Zvědavec

Komentáře

Bez ventilu

Michael Winkler( více o autorovi > )

15.6.2010

V našem politickém prostředí tento bezpečnostní ventil chybí. To mimo jiné spočívá v tom, že kádrová školení FDJ (Freie Deutsche Jugend, komunistická politicko-výchovná organizace v bývalé DDR) sice dostatečně probírala vítězství třídního boje, ale nepředala žádné skutečné vědomosti. Co chápou už děti ve školce na houpačce, a sice, že taková houpačka funguje jen tehdy, když na obou stranách někdo sedí - tedy, váhy jsou vyrovnány - přesahuje bohužel výrazně intelektuálně-politický horizont německých politických funkcionářů: Houpačka se zatíží jen na jedné straně, převrhne se a vše sklouzne dolů.

Sklouznutí demokracie je zřetelně viditelné, podíváme-li se na volební koláč. Tam kde není skutečná možnost volby, kde si lze vybrat jen mezi Morem a Cholerou, člověk zprvu ani nejde. Zlosti lidí se nedostává ventilu. A uspokojení, že jejich hlas může něco ovlivnit, zůstává voličům zapovězeno.

Přání změny, pocit jistoty, že už to takhle prostě nejde dál, se v obyvatelstvu rozšiřuje. Nabídka funkcionářské oligarchie, tedy toho co z původně zamyšlené Demokracie zbylo, se omezuje pouze na rychle vyměnitelné kádry, kteří všichni do jednoho kují pikle s obrovskými penězi, jinak ale již dávno ztratili jakýkoli “kontakt s vozovkou”. Každá politická strana se kdykoli bez problému shodne s jakoukoli jinou na rozdělení služebních vozů. Politické rozdíly již pomalu nejsou rozeznatelné.

SPD (Socialisté) zinscenovala největší sociální paseku, ona kdysi ekonomicky kompetentní CDU (Křesťanští demokraté) se bezradně a zoufale potácí zkrze finanční krize. Pokud zrovna nehovoří Claudia Roth (Zelení), Westerwelle (homopředseda FDP - liberální strana), nebo jiní frontmani, potřebuje člověk manuál, nejlépe s podepsanou fotkou příslušného řečníka, aby rozeznal, jestli zrovna mluví FDP, nebo Zelení. Dokonce i Levice (Die Linke - obdoba KSČM) již pochopila rozdíl mezi stranickou romantikou a reálným politickým byznysem.

Kdysi existovala strana, která byla lepší. Strana, která dělala sice všechno jinak, ale takřka všechno správně. Nám v Bavorsku bylo jedno, co si ti v Bonnu zbastlili, my měli tehdá nejlepší školský systém, již roku 1974 jsme měli ministra životního prostředí, když ještě Jožka (Joschka Fischer, někdejší lídr Zelených, levicový extremista, násilník a pozdější ministr zahraničí) házel kameny na policisty a o Zelených nikdo neměl ani páru. A ano, CSU byli tehdy “pravičáci”. Dnes je CSU Edmundem Stoiberem zanechaná hromada střepů, sdružení kariéristů, nemocné jako Bavorská Zemská banka. Pravý střed s nádechem lehké a u některých starších členů strany samozřejmě politování hodné tendence jít “příliš doprava”. Těch členů strany, kteří přeci stále ještě nepochopili požadavky dnešní doby. Od dob Moniky Hohlmeier (CSU) to jde dokonce i s bavorskými školami strmě ke dnu.

Dnes není strana, která by zastupovala a prosazovala to, čeho si národ ve svém nitru žádá. Cizinci pryč, zatočit s kriminalitou, potrestat gangstery v drahých oblecích, zajistit důchody, pracovní místa nejprve pro Němce - toto jsou všechno “pravičácká” hesla, avšak zároveň přání německého národa. Podpora “manželských” svazků stejného pohlaví, multikulturní přílivy, ženské, cizinecké a jiné kvóty pro pracovní místa, kriminalistické statistiky, které původ zločinců zatajují - s tím vším se Němci z nutnosti smiřují, protože partajní oligarchové si myslí, že by tomu tak mělo být.

