Zvědavec

Komentáře

Strategie zničení Libye

Jelena Ponomarjova( více o autorovi > )

22.3.2011

Vystoupení skupiny „Organizace svobodných důstojníků uniostů-socialistů“ 1. září 1969, pod vedením Rady revolučního vedení, skládající se z 12 důstojníků v čele s 27letým kapitánem spojařů Muammarem Kaddáfím, které skončilo svržením monarchie, západní demokracie podpořily. Nicméně neučinily tak kvůli starosti o blaho lidí strádajících pod jhem monarchistického režimu. Washington a Londýn hodlaly mladých venkovských důstojníků, kteří neměli žádný vážný dlouhodobý program ani politickou autoritu v arabském světě, využít pro posílení svého vlivu v této zemi a v regionu. Jak bychom řekli dnes, s cílem vytvořit protektorát. Nicméně se přepočítaly. Anti-imperialistický a proti-západní směr libyjské revoluce se výrazně projevil již během prvních měsíců existence nového režimu, a nejen v rétorice.

Prvním a závažným krokem, který proti Západu z Tripolisu přišel, bylo vystoupení stálého představitele Libye na 24. zasedání Valného shromáždění OSN 7. října 1969. Tehdy bylo poprvé na přední mezinárodní scéně řečeno o záměru Libyjců zrušit ve své zemi všechny zahraniční vojenské základny. Vzápětí poté libyjská vláda amerického a britského velvyslance informovala o zrušení odpovídajících dohod.

Druhou, a řekla bych citelnější ranou pro Západ, která zároveň znamenala druhý hřebík do ortelu nad Libyí, byl útok na pozice zahraničního kapitálu v ekonomice této země. Provést to bylo mnohem obtížnější, než se zbavit zahraničních vojenských základen. Nejprve byly v r. 1970, na příkaz libyjské vlády, znárodněny všechny banky v zemi. Pak v r. 1973 Irák, Alžír a Libye převzaly kontrolu nad ropným průmyslem a dosáhly toho, že otázka znárodnění byla na pořadu jednání zasedání OPEC do konce 70. let. V důsledku toho byly znárodněny všechny zahraniční ropné společnosti. Ironií osudu ještě předtím západní společnosti, které se snažily snížit svoji závislost na levné ropě Perského zálivu, v Libyi, jejíž ropu není potřeba přepravovat přes Suezský kanál, silně investovaly.

Třetí útok na kapitál byl největší a ideologicky odůvodněný a dotkl se zájmů místní buržoazie. V září 1977 Kaddáfí přišel s principem „samosprávy v ekonomice“ jako základem rozvoje státu a života v zemi. Vzhledem k úzkým kontaktům Kaddáfího s Titem a rozvoji teorie samosprávy v socialistické Jugoslávii si myslím, že se libyjská vláda pokoušela použít právě tyto myšlenky. V důsledku toho začal v Libyi přechod podniků pod kolektivní řízení těch, kteří v nich pracovali. Ideologický základ této reformy poskytl Kaddáfí v druhé části „Zelené knihy“ a bylo to v příkrém rozporu s povahou kapitalismu. Například byl odhalen otrocký charakter námezdní práce a bylo vyhlášeno právo pracovníků na produkt, který vyrábí. „Člověk musí pracovat přiměřeně svým silám a musí mít při tom dostatek věcí uspokojujících jeho potřeby, a všechny přebytky musí být odevzdány pro zvýšení společného bohatství. Hromadění přebytků jedním člověkem vede ke zkrácení potřeb jiného člověka, a následně se zboží stává nedostupným.“ (1)

