Zvědavec

Komentáře

Nadcházející evropské dluhové války

Země EU se noří do krize

Prof. Michael Hudson( více o autorovi > )

19.4.2010

Všechny tyto dluhy jsou nesplatitelně vysoké, protože většina těchto ekonomik má hluboké obchodní deficity a propadá se do krize. Nyní, kdy ceny nemovitostí padají, nejsou již obchodní deficity nadále financovány přílivem hypoték v zahraničních měnách a skupováním nemovitostí. Neexistují žádné viditelné prostředky na stabilizaci měn (např. zdravé ekonomiky). Za poslední rok tyto země podporovaly svůj směnný kurs tím, že si půjčovaly u EU a MMF. Podmínky těchto úvěrů jsou politicky neudržitelné: tvrdé škrty rozpočtů veřejného sektoru, vyšší zdanění již tak přespříliš zdaněné práce, a úsporná opatření, která ekonomiky oslabují a stimulují emigraci pracovní síly.

Bankéři ve Švédsku a Rakousku, Německu a Británii za chvíli zjistí, že rozšiřování úvěrů zemím, které je nemohou splatit (a nesplatí), může být jejich problémem, nikoliv problémem dlužníků. Nikdo nechce akceptovat fakt, že dluhy, které nelze splatit, splaceny nebudou. Někdo musí nést náklady, když dluhy nebudou splaceny nebo budou odepsány, aby byly splaceny v silně znehodnocených měnách, ale mnoho právních expertů shledává smlouvy o úvěrech, vyzývající ke splacení v euro, za nevynutitelné. Každá suverénní země má právo si legislativně upravit své vlastní podmínky pro zadlužení, a nadcházející úpravy kurzů a odepisování dluhů bude něčím mnohem víc, než pouze „kosmetickou úpravou“.

Devalvace nemá smysl, pokud nevznikne „přebytek“ – tedy dost, aby to skutečně změnilo vzory obchodování a výroby. To je důvod, proč Franklin Roosevelt zdevalvoval americký dolar proti zlatu v r. 1933 o 75%, kdy zvedl cenu zlata z 20 dolarů za unci na 35. A aby se proporcionálně vyhnul zvýšení dluhové zátěže, anuloval „zlatou klauzuli“, indexující vyplácení bankovních půjček k ceně zlata. V této oblasti dojde dnes k politickému boji – kvůli platbám dluhů v měnách, které jsou zdevalvované.

Dalším vedlejším produktem velké hospodářské krize ve Spojených státech a Kanadě bylo osvobození hypotéčních dlužníků od jejich osobní zodpovědnosti, což umožnilo, aby se vzpamatovali z bankrotu. Zabavující banky mohou převzít vlastnictví nad zastavenými nemovitostmi, ale nemají žádná další práva vůči hypotéčním dlužníkům. Tato praxe – zakotvena do občanského práva – ukazuje, jak se severní Amerika osvobodila od odkazu moci věřitelů feudálního stylu a od vězení pro dlužníky, která činila dřívější evropské dluhové zákony tak krutými.

Otázkou je, kdo ponese ztráty? Udržovat dluh denominovaný v euro by zbankrotovalo většinu místních firem a nemovitostí. Obráceně, redenominování těchto dluhů do místní znehodnocené měny vymaže kapitál mnoha evropských bank. Ale tyto banky jsou nakonec cizinci – a konec konců, vlády musí reprezentovat své vlastní domácí voličstvo. Cizí banky nehlasují.

Zahraniční držitelé dolarů ztratili na svých pozicích 29 třicetin v hodnotě zlata, protože Spojené státy přestaly v r. 1971 vypořádávat své schodky platebních bilancí ve zlatě. Nyní dostávají méně než třicetinu z toho, jak cena zlata vzrostla na 1100 dolarů za unci. Pokud to svět baští, proč by nemohl baštit nadcházející odepisování evropských dluhů?

Stále více se začíná chápat, že post-sovětské ekonomiky byly od počátku strukturovány tak, aby z toho měly prospěch cizí zájmy, a ne domácí ekonomiky. Například lotyšská práce je zdaněna více než 50% (pracovník, zaměstnavatel a sociální daně) – tak vysoko, aby ji to učinilo nekonkurenceschopnou, zatímco daně z nemovitostí činí méně než 1%, což poskytuje stimul pro bezuzdné spekulování. Tato pokřivená daňová filosofie vytvořila „Pobaltské tygry“ a trhy s bonitními půjčkami střední Evropy pro švédské a rakouské banky, ale práce lidí z těchto zemí nenašla doma dobrého zaplacení. Nic takového (nebo jejich bezútěšné zákony na ochranu pracovních míst) v západoevropské, severoamerické nebo v asijských ekonomikách není.