Demonstruje-li 50 lidí proti dopravně přetížené ulici, objeví se televize a čile informuje a vysílá. Demonstruje-li 5000 lidí proti Hartz IV (kontroverzní “program” na řešení nezaměstnanosti Němců) je ticho po pěšině, nikdo ani muk, nanejvýš tak pěti centimetrový odstaveček v lokálním plátku. Samozřejmě, že se národu nedaří zas tak špatně, když je schopen dát dohromady 100 Km dlouhý lidský řetěz “Proti Atomové energii”, ačkoliv nikdo žádnou novou atomovou elektrárnu stavět nechce. Tyhle šaškárny nejsou skutečné demonstrace, ani výsledek politického formování vůle lidu. To by vypadalo trošku jinak.

Ikdyž byste Guido Knoppovi věřili všechno, co tento státem korunovaný překrucovatel historie doposud napsal o SA, jedno nemůže ani tento ideolog popřít: SA měli hierarchické vedení! Je to jen směšná všeobecně známá věc? Ano, nikoli však to, co z této směšné všeobecně známé věci vyplývá. Zkuste si jednoduše představit, že by SA chtěli naší milované kancléřce udělit děkovný řád národa za její zásluhy.

Ozbrojené oddíly SA přemohou policii, která chrání kancléřství. Jsou zranění a mrtví. Poddůstojníci SA organizují zabezpečení zraněných. Jelikož líčím realitu a nepodléhám fantaziím nějakého Guido Knoppa, nejsou zranění policisté povražděni, nýbrž také zaopatřeni. SA prohledává kancléřství, kdo klade odpor, je zastřelen, nebo jinak zpacifikován. Kdo se vzdá, je odveden na dvůr a tam držen pod dohledem. SA postupují patro po patru. Záchranná helikoptéra pro kancléřku je odstřelena dříve, než může splnit svůj úkol. Důstojníci SA zabraňují pustošení, vypalování, drancování, rabování a násilí proti úředníkům. Nakonec je kancléřka nalezena, vytažena z šatní skříně, do které se ukryla. Ona a dva její ministři, kteří se zrovna nacházeli v budově kancléřství, jsou hnáni z osmého patra až dolů, přičemž cestou neuniknou pěstem a kopancům, navzdory přítomnosti důstojníků. Před budovou jsou tři laterny, ozdobené provazy se smyčkou. Ty jsou kancléřce a jejím ministrům slavnostně předány. Po oběšení dostanou osoby cedulky s prostými národními básničkami typu: “na úkor svého lidu, já si jako prase v žitě žiju”. To celé je pro další generace zdokumentováno fotkami. Poté jde SA uklidit kancléřství pro nové vedení.

Hrozné? Ovšemže! Tohle je puč, násilný převrat. Násílí a zabíjení. Tak dobře. Teď stejný scénář, jen teď bude hrát hlavní roli rozběsněný póvl, doběla rozžhavený vztek lidu:

Ozbrojení občané přemohou policii, která chrání kancléřství. Jsou zranění a mrtví. Zranění útočníci jsou jen nedostatečně zaopatřeni, někteří vůbec. Zranění policisté jsou rozdováděným davem umláceni. Póvl běsní napříč kancléřstvím. Kdo se jim dostane pod ruku, může být rád, že vyvázne jen s přeraženými kostmi. Plundrování, pustošení, vypalování, rabování, vraždění. Chybí organizace. Záchranná helikoptéra pro kancléřku přistála na střeše. Kancléřce se podaří dostat se do helikoptéry, žadonící ministr dostane slitování a může letět také. Večer tancuje opilá lůza před hořícím úřadem kancléře, kancléřka utrpěla nervové zhroucení, neboť jí bylo sděleno, že jí Israel slíbený azyl neposkytne. Ministr obrany obvolá horkou linkou přilehlá kasárna, aby zorganizoval bojové jednotky, které lidové povstání utopí v krvi.

