Zvědavec

Komentáře

Program „destalinizace“ jako druh „konsientální“ války vedené proti Rusku

Viktor Kovaljov( více o autorovi > )

21.4.2011

Návrh Rady pro rozvoj občanské společnosti a pro lidská práva zřídit celonárodní program „Paměti obětí totalitního režimu a národního usmíření“ představuje koordinovanou útočnou informační operaci s cílem konečné demontáže systému Jalta-Postupim v zájmu „nového světového řádu“, na úkor Ruska. To je „strategický“ cíl. Ale jako taktika může být použita přeměna Ruska na osobitého „krizového dárce“ pro řadu „post-sovětských“ států. Již osm států (!) vzneslo na Ruskou federaci kompenzační finanční požadavky za „sovětskou okupaci“, v celkové sumě, která převyšuje zdroje Stabilizačního fondu RF, po kterém západ baží. Teď již zbývá jen maličkost – přiznání nějaké „viny“ ruskými úřady. (Viz u nás vlastizrádce Havel, který bez reciprocity přišel s omluvou sudetským Němcům, a tím podkopal jakoukoliv možnost zaplacení válečných reparací, které nám Německo doposud dluží – p.p.).

Takové „přiznání“ okamžitě poskytne právní základ pro to, aby „byla na Rusko“ podána žaloba u mezinárodního soudu. Po takovémto „pokání“ mohou mezinárodní struktury nacházející se v rozpadající se „eurozóně“ bez okolků požadavkům „vyhovět“ a tím snížit zatížení „evropských dárců“ při podpoře rozpadajících se „euroekonomik“. Jde o to, že eurozóna se dnes nachází (a zhruba do roku 2017 se nacházet bude) v silně nestabilní situaci. Portugalsko prakticky zažívá státní bankrot. K bankrotu se rychle blíží Španělsko, a v těsném závěsu mu na záda dýchá Maďarsko, Řecko a Irsko. Nastupují obavy u Kypru, Polska a pobaltských států. Pokud krachne Španělsko, MMF podpoří Evropu do jisté, avšak nevelké míry, poněvadž oslabené euro znamená posílení dolaru. Německo bude podporovat EU nejdůsledněji, avšak také do rámce svých možností. V těchto podmínkách se „pokání“ Ruska stane pro Evropu „darem z nebes“. Řečeno jinak, pro Rusko se „vstupenka“ do „evropské civilizace“ může stát dosti drahou. A „bojovníci za lidská práva“ samozřejmě zapomínají říct, že „platit účty“ budou (jako vždy) obyčejní lidé, kterým budou vyvlastněny prostředky ve prospěch „obětí“ sovětského „totalitního režimu“.

Ruský generál, hrabě A. V. Suvorov, před více než dvěma sty lety v „Umění vítězit“ řekl: „Každý voják musí svůj manévr chápat.“ Právě nechápání manévrů naší („nadnárodnímu společenství“ horlivě sloužící) tak zvané „intelektuální elity“ většinou Rusů z velké míry objasňuje ty problémy a negativní jevy, se kterými se setkává ruská společnost již více než čtvrtstoletí, počínaje „novým myšlením“ M. S. Gorbačova.

Informačně-psychologická válka, vedená proti Rusku, představuje komplexní technologii změny „mapy světa“ pro nepřátelskou stranu požadovaným směrem. Pod „nepřátelskou stranou“ je třeba rozumět jak jednotlivé osoby (nebo uskupení osob), které přijímají rozhodnutí na různé úrovni, tak jednotlivá uskupení nebo hromadné povědomí národa jako celku. Konečný cíl informačně-psychologické války velmi přesně zformuloval americký výzkumník John Stein v knize „Informační válka“: „Cílem takové války je mysl, obzvláště mysl těch, kteří přijímají klíčová rozhodnutí v otázce války a míru…“

Informačně-psychologická válka iniciuje střet dvou modelů světa – starého a nového, z nichž jeden, nazývaný nepřítel, postupně začíná dominovat nad existujícím. Je to v první řadě válka kognitivní, protože se snaží ovlivnit procesy přijímání lidských rozhodnutí, strukturu uvažování.

Zvláštností informačně-psychologické války je, že je založena na komunikačních procesech: komunikace je základem informačně-psychologické války. V rámci strategické komunikace se určuje, jaké informace mají být sděleny a jakým způsobem, a v rámci taktiky kde a kdy.

