Zvědavec

Komentáře

Sandžak: Nové výzvy, hrozby a vydírání Srbska (II)

Anna Filimonová( více o autorovi > )

6.9.2010

V oblasti zahraniční politiky jak M. Zukorlič, tak jeho duchovní mentor M. Cerič usilovně podporují posílení pozice Turecka na Balkáně, kdy se domnívají, že na linii „Ankara-Bělehrad“ bude Sandžaku příslušet zvláštní místo.⁽¹⁾ Je pozoruhodné, že v letech 1990-1995 turecký ministr zahraničí A. Davutoglu přednášel na Mezinárodní muslimské univerzitě v Kuala Lumpur, která soustřeďuje muslimské profesory a studenty z celého světa, ke kterým patřil současný reis-ul-ulem Bosny a Hercegoviny M. Cerič.

Co se týká Turecka, které vytrvale a důsledně upevňuje svůj vliv na Balkáně, je třeba mluvit o jeho přímém vměšování do vnitřních záležitostí Srbska. O míře jeho působení svědčí ultimativní požadavek přijmout rezoluci o Srebrenici; zprostředkovatelská činnost Turecka při urovnávání konfliktu mezi ministry srbské vlády, vůdci Sandžaku R. Ljajiče a S. Ugljanina; účast Ankary při podpisu řady deklarací Srbskem, včetně Istanbulské, podle které Srbsko garantuje suverenitu a teritoriální celistvost Bosny a Hercegoviny a podporuje její členství v NATO; pravidelná dvoustranná setkání státních představitelů Srbska a Turecka.

V rámci posledního trendu zmíníme návštěvu R. Ljajiče v Turecku, a návštěvu ministra práce a sociální politiky Srbska, která proběhla začátkem ledna 2010. Srbský ministr práce vedl rozhovory s tureckým ministrem zahraničí A. Davutoglu a tématem byla výstavba dvou dálnic – z Novi Pazar do Srebrenice a z Novi Pazar do Tutina. Přičemž 85% projektu financuje turecká Exim bank; a obnovu a rekonstrukci Noveho Pazar a rozvoj průmyslové zóny v Tutině turecká agentura „Tika“. Za turecké peníze se má stavět islámské centrum v Bělehradě, které se bude zabývat „spíše kulturními, než náboženskými otázkami“. Rovněž za účasti Turecka je v plánu přestavba vojenského letiště v Ladževcích na civilní – cena projektu činí 13 milionů euro – a část prostředků bude vyčleněna z tureckého a srbského rozpočtu.⁽²⁾ Takže mimo růstu moci Turecka na Balkáně činí snaha oficiálního Bělehradu a politických sil Sandžaku z této oblasti opěrný bod Turecka v Evropě.

Předseda Bosňácké národní rady M. Dudič, kterou Bělehrad považuje za nelegitimní, napsal před návštěvou tureckého premiéra R. Erdogana v Srbsku v červenci 2010 otevřený dopis adresovaný Erdoganovi. Dudič vyjádřil přesvědčení, že pro Bosňáky na Balkáně, především ty žijící v Sandžaku, je přítomnost Turecka v tomto regionu mimořádně důležitá. Zdůrazňujíc význam tureckých stop zanechaných na Balkáně Dudič tvrdil, že Bosňáci přežili 11 genocid a jsou jediným národem na Balkáně a v Evropě, který nemá svůj národní stát. Bosňáci, podle jeho slov, se setkávají s „hrubým porušováním osobních a kolektivních práv“ a s „náboženskou a národnostní diskriminací“. Obvinil srbské úřady, že ve vnitřní politice „řídící se genocidními plány vůči Bosňákům a muslimům“ se „bělehradský režim“ všemi prostředky snaží zničit bosňácké a muslimské instituce“ a celkově se dopouští „právního a politického násilí“. A dále varoval před následky – destabilizací situace v Sandžaku, která údajně nenechává Bosňákům jinou možnost, než vytvořit si paralelní národní instituce, na cestě k úplné politické a administrativní autonomii a svobodě. V důsledku toho se Turecku navrhuje stát se „klíčovým faktorem normalizace vztahů Srbska a muslimského světa“.⁽³⁾

V důsledku toho se turecký premiér Erdogan při návštěvě v Srbsku 12. července 2010 zúčastnil otevření muslimského kulturního střediska v Novi Pazar a podepsal několik dvoustranných dohod v oblasti společné výstavby.

