Zvědavec

Komentáře

Možná globální geofyzikální katastrofa a vojensko-politická situace ve světě (II)

Viktor Burbaki( více o autorovi > )

6.4.2011

A zde jsou v poněkud jiném světle vykreslovány události, které se odehrávají v současné době v severní Africe a na Blízkém východě. Na základě dostupných informací lze učinit závěr, že mimo (v prvním dílu) zmíněných „psychických epidemií“ (způsobovaných geofyzikálními faktory) existuje ještě další (vynořující se) faktor, v sociální (geopolitické) oblasti, který probíhající děje ovlivňuje.

Brzy poté, co George Bush ml. rozhodl o vyslání vojsk do Afghánistánu a Iráku, a britský premiér T. Blair ho aktivně podpořil, pravicovým a ultra pravicovým kruhům v USA, Británii a dalších zemích Evropy se stala zjevná veškerá komplikovanost vzniklé politické situace. Západní svět již v r. 2005 utrpěl vojenskou a politickou porážku – pochopili to dříve, než ostatní! Časem se toto pochopení přetvořilo do koncepce „asijské vzpoury“.

Její podstatu lez krátce popsat následovně.

Evropská civilizace se od okamžiku svého vzniku rozvíjela do jisté míry jako „jediné kvazi impérium“ („jádro“ světového systému). V jejím rámci docházelo k velkým konfliktům a válkám, v různá období se centrum světové moci a kapitálu nacházelo v různých zemích. Nicméně od dob říše Římské až dodnes mělo „evropské impérium“ vždy jediný zdroj moci (tajný nebo zjevný). V posledních bezmála sto letech, které uběhly od okamžiku založení amerického Systému federálních rezerv, jsou centrem moci a kapitálu „evropského impéria“ USA.

Rozvoj evropského impéria je v posledních 400-500 letech doprovázen neustálou a stále loupeživější expanzí do ostatních regionů. Tak byly vytvořeny USA, ovládnuta latinská Amerika, zotročena Indie, v opiových válkách zničena velká čínská říše, odpornému pustošení byla vystavena Afrika.

Pro vás věky, pro nás pouhá hodina.
My, jako poslušní nevolníci,
jsme byli štítem mezi dvěma nepřátelskými rasami
Mongolů a Evropy!
– (A. A. Blok, Skythové)

Jak se domnívají stoupenci koncepce „asijské vzpory“, bez ohledu na politické rozpory západu a druhou světovou válku hrál SSSR (stejně jako dříve ruské impérium), možná dokonce aniž by to věděl, zvláštní nanejvýš důležitou roli v udržování stability „evropského impéria“. Stavěje na základu proletářského internacionalismu byl osobitým „nárazníkem-konvertorem“ protestní energie Asie, jediného regionu světa, jehož národy nebyly zlomeny.

Proto (podle názoru stoupenců zmíněné koncepce) vedl rozpad SSSR k tomu, že tak zvané „osvobození Asie“ dostalo nový silný impulz, do té doby nikdy neexistující naději na vítězství. „Povstání“ asijských národů, které začalo po druhé světové válce, přešlo do nové fáze. Může jako svého „globálního vůdce“ dostat Čínu. Již je navrhována řada „prosazujících se regionálních vůdců“ – Irán, Libye, Turecko (a je „likvidován“ v rámci možností Irák), a také země usilující o vedoucí pozici (Pákistán, Egypt, Sýrie).

Jak tvrdí stoupenci „asijské vzpoury“, vzestup asijských zemí se stal lokomotivou širokého mezinárodního hnutí, jehož principem bylo „osvobození národů celého světa od dusivého sevření evropského impéria“. Jeho cílem je naprosté vyhnání Evropanů – nejen z Asie, ale odevšad! – do jejich prapůvodních zemí, do míst prvotního původu, kde žili, při nejmenším do Povolží a na Kavkaz.

Rozpad SSSR a následující rozkrádání jeho ekonomického dědictví se staly počátkem patrně nejkatastrofičtější krize „evropského impéria“ za celou jeho historii, bez ohledu na jeho krátkodobý vzestup díky ukradení zdrojů SSSR. Vlastně zničení Svazu vyvolalo posun „asijské vzpoury“ do nové fáze. Dnes je zjevné, že „evropské impérium“ zatím válku, kterou s ním vedou zotročené národy, prohrává.

Je nutné zmínit, že koncepce „asijské vzpoury“ proti jádru světového systému není nová. Nicméně strategická porážka, kterou utrpělo „evropské impérium“ v Asii počátkem roku 2009, donutila západ věnovat této koncepci maximální pozornost.