Jak podotýkají specialisté, informačně-psychologické působení má řadu principiálních zvláštností.

Zaprvé, informačně-psychologické války se vedou zpravidla na cizím území, kdy bez omezení překračují hranice a dochází k penetraci do mysli protivníka.

Zadruhé, informačně-psychologická válka se vede tak, že nezanechává viditelné stopy. Cílovému objektu se zdá, že rozhodnutí činí sám, ve skutečnosti však je řízen někým jiným.

Zatřetí, informačně-psychologická válka je velmi výhodná pro iniciátory, protože relativně malé množství vstupních informací vede k maximálně velkému výsledku, například k vytvoření potřebného veřejného mínění.

Začtvrté, pro informačně-psychologickou válku jsou charakteristické jisté „mimikry“ pro cílový objekt (informace jsou pro informační struktury, jednotlivá fakta slouží k ovlivňování systému uvažování člověka).

Zapáté, stejný fakt může v podmínkách informačně-psychologické války snadno nabýt různých interpretací, dokonce až diametrálně protichůdných.

Zašesté, informační ovlivňování se v principu vždy jeví jako přechod od jedné „mapy světa“ k jiné.

Jednou ze zvláštností informačního prostoru pro vedení informačně-psychologické války je jeho tak zvaná „veřejnost“: jakákoliv činnost se provádí s cílem ovlivnit „veřejnost“ a odráží se v té či oné části informačního pole.

Nejvyšší formou informačně-psychologické války je tak zvaná „konsientální“ válka (z latinského consientia – vnímání). Tento výraz zavedl doktor psychologie Jurij Vjačeslavovič Gromyko v polovině 90. let. Konsientální válkou se rozumí „v oblasti cílů, úkolů, míst a času odsouhlasený systém informačně-propagandistických a psychologických opatření, prováděných pomocí prostředků masových informací, kultury, umění a dalších prostředků během dlouhého období, podle pečlivě připraveného scénáře“. Cílem napadení a zničení jsou ve válce o vědomí určité typy vnímání: v důsledku takové války musí být zničeny jisté typy vnímání, musí přestat existovat, prostě nesmí být. A nositelé takového vnímání (ten či onen národ) mohou být naopak zachováni: za podmínky, že se těchto forem vnímání (cílů napadení a zničení) vzdají.

Válka o vnímání je tak komplexní formou působení na národ a stát jako celek.

Základní funkce „konsientálních zbraní“ spočívá v tom, že jejich cílem je rozložit a zničit národ cílové země, který v takovém případě přestane existovat jako národ a rozpadne se na jednotlivce – „světoobčany“ nebo jiné amorfní skupiny.

Specialisté uvádí následující zvláštnosti „konsientální války“:

První. Válka s cílem infikovat vnímání nemůže být úspěšně vedena v podmínkách obyčejné klasické totální války. V období největšího vypětí státu s cílem dosáhnout vítězství nad nepřítelem dochází k totální koncentraci všech materiálních a duchovních sil společnosti, a proto jsou požadavky na organizací vnímání v době války dostatečně tvrdé a sebeurčení lidí ohledně opozice vůči nepřátelskému státu nevyvolává otázky. Jakýkoliv pokus jednotlivých lidí nebo uskupení zajít za rámec daný stereotypem totální války „náš-cizí“ je vnímán jako kolaborace, a tito lidé jsou označeni za „pátou kolonu“, se všemi s tím souvisejícími následky plynoucími ze zákonů války.

Druhá. Maximální účinek použití „konsientálních zbraní“ se dosahuje pouze v podmínkách formálního míru a tak zvaných lokálních válek a konfliktů. V podmínkách míru nebo malých válek většina obyvatelstva země globální strategický scénář, v jehož rámci se stát účastní boje geopolitických sil na světové aréně, s cílem dosáhnout svých národních zájmů, nepochopí. Proto nemá populace k danému scénáři a k praktickým krokům státu k jeho uvedení do života vytvořený vztah. V takovém případě mohou být činy jednotlivých představitelů státu nebo uskupení občanů, vycházející z rámce daného globálního scénáře, vnímány společností jako svobodné osobní jednání nebo „projev“ v rámci existující svobody slova, a nikoliv jako cílevědomé činy související s likvidací jisté formy vnímání u společnosti a jeho nahrazení jinou, nepřítelem uměle vytvořenou, formou. Objevení se lidí s „nahrazeným“ vnímání v nejvyšších orgánech státního a vojenského vedení (tak zvaných „agentů ovlivňování“) může za hierarchické centralizované struktury systému řízení vést ke katastrofickým důsledkům.

