Zvědavec

Komentáře

Írán a Balkán: nebezpečné paralely pro Rusko

Peter Iskenderov( více o autorovi > )

16.6.2010

Tištěné vydání hlavních íránských novin Tehran Times na své titulní stránce, věnované hlasování v Radě bezpečnosti OSN (kde proti sankcím hlasovali ruský partner ve skupině BRIC Brazílie a členská země NATO Turecko) otevřeně píše o geopolitickém ujednání mezi USA a Ruskem. „Fakt, že Turecko a Brazílie, dva spojenci USA, hlasovali proti rezoluci, je dalším důkazem toho, že postup vůči Íránu a poslední rozhodnutí Rady bezpečnosti jsou založeny na tajných dohodách, které mezi sebou uzavřely velmoci. A proto ti, kteří říkali, že se USA vzdali svého protiraketového štítu ve východní Evropě proto, aby si získaly podporu Ruska, měli očividně pravdu“ – napsaly noviny.

Ruská zahraniční politika byla v r. 2009 nucena nejednou vyvracet tvrzení západních sdělovacích prostředků, že „protiraketový deštník je namířen proti Íránu“. A podle všeho něco podobného, jako domluvený a podepsaný scénář, skutečně existovalo. Ale čert, jak rádi říkají Američané, „vězí v podrobnostech“. A z podrobností je jasné, že Rusko svůj postoj vůči Íránu ostře změnilo, zmrazilo vyplnění již uzavřených kontraktů s Teheránem ve vojenské oblasti (konkrétně u dodávek protiraketového komplexu S-300 do Íránu) a riskuje, že ztratí klíčového strategického partnera v celé oblasti Blízkého a Středního východu, v podmínkách, kdy ho nic k takovému spěchu netlačilo. Nic – snad mimo pochybných/nejasných závazků vůči prezidentu USA Baracku Obamovi?

Mezitím jsme v posledním vývoji událostí byli svědky aktivizace složitých a nejednoznačných pohybů v celém tomto regionu, a i za jeho hranicemi. Úspěšné zprostředkování dohody v otázce obohacování íránského uranu výše zmíněnou Brazílií a Tureckem znamenalo přechod na novou úroveň geopolitických manévrů kolem situace v Karabachu, a s ní úzce souvisejících energetických projektů (v nichž má klíčovou roli Turecko, Írán a zvláštní pozici Ázerbájdžán) – ve všech těchto plánech USA evidentně hrají rozhodující roli a riskují, že ztratí spojence. Co se týká samotného Íránu, tak, jak je dobře známo, tři balíčky sankcí schválených Radou bezpečnosti OSN v letech 2006-2008 Írán nepřinutily vzdát se realizace své celonárodní chlouby – jaderného programu. A neexistují žádné náznaky, že se tato situace nějak změní i nyní.

Situace se však změní pro Rusko – a ne dobrým směrem. Ztrátou Íránu, evidentně v rozporu se zprostředkovatelskou misí Brazílie a Turecka (kterou Moskva ústy prezidenta Dmitrije Medveděva dříve formálně podpořila), a zdůrazněné vzácnou solidárností s USA, Rusko riskuje ztrátu kapitálu, který si postupně v posledních letech vytvářelo – nezávislostí, jasnou a ofenzivní zahraniční politikou, a srozumitelností geopolitických priorit. Jednou rukou hlasovat pro výrazné zpřísnění sankcí proti Íránu, a druhou rukou dostavovat atomovou elektrárnu v Bushehr – to není snad oním proslaveným „dvojitým metrem“, ze kterého si Moskva zvykla (a nanejvýš oprávněně) obviňovat západ?

Ihned po hlasování v Radě bezpečnosti OSN se Moskva zjevně pokusila nasbírat geopolitické body. Konkrétně ruské ministerstvo zahraničí si rychle pospíšilo se zveřejněním rozsáhlého komentáře svého tiskového a informačního oddělení, ve kterém se konkrétně praví:

„Nemůžeme nechat bez povšimnutí signály, které se k nám dostávají, že někteří partneři se chystají téměř bezprostředně po rozhodnutí v New Yorku projednat dodatečné, mnohem přísnější opatření vůči Íránu, než obsahuje rezoluce RB OSN. To považujeme za projev přístupu, který je v rozporu s principy společné práce v „šestce“ a formátu RB OSN. Tato politika, která se staví takovým způsobem „nad“ Radu bezpečnosti, je pro nás nepřijatelná. Kategoricky odmítáme také národní rozhodnutí, která se týkají zavedení „exteritoriálních sankcí“, tj. omezujících zvláštních zákonných opatření vůči fyzickým a právnickým osobám třetích zemí. Podobná rozhodnutí se z naší strany setkají s odvetnými opatřeními.

