Zvědavec

Komentáře

Město nebo romské ghetto?

9.12.2010

„Konflikty s Romy v Brzegu“ - 15. 1. 2008. „Romové narušují klid v domě v Kedzierzyn – Kožle“ - 14. 11. 2007. „Nedostatek porozumění s cikány“ 29. 5. 2007. „V průběhu uplynulého týdne se porval v osadě Blachownia Polák s cikánem. Cikán prohrál a slíbil odvetu. O několik chvil později do Blachowni přijela dvě auta plná agresivních cikánů, proti nimž se postavili místní Poláci. Naštěstí všichni pochopili, že bitka skončí masakrem a vleklými problémy v celém okolí“, vypovídá svědek události. „Ale ty stejně visí ve vzduchu, protože Ciarwusy (urážlivé pojmenování Romů často užívané v Kedzierzyně) se chovají stále drzeji a nakonec jim někdo dá do nosu.“

Tadeusz Felsztyňski již mnoho let provozuje místní pohřební ústav. Firma sídlí v domě z počátku 20. století v samém centru Kedzierzyna. Budova je zdevastovaná, ačkoliv byla renovovaná před půl rokem, říká pobouřený Felsztyňski. Stěny posprejované nesmyslnými nápisy, které určitě psal poloanalfabet nebo děcko. Na dvoře láhve od piva, trosky a hromady smetí. Klec výtahu ještě horší – ta louže, to není voda. Zdálky je vidět, že má žlutou barvu, ukazuje pan Tadeusz. Moč se rozlévá i po schodech a v prvním mezipatře. Žije tam desetičlenná cikánská rodina. „Sociální byt“, informuje nás průvodce. „Na každé z osmi dětí dostávají téměř tisíc zlotých (7 500 Kč – pozn. překl.), tak se mají za co bavit. Pijí, hádají se a potom v zuřivosti devastují byt. Vždyť to přece není jejich, dostali to od města.“

„Cikány zničených míst je mnoho“, potvrzuje Jerzy Kroker, předseda bytové rady sídliště Šródmiešcie. „Chceme s tím skoncovat, ale je třeba dobré vůle obou stran, ale hlavně u Romů je jí nedostatek. Nepracují a baví se.“

„V celém městě žije už několik set romských rodin. Nikdo ale pořádně neví kolik“, přiznává viceprezident Piotr Gabrysz. „Není nám dovoleno zjišťovat národnost, s každou osobou s polským občanstvím zacházíme stejně, nezáleží na barvě pokožky.“

Romové přicházejíci do Kedzierzyna – Kožla se shromažďují v tradičních bydlištích svých soukmenovců – na Starym Miešcie, v Šródmiešciu a od nedávna také v Blachowni, kde obec postavila za osm milionů zlotých bloky nových sociálních domů. „Stává se, že v jednom bytě žije téměř dvacet osob“, říká Barbara Sterczewska, ředitelka Městského odboru sociální pomoci. „Tehdy dávají na obecní úřad žádost o byt a dostávají ho“, dodává.

„Cikáni žijí hlavně z podpory, znamenitě také využívají rodinných přídavků. Taková rodina dostává na každé děcko mladší sedmi let 900 Zl“, říká Elžbieta Czeczot, vedoucí Dětského centra pomoci rodině. „Na starší děti dostává o něco menší peníze, ale též hodně. Proto si Romové nezvykli chodit do práce, ale zvou k sobě svoje bratrance a příbuzné jen proto, aby společnost zaplatila za jejich pobyt. PCPR se snaží předcházet tvoření fiktivních romských rodin, ale v místech koncentrace Romu je jich přesto velmi mnoho.“

„Romové se vydělují ze společnosti. Nikdo z nich opravdu nepracuje, ale žijí si jak králové. Z čeho?“ ptá se Andrzej, který aby si vydělal na živobytí, kope přes osm hodin denně výkopy na kanalizaci. „Já je nechci živit, ať jdou pracovat!“ Rozmlouváme v jedné z Koželských hospod. Andrej pomalu upíjí pivo a u stolu vedle se skupina pěkně oblečených cikánů hostí jantarovým nápojem a vodkou. Pokus o navázání rozhovoru se končí neshodou. „Vypadni, chrapůne!“ řve Rom oblečený v bílé košili a černých, na míru vypasovaných kalhotách. Na krku má na palec silný zlatý řetěz. Ostatní cikáni vybuchují smíchem a něco na sebe cikánsky pokřikují.

Podobné to je v každém cikánském středisku, protože Romové se izolují od společnosti, tvoříc ghetta. Po některých ulicích Kožla a Šródmiešcia je lepší večer nechodit, protože Romové je považují za svoje a mohli by vás oloupit. „Sám jsem před dvěma roky přišel o bundu, peněženku, dokumenty a džínsy značky Levis“, vzpomíná Andrzej. „Tři cikáni s jedním Polákem mě napadli na Grunwaldské, v temném zákoutí u banky PKO. Dal jsem jim všechno, ale i tak mě zbili a zkopali“, říká. Těžko skrývá emoce. Nechce, ale musí Romy nenávidět.

Navíc není těžké od městských úředníků slyšet, že už mají dost chování cikánské menšiny. „Ale to jsou naše soukromé názory. Ne do tisku“ – obávají se radní i úředníci.

Henryk Finger, třináctiletý chlapec romské národnosti, žák prvního ročníku gymnázia (6. tř. zákl. školy – pozn. překl.) v Kedzierzynie – Kožlu před několika měsíci dostal o přestávce mezi hodinami za barvu své kůže. „Nejprve jsem slyšel, že jsem opice a černoch a potom jsem dostal nakládačku“, říká chlapec. Na chodbě se strhla rvačka, ale učitelka je rozdělila. Vrátili se do třídy. Ale po vyučování došlo na dohru. Když se Henryk vracel domů, byl opětovně napaden.

