Zvědavec

Komentáře

Prognóza 2012: Směrem k novému světovému sociálnímu řádu (Díl 1.)

Richard K. Moore( více o autorovi > )

17.5.2010

Tímto způsobem začali britskému průmyslu dominovat bohatí investoři a kapitalismus se stal dominantním ekonomickým systémem. To vedlo k velkým sociálním změnám. Británie byla v podstatě aristokratickou společností, ovládanou rodinami vlastnícími pozemky. Jak se stal kapitalismus dominantním ekonomicky, kapitalisté se stali dominantními politicky. Struktura daní a importně-exportní politika byly postupně změněny ve prospěch investorů, na úkor vlastníků pozemků.

Již nebylo nadále ekonomicky schůdné prostě držet nemovitosti na venkově: člověk je musel rozvíjet, přeměnit je, aby je bylo možné použít produktivněji. Viktoriánská dramata jsou plná příběhů aristokratických rodin, které zažívaly těžké časy, a byly nuceny prodat své majetky. Kvůli dramatičnosti je tento propad typicky přisuzován selhání nějaké postavy, obvykle nejstaršímu synu. Ale ve skutečnosti byl pád aristokracie součástí větší sociální transformace, kterou sebou kapitalismus přinesl.

Hlavní činností kapitalistů je řízení kapitálu, a toto řízení je obecně prováděno prostřednictvím bank nebo brokerských domů. Nemělo by být překvapením, že investiční bankéři začali v hierarchii kapitalistického bohatství a moci zaujímat čelní místa. A v podstatě existovala hrstka bankovnických rodin, včetně Rothschildů a Rockefellerů, které ovládly ekonomické a politické záležitosti západního světa.

Na rozdíl od aristokratů nejsou kapitalisté spojeni s jedním místem, nebo s udržováním jednoho místa. Kapitál je neloajální a mobilní – jde tam, kde lze najít největší růst, a došlo tedy k přelití z Holandska do Británie, pak z Británie do USA, a v poslední době odevšad do Číny. Stejně, jako bylo možné zužitkovat a pak opustit měděný důl, lze v kapitalismu využít a pak opustit celou zemi, jak vidíme na rezavějících průmyslových oblastech Ameriky a Británie.

Toto odpojení od místa vede za kapitalismu, v porovnání s aristokracií, k jinému typu geopolitiky. Král jde do války, když v tom vidí výhody pro svoji zemi. Historici mohou „vysvětlovat“ války předkapitalistické éry jako snahu o rozmach vládců a zemí.

Kapitalisté vyvolají válku, aby vydělali, a v podstatě naše elitní bankovní rodiny financovaly obě strany většiny vojenských konfliktů nejméně od konce první světové války. Tudíž historici mají problém „vysvětlit“ první světovou válku v rámci národních motivací a cílů.

V době před kapitalismem bylo válčení jako šachová partie, kdy se každá ze stran pokoušela vyhrát. Za kapitalismu je válčení spíše jako kasino, kde hráči bojují, dokud mohou dostat úvěr na více žetonů, a skutečným vítězem se vždy ukáže být majitel – bankéři, kteří válku financují a rozhodují, kdo zbude nakonec jako vítěz. Nejen, že jsou války nejziskovějším kapitalistickým podnikem, ale díky volbě vítězů a řízení rekonstrukce jsou elitní bankovní rodiny schopné časem vyladit geopolitickou situaci tak, aby vyhovovala jejich zájmům.

Země a jejich populace nejsou nic než pěšáky v jejich hrátkách. Ve válkách umírají miliony lidí, je ničena infrastruktura, a zatímco svět truchlí, bankéři počítají své zisky a plánují své poválečné investice do obnovy.

