Zvědavec

Komentáře

Reakce na článek z Britských listů „Měsíc po fukušimské jaderné havárii: Exploze nukespeaku“

Marek Bozenhard( více o autorovi > )

14.4.2011

Autor v článku směšuje dvě věci, které jsou odlišné. Jednou věcí je styl, jakým má být komentováno „akutní nebezpečí“ a druhou věcí je dlouhodobá diskuse o všech možných aspektech.

Při informování a hodnocení akutního/bezprostředního nebezpečí (zda hrozí či nikoli) není čas udělat posluchači výklad o jaderné bezpečnosti, radiační ochraně, fyzice, matematice a dalších předmětech, které se učí na několika vysokých školách, aby čtenář/posluchač dokázal zcela korektně vyhodnotit přesnou informaci. Čím je informace obsáhlejší, vyžaduje více vysvětlování, může přestat být přehledná, může být nesprávně pochopena a následně zkreslována. Nesprávně (nikoli chybně!) vysvětlená informace může vytvořit zcela neopodstatněné obavy a paniku. Proti tomu krátká, jasná a strohá informace svádí k nedůvěře.

Není to ale jen o přesnosti a rozsahu informace. Každý člověk vnímá stejnou informaci trochu jinak, pro někoho může být i obsáhlá a zdůvodněná informace nedostatečná a nedůvěryhodná, pakliže informace neobsahuje odpověď na otázky, které se mu právě honí hlavou. Stejné to může být i u této – obsáhlejší – reakce.

Můžeme si vzít příklad: Spektrometry či téměř jakékoliv měřící zařízení na indikaci radioaktivity (myslím tím profesionální) mají nejvyšší citlivost ze všech měřících přístrojů na naší planetě. Zaznamenají téměř vše. Dokáží detekovat jednotlivé radioaktivní rozpady a dle energie záření (či spektra záření) zjistí, o jaký nuklid se jednalo. Ten v tu chvíli již neexistuje (vyzářil), prokazují tedy, že „byl přítomen“.

Odbočím – na škole jsme kdysi řešili zajímavý příklad. Jednalo se v něm o výpočet, kolik molekul vzduchu vypustily plíce Napoleona Bonaparta při posledním výdechu a kolik z nich jich člověk do sebe vdechne každým svým nádechem. Nechce se mi to počítat znovu, jen vím, že to vycházelo v řádu desítek či set… Samozřejmě se ten výpočet musel zjednodušit.

Ten příklad uvádím proto, aby bylo patrné, kde se pohybujeme s citlivostí dnešních měřících přístrojů. A co to vlastně znamená „detekovat jód v nepatrném měřítku“. Samotná informace, že byl detekován, může být nesprávně pochopena, „nepatrné měřítko“ může svádět k nedůvěře a oznámení naměřené aktivity 1 Bq již vyžaduje pro laiky široké a časově náročné vysvětlování podstaty jaderné chemie/fyziky a polovinu radiační ochrany, na což při požadavku na promptní informování o vývoji situace není čas.

V článku se dále píše, že každá přidaná aktivita je hrozbou. Že stochastické účinky jsou „bezprahové“. S tím se dá souhlasit, ale taky to není tak jednoduché. V oblasti „nízkých dávek“, myslím tím dávky od přírodního pozadí až do cca desetinásobku neexistuje zcela jednoznačná shoda, jak se tyto dávky projevují a zda riziko úměrně zvětšují. Prakticky jisté je to, že přímá úměra neplatí. Existují i seriozní studie, které pojednávají o tom, že mírně zvýšené dávky naopak stimulují imunitní systém, který se poté s defekty, které vznikají v důsledku záření lépe vypořádává. Navíc je pozorováno, že lidé, žijící na územích, kde je vyšší přirozené pozadí nemají častější zdravotní problémy, neumírají dříve.

Důvod, proč panuje taková neshoda mezi odborníky je ta, že v těchto oblastech dávek záření prostě nelze určit, z jakých důvodů potenciální rakovina vznikla. Zcela dominantní roli hrají chemické karcinogeny vytvořené lidskou činností i samotnou přírodou, životní styl a stres. Zvyšující se riziko vzniku rakoviny ze záření se dá prokazatelně pozorovat až od dávek nad 100mSv.