Dnes západ stojí před alternativní volbou strategií racionálního chování ve vytvářející se vojensko-politické situaci.

Na jedné straně si může politika postavení se „asijské vzpouře“ vyžádat přetvoření celého „evropského impéria“ na vojenskou mašinérii. Je třeba přesunout moc od civilní správy na vojenskou a soustředit ji do rukou nadnárodních vojensko-politických organizací (ne národních!), protože je nutná maximální mobilizace veškerých sil národů tvořících „evropské impérium“, je nutné změnit tvář NATO a učinit z obranné vojenské aliance nástroj „dalekého dosahu“ pro realizaci opatření při zastavení „vzpoury“.

Mimo to je třeba přiznat, že dřívější kurz s cílem zničit SSSR a východní blok, boj s komunismem a šíření myšlenek tržního fundamentalismu (ekonomického liberalismu) byl hlubokou a tragickou chybou západu.

Nakonec, mobilizace sil pro vojenské a politické postavení se úspěšné „asijské vzpouře“ (v čele s Čínou) si vyžaduje soustředit stávající zdroje na válku. To může vést k výraznému poklesu spotřeby a zničit střední třídu – základ sociální stability zemí „evropského impéria“, a připravit o sociální privilegia stoupence liberalismu a národní státní byrokraty.

Na druhou stranu je zjevné, že na jednoznačné přistoupení k těmto opatřením není nyní západní svět připraven. Alespoň v základních mocenských konsorciích západu neexistuje v této otázce shoda (a nemůže existovat).

Proto se v současné době, spolu s přípravami na možný vojenský střet s „předperiferií“ a „periferií“ světového sytému ve vojensko-technické oblasti (vytvořením systému „rychlého globálního úderu“) a institucionální oblasti (přijetím nové strategické koncepce NATO, zatažení Ruska do NATO jako „mladšího partnera“), realizuje dříve velmi osvědčená strategie „nepřímých akcí“ na základě využití technologie „řízeného chaosu“. Pokud zanalyzujeme události probíhající na východě (abychom rozpoznali technologie využívané pro „tlumení“ rozhořivšího se „revolučního požáru“ povstalé Asie), pak se nabízí analogie, která se v hasičské praxi nazývá „protipožár“.

Pro informaci: Protipožár (požár zapálený před postupujícím požárem) je způsob hašení požárů, kdy založený požár jdoucí v ústrety hašenému spálí hořlavý materiál na cestě základní stěny ohně.

Toho jsme nyní svědky v Egyptě, Libyi a dalších zemích Asie.

Hlavní příčina agrese západu, podle názoru řady analytiků, spočívá v tom, že Libye je avantgardou pohybu islámského jihu na post-křesťanský západ. Západ se touto intervencí snaží ukázat, že je naladěn rozhodně. Dává najevo, že žádnou „asijskou vzpouru“ nedopustí. Že je připraven Araby „potopit“. Proto výroky Kaddáfího o tom, že když letectvo vraždí civilní obyvatelstvo, je to přesně to, co je potřeba.

Nabízí se otázka: včera Irák, dnes Tunis, Egypt a Libye, a kdo bude „demokratizován“ zítra? První kandidát je dostatečně zřejmý – Irán, který se „provinil“ dvěma hlavními věcmi: má obrovské zásoby energetických zdrojů a usiluje o regionální vedoucí pozici. Co se týká druhého kandidáta, tak existují veškeré příčiny se domnívat, že (mimo Sýrie) jim může být islamizující se Turecko, které se vydalo na proti-izraelský kurz a doslova před očima se mění na regionální velmoc. Je evidentní, že ne nadarmo se USA vzdaly rozmístění komponentů „evropské PVO“ v Turecku, nehledě na to, že z geografického hlediska je to nejvýchodnější místo (neboť jistě vědí, že tam bude brzy „horko“).

Proč se právě Turecko (nehledě na členství v NATO) může stát aktuálním cílem použití technologie „řízeného chaosu“?

Zaprvé, světová finanční krize a krátkozraká vojenská politika vlády George Bushe ml. přivedly americké hospodářství na pokraj bankrotu. To si vynutilo dát na pořad jednání otázku optimalizace nákladů a modernizace vojensko-politického systému řízení na Blízkém a Středním východě (například „doplnit“ Izrael nezávislým Kurdistánem).