Zukorlič a Cerič zároveň loví v kalných vodách americké politiky na Balkáně. Právě na základě iniciativy USA navázalo Srbsko „dobré vztahy“ s Tureckem. Turecko je především pověřeno nápravou vztahů Srbska a Bosny a Hercegoviny a být „garantem stability v Sandžaku“.⁽⁴⁾ Na základě iniciativy velvyslanectví USA, a řady dalších západních velvyslanectví, a za spolupráce se Zukorličem byla vytvořena lobbistická skupina „přátel Sandžaku“. I když vměšování vnějších sil do záležitostí Sandžaku není ničím překvapivým, Mezinárodní krizová skupina ve zprávě z 8. dubna 2005 ještě poukazovala na to, že „problém Sandžaku si vyžaduje mezinárodní řešení“.⁽⁵⁾

K novému zostření vztahů se Srbskem došlo v červenci 2010. Jako důvod posloužil výrok Bělehradu, že pro vytvoření Národní rady Bosňáků je třeba prosté většiny (jako v případě ostatních národních menšin v Srbsku), ale podle nového parlamentu stačí přítomnost 2/3 členů (článek 3). V reakci na to bylo v srbské skupštině vytvořeno Fórum bosňáckých poslanců, a pak Bosňácký národní koncil. Za účasti zástupců prakticky všech organizací a institucí Bosňáků tento koncil 14. července 2010 přijal Deklaraci, ve které „v souladu s principy a standardy evropské regionalizace v rámci procesu decentralizace a regionalizace Srbska“ požadoval uznat, že Bosňáci jsou státotvorným národem Srbska a začít rozhovory s Bělehradem ohledně vyřešení ústavního statutu Sandžaku. S cílem změnit statut Sandžaku koncil prohlásil, že vytvoří Výbor pro obnovu národní rady Sandžaku (která existovala v období 1943-1945). Mimo to koncil vyzval všechny Bosňáky, ve vlasti i v diaspoře, vyčlenit 1% osobního příjmu na financování projektů národního významu.⁽⁶⁾

Srbský prezident B. Tadič se ocitl ve složité situaci: z jedné strany má jeho zahraničně-politický kurs jasnou charakteristiku sbližování s Tureckem, přímo mluví o přání „zbavit se cejchu nepřítele islámu a muslimů století“, a na druhé straně čelí destabilizaci a radikalizaci atmosféry v Sandžaku a zjevné souvislosti „bosňácké otázky“ s Tureckem. Takže zatímco Tadič vidí v „sekularismu a demokracii“ jediný prostředek obrany před radikálním muslimským fundamentalismem, Zukorlič začíná s „druhou etapou“ boje, jehož cílem je etnická konsolidace „bosňáckého národa“, autonomie Sandžaku a získání zvláštního statutu bosňácké národnostní menšiny v Srbsku.

Neméně naléhavým problémem pro srbské úřady v Sandžaku je také hrozba zesílení teroristické aktivity ze strany wahabů. Wahabské hnutí v balkánské oblasti působí na území Bosny a Hercegoviny, Sandžaku, Makedonie a Kosova a Metochie jako jeden celek.⁽⁷⁾ Na jaře 2010 šéf izraelské diplomacie A. Lieberman prohlásil, že Al-Kejda a další islámské extremistické skupiny se pokouší vytvořit své základny na Balkáně. Pak následovaly informace rakouských sdělovacích prostředků o přemístění radikálních islámských skupin z Bosny a Hercegoviny do Sandžaku. A Zilkič podotkl, že to svědčí jak o neshodách v islámské komunitě, tak o činnosti řady nevládních organizací. Jedná se o „přesídlení“ wahabů do Sandžaku – těch, kteří neuznávají zákony státu, ale jediné právo šaría.

Poslanec Bosňácké demokratické strany Sandžaku v srbské skupštině Esad Džudževič poznamenal, že radikalizace situace v Sandžaku souvisí výhradně s činností M. Zukorliče, „v jehož blízkosti se objevily jisté vousaté tváře“. Podle jeho názoru Zukorlič svojí nezpůsobilostí k dialogu brání harmonickému rozvoji Sandžaku, manipuluje věřícími, využívá těžkou ekonomickou situaci (Sandžak je ekonomicky nejzaostalejší oblastí Srbska. Novi Pazar je centrem organizovaného zločinu a má velkou míru nezaměstnanosti, obzvláště mezi mládeží) a fakt, že v Jugoslávii bylo centrum islámského společenství v Sarajevu.