Posledním a nejkřiklavějším příkladem použití „konsientálních zbraní“ proti Rusku je podle našeho názoru návrh programu „Paměti obětí totalitního režimu a národního usmíření“.

V návrzích se otevřeně mluví o tom, že „prvním a hlavním cílem programu je modernizace vnímání ruské společnosti, prostřednictvím přiznání národní tragédie dob totalitního režimu“.

Během posledních 20 let uměle vytvořené „odcizení národa od elity“ v Rusku má být podle tohoto návrhu překonáno na úkor ekonomické transformace v zájmu tohoto národa a cestou „úplného přiznání ruské katastrofy 20. století, obětí a následků totalitního režimu, který vládl na území SSSR po většinu minulého století“.

Pocit zodpovědnosti pána země se navrhuje obnovit nikoliv cestou znárodnění základních životně důležitých odvětví průmyslu, zlikvidovaných „efektivními manažery“, ale máme „odhalit – a nejen celému světu, ale i sami sobě – pravdu o tom, co náš národ „udělal sám se sebou“ ve 20. století“.

Posílení sjednocujících tendencí na území bývalého SSSR, a možná i bývalého „socialistického tábora“, má být provedeno na úkor obnovení uměle zpřetrhaných makroekonomických vztahů a navazování nových, a „prostřednictvím seznámení veřejnosti s tragickou minulostí“.

Vyzývají nás přiznat, že „celé Rusko je jedna „velká Katyň“, a máme začít projevovat úctu k obětem totalitního režimu", místo toho, abychom společnost konsolidovali a krůček po krůčku společně vyšli z nejtěžší ekonomické krize, do které bylo Rusko uvrženo rádoby reformátory prostřednictvím umělé integrace národní ekonomiky do celosvětové, ovládané Spojenými státy americkými.

Namísto budování sociálního bydlení nám navrhují „provést masovou instalaci obelisků a dalších znaků tryzny jak na místech, kde jsou pohřbeny oběti totalitního režimu, tak ve městech a obcích, kde je zatkli a odkud je odvezli“.

A především – navrhují nám revidovat „právní normy, vydané za podmínek „totalitního režimu“, s cílem, abychom je uznali za neplatné zcela, nebo aspoň částečně. Přičemž „rozhodnutí soudu o neplatnosti právních norem sebou nepřinese pouze zánik platnosti těchto právních norem, ale také dalších, na nich založených a od jich odvozených právních aktů“. A to je již přímá cesta k přiznání „zločinnosti“ mnohých normativních aktů SSSR, obzvláště v předválečném období, a k přirovnání sovětského zřízení k hitlerovskému režimu, čehož se v poslední době velmi dožaduje mnoho zemi v Evropské unii. Taková revize normativních a právních aktů povede k faktickému zrušení systému Jalta-Postupim o uspořádání poválečného světa, odsouhlaseného v r. 1945, a otevře cestu k materiálním a územním nárokům na Rusko, coby právního nástupce SSSR.

O dlouhodobosti záměrů změnit vnímání Rusů svědčí přání autorů programu „zavést moderní kurzy domácí historie na středních školách, prostých starých a nových mýtů, vybízet k vědeckým výzkumům domácí historie a podporovat je, k čemuž je nutné usnadnění přístupu výzkumníků k archivním materiálům, a stimulovat a všeobecně rozvíjet muzejní práce, zaměřené na osvětlení tragických stránek sovětské historie“.

Pokud včas tento dokument nevyhodnotíme z pozice „konsientální války“ vedené proti Ruské federaci, tak činnosti členů pracovní skupiny „historické paměti“ z řad zmíněné Rady mohou být ve společnosti vnímány jako osobní konání nebo „projev“ v rámci existující svobody slova, a ne jako cílevědomé akce, související s likvidací jedné formy vnímání u členů jedné skupiny a jeho nahrazení jinou, uměle vytvořenou.

Diskuze

165 příspěvků ( 165 nových)