Ze své pozice moci, jako finančník vlád, bankovní elita časem své metody kontroly zdokonalila. Stojíc vždy za oponou tahá za nitky kontrolující média, politické strany, výzvědné agentury, akciové trhy a úřady vlád. A snad největší její mocenskou pákou je její kontrola nad měnami. Pomocí podvodu s centrálními bankami vytváří cykly konjunktury a krizí, a vytváří peníze z ničeho a pak je půjčuje za úrok vládám. Moc bankovní elity je jak absolutní, tak propracovaná.

„Někteří největší muži ve Spojených státech se něčeho bojí.
Vědí, že někde existuje moc,
tak organizovaná, tak lstivá, tak ostražitá,
tak vzájemně provázaná, tak naprostá,
tak všeprostupující,
že při jejím zatracování raději ani nešeptají.“
– prezident Woodrow Wilson

Konec růstu – kapitalista versus kapitalismus

Vždy bylo na konečné planetě nevyhnutelným, že ekonomický růst narazí na limit. Industrializace nám umožnila směrem k tomuto limitu během posledních dvě stě let běžet mílovými kroky. Výroba se stávala stále efektivnější, trhy se stávaly stále globálnějšími, a nakonec jsme dosáhli bodu, kde paradigma neustálého růstu již nelze udržet.

Skutečně, tento okamžik byl dosažen zhruba v r. 1970. Od té doby kapitál neusiloval ani tolik o růst prostřednictvím zvýšení výroby, ale spíše extrahováním vyšší návratnosti z relativně stagnující míry produkce. Z tohoto důvodu proběhla globalizace, která přesunula výrobu do oblastí s nízkými mzdami, což poskytovalo vyšší míry zisku. Proto došlo k privatizacím, které převádějí příjmové toky, které byly dříve národními poklady, investorům. Proto vznikly deriváty a měnové trhy, které vytváří elektronickou iluzi ekonomického růstu, aniž by ve skutečnosti vytvářely cokoliv ve skutečném světě.

Pokud člověk studuje kolaps civilizací, zjistí, že neschopnost adaptovat se je fatální. Pokračování v cestě prosazování růstu by takovým selháním adaptovat se bylo. A když dnes člověk pročítá finanční stránky, zjistí, že jsou plné zvěstovatelů zániku. Čteme, že eurozóna je odsouzena k zániku, a Řecko je pouze jeho první obětí. Čteme, že stimulační balíčky nefungují, nezaměstnanost roste, dolar je hluboko v problémech, růst nadále stagnuje, komerční nemovitosti budou další prasknutou bublinou, atd. Je snadné získat dojem, že kapitalismu se nedaří adaptovat se, a že naší společnosti hrozí kolaps do chaosu.

Takový dojem by byl částečně správný a částečně mylný. Abychom pochopili skutečnou situaci, musíme si ujasnit rozdíl mezi kapitalistickou elitou a samotným kapitalismem. Kapitalismus je ekonomický systém tažený růstem; kapitalistická elita jsou lidé, kterým se podařilo získat kontrolu nad západním světem, zatímco kapitalismus posledních dvě stě let fungoval. Kapitalistický systém je za zenitem, bankovní elita si tohoto faktu vědoma je – a adaptují se.

Kapitalismus je nástroj, který pomohl bankéřům k absolutní moci, ale již nejsou vůči tomuto systému loajální o nic více, než k nějakému místu nebo čemukoliv či komukoliv. Jak jsem zmínil dříve, myslí v globálním měřítku, kde jsou země a národy pěšáky. Definují to, co peníze jsou, a používají je stejně, jako bankéř ve hře Monopoly. Mohou také vytvořit novou hru s novým druhem peněz. Již dávno přerostli jakoukoliv potřebu spoléhání se na nějaký konkrétní ekonomický systém, aby si svoji moc udrželi. Kapitalismus se hodil v éře rychlého růstu. Pro éru ne-růstu je připravována jiná hra.