Reis-ul-ulema zmiňuje A. Zilkič také, tedy že „zákon o církvích a náboženských spolcích nás staví zcela naroveň ostatních náboženských spolků. V rámci islámské komunity existuje Fakulta učení islámu, tři madrasy, řada školek, stát financuje madrasy v Novom Pazare a madrasy v Bělehradě… platí stipendium 20 studentům zmíněné fakulty, platy profesorů a podporuje sdělovací prostředky Islámského společenství.“ Poznamenal rovněž, že úrodná půda pro činnost wahabistů se v Sandžaku objevila v souvislosti s nejistým postojem státu, který neřešil, jaký islámský spolek v Sandžaku je legitimní.⁽⁸⁾

Vůdci wahabského hnutí šířícího se na Balkáně, konkrétně v Bosně a Hercegovině, kontrolují činnost svých přívrženců v německojazyčném prostoru (jejich centrum je Rakousko). Sarajevo se stalo centrem financování wahabů. Kontakty vůdců wahabů v Rakousku a Bosně a Hercegovině jsou velmi úzké a obě strany mají finanční podporu Saudské Arábie. Ta financovala islamistické skupiny v Bosně a Hercegovině již během války v letech 1992-1995, a již tenkrát byl zřízen kanál pro dodávky finančních prostředků z Vídně prostřednictvím dnes již neexistující „Third World Relief Agency“ (TWRA). Tehdy v Bosně a Hercegovině bojovalo 1000 válečníků z arabských zemí, po válce jich většina zemi opustila, ale část zůstala a ženili se s místními muslimkami, a za prostředky od Saudské Arábie pokračovaly „misionářské aktivity“. V důsledku toho existuje v samotné Bosně a Hercegovině mezi muslimy, mezi vyznavači tradičního islámu a radikálními extremistickými skupinami rozpor. Nicméně boj se nevyvíjí ve prospěch posledně uvedených a proto dochází k přesunu jejich činnosti do Sandžaku.⁽⁹⁾

Postoj ústřední vlády vyvolává silnou nespokojenost srbského obyvatelstva Sandžaku, rozhořčeného především tím, že obecní a městské orgány jsou převážně v rukou muslimů-Bosňáků. Dochází ke změnám místních názvů v těch místech, kde žijí Srbové: vesnice Aluloviči byla přejmenována na Chaluloviči, Postenje na Postojenje, Dojeviči na Dochoviči, a vesnice Crkvine v obščině Tutin, která si název zachovala i v období turecké okupace, se dnes jmenuje Kadiluk.⁽¹⁰⁾ Probíhá skupování půdy muslimskými finančními skupinami. Mimo to dochází k případům útoků na srbské obyvatelstvo, k propouštění Srbů z práce a jejich nahrazování muslimskými kádry. V důsledku toho Srbové z obščin Priboj, Pripole a Nova Varoš odmítají uznávat své oblasti za součást „regionu Sandžak“ a vyhrožují referendem a blokádou silnic.

K vyostření situace došlo také v srpnu 2010. Podle Deklarace Bosňáckého koncilu, jak se ukázalo, byla předjímána obnova Národní rady Sandžaku (NRS). V programu NRS jsou zahrnuty body na sjednocení srbských a černohorských „obščin historického regionu Sandžak“ do jednoho celku a vyhlášení autonomie Sandžaku. Předseda výboru pro obnovu Národní rady Sandžaku D. Suljevič přišel s „novopazarskou iniciativou“. Vyhlásil „obnovu autonomie Sandžaku“ – „návrat k autonomii Sandžaku“, k tzv. partyzánské autonomii, která mu byla udělena za druhé světové války, v letech 1943-1945.⁽¹¹⁾ V době, kdy se stávající úřady Srbska nehodlají zabývat statutem Sandžaku, statutem bosňáckého národa, musíme vzít osud do svých rukou, prohlásil Suljevič. Sandžak je, podle jeho slov, jeden celek kulturně, geograficky, komunikačně, etnologicky a ekonomicky, jakož i v jakémkoliv dalším aspektu, není to srbská nebo černohorská kolonie, Sandžak patří jeho občanům.⁽¹²⁾

Je třeba věnovat obzvláštní pozornost názvu Rady: nejde o organizaci bosňáckého národa, ale o Národní radu Sandžaku – tj. o orgán, který aspiruje na vyjadřování vůle všech občanů žijících na tomto území. NRS je určena funkce celostátní vlády s více než vážnými a dalekosáhlými úkoly. Ve své činnosti bude, podle tvrzení Suljeviče, vycházet a řídit se výsledky referenda z r. 1991 – to organizovala Strana demokratické akce S. Ugljanina, a více než 90% hlasujících v něm podpořilo úplnou autonomii Sandžaku.