SA nebyl žádný humanitární spolek, nýbrž politická bojová skupina, která vystoupila proti jiným politickým bojovým skupinám své doby. Známá píseň “Horst-Wessel-Lied” (píseň na oslavu NS aktivisty, zabitého ve třicátých letech “Rudou Frontou”) měla variantu, kde se zpívá, že nikoli SA, nýbrž “Rudá Fronta pochoduje prázdnými ulicemi...” Co tyto oddíly vyznačovalo, bylo vedení. Vedení organizovalo útoky a dávalo k nim rozkazy. Avšak rozkazovalo také jejich ukončení, zabraňovalo přehmatům a dbalo na disciplínu.

Nepřimlouvám se tu za vytvoření nové SA. Chci jenom poukázat na to, že dobře vedená, disciplinovaná skupina umí nejen udeřit, nýbrž také přestat a stáhnout se. Když byla v ranných padesátých letech minulého století zakázána a poté zkriminalizována KPD (Komunistická strana Německa), přišla účtenka ve formě “mimoparlamentární opozice”, “Osmašedesátníků”, “Frakce rudé armády” a nakonec v podobě Zelených. Levice si tehdá zlomila nohu právě proto, že chyběl ventil.

Nesmíme však přehlížet, že se tehdy jednalo o skutečně dobré časy SRN, s jeho “Ekonomickým zázrakem”, plnou kasou peněz, homogenním jádrem národa a rozumnou přistěhovaleckou politikou zabraňující nekontrolovatelné přílivy kohokoli. Tehdy bylo ještě možné koupit si aktéry. RAF (Frakce rudé armády) byla rozdrcena a uvězněna. Zato do nejvyšších politických úřadů se dostali lidé jako Schröder, Fischer a Trittin. Protikomunistická štvanice nakonec vedla k tomu, že jsme se stali novou DDR, zemí, ve které je většina lidí stejně chudých a bez jakékoli politické moci přežívá, držena v klidu propagandistickými médii a pečlivě filtrovaným zpravodajstvím.

Dnes jsme však svědky ještě většího hecování - “Proti pravici”. Zde se děje přesně to, o čem vypovídá staré rčení: Mlátíme pytel, ale vidíme osla. Cokoli je označováno jako “pravičácké”, je ve skutečnosti německé. “Wunsiedel je pestrý, ne hnědý!” - tím je myšleno, že vzpomínkové pochody na Rudolfa Hesse nejsou vítány. O čem ale vypovídá tento výkřik doopravdy? Slovo “pestrý” zde nevyjadřuje jen rozmanitou politickou krajinu, znamená také “Multikulturu”. Wunsiedel je tedy bez orientace, kořenů a kultury, navíc přelidněn nespočtem všemožných národnostních skupin - tedy již ne německý. Wunsiedel již není město, nýbrž houba, ve které má všechno své místo, od bakterie až po lesbickou obec, avšak jen za předpokladu, že není německé. Proč? Protože by jinak museli plakátovat: “Wunsiedel nechce vzpomínkové pochody na Rudolfa Hesse”.

“Pravicová scéna” není nové vydání NSDAP, není to ani “Fašismus”, jak je nám bez ustání vtloukáno do hlavy. “Fašismus je spojení byznysu (banky a peníze) a politiky” - takto kdysi Benito Mussolini, zakladatel “Fašismu”, údajně definoval své hnutí. Podle této definice máme již desítky let fašistické vlády, s Gaspromem, Rotschild-Schröderem jako učebnicovými fašisty. Merkelovské záchrany bank jsou tedy fašistický akt ke škodě německého obyvatelstva. Ale koho už zajímají definice? Dnes je prostě každý antisemita, koho se Židé rozhodnou nenávidět, ačkoli to dříve bylo naopak.

Co se dnes nazývá “pravičáckým”, bylo dříve označováno nanejvýš jako “patriotismus”, negativní pojmy pak byly “nacionalismus” a “šovinismus”. Patriotismus buduje svůj vlastní národ, šovinismus slepě pálí vše co je cizí. Já ve svých knihách příležitostně užívám přesnějšího výrazu, který definuje dnešní stav. Pro státem praktikovanou nenávist proti všemu německému neexistuje žádný vhodný výraz. Xeno-šovinismus, při kterém je ve jménu všeho cizího pustošeno vše vlastní však pasuje víc než dobře.

