Zvědavec

Komentáře

Pochybnosti o udržitelnosti eura

Vladimír Nesterov( více o autorovi > )

20.12.2010

Jedinou možností, jak zachránit společnou evropskou měnu, je podle názoru slovenské premiérky zásadní změna vztahů mezi evropskými vládami a bankami. Pokud se však bude „vypasený a neefektivní“ bankovní sektor Evropské unie i nadále spoléhat na „bezpodmínečnou“ státní pomoc, nemusí evropským daňovým poplatníkům prostě na úvěrování bankovního systému zbýt dostatek prostředků.

Ještě dále v kritickém hodnocení situace zašel mluvčí slovenského parlamentu Richard Sulik, který řekl, že Slovensko musí být připraveno vzdát se jednotné evropské měny euro a vrátit se ke své národní měně. Podle jeho slov nadešel čas, kdy je třeba přestat „slepě věřit řečem vůdců eurozóny“ a připravit „plán B“ – plán návratu ke slovenské koruně. „V eurozóně neexistují jasná pravidla a aktivity Evropské komise nelze v žádném případě označit za zodpovědné – zdůraznil R. Sulik. Finančně lze možná zachránit Řecko a Irsko, možná i Portugalsko. Pokusy zachránit Španělsko jsou však hazardováním s euro. Nemluvě pak o Itálii: její dluhy jsou dvakrát vyšší, než dluhy Řecka, Irska, Portugalska a Španělska dohromady.“

Všichni si pamatují, že když v Řecku došlo k dluhové krizi, Slovensko bylo jedinou zemí eurozóny, která odmítla poskytnout Aténám úvěr. Tedy cosi v duchu „plánu B“, o kterém mluvil mluvčí, na Slovensku nevylučují. Skutečně, pokud se chystáte vystoupit z eurozóny, proč pomáhat nějakému z jejích zkrachovalých členů?!

***

Tak či tak, výroky Ivety Radičové a Richarda Sulika silně rozžhavily diskusi o osudu euro, která již tak nabrala dramatického charakteru. Vždyť přeci od počátku světové finanční krize země Evropské unie vyčlenily na podporu bankovního systému eurozóny zhruba 4,6 bilionů euro, ale žádných pozitivních výsledků nevidno. Za této situace lucemburský premiér, a předseda tak zvané euroskupiny, Jean-Claude Juncker navrhl vydání evropských dluhopisů – eurobondů. Tedy vytvořit něco na způsob Evropské dluhopisové agentury, pověřené řízením dluhových závazků všech zemí eurozóny. Juncker vychází z toho, že dlužnické země, přistupující na drahé úvěry, pouze zhoršují svoji ekonomickou situaci. Nicméně Německo a Francie myšlenku předsedy euroskupiny zavrhly. Proč? V současné složité situaci Berlín a Paříž, sice za skřípotu zubů, přesto však zbídačelým partnerům mnohamiliardové úvěry poskytují. Nicméně dělit se s nimi o zodpovědnost na finančním trhu vůdci eurozóny očividně ochotni nejsou. Jde o to, že prodej eurobondů Evropské centrální banky (ECB) by v případě jejich vydání probíhal na základě průměrné úrokové sazby. A ta by byla značně vyšší, než současné sazby, za které si půjčují peníze na finančním trhu Německo a Francie.

Proto skepse Berlína a Paříže nepřekvapuje. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle říká: „Pokud budeme poskytovat záruky za dluhy celé Evropy, bude to znamenat, že země, které se tradičně značně zadlužují, to budou moct v budoucnu provádět za výrazně výhodnějších podmínek. Tedy budou si půjčovat za výrazně nižší sazby. Vždyť to garantuje Německo! A jaké pak budou mít tyto země stimuly, aby šetřily?“

Německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Nicolas Sarkozy, setkavší se 10. prosince ve Freiburgu, navrhli, aby země Evropské unie prováděly koordinovanější ekonomickou, rozpočtovou a fiskální politiku. Jinými slovy, zcela se držely kursu Berlína a Paříže. Především proto, jak zvěstoval N. Sarkozy, „se nacházíme na pokraji hluboké krize“. Po takovémto výroku jsou další slova o tom, že „jednotná evropská měna nemá alternativu“ a „euro naprosto podporujeme a učiníme vše, abychom ho ubránili“, vnímána zhruba stejně, jako výroky Goebbelse počátkem května 1945 o nevyhnutelném vítězství Říše.

***

Šéfové vlád neradi mluví otevřeně. Je třeba si vzít na pomoc experty. V tomto případě to řekl bez obalu profesor Markus Kerber z berlínské Technické univerzity: „…dokud nebude mít Evropská unie jednotnou rozpočtovou a ekonomickou politiku, žádné společné dluhopisy nebudou. V opačném případě by dlužnické země neměly stimul pro důkladné šetření. Nicméně přechod na jednotnou fiskální a ekonomickou politiku by znamenal kvalitativně novou úroveň evropské integrace, faktické vytvoření Spojených států evropských.“

Protože mluvit o vytvoření USE, obzvláště za přítomnosti Poláků a dalších „mladoevropanů“, nepřipadá v úvahu, mnozí si vzpomněli na proroctví bývalého britského premiéra Gordona Browna, který řekl, že „problémy euro jsou více než problémem dluhů států eurozóny“ a že „evropští politici vystavují své země, které bude finanční trh odstřelovat jednu za druhou, riziku“. Prý je potřeba dalšího „nalití mnoha miliard do bank“. Nicméně právě v tom je problém, protože „nalívat“ už není odkud, pokud nebudou zavedeny nové daně.