Požadavky na autonomii Sandžaku odpovídají evropským standardům a realitě. Aby se evropská integrace urychlila, byla vypracována evropská formule autonomie Sandžaku – „ve sjednocené Evropě bude Sandžak, s jednou částí nacházející se v Srbsku a druhou v Černé Hoře, mít podobný statut, jako jižní Tyrolsko, které je rozděleno mezi Itálii a Rakousko“.⁽¹³⁾ Stoupenci Zukorliče se hodlají obrátit na evropský soud ve Štrasburku, v souvislosti s porušováním náboženských práv. Byly pro to získány, podle vyjádření tiskového mluvčího Islámského společenství v Srbsku S. Tandira, lobbistické skupiny v USA a Evropě.

Mimo to bylo zcela jasně řečeno, že se připravuje připojení „bývalého Sandžaku“ k Bosně a Hercegovině, za určitých podmínek“. „Určitými podmínkami“ se rozumí rozdělení Bosny a Hercegoviny – tedy v případě, že Bosna a Hercegovina vyhlásí nezávislost na Republice Srbsko a srbském národu, hrozí Srbsku přímo odejmutí Sandžaku. A zároveň s tím došlo na konci léta 2010 v Sandžaku k řadě incidentů, včetně spálení srbské vlajky.

Regionální národně-politický konflikt se rozšiřuje za praktické součinnosti státních úřadů, díky jejich přímému odmítnutí pokusit se o vyřešení této otázky. Takže A. Zilkič se během tří let neustále obracel na úřady s požadavkem zlikvidovat „dvojvládí“ v Sandžaku a zrušit Islámské společenství v Srbsku. „Tři roky, říká Zilkič, připomínáme srbské společnosti, že činnost a slova Zukorliče jsou v rozporu s vírou, náboženskými normami a normami islámské komunity. Tato politika s nebezpečnou rétorikou nás vrací do 90. let, kdy hořely domy a vraždili se lidé! Zukorlič, podle slov Zilkiče, si usurpoval právo zastupovat zájmy půl milionu lidí.“⁽¹⁴⁾ Požadavky na autonomii jsou v rozporu se srbskou ústavou. Vláda ignoruje fakta. Například šéf bezpečnostní služby armády M. Stojanovič odmítá taková fakta, jako podpora a financování Zukorliče Saudskou Arábií a vytvoření jeho soukromé armády a osobní ochranky, která je větší než prezidentská.⁽¹⁵⁾

Přední srbský analytik D. Bukadinovič poznamenává, že chyby se vláda ve vztahu k Zukorličovi dopustila již v r. 2002, kdy se Zukorlič „díky porušení existujících pravidel a procedur stal šéfem nejen coby hlavní duchovní, ale i šéfem světským, a dokonce i kulturním vůdcem v Sandžaku“.⁽¹⁷⁾

Sám Zukorlič varuje před zjednodušeným chápáním událostí v Sandžaku v rámci názoru „existuje tam jeden muftí a dva, tři fundamentalisté, které je třeba zklidnit a zkrotit, a vše bude v pořádku“. Prohlašuje, že „oficiální Bělehrad si musí uvědomit, že Sandžak je základní kámen, kámen úrazu Srbska“.⁽¹⁸⁾

A proto se ve druhém čtvrtletí 2010 v Srbsku vytvořilo radikální nábožensko-politické hnutí, které si klade za cíl rozklad/rozpad, a nakonec změnu existujícího stavu v regionu Rašská oblast (Sandžak). Je třeba brát v úvahu etnicko-náboženskou válku na území Bosny a Hercegoviny, ve které se právě „sandžakisté“ projevili jako nejnesmiřitelnější extremisté.

Mobilizace islámského fundamentalismu a radikalizace islámu v Srbsku je nanejvýš nebezpečný jev nejen pro samotné Srbsko, ale i pro celou Evropu.

Odkazy

• (1) http://www.islamskazajednica.org/...
• (2) http://www.nspm.rs/hronika/rasim-ljajic-turska-spremna-da-ulaze-u-srbiju.html
• (3) http://www.islamskazajednica.org/...
• (4) http://www.nspm.rs/...
• (5) Can Karpat Sandzak - Last Chance of the Serbian Statehood. 30.05.2006
• (6) http://www.islamskazajednica.org/...
• (7) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (8) Санджак – самый экономически отсталый регион Сербии. Нови Пазар является центром организованного криминала и имеет высокую степень безработицы, особенно среди молодежи.
• (9) http://www.nspm.rs/...
• (10) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (11) http://www.nspm.rs/...
• (12) По образцу Антифашистского вече народного освобождения Санджака
• (13) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (14) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (15) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (16) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (17) http://www.nspm.rs/hronika/...
• (18) http://www.nspm.rs/...

Diskuze

0 příspěvků ( 0 nových)