Zvědavec

Komentáře

Zaznamenané americké vraždění v Iráku není „ojedinělý incident“

Dahr Jamail( více o autorovi > )

9.4.2010

Americké ozbrojené síly potvrdily autentičnost tohoto videa.

Tato nahrávka jasně ukazuje nevyprovokovaná jatka a je šokující ji sledovat a zároveň poslouchat lhostejnou konverzaci vojáků na pozadí.

Jakkoliv je toto video znepokojující, tento typ chování amerických vojáků v Iráku není neobvyklý.

Truthout mluvila s několika vojáky, kteří se podělili o stejně děsivé příběhy masakrování nevinných Iráčanů americkými okupačními jednotkami.

„Vzpomínám si, jak kolem procházela jedna žena,“ řekl Jason Washburn, desátník americké námořní pěchoty, který v Iráku sloužil tři turnusy. Řekl publiku na slyšení Winter Soldier, které se konalo 13-16 března 2008 v Silver Springs v Marylandu. „Nesla velké zavazadlo a vypadala, jako by směřovala k nám, takže jsme ji odpálili Mark 19, což je automatický granátomet, a když se prach usadil, zjistili jsme, že zavazadlo bylo plné potravin. Pokoušela se nám přinést jídlo a my jsme ji rozmetali na kousky.“

Toto slyšení poskytlo platformu pro veterány z Iráku, aby se podělili o realitu jejich okupačních zážitků s médii v USA.

Washburn v diskusi dosvědčil probíraná pravidla jednání (ROE) v Iráku a to, jak laxní byla, až do té míry, že v podstatě žádná neexistovala.

„Během mých tří turnusů se pravidla jednání značně změnila,“ pokračovalo Washburnovo svědectví. „Čím větší hrozba, tím brutálnější chování a očekávaná reakce nám byly dovoleny. Další věcí, kterou jsme byli povzbuzováni provádět, téměř bez mrknutí oka, bylo nosit sebou „černé zbraně“, nebo při mém třetím turnusu „lopaty“ pro zanechání na místě. Nosili jsme tyto zbraně a lopaty sebou, protože když jsme náhodou zastřelili civilistu, mohli jsme prostě tu zbraň pohodit na tělo, aby vypadal jako povstalec.“

Hart Viges, člen 82. paradesantní divize armády, který sloužil v Iráku rok, mluvil o přijímání rozkazů přes rádio.

„Jednou řekli, abychom stříleli na všechny taxíky, protože nepřítel je používal pro přepravu… Jeden z odstřelovačů odpověděl: „Promiňte? Slyšel jsem dobře? Střílet na taxíky?“ Podplukovník odpověděl: Slušíte mě, vojáku, střílejte na všechny taxíky.“ Pak se město rozsvítilo, jak všechny jednotky střílely na auta. To byla má první zkušenost s válkou, a to udalo tón zbytku mého nasazení.“

Vincent Emanuele, střelec námořní pěchoty, který strávil rok v oblasti al-Qaim v Iráku, poblíž syrské hranice, mluvil o vyprazdňování zásobníků do města bez identifikace cílů, přejíždění těl vozy Humvee a zastavování, aby se pořídily „trofejní“ fotografie těl.

„Aktem, který se v Iráku odehrával celkem často, bylo ostřelování aut zblízka, když projížděla,“ řekl. „To nebyl ojedinělý incident a docházelo k tomu po většinu doby našeho osmiměsíčního nasazení.“

Kelly Dougherty – tehdy výkonná ředitelka Veteráni z Iráku proti válce – vinila z chování vojáků v Iráku politiku americké vlády.

„Špatné zacházení, které se páchá při okupacích, není ani zdaleka důsledkem chybného chování pouhých „několika zkažených jablek“, je to důsledek politiky naší vlády na Středním východě, která je vytvářena v nejvyšších kruzích americké moci,“ řekla.

Michael Leduc, desátník námořní pěchoty, který byl součástí amerického útoku na Fallujah v listopadu 2004, řekl, že rozkazy, které obdržel od svého důstojníka JAG praporu před vstupem do města, byly následující: „Když uvidíte jedince s bílou vlajkou a nedělá nic, než se jen k vám pomalu přibližuje a poslouchá povely, předpokládejte, že je to trik a zabijte ho.“

Brian Casler, desátník námořní pěchoty, mluvil o tom, že byl svědkem převažujícího odlidštěného přístupu, který američtí vojáci zaujímali vůči Iráčanům během invaze do Iráku.

„…v těchto konvojích jsem viděl, jak příslušníci námořní pěchoty kálejí do MRE balíčků (hotové potravinové dávky – p.p.) nebo močí do lahví a házejí to dětem kolem silnice,“ uvedl.

Scott Ewing, který sloužil v Iráku v letech 2005-2006, na jedné diskusi připustil, že jednotky záměrně dávali iráckým dětem sladkosti ze zcela jiných důvodů, než „získání si srdcí a mysli“.