Zdá se nerozumným a nerealistickým očekávat, že velké sektory populace Nové Evropy mohou být vystaveny snižování platů po doby jejich života, kdy by je to zredukovalo na celoživotní dluhové otroky. Budoucí vztahy mezi Starou a Novou Evropou budou záviset na ochotě eurozóny přetvořit post-sovětské ekonomiky podle solventnějších parametrů – s více úvěry na výrobu a méně rentiérům nakloněnému daňovému systému, což bude podporovat zaměstnanost, spíše než inflaci cen aktiv, která nutí pracovníky k emigraci. Mimo úprav kurzů, aby se země vypořádaly s dluhem, který si nemohou dovolit, znamená naznačený posun v řešení v těchto zemích výrazné posun zdanění práce blíže k zemi, což z nich učiní země více podobné západní Evropě. Neexistuje žádná spravedlivá alternativa. Jinak věky starý konflikt zájmů mezi věřiteli a dlužníky hrozí rozdělit Evropu do nepřátelských politických táborů, kdy Island byla generální zkouška.

Dokud nebude tento dluhový problém vyřešen – a jediným způsobem, jak ho vyřešit, je vyjednat odpis dluhů – evropská expanze (absorbování Nové Evropy do Staré Evropy) zdá se skončila. Ale přechod k tomuto budoucímu řešení nebude snadný. Finanční zájmy mají stále nad EU dominantní moc, a budou vzdorovat nevyhnutelnému. Gordon Brown se již vybarvil svými hrozbami Islandu, že nezákonně a nemístně použije MMF jako vymahače dluhů, které Island právně nedluží, a že bude hlasovat proti členství Islandu v EU.

Když byli konfrontováni s vydíráním pana Browna – a holandských pudlů Británie – 97% islandských voličů se postavilo proti vypořádání dluhů, které se Británie a Holandsko snažily minulý měsíc protlačit chřtánem všech členů. Tak vysoký počet hlasů nebyl na světě pozorován od dob staré stalinistické éry.

A to je jen zákusek. Volba, kterou se Evropa chystá učinit, s největší pravděpodobností vyžene miliony lidí do ulic. Politické a ekonomické aliance se změní, měny budou padat a vlády budou padat. Evropská unie, a vlastně celý mezinárodní finanční systém se změní nevídaným způsobem. Bude tomu tak obzvláště tehdy, pokud země přijmou argentinský model a odmítnou zaplatit, dokud nebudou poskytnuty výrazné diskonty.

Při platbách v euro – protože platby za nemovitosti a osobní příjmy proudí do negativních cenných papírů, kde dluh převyšuje stávající hodnotu příjmových toků, dostupných pro platby za hypotéky, nebo osobní dluhy – je nemožné, aby země doufaly v udržení byť špetky občanské společnosti. „Úsporná opatření“ stylu MMF a EU je chladný technokratický název pro život zkracující a zabíjející dopad, znamenající vykuchání příjmů, sociálních služeb, výdajů na zdravotnictví a nemocnice, vzdělání a další základní potřeby, a pro prodej veřejné infrastruktury kupujícím, kdy se dané země změní na „vězeňské ekonomiky“, kde jsou všichni povinni platit za používání silnic, vzdělání, lékařskou péči a další životní náklady a dělat práci, která byla již dlouho dotována progresivním zdaněním v severní Americe a západní Evropě.

Ohledně toho, jak budou soukromé a veřejné dluhy splaceny, se rýsují bitevní linie. Pro země, které se brání splátkám v euro, mají věřitelské země v pohotovosti své „svaly“: ratingové agentury. Jako první znamení, že země se brání platbám v tvrdé měně, či dokonce první náznak zpochybnění svého zahraničního dluhu jako neoprávněného, tyto agentury sníží ohodnocení země. To zvýší výpůjční náklady a bude to hrozit paralyzováním ekonomiky, která bude mít nedostatek úvěrů. (V Argentině se po kolapsu v této situaci začaly vydávat místní peníze, a fungovalo to skvěle, což penězoměnce neskutečně vydělilo – p.p.)

Poslední rána byla vypálena 6. dubna, kdy Moody’s snížila ohodnocení dluhu Islandu ze stabilního na negativní. „Moody‘s shledala, že Island může stále dosáhnout lepší dohody v obnovených vyjednáváních, ale uvedla, že stávající nejistota poškozuje krátkodobé ekonomické a finanční vyhlídky této země.“⁽¹⁾

Boj začal. Mělo by to být zajímavé desetiletí.

Prof. Michael Hudson je hlavním ekonomickým poradcem Reformní operační skupiny Lotyšska (RTFL). Jeho internetová stránka je michael-hudson.com

Odkazy

[1] THE ASSOCIATED PRESS, “Moody's Downgrades Iceland Outlook,” The New York Times, April 7, 2010.

Článek EU Countries sinking into Depression vyšel 9. dubna na serveru globalresearch.ca Překlad L. Janda.

Diskuze

1 příspěvků ( 1 nový)