Kurdové již dávno usilují o vytvoření vlastního nezávislého státu, jsou velmi aktivní, nicméně myšlenku jejich nezávislosti kategoricky odmítají jejich sousedé – Turecko, Irán a arabské země. To vše se zdá být nadějnou zárukou toho, že nově vzniklý nezávislý Kurdistánu se ocitne v obklíčení a bude zahnán do situace, kdy se nebude moct usmířit se sousedy, a tím v tomto ohledu „doplní“ Izrael. Přičemž se v Kurdistánu nacházejí bohatá ropná pole, jejichž těžba již nyní zabezpečuje soběstačnost při financování vojenských aktivit Kurdů.

Druhá příčina, podle našeho názoru, může spočívat v tom, že vedení Izraele agresivně tlačí na Spojené státy a země NATO a pokouší se vyprovokovat stále nebezpečnější vojenské situace, vydírá USA a Evropu a trvá na plném profinancování svého národního systému bezpečnosti, což vyvolává velkou podrážděnost vedení USA a předních evropských zemí.

Nicméně existuje ještě třetí příčina – Američany zvažovaná možnost globální geofyzikální a klimatické katastrofy, jejíž pravděpodobné předzvěsti jsme mohli pozorovat v letech 2010 a 2011.

Vzhledem k tomu, že USA stahují své jednotky z Iráku a zkrátily termín pro stažení jednotek z Afghánistánu, a rovněž vhledem k dalším známkám, lze předpokládat, že Američané soustřeďují své síly a prostředky a v předstihu přesunují objekty vojenského řízení k prahu geofyzikálních, klimatických a sociálních otřesů.

V této souvislosti je pochopitelné, proč USA a další země společnými silami urychleně vytvářejí novou konfiguraci na Blízkém a Středním východě. Konflikt Izraele s Araby je náboženskou válkou, která trvá již tři generace (60 let). Není z ní východiska, vyjma naprostého vojenského zničení jedné ze stran.

V podmínkách možné geofyzikální katastrofy budou zcela, nebo na poměrně dlouhou dobu, zničeny mezinárodní zásobovací kanály izraelské armády. V takových podmínkách se těžiště vytváření nové konfigurace bezpečnosti na Blízkém a Středním východě přenese na přechodné vytváření nových, nebo využívání již existujících, konfliktů v islámském světě.

Tím se dosáhne „odminování“ náboženské války mezi judaismem a islámem a vytvoří se mechanismus zachování, nebo rychlého obnovení, evropské a americké přítomnosti na Blízkém a Středním východě po možné geofyzikální katastrofě.

Ve světle výše uvedeného začínají být probíhající změny v NATO srozumitelné.

Nová strategie NATO je zaměřena na globalizaci působnosti aliance a přitom se podstatně rozšiřuje výklad základního článku č. 5 Severoatlantické smlouvy, který definuje podmínky pro použití síly aliancí.

Podmínky, potřebné pro naplnění základní povinnosti NATO, uvedené v článku 5 Severoatlantické smlouvy, v souladu s podmínkami „strategie“ nabývají „nové formy“. Zavedení výrazu „nové hrozby“ umožňuje poměrně široce vykládat, „co je považováno za napadení podle článku 5“. (Část druhá, hlava1, „Podmínky bezpečnosti“). Jak vyplývá z výše uvedených doporučení, za „casus belli“ lze považovat následující podmínky (část druhá, hlava 1):

1. „…Provedení kybernetického útoku s cílem poškodit společnost…“. Nyní již není třeba plýtvat silami na organizaci složitých a nebezpečných provokací typu operace „Tannenberg“ (Glivice) a „tonkinský incident“. Po hackerském útoku (skutečném nebo fiktivním) z území jakékoliv země může následovat „asymetrická“ vojenská reakce.

2. „…Protizákonné narušení fungování klíčových zásobovacích cest…“ Nyní se bude muset Rusko zamyslet, než neplatičům zastaví plyn, a v zemích, přes jejichž území vede plynovod Nabucco, bude možné snadno najít odpovídající záminku pro intervenci. Aktivity Ruska v Arktidě, kde se snaží zajistit národní kontrolu nad severomořskou cestou, mohou „spadnout pod článek 5“.

3. „…Provokativní prohlášení, míněné jako prostředek politického vydírání“, učiněné v jakési „…hybridní modifikaci, kombinující neúctu teroristické skupiny s mocí s ní spojeného státu-země…“ (?!) Řečeno jinak, celý Blízký a Střední východ (a především Irán) je vinen již a priori a podléhá „pacifikaci“ v souladu s článkem 5.

