Zvědavec

Komentáře

Země vyvrhelů

Alexander Cockburn( více o autorovi > )

8.6.2010

Izrael lituje… Ale ne! Izrael nelituje. Pyšní se tím a chvástá a požaduje schválení – kterého se mu od jeho primárního sponzora, vlády Spojených států, a od většiny amerického tisku dostane. Jak minulý týden poznamenal bývalý americký senátor Jim Abourezk na této internetové stránce: „Je to jako když násilník, poté, co zmlátí někoho menšího, od oběti požaduje omluvu za to, že připletla svoji tvář do cesty jeho pěsti.“

Zdůraznit je třeba dvě věci. Některé kritické komentáře tvrdí, že vražedná řezničina Izraele na Mavi Marmara představuje kvalitativní eskalaci nestoudné zločinnosti této země. To sotva. Nestoudná zločinnost přišla již se založením tohoto státu v r. 1948. Je tomu týden, co jsem připomněl čtenářům smrtící útok na USS Liberty v r. 1967, kde bylo zabito 34 lidí a 173 zraněno.

Útok na Mavi Marmara byl pečlivě naplánován. Jak informoval Max Blumenthal na své internetové stránce:

„Tel Aviv – Izraelský premiér Benjamin Netanyahu a jeho ministři se pokusili obvinit „ze zpackaného útoku na flotilu plující do Gazy“ velení armády, jak uvedl britský Daily Telegraph. …

Ale bylo to opravdu zpackané? Nemělo velení izraelských ozbrojených sil a vláda Netanyahu žádnou jasnou strategii? Nebo bylo toto násilí zaměřené proti aktivistům flotily záměrné a metodicky naplánované?

Výroky vysokých izraelských armádních velitelů v hebrejských médiích několik dní před masakrem odhalily, že útok byl izraelskou armádou naplánován týden předem a byl osobně schválen premiérem Benjaminem Netanyahu a ministrem obrany Ehudem Barackem. … Podrobnosti plánu ukazují, že použití smrtící síly bylo schváleno a počítalo se s ním.

Masakr aktivistů neměl být neočekávaný.

28. května, tři dny před útokem, vrcholní izraelští armádní představitelé odhalili podrobnosti své strategie Maariv, nejčtenějším izraelským novinám. Titulek článku v Maariv odrážel plán velení armády použít sílu: „Na cestě k násilí; jedna z lodí je na cestě“.

Podle názoru převážné části světa klesá Izrael na statut Jižní Afriky v posledním období jejího apartheidu (kdy, jak se právě objevilo, se Izrael pokoušel prodat Jižní Africe jaderné zbraně) – statut země vyvrhelů.

V únoru v Tel Avivu sídlící Reut Institute předložil izraelskému kabinetu velkou zprávu, dlouho připravovanou, s názvem „Výzva delegitimizace: Vytvoření politické ochranné zdi“. Jsou v ní zlověstná doporučení pro strategii „útoku“. Izraelská vláda se nyní uchyluje k metodickému útoku na skupiny za lidská práva, a podobné nevládní organizace jsou považovány za delegitimizátory. Není paranoidním očekávat špinavé akce COINTELPRO sponzorované Izraelem proti solidárním skupinám zde u nás a na celém světě.

Izrael se noří do ještě větší temnoty. Jak nedávno řekl izraelský novinář Gideon Levy jednomu z tazatelů: „Za poslední rok se v demokratickém systému Izraele objevily skutečné trhliny… Je to systematické, ne pouze tu a tam. Věci se stávají mnohem těžšími.“ A Levy také napsal do Haaretz: „Když Izrael zavře své brány pro všechny, kteří nezapadají do řady v souladu s našimi oficiálními postoji, rychle se staneme zrcadlem Severní Koreje. Když pravičácké strany navýší počet anti-demokratických zákonů, a ze všech stran se linou výzvy učinit některé skupiny ilegálními, musíme se samozřejmě obávat. Ale když je toto vše zahaleno mlčením, a když dokonce i akademická obec stále více souzní s nebezpečnými a temnými názory … situace je očividně více než strašná.“

Kdo tomu tady šéfuje?

Američany nezajímá, že mají v Bílém domě slabocha. Od svého vrchního velitele baští i tu největší vulgárnost a výkon jeho funkce hodnotí pozitivně. Ale slabošství? Ne. Do nástupu Obamy byl posledním prezidentem, který se zařadil mezi slabochy, Jimmy Carter, jehož šance na znovuzvolení se před třiceti lety vypařily, když přednášel slabošské projevy o „malátnosti“ Ameriky, a byl vyfotografován, jak mlátí králíka, který připlaval k jeho kánoi a pokoušel se na ní dostat.

Obama není zatím tak velkým problémem, ale rychle tam směřuje.

Osud slabochy brzy vyčmuchá a nadělí jim špatné karty. Obama měl v Chicagu na Memorial Day přednést velký projev. Nejen, že mu propršel, ale začal davu předříkávat o nebezpečí blesku, než se pak zdekoval se svými strážci z tajných služeb a uvízl v dopravní špičce.

Jedním z největších hrdinů Ameriky je Ben Franklin – vykreslovaný jako symbol optimismu, stodolarové bankovky – který se sportovně věnoval tomu, aby se usmažil, když lovil blesky se svým drakem.

