Zvědavec

Komentáře

Na přelomu roku

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

31.12.2010

Když se na důvody naší nespokojenosti podíváme z výšky, zdá se, že splývají v podstatě v jediný problém. Tím problémem je obecná a dlouhodobá nespokojenost s politiky. A to platí napříč státy a kontinenty. Máme pocit (oprávněný), že nás zrazují, že pro nás nepracují. Kdybych chtěl pojmenovat problém přesněji, tak bych ho nazval korupce. Korupce prorostla politiku v takovém rozsahu, jako nikdy v minulosti. Politikové byli vždy a v každé době podpláceni a korumpováni, není to nic nového. Co je nové, je rozsah té korupce a to, že překročila hranice států a stala se globální. Všichni politikové v každé západní zemi dnes podléhají tlakům různých lobbistických a zájmových skupin. Dokonce to došlo tak daleko, že ve většině států je tento proces legalizován. Neříká se mu korupce, ale lobbování a politikové dnes nehnou prstem, pokud nejsou v tom kterém směru potlačeni a zaplaceni.

Proč to tak je? Protože někdo má příliš mnoho peněz.

Hovoří se o neustále se rozevírajících příjmových nůžkách. Za posledních dvacet let bohatí nezměrně zbohatli a ti ostatní zchudli. Opět platí napříč státy a kontinenty, netýká se to jen ČR. To neříkám nic nového. Ale co si možná ne všichni uvědomujeme, je sekundární projev toho zbohatnutí. Majetek znamená moc a velký majetek znamená velkou moc. Obří, nestvůrný majetek pak znamená obří, nestvůrnou moc. Čím je malá skupinka bohatší, tím je i mocnější. Bylo by divné, kdyby toho nevyužila. A přesně to se děje.

Teror plutokracie

Žijeme v době, která by se dala nazvat terorem plutokracie. O tom jsem už tady psal. Čím je plutokracie mocnější, tím je oraženější a drzejší. Mají pocit, že si mohou dovolit všechno a opravdu – není to jenom pocit. Oni skutečně mohou.

Partnerem a výkonným nástrojem jejich moci jsou pak politikové. A jsme u toho. Kruh se uzavírá. Čím bohatší je plutokracie, tím drzeji si kupuje politiky, a tím více plní politikové jejich zájmy. Zatímco lidi dole, kterým mají politikové sloužit, jsou čím dál bezbrannější. V podstatě nemají žádný nástroj, jak tento proces zvrátit. Mohou vyrazit do ulic, demonstrovat, mohou při tom i zapálit pár automobilů a vyrazit nějaké ty výklady. Nic nezmění. Demonstrace proběhne a o tři dny později si už nikdo nepamatuje, že nějaká byla. Možná akorát sklenáři, kteří dodávají nové výkladní skříně. Škody zaplacené z kapes poplatníků.

K výše uvedenému se přidává prudký rozvoj na poli počítačové technologie, kapacity vnějších pamětí, vývoj inteligentních programových systémů schopných nejen prosévat různé databáze a hledat v datech způsoby, o kterých se ještě před několika roky represivním složkám států ani nesnilo, ale i vyhodnocovat tváře a předměty na obrázcích. Díky těmto technickým vylepšením se státy změnily v průhledná akvária, kde ryby-občané nemají jediné místečko, kam by nebylo vidět. Vše se nejen sleduje, ale i zaznamenává pro případnou budoucí potřebu. Důsledek? Pokud by někdy měl vzniknout organizovaný odpor proti estabilišmentu, musel by mít vůdce. Ve stávájícím systému nepřetržitého sledování každého by o tom policejní složky státu věděly od prvního okamžiku a měly by dost času každou takovou osobu lehce eliminovat.