Tudíž kapitalismu nebylo umožněno zemřít přirozenou smrtí. Nejdříve byl dán na přístroje, jak bylo zmíněno výše, pomocí globalizace, privatizací, trhu s deriváty atd. Pak mu byla vstříknuta smrtící droga v rámci eutanazie, ve formě toxických derivátů. A když došlo k naplánovanému kolapsu, tak než aby byl nouzově vyplacen industriální kapitalismus, byli nouzově vyplaceni elitní bankéři. Ne proto, že banky byly příliš velké na krach, ale spíše bankéři byli příliš politicky mocní na krach. Předložili vládám nabídku, kterou nemohly odmítnout.

Výsledek bilionových nouzových vyplácení byl snadno předvídatelný, ačkoliv jsme se to nedozvěděli z finančních stránek. Státní rozpočty již byly napjaté, a zcela určitě neměly dostupné rezervy, aby tato nouzová vyplácení utáhly. Tudíž nouzová vyplácení nebyla ničím jiným, než že si vlády nabíraly obrovské nové dluhy. Aby dodržely závazky z nouzových vyplácení, musely si půjčit peníze od stejných finančních institucí, které nouzově vyplácely.

Díky těmto nouzovým vyplácením daly západní vlády své země bankéřům jako zástavu. Vlády jsou nyní ve vztahu k bankéřům v nekonečném dluhovém vazalství. Místo aby šly do nucené správy banky, jsou nyní v nucené správě vlády. Obamova vláda a poradci jsou téměř všichni z Wall Street; sedí v Bílém domě, aby pečlivě dohlíželi na svoji novou akvizici, kdysi suverénní USA. Možná budou brzy vést jejich likvidaci.

Bankéři nyní řídí státní rozpočty. Říkají, co lze financovat, a co ne. Když přijde na financování jejich válek a výroby zbraní, neexistují žádná omezení. Když přijde na veřejné služby, pak je nám říkáno, že se deficity musí udržet na uzdě. Situaci vyjádřil velmi dobře Brian Cowan, irský šéf vlády. Ve stejném týdnu, kdy Irsko věnovalo 200 miliard euro na nouzové vyplacení bank, byl dotázán, proč seškrtal v klíčových servisních rozpočtech pár milionů euro. Odpověděl: „Je mi líto, ale prostě nejsou peníze.“ Samozřejmě, že nejsou! Byly odevzdány. Truhla je prázdná.

Jak lze očekávat, nejvyšší prioritou v rozpočtech je obsluha dluhu vlastněného bankami. Stejně jako je většina rozvojových zemí v dluhovém otroctví MMF, tak i západ je nyní v dluhovém otroctví svých vlastních centrálních bank. Řecko je předzvěstí toho, co se stane všude.

Uhlíková ekonomika – kontrola spotřeby

V nerůstové ekonomice se mechanismus produkce stane relativně statickým. Místo aby si společnosti konkurovaly inovacemi, máme zde výrobu byrokracie. Půjde o polostátní a polosoukromé byrokracie, které se budou starat spíše o rozpočty a kvóty, než o růst, téměř jako v sovětském modelu. Takové prostředí není poháněno potřebou růstu kapitálu a neumožňuje ziskovou hru Monopoly.

Již můžeme vidět přistupování ke krokům, které posunují korporátní model k byrokratickému modelu, prostřednictvím rostoucích zásahů vlády do ekonomických záležitostí. Nouzovými vypláceními Wall Street, nucenou restrukturalizací General Motors, výzvami k centralizovanému mikrořízení bankovnictví a průmyslu a nařizováním povinného zdravotního pojištění vládá říká, že trh bude vytlačen vládními direktivami. Ne, že bychom měli litovat zániku vykořisťovatelského kapitalismu, ale než začneme oslavovat, musíme pochopit, čím je nahrazován.

V éře kapitalismu a růstu byla hlavním smyslem hry produkční stránka ekonomiky. Tato hra měla za cíl kontrolu prostředků růstu: přístupu ke kapitálu. Motor růstu kapitalismus vytvořil poptávku po kapitálu; bankéři kontrolovali jeho poskytování. Daně byly většinou založeny na příjmu, což opět souviselo s produkční stranou ekonomiky.