Mimo to od října téhož roku se do výroby, obchodu a oblasti služeb zavedlo v Libyi heslo „Partneři, nikoliv námezdní pracovníci“, a o něco později byl realizován princip „obydlí je majetkem toho, kdo v něm bydlí“. V květnu 1978 byl v zemi schválen zákon, podle kterého byl pronájem bytových prostor zakázán, a bývalí nájemníci se stali vlastníky nájemních bytů a domů. Provedené znárodnění nebylo přímým vyvlastněním, jako to, ke kterému došlo v Rusku po roce 1917 nebo v národně-demokratických zemích po druhé světové válce. V Libyi bylo vše mnohem slušnější. Například bývalí majitelé dostali spolu s kompenzací možnost účastnit se na řízení těchto podniků, ale na základě „rovného partnerství s výrobci“. Nicméně velká a střední libyjská buržoazie se s tím nebyla schopna smířit a považovala Kaddáfího socialistické reformy za kampaň „státní konfiskace“. Proti politickým a ekonomickým inovacím libyjské vlády vystoupila i část muslimských autorit.

Nicméně bez ohledu na odpor, aktivně podporovaný ze zahraničí, a dokonce i přes řadu pokusů o atentát, se Muammaru Kaddáfímu podařilo realizovat významnou část toho, co si usmyslel. Do počátku Západem vyvolaných nepokojů dostával v Libyi každý tolik, kolik bylo potřeba pro uspokojení jeho fyziologických potřeb: chléb a ostatní potraviny byly levné; doprava a benzín byly prakticky zdarma; všichni obyvatelé Libye měli zabezpečené bezplatné bydlení.

A dalším důvodem pro vypracování strategie na zničení Libye se stal politický kurz vedení země, která se vydala cestou vlastního, nekapitalistického a neliberálního modelu rozvoje – tak zvaná „třetí světová teorie“. Základní teze této teorie obsažené v „Zelené knize“, kterou Kaddáfí napsal v letech 1976 až 1979, byly uvedeny v život. Systém „přímé národní demokracie“ (džamahírie), vytvořený podle vzoru antické demokracie, staví na třech principech:

1. Přímé uplatňování moci národem přes národní shromáždění, kde se každý účastní přijímání rozhodnutí;

2. Národní vlastnictví společného bohatství, které je považováno za majetek všech členů společnosti;

3. Předání zbraní lidem a vyškolení v zacházení s nimi, s cílem skoncovat s monopolem na zbraně ze strany armády. (2)

Z těchto principů zůstává sporným pro mne osobně ten poslední. Vyzbrojení národa, jak nejednou dokázala historie, končí krvavými revolučními otřesy. Nicméně nyní o to nejde. Samotná existence Socialistické národní džamahírie byla útokem na samotnou nadřazenost liberální demokracie – toho produktu Západu, který zavádí na kontrolovaných a okupovaných územích. Přičemž na rozdíl od dalších rozvojových zemí se Libye skutečně přeměnila na úspěšnou zemi. Čísla hovoří sami za sebe.

Do únorových událostí tohoto roku činil GDP na hlavu v Libyi, počítaný na základě parity kupní síly, 13,800 dolarů – zhruba dvakrát více, než v Egyptu a Alžíru, a dvaapůlkrát více, než v Tunisu. V zemi působí deset univerzit a 14 vědecko-výzkumných center, jsou zde předškolní dětská zařízení, školy a nemocnice, odpovídající světovým parametrům. Libye je v úrovni lidského rozvoje a v délce dožití – 77 let – mezi africkými státy na prvním místě. (Pro srovnání: v Rusku je průměrná délka života o něco více, než 69 let). Mimochodem, Libye se dostala do Guinessovy knihy rekordů jako země, která měla v letech 2001-2005 nejnižší míru inflace – 3,1%. Přednosti libyjského socialismu lze vyjmenovávat dlouho. Hlavní je to, že lidská práva, pokud o nich uvažujeme jako o právu na důstojnou existenci, byla v Libyi realizována v mnohem větší míře, než v demokratickém Rusku, Ukrajině nebo v Kazachstánu. Takže to nebyla starost o blaho lidí, co přimělo západní demokracie vydat se na cestu svržení existující vlády v Libyi.