Stejně tak, jak neexistuje „bezpečná úroveň radiace“ (na což článek na BL naráží), neexistuje žádné místo ani sekunda na Zemi, která by byla pro člověka zcela bezpečná. Stačí jediná karcinogenní molekula čehokoli (alkohol, karcinogeny z kouření, UV záření, ale i prach z dřeva, minerální oleje, mikroskopická část azbestu a tisíce dalších látek) aby vyvolala rakovinné bujení. Vše je jen o pravděpodobnosti a o akceptovatelnosti této pravděpodobnosti společností. Proto jsou vytvářeny hygienické a jiné limity pro vzduch, vodu, potraviny... Mají garantovat s dostatečnou rezervou, že riziko vzniku zhoubných onemocnění či nejrůznějších jiných defektů DNA bude akceptovatelné (nebude převyšovat jakýsi normální stav). Limity pro „nadbytečné ozáření“ jsou pro populaci ještě daleko přísnější. Důkazem je skutečnost, že ozáření přirozeným pozadím přesahuje tento limit někalikanásobně. Pokud dochází k lékařské diagnostice či terapii pomocí záření, limit neplatí, platí tzv. „směrné hodnoty“. Význam je ten, že lékařské dávky by se většinou do limitu nevešly, přičemž jsou nutné pro zjištění stavu a léčbu pacienta. Ani ty však léčeného neohrožují. (Riziko je prakticky nulové či tak malé, že se nedá porovnávat s rizikem, které ohrožuje jeho zdraví v důsledku neléčení či nediagnostikování)

Stejně tak je to i s plutoniem. Je velmi toxické, ale autor s fatalitou ujel totálně mimo realitu. Toxikologická veličina LD50 (50% případu končí úmrtím) je u psa intravenozně = 0,3mg/kg váhy, u myši perorálně 1750mg/kg. Navíc se jeho otrava projevuje zcela jinak. Tvrzení že: „Vdechnutí mikroskopické částečky o hmotnosti miliontiny gramu je vše, co potřebujete k tomu, abyste dostali rakovinu plic“ považuji za šíření poplašné zprávy. Mohl bych stejně-tak uvést, že je ve vzduchu prudce jedovatý kyanovodík, arašídy obsahují smrtelně jedovaté aflatoxiny. (což pravda je, ale ve velmi velmi malém měřítku) Jedem je prakticky cokoli, záleží ale na dávce.

Rozeberme si i vymezování energetických zdrojů. Autor namítá, že je nesprávné hovořit o jaderných elektrárnách versus uhelných elektrárnách. Že žádá porovnání jádra, uhlí a ropy na jedné straně a čistých a bezpečných OZE na druhé.

Ano, myslím si, že se dá i takto porovnávat. Objektivní srovnání je však včetně tzv. „externalit“, tedy materiálových a energetických vstupů a jejich dopadů.

Pokud pominu, že každý energetický zdroj má svůj význam a své opodstatnění v tzv. „energetickém mixu“, což by zabralo další článek, je nutné rozebrat, co který zdroj představuje, neboť to, že se vrtule točí a vyrábí čistou energii či fotovoltaický panel vyrábí zdarma a čistě, když svítí slunce není docela pravda.

K tomu, abychom mohli vyrábět elektřinu, musíme nejdříve elektrárnu postavit/vyrobit, poté ji provozovat, udržovat a po čase (až vyprší životnost) rozebrat a zlikvidovat. Lze dohledat, kolik kg oceli, betonu a dalších komponent je potřeba na výstavbu elektrárny (na jednotkový instalovaný výkon či na vyrobenou kWh). Korektní je používat vztah k vyrobené kWh. Každý zdroj má jinou životnost i efektivitu. OZE rovněž „nevyvstanou z ničeho“. Na jejich výrobu je potřeba energie, která se někde musí vyrobit, jsou potřeba materiály, pro které se musí suroviny vytěžit/recyklovat, převážet, zpracovat… U OZE jde o velké spotřeby mědi, křemíku, hliníku, oceli, ale i betonu. Kdo zná metalurgii hliníku a mědi ví, jaké množství nebezpečných chemikálií je pro ni potřeba, jak je těžba a zpracování riskantní, kolik chemikálií se spotřebuje při čištění křemíku a jak moc zatěžují přírodu výroby těchto chemikálií (kyseliny, hydroxidy, karcinogenní látky). Rizika a dopady se tak přesouvají od koncových „čistých zdrojů“ do procesů, bez kterých by OZE vůbec nevznikly a jsou tedy s těmito zdroji energie spojeny. Podobný proces nastává při likvidaci elektrárny.

Proto psát o „zcela čistém“ zdroji energie je pouze polovičaté tvrzení.

Přirozeně že výstavba a likvidace čehokoli představuje dopady pro přírodu. Nelze tedy dávat na jednu stranu jádro, uhlí, ropu a na stranu druhou OZE. Všechny zdroje je nutné porovnávat zvlášť, včetně celé zátěže, kterou způsobí přírodě a dopadům na zdraví a životy lidí. Když se poté všechny tyto dopady sečtou a porovnají s vyrobenou kWh, dojde se, možná pro někoho, k šokujícím výsledkům.

Hovořit o jakémkoli zdroji energie, jakožto zdroji zcela čistém je zhruba stejné, jako kdybych tvrdil, že mé auto jezdí zcela zadarmo a nedodal… když jezdí s kopce. I tak to nebude pravda.

Diskuze

47 příspěvků ( 47 nových)