Zvědavec

Komentáře

Balkán v síti „nového světového řádu“ (II)

Peter Iskenderov( více o autorovi > )

4.6.2010

Přijatá strategie si od západních hlavních měst vyžaduje nejen aktivní vytváření plánu a realizaci nové linie ve vztahu k Rusku, ale také preventivní vyřešení existujících problémů, které mohou zkomplikovat „Drang nach Osten“. A jestliže se ekonomická krize na jižním křídle NATO a Evropské unie vyvíjí do značné míry podle svých vlastních zákonů, tak situace na Balkáně – tomto „měkkém podbřišku Evropy“ – si vyžaduje co nejrychlejší sanaci. Hlavním směrem zde musí být likvidace vzpurnosti Srbska a kosovských Srbů vůči nezávislosti Kosova, zrušení bosenské Republiky Srpska a spolehlivé „připojení“ všech zemí regionu k modelu evropské integrace, předpokládajícího zrušení státní suverenity všech zemí v regionu v oblasti vojenské a zahraničně-politické. Dosažení těchto cílů západu umožní nevázat se konkrétními závazky ve věci přijetí Albánie a zemí bývalé Jugoslávie do EU a NATO, plně se věnovat problémům v Zakavkazí, střední Asii, Blízkém východě a Středním východě, a využít ve svůj prospěch – resp. v případě potřeby klidně ignorovat – balkánské precedenty, paralely a analogie.

Na základně stávajících informací lze tvrdit, že při nejmenším v tuto chvíli, díky tvrdému postoji kosovských Srbů a určité politicko-diplomatické podpoře ze strany Srbska a Ruska, a také díky nejednoznačnosti situace kolem verdiktu o Kosovu Mezinárodního soudu OSN v Haagu, se podařilo zabránit realizaci scénáře silového řešení na severu Kosova. Nepřímým důkazem může být tichý souhlas albánských úřadů Prištiny s konáním srbských komunálních voleb v Kosovské Mitrovici a Novo Brdo 30. května. Proběhly v souladu s rozhodnutím přijatým srbskou vládou 24. prosince 2009. A i když albánští radikálové vyzývali kosovské orgány s veškerou silou zabránit hlasování, které údajně „ohrožuje suverenitu a teritoriální integritu Kosova“, až na hlasité projevy a protestní mítinky to neprošlo. Kosovská vláda Hašima Tači prohlásila, že volby v Kosovské Mitrovici a Novo Brdo bude ignorovat, nicméně že nechce svým negativním postojem „vyvolat napětí a destabilizovat situaci“. Zvláštní vyslanec Evropské unie v Kosovu Peter Feit rovněž pouze potvrdil, že EU výsledky hlasování neuzná – což bylo ostatně jasné již předtím.

Utrpěvše v Kosovu neúspěch mají nyní západní centra síly v úmyslu přitvrdit ve své politice ve vztahu k Bosně a Hercegovině, konkrétně bosenské Republice Srpska. Především otázce likvidace tohoto srbského státu bude věnován nadcházející summit EU- Balkán, začínající 2. června. Mimo to má v Bosně a Hercegovině proběhnout silná propagandistická podpůrná kampaň, s cílem poukázat 11. července na 15. výročí tragédie v Srebrenici – kterou na západě již neodůvodněně a nepodloženě nazvali „genocidou bosenských muslimů“. Jubilejní oslavy na kostrách obětí údajné genocidy nejsou špatnou doprovodnou akcí pro urychlení likvidace Republiky Srpska!

Jsou Srbsko, Srbové a Rusko připraveni postavit se proti bosenskému scénáři, aspoň v té míře, jak projevují u Kosova? Bohužel v tomto ohledu existují vážné pochyby. Rusko je od r. 1995 členem Řídícího výboru Rady pro naplnění Daytonských mírových dohod. To mu na jednu stranu poskytuje konkrétní mezinárodní platformu pro hájení svých pozic. Nicméně Moskva nemá v této Radě právo veta a navíc musí odsouhlasovat svůj postup s dalšími členy, zastupujícími členské země NATO, EU a Organizaci islámské konference, což objektivně snižuje schopnost Ruska provádět samostatnou a aktivní politiku při podpoře Republiky Srpska. Nepřítomnost ruských zástupců při mezinárodních konzultacích o ústavní reformě v Bosně a Hercegovině v říjnu 2009, konaných na letecké základně „Butmir“ u Sarajeva, to názorně ilustrovala. A také základní teze ruské diplomacie ohledně urovnání situace v této bývalé jugoslávské republice – že kancelář Vysokého představitele mezinárodního společenství je třeba zavřít co nejdříve – je rozporuplná. Pokud nedojde v budoucnu k zesíleným tvrdým požadavkům ohledně garancí existence srbského etnického uskupení, bude to de facto znamenat, že co nejdříve dojde k převodu všech pravomocí v Bosně a Hercegovině do rukou muslimské vlády v Sarajevu, se všemi z toho pro Srby (a částečně i Chorvaty) plynoucími smutnými důsledky.