Jako další impulz pro aktivaci plánu likvidace Kaddáfího, a tudíž i Libye jako celistvého a soběstačného státu, posloužilo vystoupení Vůdce revoluce na 64. zasedání Valného shromáždění OSN v září 2009. Namísto určených 15 minut mluvil Muammara Kaddáfí 75 minut, ve kterých podrobil tvrdé kritice politiku světových velmocí a fakticky je obvinil z rasismu a terorismu. Konkrétně nazval Kaddáfí Radu bezpečnosti OSN „radou pro terorismus“. Drže v rukou Chartu OSN Kaddáfí řekl, že podle tohoto dokumentu se vojenská síla používá pouze po rozhodnutí OSN, za souhlasu všech členských zemí, a upřesnil, že za dobu existence OSN „vedly velké země 64 válek proti malým“ a „OSN neudělala nic, aby těmto válkám zabránila“. Vystoupil na obranu práva Talibanců vytvořit islámský emirát a za práva somálských pirátů, a za skutečné piráty označil země, které využívají somálské teritoriální vody. Mimo to Kaddáfí řekl, že americký prezident George Bush a britský premiér Tony Blair se osobně účastnili popravy iráckého prezidenta Saddama Husseina, a řečniště opustil se slovy: „Vy jste zplodili Hitlera, ne my. Vy jste pronásledovali židy, ne my. A vy jste zorganizovali holokoust!“ (3) Taková veřejná obvinění Západ odpustit nemohl.

Nicméně za nejhlavnější příčinu pro ortel vynesený nad Libyí považuji její zásoby uhlovodíků. A dokonce tvrdím, že virus „jasmínových revolucí“ byl do arabského světa zavlečen především s cílem zničení a rozdělení Libye.

Připomínám, že v r. 1988, kdy byly objevena poslední významná naleziště ropy na území Libye, se celkové zásoby ropy v této zemi odhadovaly na 3 miliardy tun – tehdy to představovalo první místo na světě. Velká ložiska ropy – Serir, Bachi, Nafura, Raguba, Intisar, Naser, Vacha, Samach – se nachází jižně od zálivu Sidra a jsou propojena ropovodem s pobřežím. Přeprava ropy na vývoz probíhá přes pět terminálů pro ropné tankery, které se nachází ve středozemních přístavech Es-Sider, Ras-al-Anuf, Marsa-al-Bureika, Marsa-al-Hariga a Es-Zuvaitina. Co se týká zásob zemního plynu (657 miliard metrů krychlových) je Libye v Africe na třetím místě. Největším ložiskem je Hateiba (339 mld. m3), a na počátku 90. let byly v ropném a plynovém bazénu Sirt objevena nová ložiska zemního plynu. (4)

Nemalou roli mezi ekonomickými faktory, kvůli kterým má Západ zájem na Libyi, sehrálo Rusko. Útok na Libyi se automaticky projeví i v Rusku. Destabilizace Libye již vedla k obrovským ztrátám pro ruskou ekonomiku. Jen pár čísel. V r. 2008 uzavřelo Rusko s Libyí několik smluv na nákup ruských zbraní v celkové výši 2,2 miliard dolarů a v lednu 2010 ve výši 1,3 miliardy dolarů. Nyní jsou tyto dohody zmařeny. Mimo to v okamžik zavedení sankcí proti Libyi byly dokončovány práce na přípravě dalších několika dohod. Předpokládalo se, že Libye si pořídí 12 víceúčelových stíhaček Su-35, 48 tanků T-90C, jisté množství protileteckých raketových systémů (PRS) S-125 „Pečora“, „Tor-M2E“ a S-300 PMU-2 „Favorit“, a rovněž diesel-elektrické ponorky typu 636 „Kilo“ a další zbraně. A konečně, Rusko se chystalo dodat Libyi náhradní díly a provést modernizaci dříve zakoupené vojenské techniky, včetně PRS „Osa-AKM“ a tanků T-72. V důsledku toho představují ztráty kvůli libyjské krizi, utrpěné jen ruskými zbrojařskými firmami, 4 miliardy dolarů. Mimo to výměnou za velké kontrakty v různých oblastech, včetně energetiky, stavebnictví a obrany, Rusko Libyi odpustilo zbytek státního dluhu z dob sovětské éry ve výši 4,6 miliardy dolarů (5), což je třeba rovněž přidat ke ztrátám, stejně jako nenaplněné kontrakty Gazpromu, RŽD a telekomunikačních společností.