„Byl tam také jiný motiv,“ řekl Ewing. „Pokud byly děti kolem našich vozů, zlí hoši nezaútočili. Používali jsme děti jako lidské štíty.“

V reakci na video WikiLeaks Pentagon, zatímco oficiálně toto video nekomentoval, oznámil, že dvě vyšetřování Pentagonu očistila posádku letadla od jakéhokoliv pochybení.

Závěr těchto dvou šetření zněl, že posádka letadla jednala patřičně a řídila se ROE.

Adam Kokesh sloužil ve Fallujah od začátku února 2004 zhruba rok.

V diskusi na výše uvedeném slyšení o ROE držel pozdviženou kartičku s ROE, vydávanou vojákům v Iráku, a řekl: „Na této kartičce stojí: „Nic na této kartičce vám nebrání v použití smrtící síly na vaši obranu“.“

Kokesh zdůraznil, že „rozumnou jistotou“ byl podmínky pro použití smrtící síly podle ROE, a to vedlo k bezuzdnému vraždění civilistů. Probíral, jak se v dubnu 2004 účastnil obléhání Fallujah. Během tohoto útoku lékaři z Obecné nemocnice ve Fallujah řekli Truthout, že bylo 736 mrtvých, z nichž více než 60% byli civilisté.

„Měnili jsme ROE častěji, než jsme si měnili spodní prádlo,“ řekl Kokesh. „V jednom okamžiku jsme na město uvalili zákaz vycházení, a bylo nám řečeno, abychom stříleli na vše, co se ve tmě pohybuje.“

Kokesh také svědčil, že během dvou příměří uprostřed obléhání se armáda rozhodla nechat z obklíčeného města odejít tolik žen a dětí, kolik bylo možné, ale to se netýkalo většiny mužů.

„Muži museli být mladší 14 let,“ řekl. „Takže jsem tam musel jít a vrátit muže, kteří byli právě odděleni od svých žen a dětí. Mysleli jsme si, že jsme dobrotiví.“

Steve Casey sloužil v Iráku déle než rok, od poloviny roku 2003.

„Měli jsme odjet domů v dubnu 2004, ale v důsledku rostoucího násilí jsme zůstali na operaci Blackjack,“ řekl Casey. „Sledoval jsem vojáky střílející do chladičů a oken přijíždějících aut. Ti, kteří to neotočili, byli bohužel neutralizováni, tím či oním způsobem – byl jsem toho osobně svědkem více než 20 krát. Byla spousta kolaterálních škod.“

Jason Hurd sloužil ve středním Bagdádu od listopadu 2004 do listopadu 2005. Řekl o tom, jak poté, co jeho jednotka schytala „zbloudilé střely“ z přestřelky poblíž, kulometčík odpověděl vystřelením více než 200 ran do budovy poblíž.

„Stříleli jsme na tuto budovu bez rozmyslu,“ řekl. „Podobné věci se v Iráku děly každý den. Reagovali jsme ze strachu o své životy a reagovali jsme totální destrukcí.“

Hurd řekl, že situace se za jeho pobytu v Iráku rychle zhoršovala. „Časem, jak se dostavila absurdita války, jedinci z mé jednotky bez rozmyslu stříleli na auta jedoucí po špatné straně silnice. Lidé v mé jednotce se tím později chlubili. Vzpomínám si, jak jsem byl vyděšený, že se tomu smějeme, ale byla to realita.“

Další vojáci, se kterými udělala Truthout rozhovor, se často smáli, když jsme se jich zeptali na ROE v Iráku.

Garret Reppenhagen sloužil v Iráku od února 2004 do r. 2005, ve městě Bakuba, 40 kilometrů severovýchodně od Bagdádu. Řekl, že jeho prvním zážitkem v Iráku byla účast na hlídce, která zabila dva irácké farmáře, když pracovali na svém poli v noci.

„Bylo mi řečeno, že farmaří na poli proto, že jejich pumpy fungovaly pouze na elektřinu, což znamenalo, že museli jít ven ve tmě, když elektřina šla,“ vysvětlil. „Zeptal jsem se seržanta, proč když to věděl na tyto muže střílel. Řekl mi, že to bylo kvůli tomu, že tito muži byli venku po zákazu vycházení. Nikdy jsem během svého pobytu v Iráku nedostal jiné ROE.“

Emmanuel dodal: „Střílelo se na nás, když jsme se pokoušeli vyhodit do vzduchu most. Mnozí z útočníků byli součástí obecné populace. To vedlo k tomu, že naše četa střílela na vše, abychom se protlačili městem. Vzpomínám si, jak jsem sám vyprázdnil zásobníky do města a nikdy jsem neidentifikoval cíl.“

Emmanuel mluvil o hrubém zacházení s vězni, o kterých věděl, že jsou nevinní, a dodal: „Jejich týráni jsme provedli sami a vzali jsme je do pouště, abychom je tam vyhodili z našich Humvee, a při jejich vyhazování jsme je kopali a mlátili.“

Jason Wayne Lemue je člen námořní pěchoty, který v Iráku sloužil tři turnusy.

„Můj velitel mi řekl: „Zabij ty, kteří musí být zabiti, a zachraň ty, kteří musí být zachráněni“; to byla naše mise v našem prvním turnusu,“ řekl o svém prvním nasazení během invaze.