Tento Xeno-šovinismus způsobuje, že jsou zavírány tisícileté kostely, aby se místo nich stavěly mešity a synagogy. Tento Xeno-šovinismus způsobuje, že jsou staré německé tradice označovány za staromódní a věčně včerejší, zatímco horlivě slavíme svátky cizích národů. V roce 1990 jsem žil jeden rok v Berlíně. To jsem přesně věděl, který Ital, Řek, Jugoslávec, Číňan má dobrou kuchyni. Odhlédnu-li od turistického kláštera na Kurfürstendammu, nenašel jsem žádný lokál s německou kuchyní. Kriminální jednání cizinců proti Němcům jsou bagatelizována, kriminální jednání Němců na cizincích příkladně nafukována.

Tlak, údajně “Proti pravici”, ve skutečnosti proti “německému”, neustále stoupá a stoupá, aniž by existoval ventil, který by tento tlak kontrolovaně snižoval a zabraňoval tak explozi. Školní fyzika nás učí, že plyny se dají velmi dobře stlačit, zato tekutiny nikoli. To druhé není až tak správné. Při dostatečně velkém tlaku se dají stlačit i kapaliny. Naši politici se rádi obklopují plynem, svými partajními přáteli, kterým byla doslova odpreparována páteř. Partajní funkcionáři nemají zájmy, nebo přesvědčení, která by přesahovala přes jejich služební auto a vlastní kariéru. Jen ten, kdo se jako plyn přizpůsobí, smrští se, nechá se natlačit do jakékoli škvíry a podstoupí libovolný tlak, stane se dobrým stranickým funkcionářem.

Národ, od kterého se jeho vůdčí politici na hony vzdálili je už jen pouhá tleskací kulisa pod řečnickým pultem - bezejmenné obličeje před okny pancéřovaných skel služebních limuzín. Národ je to, co se děje, když politici kují své mocenské pikle - náhodný generátor, který rozhoduje nad parlamentními lavicemi. Tento neznámý národ je však tekutina! Dá se formovat, také teče, nalijete ho do nejmenších koutků, avšak stlačovat se dá jen těžko. I hydraulika zná exploze, při kterých přetlak roztrhá celou konstrukci. A ano, paprsek vody dokáže při dostatečném tlaku rozříznout i ocel....

Zákon vyrovnání rozdílů, nivelace, působí v celém kosmu. Co se navršilo, nakonec se rozplyne. Dětská houpačka se dostane do rovnováhy, když její držák zkoroduje a rozpadne se. A také když si děti hrají, když tuto rovnováhu hledají, aby houpačku mohly používat. Když vláda neustále zesiluje nerovnováhu, když jsou všechny ventily zavřené a blokované, roste tlak. Dál a dál, než se nakonec hrnec roztrhne - nekontrolovatelným výbuchem.

Chybí ventil, chybí to, co může kanalyzovat a odvést energii. Chybí vyrovnání rozdílů, které pomáhá vzít národu jeho vztek. Místo toho hází kancléřka jednu lopatu uhlí pod kotel za druhou. Pod kotel, ve kterém vaří vztek národa. “Pravičáci”, zástupci německých zájmů, jsou neorganizovaní a bezmocní. Až to praskne, nebude tu nikdo, kdo by vztek brzdil, zabránil škodám a organizoval. Nebude žádné konkrétní osoby, na kterou se bude možno obrátit, až přijde čas...

SRN je u konce, především toho finančního. Tento takzvaný stát si už nemůže koupit další klid, už nemá čas, aby “mimoparlamentní opozici” přetavil v parlamentární. Kancléřka, která při svém studiu fyziky evidentně pod lavicí četla díla Karla Marxe, ignoruje zákon vyrovnání rozdílů, praktikuje na místo toho “Boj proti pravici”, vyhubení všeho německého. To však zatím nezvládla žádná válka, žádné strádání, žádný útlak. Ano, voda se dá komprimovat, za velkého nasazení. Nakonec však rupne celý tlakový systém, systém útlaku. Voda vytryskne na svobodu a zničí vše co jí stojí v cestě - hlavně to, co ji svíralo.

I pro tohle existují proroctví. Proroctví budoucího císaře, který vše, co škodilo vlasti, tisíckrát pomstí!

Diskuze

14 příspěvků ( 14 nových)