Rozhovory o Kosovu: Dramaturgie frašky

Komentáře

Rozhovory o Kosovu: Dramaturgie frašky

Peter Iskenderov( více o autorovi > )

5.10.2010

Přijetí společné rezoluce Srbska a Evropské unie o započetí „dialogu“ mezi Bělehradem a Prištinou Valným shromážděním OSN mělo zákonité pokračování. Srbský prezident ještě ani nestačil opustit New York, když západní architekti kosovské nezávislosti ústy vrchní komisařky Evropské unie pro mezinárodní záležitosti a politiku bezpečnosti Catherine Ashton požadovali na srbských úřadech co nejrychleji usednout za stůl a vést dialog s albánskými kosovskými úřady na rovnoprávné úrovni. „Čím dříve, tím lépe“ – již neskrývajíc svůj mravokárný tón oznámila ultimativně srbské straně paní Ashton, jejíž výroky přetiskly hlavní srbská periodika. Podle jejích slov „Evropská unie poskytla svoji podporu v organizování rozhovorů mezi Bělehradem a Prištinou“, jejichž cílem je „příprava obou stran na vstup do EU“ a následná „likvidace všech překážek na cestě k evropské integraci“. Přitom se Brusel chystá zúčastnit těchto rozhovorů na plnoprávném základě prostřednictvím své skupiny expertů.⁽¹⁾

Prezident Tadič je naladěn neméně optimisticky. Podle jeho slov je nezbytné začít s rozhovory o záležitostech, které „by mohly přinést okamžité výsledky, s tím, že je třeba vytvořit dobrou atmosféru dialogu“ u „všech zbývajících nevyřešených otázek“.

To vše vyvolává silné dejavu. Rozhovory na základě zprostředkování, či přesněji za přímé a určitě ne nezištné účasti Bruselu, ujišťování o dobrých úmyslech, odvolávání se na „technické otázky“, které je třeba ihned řešit – to vše se již dělo v letech 2006-2007. Tehdy se západ pokoušel donutit Srbsko pomocí několika kol rozhovorů ve Vídni podepsat dohodu s albánskými separatisty o té či oné nezávislosti Kosova – podmíněné, dočasné či jakékoliv jiné podobné. Srbská strana tehdy také na rozhovory přistoupila, jak se zdálo, pod nátlakem. Za účasti význačných mezinárodních právníků a teoretiků byly zanalyzovány ve světě existující modely autonomie – od Aleutských ostrovů po Quebec, od Grónska po různé aspekty Deytonské mírové dohody u Bosny a Hercegoviny. Nicméně během měsíce trvajících rozhovorů se stranám nepodařilo nejen vypracovat rámcovou dohodu o statutárních záležitostech, ale ani nepodepsaly právně závazné dokumenty o ochraně srbských chrámech a klášterech v Kosovu. Takže jak tehdy velmi přesně popsala „dobrou atmosféru dialogu“, panující na těchto jednáních nynější zvláštní a zplnomocněná vyslankyně Srbska v Rusku a tehdejší pověřenkyně srbské delegace Elica Kurjak: „Srbové navrhují, Albánci mluví – ne; Srbové opět navrhují, Albánci opět mluví – ne… Albánci na všechno odpovídají ne. Mimo nezávislosti Kosova nepřijímají nic, naprosto nic.“⁽²⁾

Příčina neúspěchu vídeňských rozhovorů je dobře známá: Západ již na konci r. 2005 přislíbil albánským separatistům nezávislost. Již tehdy Mezinárodní kontaktní skupina, za mlčenlivého souhlasu ruské diplomacie, zafixovala tři „ne“, která pak byla základem „Ahtisaariho plánu“ dozorované nezávislosti Kosova: „ne“ rozdělení kraje, „ne“ jeho přidružení k jakémukoliv sousednímu státu, a především „ne“ návratu do situace v r. 1999. To poslední automaticky znamenalo souhlas Ruska a Srbska (které přijalo principy kontaktní skupiny jako fakt) s nemožností návratu Kosova pod jurisdikci Bělehradu. Tato prostičká kombinace přeměnila následující rozhovory na fikci.

Jaké otázky se asi Srbsko chystá řešit během nynějšího dialogu, když EU nejen nezávislost Kosova prakticky uznala, ale napsala pro albánské separatisty krajovou ústavu, přijatou v r. 2008. V ní se v prvním článku zdůrazňuje, že tak zvaná „Republika Kosovo je nezávislým, suverénním, demokratickým, celistvým a nedělitelným státem“.⁽³⁾ Tato formulace, a také ostré vyjádření kosovského ministra vnitra Bajrama Redžepa, že Priština během rozhovorů nehodlá s Bělehradem posuzovat „záležitosti spojené se statutem nebo vnitřními záležitostmi Kosova“, činí nesmyslným jakákoliv očekávání a naděje Bělehradu na „dobrou atmosféru“ dialogu. Nakonec, prezident Tadič, šéf srbského ministerstva zahraničí Vuk Jeremič a další představitelé srbské vlády mohou plným právem skutečně považovat statut Kosova za jednu z „nevyřešených otázek“. Nicméně jejich názor budou brát v potaz kurátoři dialogu z Bruselu jen těžko. A to znamená, že rozhovory opět, stejně jako v letech 2006-2007, půjdou k šípku, nebudou výhodné pro Bělehrad, ale pro albánské úřady v Prištině a jejich západní ochránce. Poslední slovo v přípravě rozhovorů budou mít USA. 12. října Hillary Clinton přijede do Bělehradu, aby tam, jak přiznávají i srbské sdělovací prostředky, znovu „zatlačila“ na Srbsko.⁽⁴⁾

To vše není pro současnou srbskou vládu žádným tajemstvím. A znamená to, že účast Bělehradu v této frašce má zcela jiný cíl, než pokus donutit Prištinu a Brusel znovu posuzovat kosovskou nezávislost. A přesně tento cíl měl očividně na mysli Boris Tadič, když mluvil o tom, že Valným shromážděním OSN přijatá společná rezoluce Srbska a Evropské unie z 9. září o nutnosti dialogu o kosovských problémech „zachovává neutralitu v otázce statutu Kosova“.⁽⁵⁾ A takovouto „neutralitu“ ve vztazích Kosova a kosovských Srbů chce zajistit srbská vládnoucí prozápadní koalice, běžně zobající z koryta USA a Evropské unie.