A aby toho ještě nebylo dost, plutokracie si koupila nejen politiky všech států, ale také všechny sdělovací prostředky. To jí umožňuje vhodně pracovat s veřejným míněním, otupovat ostří odporu odváděním pozornosti, šířením dezinformací a polopravd, takže většina lidí je sice nespokojena se stavem věcí, ale je dezorientována a neorganizována. Nejvýše se zmůže na nějakou tu petici, v lepším případě na demonstraci, čemuž se dnes politikové a jejich loutkaři zvysoka smějí. Většina lidí západního světa musí navíc věnovat stále více úsilí na zachování svého životního standardu, visí nad nimi hrozba ztráty práce, neboť pracovních míst je – díky promyšleným krokům plutokracie – stále méně. K tomu přispívá vysoké osobní zadlužení většiny aktivní populace, lidé se stávají otroky svých bank.

Plutokracie obratně rozdmychává antagonistické spory mezi lidmi po linii náboženské, rasové a genderové. Smyslem je, aby každý byl proti každému. Skutečný nepřítel zůstává obratně v skrytu.

Je toho ještě hodně, co bych mohl vyjmenovat na dokreslení toho, v jakém jsme srabu, ale to není účelem toho článku. Naopak, účelem tohoto článku je povzbudit. Protože navzdory všem negativním trendům v naší společnosti situace není tak beznadějná. „Elity“ zdaleka nemají vyhráno a není jisté, že se jim jejich plán na tisícileté zotročení lidstva zdaří. Proč si myslím, že není vše ztraceno?

Tak za prvé: lidi se dají na přechodnou dobu ušlápnout a zastrašit, ale nikdy ne natrvalo. V historii neexistuje paralela pro to, co se nám snaží „elity“ vnutit.

Za druhé: žádný strom neroste do nebe. „Elity“ jsou čím dál arogantnější a bezohlednější. Jsou jsi příliš jisté svou mocí. Na to doplatí. Stanou se obětí vlastní arogance, opojení vlastní moci.

Za třetí: začínají se objevovat oblasti odporu a nejsou to malé oblasti. Země jako Čína, Rusko není jednoduché přehlédnout. Celá Jižní Amerika až na Kolumbii má také nakročeno jiným směrem, než by si plutokracie přála. A řada menších států čeká jen na příležitost se utrhnout a vydat se vlastní cestou.

Za čtvrté: Velký satan, šiřitel většiny zla na této planetě, zkorumpovaná vláda Spojených států (všimněte si, že rozlišuji, neříkám Američané, říkám „jejich vláda“, protože to už dnes není totéž) je tak enormně zadlužena, že ji to oslabuje a svazuje ruce. Občanské svobody rušit mohou, ale nikoliv ekonomické zákony. Ty mohou pouze dočasně ohýbat, což také činí. Zatím stále vytloukají klín klínem, ale docházejí jim klíny. Kradou je tedy jiným, ale to také nejde dělat věčně. Jejich kolega ve zbrani, slavná Evropská unie, vzdoruje problémům nejen finančním. Lidé evropských zemí už začínají poznávat pravou podstatu Bruselu i jeho demokratický deficit, roste obecná nespokojenost, některé země EU jsou v podstatě v bankrotu a další do něj směřují. Navíc původní obyvatelstvo Evropy vymírá a je válcováno barbary ze zemí Třetího světa, které sem „elity“ ve své krátkozrakosti natahaly. Nemám z toho radost, ale je pravdou, že tito barbaři se nenechávají sešněrovat tuhými řetězy teroru politické korektnosti a mají jistý morální standard, o který jsme my sami přišli: úctu k rodině, ke starším, finančnictví nepostaveno na úrocích, našlo by se toho patrně více.

Takže abych to shrnul. Plutokracie zaznamenala za posledních dvacet let obrovská vítězství na náš úkor. V podstatě kráčí od vítězství k vítězství. Ale každé další vítězství je pro ni těžší a těžší, přesně podle Čapkova názoru v apokryfu Archimédes, že síla se váže. Potřebují víc a víc síly na udržení toho, co už získali. Navíc jejich vítězství jim zatemnila mozky, myslí si, že mohou všechno. Tento pocit všemohoucnosti je jejich Achillovou patou.

Vzhůru do nového roku! Čekají nás zajímavé časy!

Diskuze

90 příspěvků ( 90 nových)