dialog s Islámábádem bude pokračovat podle původního plánu. V afghánské politice Indie existují také nuance s cílem zmírnit citlivost Pákistánu ohledně jejích vztahů s Kábulem.

Tyto překrývající se trendy zrychlily tempo regionální diplomacie. Ve stejném týdnu, kdy Rasoul kontaktoval Peking, navštívil pákistánský prezident Asif Ali Rusko a indický premiér Manmohan Singh podnikl mimořádnou dvoudenní návštěvu Kábulu. Pákistánský premiér Yousuf Gilani má rovněž tento týden přijet do Pekingu.

Všechny tyto styky na vysoké úrovni měly v podstatě za cíl vytvořit novou půdu v regionálním uspořádání. Jejich hlavním motivem je koncovka v Afghánistánu. Není pochyb, že panující regionální názor je výrazně proti dlouhodobé vojenské přítomnosti USA a NATO v Afghánistánu.

Ale v tomto regionu také cítí, že Washington bude nadále na Kábul tlačit – stejně jak to činí v Bagdádu – aby protlačil svoji geopolitickou agendu, bez ohledu na regionální opozici.

Není nijak překvapivé, že SCO poskytuje střechu, pod níž se ukrývají regionální mocnosti právě v době, kdy se mocenská dynamika roztáčí.

Poznámka>

1. Rayond Davis, kontraktor Ústřední zpravodajské služby, zabil v lednu dva ozbrojené muže v Lahore, a ačkoliv USA uvedly, že byl chráněn diplomatickou imunitou, byl uvězněn a obviněn z vraždy. Byl propuštěn v březnu, poté, co rodiny dvou zabitých mužů dostaly zaplaceno 2,4 milionů dolarů odškodného. Soudci ho zbavili všech obvinění a Davis okamžitě z Pákistánu odjel.

Diskuze

7 příspěvků ( 7 nových)