„Procházím parkem. Ze zadu se přiblížilo pět chlapců. Skočili na mně“, říká se smutkem v očích. Chlapec vypovídá, že byl bit a kopán od více jak jedné osoby. Po nějakém čase zůstal ležet na zemi a ztratil vědomí. Probral se o chvíli později a lehl si na lavičku. Když se cítil lépe, vrátil se domů. Stěžoval si matce, že ho po výprasku bolí hlava. Šli na pohotovost, kde lékaři určili diagnózu: otřes mozku.

„Jejich chudoba je dědičná. Ostatně kolik Romů přijalo obcí vytvořené pracovní příležitosti?“ ptá se Barbara Sterczewska z Městského odboru veřejné pomoci. „Pracují tak 40 hodin měsíčně. A to je i tak úspěch, protože ještě nedávno odmítali jakoukoliv práci.“ Nedostatek práce ale ne vždy vzniká z lenosti. „Já bych například šel do práce, ale nikdo mě nepřijme, protože jsem cikán“, oponuje Adam. Potkali jsem ho v pátek odpoledne v centru Kedzierzyna. No pohled okolo 25 let, slušně upravený, normální mladý člověk. „Nikdy jsem nikomu nic neukradl, ale i tak podle bílých co Rom, to zloděj. Proč mám hledat práci, když i tak by mě tam měli za podřadného“, říká suše. Na otázku, zda bychom mohli promluvit s jeho rodinou se obrací na podpatku a odchází. Romové neradi ukazují příbuzné.

„Protože se nemají čím pochlubit“, tvrdí pracovnice Caritasu. „Každý z nich říká, že půjde do práce, ale ještě nikdy nešel. Znám to sídliště a vím, že když jim nedáme pomoc z EU, pak vybuchuje agresivita. A rodiny se zvětšují z týdne na týden. Přicházejí noví a dožadují se pomoci, taková je pravda.“ Nechuť místních k romské menšině zvyšuje fakt, že ačkoliv žijí výlučně ze sociální pomoci, mnoho Romů se honosí bohatstvím. Krásná auta a zlaté šperky zdobí cikány stojící ve frontě u pokladny MOPSu - to je častý obrázek.

Odkud mají cikáni peníze na drahý život? „Zámožní cikáni z Kožla, to je jiná sorta než ti z Kedzierzyna“, říká městský úředník. Sociální podpory na fiktivní rodiny a obchod se zbožím pochybného původu jim přináší dobré zisky. V Kožlu před nějakou dobou cikáni nabízeli místním produkty renomovaných firem za směšné ceny. Nedávno obchodovali s kosmetikou – pafémy Boss za 20 zlotých ( 150 Kč - pozn. překl.) nebyly výjimkou. „Za takovou cenu mi chtěla prodat cikánka parfém na dvoře školy“, říká Marzena, studentka politologie. To nemá žádnou souvislost s faktem, že cikáni obyčejně ani nedokončí školu.

„Na základní školu ještě chodí, ale docházku končí na úrovni gymnázia“ ( 6. – 9. tř. zákl. šk. – pozn. překl.), říká Krystyna Pustelnik, ředitelka 1. Všeobecného gymnázia v Kedzierzynie – Kožlu. „Tento školní rok u mně započalo pět Romů, ale do května vydrželi jen tři.“ Z toho vyplývá, že mnoho cikánských dětí nechodí pravidelně do školy. V důsledku toho si pak nedokážou najít práci a z toho vychází chudoba následujících generací a jejich závislost na sociální pomoci.

Romové také velmi rychle a brzo zakládají rodiny. V březnu minulého roku byl v Kedzierzanie – Kožlu uzavřen soudní proces s cikánem, který se sexuálně stýkal s třináctiletou Agnieszkou. Po roce děvče porodilo dítě. Po vynesení rozsudku 8 měsíců podmíněně se ve městě rozpoutala bouřlivá diskuse. „Jak je možné, že já bych byl za něco takového odsouzen jako pedofil, ale oni to mohou dělat v zásadě beztrestně?“ ptali se lidé. Fakt, že romské tradice jsou úplně jiné než ty, na jaké jsou zvyklí Poláci, ovlivňuje vzájemné vztahy.

„Děti si vzájemně dobře rozumí. Nedívají se na barvu pokožky a pokud se poperou, není to z rasových důvodů“, říká Aurelia Stepieň, ředitelka 1. Základní školy v Šródmiešciu. Romské děti se učí ruku v ruce s polskými. Mezi dospělými se ale vzájemné vztahy nelepší, naopak se horší. Problém vyžaduje řešení. Chtěli jsme vědět, jaký názor na to má pan Jan Korzeniowski, zástupce Towarzstwa Spoleczno – Kulturalnego Romów w RP, působícího na sídlišti v Kedzierzynie – Kožlu. Bez komentáře. „Chcete mluvit o těch článcích v novinách? To nemá smysl,“ odpověděla nám manželka Jana Korzeniowskiego. Příležitost k rozhovoru bude až 29. května.

„Vidíte, že přinejmenším část Romů devastuje domy a ztrpčuje život svým polským sousedům. Chceme, aby nám zástupci cikánské společnosti pomohli zvládnout situaci“, říká iniciátor našeho setkání, Jerzy Kroker.

Diskuze

21 příspěvků ( 21 nových)