Možná, že než zaškrcení zdrojů nových úvěrů outsiderům eurozóny, mělo by větší smysl dát jim peníze na vystoupení z eurozóny. Přesně to si myslí Markus Kerber. „Jsem trhu neobyčejně vděčný za to, že to přesvědčivě státům eurozóny demonstroval: Řecko, které do měnové unie přijali zcela neoprávněně, mělo, má, a podle všeho mít vždy bude neúnosné dluhy. Pokud samozřejmě nedojde k jejich restrukturalizaci.“

Nehledě na to, že Evropská unie a Mezinárodní měnový fond poskytly Aténám úvěry ve výši 110 miliard euro. Výměnou za to se řecká vláda zavázala zavést přísný úsporný režim, zvýšit daně a snížit platy v rozpočtové sféře. Výsledkem takové politiky bylo zhoršení krize. Řecký GDP ve třetím čtvrtletí poklesl meziročně o 4,5%!

***

Proto by bylo ze všeho nejlepší evropskou měnovou unii zmenšit. Němečtí experti připomínají: naděje politiků na to, že po vytvoření měnové unie se úroveň konkurenceschopnosti zemí EU srovná, se ukázaly být iluzorními. Vezměme si třeba tento fakt: konkurenceschopnost Portugalska se od okamžiku vstupu do měnové unie propadla o 50%, poznamenává rovněž Markus Kerber. Podle jeho slov nemá taková země perspektivně v eurozóně místo: „Nemá naprosto žádný smysl krmit země, které se nedrží finanční disciplíny eurozóny. Podobné vykrmování již ztratilo veškerou logiku. Navíc jsme prostě dosáhli mezí vlastních finančních možností.“

Markus Kerber patří ke skupině specialistů, kteří navrhují eurozónu rozdělit. Podle jeho názoru by Německo mohlo vytvořit vlastní měnovou unii, spolu s Finskem, Holandskem, Lucemburskem a Rakouskem. A povšimněme si, že bez Francie. Německý vědec si myslí, že „právě Francie je jedním z hlavních viníků krachu této měnové unie. Oligarchický režim v Paříži od samého začátku všemi prostředky sabotoval politiku finanční stability. Zjevně si tam mysleli, že papír snese vše.“ Názor berlínského specialisty svádí k tomu, že „dokud bude v Paříži u moci tento režim, nezávisle na tom, jestli ho vede Sarkozy nebo ne, Francie není pro členství v měnové unii způsobilá“.

Za takových výroků tanou bezděčně na mysli události z počátku 20. století, kdy Německo usilovalo o hegemonii v Evropě. Dokonce i původní geografie německé dominance je stejná!

A jak taková unie může vypadat? Odpověď poskytují výzkumy veřejného mínění v Německu. Výsledky nedávného výzkumu ARD-Deutschland dopadly takto: 63% Němců si myslí, že přechod na euro byl škodlivý, 57% je přesvědčeno, že je třeba se vrátit ke staré spolehlivé německé marce. Političtí pozorovatelé si zároveň myslí, že nálady voličů nevyhnutelně najdou reflexi v pozici německých politických stran. Otázkou pouze je, kdo se u návratu k marce ujme otěží.

V německém tisku jsou uváděna i další data. 15. prosince byly zveřejněny výsledky výzkumu, který provedl deník Stern. Takže 45% respondentů si myslí, že zavedení euro přineslo Německu více problémů, než užitku, zatímco opak si myslí pouze 33% dotázaných. Zároveň se 49% dotázaných vyjádřilo pro zachování euro, a 48% si přeje návrat k marce. Z toho plyne, že hlasy jsou rozděleny v podstatě napůl. U tak rozvinuté demokracie, jakou je Německo, lze říct, že jde o kritickou situaci.

V každém případě je třeba uznat oprávněnost tvrzení novin Financial Times Deutschland, které již 24. listopadu napsaly: „…Němci mají všechny důvody pro nespokojenost s vývojem u celoevropské měny. Tím spíše, že nejméně deset let se v Německu prakticky nezvyšovaly platy a seškrtávaly se systémy sociálního zabezpečení. Mimo to svého času Němcům slibovali, že euro bude stejně stabilní měnou, jako německá marka, že do smlouvy o euro bude vložen bod, který vyloučí povinnost bohatých zemí zachraňovat chudé země. V současné době je hrozba toho, že oba tyto sliby budou porušeny, opravdu velmi vysoká. Právě proto sílí znepokojení, že německý ústavní soud může účast Německa v akcích na záchranu jiných evropských zemí shledat protizákonnou… Pokud se euro ukáže být neudržitelným, tak žádost o rozvod přijde podle všeho právě od bohatého Německa.“

Diskuze

37 příspěvků ( 37 nových)