4. Ignorování nějakých „globálních norem“ státem, či řečeno jinak, „špatné chování“. Takže například Irán může sebevíc dokazovat neexistenci jaderných plánů a dokonce „zavřít“ jadernou energetiku a přestat s obohacováním, ale i přesto zůstane předmětem použití pátého článku. Libye, potlačující ozbrojenou vzpouru na svém území, je také předmětem použití systému „účinné obrany“ NATO proti ní.

Nastávají „bouřlivé časy“ – časy změny systému hodnot a principů existence lidí na planetě. Je nanejvýš jasné, proč se NATO tak svorně vrhlo na Irák. Nebyli tam naivní blbci, věřící pohádkám Washingtonu o „teroristech“ a ZHN. Tím spíše, že v důsledku četných „inspekcí OSN“ se přesvědčili o jejich neexistenci. Irák jako zdroj energetických zdrojů celosvětového významu byl odsouzen díky svým geopolitickým ambicím.

5. „…Výzvy, které se nedotýkají bezprostředně bezpečnosti aliance, ale jsou důležité pro občany zemí NATO…“ (!) V souvislosti s tímto je na místě otázka: znamená to nyní, že pokud se Rusko, například, rozhodne přezkoumat zlodějské podmínky ropných a plynařských koncesí na Sachalinu nebo bude vyžadovat přísné dodržování ekologických podmínek, objeví se tam flotila NATO?

S čím souvisí všechny ty změny ve strategii NATO? Jsou výsledkem obyčejných cyklických změn ve světové politice, nebo za tím vším stojí hlubší a fundamentálnější příčiny?

Využívání dynamických metod modelování makroekonomických procesů ukazuje, že v podmínkách tržní konkurence má ekonomická rovnováha, jejíž existence je úhelným kamenem klasické ekonomické teorie, vratký charakter, hrozící krizovými jevy. Pro stabilizaci rovnováhy je nezbytné:

- buď přejít k regulaci ekonomiky, vzdát se tržních principů (jak to udělali v SSSR a dalších socialistických zemích), nebo podstatně omezit tržní živel (jak to dělají ve všech zemích v době ekonomických krizí;

- nebo (pokud neexistuje přání omezit tržní konkurenci) zajistit příliv dodatečných zdrojů do ekonomického systému, který umožní přežít smolařům v konkurenčním boji a činí možným vyrovnávání sociálních rozporů. V tomto případě vzniká „hra s kladným součtem“: již to není rovnováha, jde o neustálý ekonomický růst. A tento růst se nesmí v žádném případě zastavit, jinak se tržní systém destabilizuje.

Protože ekonomický systém v podmínkách tržní konkurence může stabilně existovat pouze za neustálého nalévání dodatečných zdrojů zvenčí, je nutná existence periferie, ze které je možné čerpat levné zdroje.

NATO je nástrojem udržování stability systému „centrum – periferie“, a pouze v něm může existovat západní svět. V tom spočívají i nové funkce aliance. NATO je fakticky sdružením států západního světa tvořících centrum světového systému za účelem nových „křížových výprav“, které, jak známo, byly v první řadě ekonomickými podniky. Nicméně, jak již bylo řečeno, aliance musí plnit své funkce v podmínkách vytváření nové rovnováhy sil ve vojenské oblasti ovlivněné „asijskou vzpourou“.

Je zjevné, že dnes NATO ve válkách, které rozpoutalo v Iráku a Afghánistánu, prohrává. Dostatečně zjevné je i to, že Rusko aliance potřebuje pro zkrocení „asijské vzpoury“.

Zaprvé, má největší území bezprostředně sousedící s potenciálním bojištěm.

Zadruhé, „noví křižáci“ se nepříliš derou do zapojení do přímých vojenských střetů, a omezují se, jak je pravidlem, na „bezkontaktní“ akce. Přijetí států východní Evropy do aliance otázku, kdo bude zajišťovat přímý zábor a udržení území, nijak vyřešit nepomohlo. Například Česká republika odpovídá v NATO pouze za lékařskou podporu. V takové situaci nabývá Rusko obzvláštní hodnoty, coby dodavatel „bojových nevolníků“ – buď jako člen NATO, nebo jako „strategický partner“.

Optimální strategií chování pro Rusko je v krátkodobém a střednědobé perspektivě politika aktivní neutrality (opírající se o mechanismus strategického zadržování), posílená také silovým faktorem. Nikoliv vstup do NATO, ale mobilizace sil, tvořících obranný potenciál země, může zajistit, že Rusko nebude zavlečeno do budoucího světového válečného konfliktu.

Diskuze

21 příspěvků ( 21 nových)