Vzhledem k dodnes nejasné situaci kolem Japonska a budoucnosti jaderné energetiky nelze v nejbližší perspektivě o významu tradičních uhlovodíků pochybovat. Dokonce tvrdím, že výbuch na Fukušima-1 definitivně přesvědčil západní stratégy o nutnosti aktivace kroků proti Libyi. To, že se Kaddáfí ukázal být „tvrdým oříškem“ a nesložil se při prvním nátlaku, jak tomu bylo u vůdců Tunisu a Egypta, výrazným způsobem narušilo plány scénáristů. Nicméně upustit od stanoveného cíle se, jak vidíme, nechystají.

Rezoluce RB OSN č. 1970 a 1973 svědčí nejen o porušení veškerých norem mezinárodního práva – to je již dávno mrtvé a vyzývat k jeho dodržování nemá smysl – ale rovněž o neoblomném odhodlání ideologů a scénáristů „řízeného chaosu“ zničit Libyi. Mne jako občana zajímá především tato otázka: existují ve světě, kde existuje jediné právo – právo síly – ještě jiné, morálně a politicky zdravé síly, schopné zabránit svými důsledky katastrofickým procesům likvidace očividně stabilní a vzkvétající země?

Jsem přesvědčena, že takové zdravé síly existují. Jsou to především ty, které nepodpořily rezoluci RB OSN č. 1973 a zdržely se v Radě bezpečnosti OSN hlasování – Brazílie, Německo, Indie, Čína a Rusko. Nicméně zdržet se nestačí – je třeba energicky jednat. Jestliže jsou všechna rádia a televize, všechny zpravodajské kanály a internetové zdroje plné popisováním hysterie, doprovázející přípravy na bombardování Libye, tak proč není slyšet oficiální hlas těch, kteří pochybují, kteří jsou proti agresi?

Myslím, že tvrdé odsouzení jakékoliv agrese ruskou vládou, výzvy k okamžitému svolání mezinárodní konference nebo setkání hlav hlavních světových mocností může vyřešení libyjské otázky napomoct. Pokud toto západní partneři Ruska odmítnou, pak musí být jasný účel otevřeného vměšování se do vnitřních záležitostí Libye na straně ozbrojených separatistů i zarytým odpůrcům Kaddáfího. Připomínám, že právě podle tohoto scénáře byla zlikvidována Federativní republika Jugoslávie a byl vytvořen kvazi stát Kosovo, byl rozcupován Afghánistán a Irák. A hlavně, za mlčenlivého souhlasu většiny států, za nečinnosti silných velmocí se na tomto seznamu může ocitnout prakticky jakákoliv země na světě, která nezapadá do liberální matrice a má nějaké užitečné zdroje.

Takže budeme čekat, nebo…?

Jelena Ponomarjova – doktorka politických věc, docent MGIMO ruského ministerstva zahraničí.

Odkazy

(1) Каддафи М. Зеленая Книга. – М.: Инфра, 2003. – С. 22.

(2) Капитонов К. Муаммар Каддафи. – URL: http://www.peoples.ru/state/king/libya/kaddafi

(3) РИА Новости. – 26/09/2009; Каддафи, Муаммар. – URL: http://ru.wikipedia.org.

(4) Ливия. Государственное устройство. – URL: http://dic.academic.ru.

(5) По данным ИТАР-ТАСС.

Diskuze

59 příspěvků ( 59 nových)