Co se týká vedení Srbska, tak jsme bohužel v poslední době svědky faktického ústupu Bělehradu z pozic ve všech pro Balkán důležitých otázkách (s výjimkou Kosova), pod hesly evropské integrace a celoregionálního „usmíření“. Tento proces se zřetelně projevil 19. května v Sarajevu během setkání vůdců zemí tak zvané Igmanské iniciativy, založené před 10 lety, s cílem „dalšího upevnění důvěry mezi národy“. Prohlášení srbského prezidenta Borise Tadiče za přítomnosti jeho kolegů z Chorvatska (Ivo Josilovič), Černé Hory (Filip Vujanovič) a Bosny a Hercegoviny (současný předseda Prezidia Haris Silajdžič) je neobyčejně dvousmyslné – ne-li dokonce kapitulační.

Klíčovou tezí srbského vůdce se stala slova o tom, že Srbsko „respektuje teritoriální integritu“ Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Černé Hory. Podobné ctění mezinárodního práva by bylo možné pouze přivítat, pokud by Záhřeb a Podgorice již dříve neuznaly nezávislost Kosova – která představuje hrubé narušení teritoriální integrity Srbska. Co se týká Bosny a Hercegoviny, tak tato bývalá jugoslávská republika by podobný krok učinila již dávno, nebýt práva veta, které si udrželi bosenští Srbové. V každém případě bude obtížné najít v Sarajevu většího zastánce albánských extrémistů, než jakým je Haris Silajdžič. Tadičovo přísahání věrnosti teritoriální integritě Bosny a Hercegoviny a Chorvatska vypadá podezřele, vezmeme-li v úvahu velké odhodlání bosenských Srbů prohloubit vztahy s „mateřským Srbskem“, a také krvavou historii při likvidaci Republiky Srbská Krajina v Chorvatsku v r. 1995. Prohlášení Borise Tadiče by vypadalo opodstatněným, pokud by na summitu tyto otázky vznesl také, i když by od svých kolegů potřeboval reálné garance pro obranu zájmů Srbů. Ale v jeho projevu se nic takového neobjevilo.

Zato zaznělo ještě jedno oblíbené téma západu – Srebrenica. Boris Tadič přislíbil, že jeho země „s veškerou odhodlaností“ bude i nadále spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem o bývalé Jugoslávii, který soudí Srby za údajnou genocidu. „Tímto demonstrujeme svoji věrnost evropským hodnotám a přispíváme tím k politice usmíření v tomto regionu“, uvedl srbský vůdce. Přislíbil, že v červnu do Srebrenice přijede osobně, bez ohledu na to, že stále chybí důkazy a dokumentační materiály o tom, k čemu tam před 15 lety skutečně došlo. Nelze se domnívat, že Boris Tadič již sklidil ovace, jako Haris Silajdžič, jeden z vojenských vůdců bosenských muslimů z období války v letech 1992-1995, který se později proslavil výrokem na významných mezinárodních fórech o tom, že bosenská Republika Srpska nemá právo na existenci, protože jde o produkt „etnických čistek“.

Jen stěží Boris Tadič neví, že jeho slova pouští vodu na mlýn těch nejtvrdších protisrbských sil. Nezbývá než předpokládat, že podobná pozice je součástí širšího scénáře, určeného – jak si myslí srbské vedení – pro to usnadnit Bělehradu procesy evropské integrace, a zároveň zklidnit situaci kolem Kosova. Nicméně problém je v tom, že světová geopolitika vždy přisuzovala balkánským zemím a jejich vůdcům roli pěšáků, a to v lepším případě. Usmiřování si agresorů a skutečných inspirátorů a organizátorů genocidy, „etnických čistek“ a válečných zločinů pouze dláždí cestu k novým zločinům. A bosenští Srbové jsou již vybráni jako další oběť.

Pjotr Achmedovič Iskenderov je vedoucí vědecký pracovník Institutu slovanských studií Ruské akademie věd, kandidát historických věd, mezinárodní dopisovatel novin „Vremja Novostěj“ a radiostanice „Golos Rossii“.

Diskuze

1 příspěvků ( 1 nový)