V éře nerůstu bude hlavním cílem hry spotřební stránka ekonomiky. Hra bude mít za cíl kontrolu nezbytných položek pro život: přístupu k potravinám a energii. Populace vytváří poptávku po těchto nezbytných životních položkách; bankéři zamýšlí kontrolovat poskytování. Daně budou z velké části založené na spotřebě, obzvláště energie. O tom je strašení globálním oteplováním, s jeho uhlíkovými daněmi a uhlíkovými odpustky.

V Británii se již mluví o uhlíkových kvótách, jako u benzínu v době války. Není to jen o tom, že budete platit daně z energií, ale množství energie, které můžete spotřebovat, bude určováno vládní direktivou. Budou vám vydávány uhlíkové odpustky, které budete moct použít pro jízdu autem, topení, nebo při vzácných příležitostech pro letecké cestování. A rovněž v Británii jsou dálnice vybavovány zařízeními, aby bylo možné sledovat, kolik mil jste ujeli a podle toho vás zdanit, a pokud svůj limit přešvihnete, penalizovat vás. Můžeme očekávat, že se podobné věci budou šířit na celém západě, protože jsou to stejní mezinárodní bankéři, kteří to mají všude pod palcem.

Co se týká propagandy, tato kontrola spotřeby je prodávána jako řešení globálního oteplování a ropné špičky. Tato propagandistická kampaň byla velmi úspěšná, a celé hnutí za životní prostředí jí bylo pohlceno. V Kodani se demonstranti střetli s policií, kdy mávali plakáty na podporu uhlíkových daní a uhlíkových odpustků. Ale uhlíkový režim nemá s klimatem nebo udržitelností nic společného. Vše je to o mikrořízení každého aspektu našeho života, jakož i každého aspektu ekonomiky.

Pokud by se lidé, kteří tuto věc řídí, skutečně zajímali o udržitelnost, investovali by do efektivní hromadné dopravy, a v zemědělství by nahradili na paliva a vodu náročné metody udržitelnými metodami. Místo toho požadují biopaliva a chtějí nám prodávat elektrická auta, která nejsou o nic udržitelnější nebo méně náročná na uhlík, než standardní auta. Skutečným účelem, který stojí za biopalivy, je opravdu genocida. Protože ceny potravin jsou spojeny s cenami energií, a na zemědělské půdě se místo potravin pěstuje palivo, výsledkem může být jedině masivní nárůst hladovění třetího světa. Depopulace byla dlouho deklamovaným cílem elitních kruhů, a Rockefellerova dynastie byla často zapletena do eugenických projektů různého druhu.

„Válka proti terorismu“ – příprava cesty pro přechod

Tak zvaná válka proti terorismu má dvě části. První částí je záminka pro svévolné porušování občanských práv, kdykoliv bezpečnost otčiny tvrdí, že je tato akce nezbytná z bezpečnostních důvodů. Druhou částí je záminka pro americkou vojenskou agresi kdekoliv na světě, kdykoliv Bílý dům tvrdí, že je tam aktivní Al-Kejda.

Zdůrazňuji slovo „tvrdí“, protože záminka terorismu je používána pro ospravedlnění libovolného používání moci, jak na domácí půdě, tak globálně. Není třeba předkládat žádné tvrdé důkazy kongresu, OSN nebo komukoliv jinému, než se provede invaze do nějaké země, někdo je unesen a mučen jako „podezřelý terorista“, nebo jsou zavedena invazivní bezpečnostní opatření. Když lze moc použít svévolně, pak již nežijeme pod vládou zákona, ani doma, ani mezinárodně. Žijeme pod nadvládou pár lidí, jak lze očekávat v diktatuře, nebo ve staromódním království nebo říši.

Pokračování...

Diskuze

3 příspěvků ( 3 nové)