Slaboši nemohou předstírat emoce přesvědčivě, protože se bojí, že by zašli příliš daleko.

Tiskový sbor Bílého domu – až donedávna bez tiskové konference po deset měsíců – si tropí žerty z Obamova tiskového tajemníka kvůli Obamově evidentní neschopnosti vyjádřit vztek nad ropnou skvrnou BP, která se nyní již stala největší katastrofou pro životní prostřední v historii země. Obamův pisálek tvrdil, že jeho šéf byl na BP „rozlícen“. „Můžete to popsat,“ zeptal se Chip Reid ze CBS. „Řve a křičí? Co dělá?“ To nejlepší, co mohl Gibbs nabídnout, byla zmínka o Obamových „zaťatých zubech“.

Nejméně polovina z práce amerického prezidenta je hraní divadla, předstírání, že tomu šéfuje, z pověření My lid. Většina z toho, co se v Americe skutečně děje, je daleko mimo schopnost jakéhokoliv prezidenta nebo jeho politické sklony řídit.

Banky řídí finance. Ropné společnosti a Izrael zápasí o kontrolu nad americkou zahraniční politikou. Zbrojařské firmy zařizují války. Pojišťovny určují, kdo by měl žít a kdo zemřít.

Bill Clinton byl k velkým firmám tak servilní, že bral telefonáty od floridského cukrového barona, ačkoliv mu Monika Lewinski právě poskytovala ústní službu, když se telefon ozval. Divokou asistentku zcela jistě šokoval svým podlézavým chováním, když onen baron rázně nařídil, aby zarazil impertinentní řeči Al Gora o vyčištění životního prostředí v Everglades. Ale Clinton přesto ještě mohl křičet a vkládat do věcí svoji váhu způsobem, jaký se od prezidenta očekává.

Prezidentským šampionem všech dob v násilnictví byl Lyndon Johnson, který kdysi chytil řeckého velvyslance za klopy saka a štěkal na něj. „Do píči s vaším parlamentem a s vaší ústavou. Amerika je slon. Kypr je moucha. Řecko je moucha. Pokud tyto dvě mouchy budou nadále slona otravovat, musí být plácnuty chobotem toho slona. Dobře plácnuty…“

Ale Johnson byl stejně servilní k texaským ropným králům – především vůči Murchinsonům – jako Clinton k cukrovému baronu Alfonso Fanjul. LBJ balíčky peněz, které mu Murchinson pravidelně posílal, rozbaloval s potěšením.

Obama se nechystá čapnout za klopy nikoho. Právě naopak. Týden co týdnem je sbírán z podlahy oválné pracovny a je jím mrskáno o zeď všemi, počínaje Jamie Dimon z JP Morgan, po Benjamina Netanyahu. Když se Obama pokusí zavrčet, vyjde to jako pískot, jako když čivava napodobuje pitbula.

Před rokem přednesl Obama svůj slavný projev v Káhiře, kde oslovoval muslimský svět konstruktivním způsobem. Nasliboval, že „bude usilovat o nový začátek mezi Spojenými státy a muslimy na celém světě“, prohlašoval, že „islám je součástí Ameriky“ a že „je důležitou součástí při prosazování míru“.

Byl to skvělý počin, ale naprosto odtržený od reality americké politiky. Slaboši milují být usmiřovači davů. Ale o rok později onen dav – v tomto případě světové mínění – vzpomíná na tento projev jako na další podvodný závazek.

Je dostatečně jasné, že Bílý dům o nastávajícím izraelském útoku na flotilu s humanitární pomocí věděl, a spokojil se s čistě formální výzvou ke zdrženlivosti. Jinými slovy, dal tomu zelenou. Dokonce to mohlo povzbudit použití smrtícího násilí, jako signál Turecku, že jeho iniciativa s Brazílií na zmírnění íránské krize se u americké vlády nesetkala s přízní.

Veřejná reakce Bílého domu na mezinárodní pirátství Izraele byla ve svém slabošství komická. „Spojené státy hluboce litují ztráty životů a utrpěných zranění a v současné době pracují na tom, aby pochopily okolnosti obklopující tuto tragédii,“ prohlásil rezervovaně náměstek tiskového tajemníka Bílého domu Bill Burton v Chicagu.

Jeden můj přítel poskytl na servilní postoj americké vlády a tisku dobrou parodii: „Myslím,“ napsal mi, „že věci jsou blízko okamžiku, kdy bude Hillary Clinton a skupina vysokých amerických představitelů vyjednávat s izraelskými vůdci, a Netanyahu vyjádří svoji nelibost k americkému postoji tím, že vytáhne bouchačku a ustřelí ji hlavu, pak nechá celou americkou delegaci umlátit k smrti svými gorilami, a v amerických novinách bude v následujících dnech jen malá noticka pohřbená kdesi hluboko v textu, že v důsledku konfliktu s Izraelci se Obama rozhodl jmenovat nového ministra zahraničí.“

Za projev slabošství musí být zaplacena politická cena. Obama vyšroubovává účet pořádně vysoko.

Diskuze

2 příspěvků ( 2 nové)