Nová rezoluce nechává široké pole pro pokračování spolupráce s Íránem v obchodně-ekonomické oblasti, v energetice, dopravě a v mírovém využívání vesmíru. V souvislosti s rusko-íránskými dvoustrannými vztahy představují všechny tyto oblasti výrazný potenciál a možnosti růstu. Principiální význam má pro nás další rozvoj spolupráce s Íránem v oblasti budování lehkovodních reaktorů.“

Všechny výše uvedené důvody jsou oprávněné – ale proč to zanechává neodbytný dojem „šermování pěstí po bitce“? Jen stěží USA a Evropská unie budou natolik překypovat vstřícností k Rusku, aby začaly brát více v potaz jeho zájmy, a, konkrétně, řídit svoji další politiku vůči Íránu na základě komentářů ministerstva zahraničí. A vyjádření ze Smolenského náměstí na podporu „dalšího rozvoje spolupráce s Íránem“ by měla větší váhu, pokud by to Moskva aspoň vyjádřila při hlasování (jak učinil Libanon, s neporovnatelně menším vlivem ve světových záležitostech).

Pokud se vrátíme k podmínkám rusko-amerických diskusí ohledně Íránu a zájmům USA, tak Washington je nesčetněkrát nedodržel. K ustoupení Baracka Obamy od umístění stacionárních objektů protiraketové obrany v Polsku a České republice by došlo i bez jakýchkoliv dohod s Ruskem o Íránu – především díky jejich finančně-ekonomickým nákladům. Mimo to nejde o zřeknutí se tohoto programu jako takového – ale o jeho konverzi na vyšší technologickou úroveň, aby radary a protirakety pokryly další místa. Místo dvou dobře kontrolovatelných objektů Rusko brzy dostane do blízkosti svých pozemních a námořních hranic celou síť mobilních zařízení. A Perský záliv, a rovněž Černé moře, se v této souvislosti stanou klíčovými oblastmi. Ne náhodou americká vláda během rozhovorů o uzavření nové smlouvy o jaderných zbraních věnovala značné úsilí, a úspěšně, tomu, aby její požadavky nebyly svázány s programem protiraketových systémů.

Ale možná, že nejdůležitějšími a nejvíce znepokojujícími jsou analogie mezi současným vývojem mezinárodních diskusí o Íránu a politikou Ruska na Balkáně v 90. letech a prvních letech nového století. Tehdy Rusko také formálně požadovalo od všech účastníků balkánských konfliktů přísné dodržování mezinárodního práva, nabádalo je ke kompromisům a hlasovalo v Radě bezpečnosti OSN za sankční rezoluce, jako jediný prostředek zabránění eskalace napětí – a to vše vedlo v důsledku k ještě větším pokřivením v architektuře balkánské a evropské bezpečnosti. Deklarované principy byly závazné pro všechny země a národy regionu, ale z nějakého důvodu trpěli pouze Srbové (historičtí a geopolitičtí spojenci Ruska). A formát mezinárodních diskusí o statutu Kosova – Mezinárodní kontaktní skupina – se strašlivým způsobem podobá současným rozhovorům v sestavě „šestky“ o íránské jaderné otázce. Právě v rámci „pětky“ Rusko ustoupilo z pozic ohledně kosovské otázky a souhlasilo s tak zvanými „třemi principy“ – včetně nepřípustnosti návratu situace u Kosova do r. 1999. Tato situace byla zatím využita stoupenci kosovské nezávislosti jako hlavní argument u nezávislosti srbského kraje.

Dnes ruští představitelé naprosto oprávněně obviňují OSN, a osobně generálního tajemníka Ban Ki-moona, z neochoty a neschopnosti řešit kosovský problém, a Evropskou unii a USA z podjatosti a jednostrannosti. Ale cožpak v íránské otázce západ, mlčky souhlasící s vlastnictvím jaderných zbraní u Indie a Pákistánu a přivírající oči nad jaderným arzenálem Izraele, nicméně uvalující stále přísnější sankce vůči Íránu, nejedná jednostranně?

Řešení na Balkáně již ukázalo, a stále dokazuje, škodlivost již překonaných mezinárodních formátů ve formě různých „pětek“, „trojek“ a bezzubých diskusí a rozhodnutí OSN. Západ již dávno využívá vlastní mechanismy pro zajištění si svých geopolitických zájmů. Místo upevnění vojensko-politických a obchodně-ekonomických vazeb s Íránem (včetně rozvoje Kaspiku a energetických projektů) a připojení k diskusi o íránské jaderné otázce dalších, nezúčastněných, zemí, a konečně jasné podpory nezávislé a úspěšné zprostředkovatelské roli Brazílie a Turecka, místo toho všeho dalo Rusko přednost podání ruky USA a Evropské unii. Dočká se od nich Moskva vstřícného podání ruky, například u Kosova, Kavkazu nebo v energetice? Balkánská zkušenost nás nutí odpovědět na tuto otázku záporně.

Diskuze

3 příspěvků ( 3 nové)