„Pak se ROE změnily a lidi nesoucí lopatu nebo stojící na střeše a rozmlouvající mobilním telefonem, nebo kteří byli po zákazu vycházení, museli být zabiti. Nemohu vám říct, kolik lidí kvůli tomu zemřelo. Za mého třetího turnusu nám bylo řečeno, abychom lidi prostě stříleli, a že důstojníci se o nás postarají.“

Když jsem byl jako reportér Truthout v listopadu 2004 v Bagdádu, můj tlumočník byl v mešitě Abu Hanifa, na kterou zaútočili američtí a iráčtí vojáci během pátečních modliteb.

„Všichni tady jsou kvůli pátečním modlitbám, když sem najednou dorazilo pět Humvee a několik náklaďáků s (americkými vojáky) a Iráckou národní gardou,“ řekl Truthout Abu Talat po telefonu z mešity, když útok probíhal. „Všichni začali křičet „Allahu Akbar“ (bůh je největší), protože byli vyděšení. Pak vojáci začali střílet modlící se lidi!“

„Prostě stříleli a zabili nejméně čtyři modlící se lidi,“ řekl zpanikařeným hlasem. „Nejméně 10 dalších lidí je nyní zraněno. Ležíme na břiše a jsme ve velmi špatné situaci.“

Irácky červený kříž později Truthout potvrdil, že byli zabiti nejméně čtyři lidé a devět jich bylo zraněno. Truthout byla později svědkem toho, jak byl na jedné zdi uvnitř mešity rozstříknut mozek, zatímco velké krvavé skvrny pokrývaly na několika místech koberce.

Tento typ nevybíravého zabíjení byl pro začátek invaze do Iráku typický.

Truthout mluvila s iráckým veteránem a bývalým členem Národní gardy a Armádních záloh Jasonem Moonem, který tam byl v době invaze.

„Když jsme byli v našem prvním konvoji d Iráky na začátku června 2003, dostali jsme přímý rozkaz, že pokud se před vozidla našeho konvoje dostanou jakékoliv děti nebo civilisté, nemáme zastavovat, nemáme zpomalovat, musíme jet dál. V případě útoku povstalců na nás zpoza lidských štítů jsme měli počítat. Pokud tam bylo třicet a méně civilistů, bylo nám povoleno do té oblasti střílet. Pokud jich bylo více než třicet, měli jsme na sebe nechat střílet a poslat to nahoru po velící struktuře. To byla pravidla jednání. Nevím jak vy, ale pokud se na vás střílí z davu lidí, jak rychle budete počítat a jak přesně?“

Moon si přivezl video, které ukazuje, jak jeho seržant prohlašuje: „Rozdíl mezi povstalcem a iráckým civilistou je ten, jestli je mrtvý nebo živý.“

Moon vysvětluje: „Když zabijete civilistu, stává se povstalcem, protože retroaktivně učiníte z tohoto člověka hrozbu.“

Podle šetření Pentagonu u vraždění ukázaném na videu WikiLeaks měla posádka letadla „důvod věřit“, že lidé, kteří jsou vidět na videu, byli bojovníci chystající se zahájit střelbu.

Článek 48 Ženevských konvencí říká o „základním pravidlu“ ohledně ochrany civilistů toto:

„Aby se zajistil respekt k a ochrana civilní populace a civilních objektů, strany konfliktu musí vždy rozlišovat mezi civilní populací a bojovníky, a mezi civilními objekty a vojenskými cíly, a podle toho řídit své operace pouze proti vojenským cílům.“

To, co se děje v Iráku, zdá se odráží to, co psychiatr Robert Jay Lifton nazývá „zvěrstva vytvářející situace“. Poprvé tento výraz použil ve své knize „Nacističtí lékaři“. V r. 2004 napsal článek pro The Nation, kde aplikoval svůj pohled na válku v Iráku a na jeho okupaci.

Ke „zvěrstva vytvářejícím situacím“, napsal Lifton, dochází, když mocenská struktura vytvoří prostředí, kde „normální lidé, muži nebo ženy, ani horší, ani lepší než vy, mohou pravidelně páchat zvěrstva… K tomuto druhu zvěrstva vytvářejících situací do jisté míry dochází ve všech válkách, včetně druhé světové války, naší poslední „dobré války“. Ale protipovstalecká válka v nepřátelském prostředí, obzvláště když je tažena silnými ideologickými pokřiveními, je obzvláště náchylná k trvalým zvěrstvům – o to více, když se stane okupací.“

Cliff Hicks sloužil v Iráku od října 2003 do srpna 2004.

„Byl tam vysoký komplex obytných budov, jediné místo, odkud lidé mohli vidět přes náš perimetr,“ řekl Hicks Truthout. „Bylo tam prádlo visící na balkonech a lidé potulující se na střeše kvůli čerstvému vzduchu. To místo bylo plné dětí a rodin. Při ojedinělých příležitostech se na vršek budovy dostal bojovník a střílel na naše projíždějící vozy. Nikdy nikoho v podstatě nezasáhli. Jen jsme věděli, že máme být opatrní, když jsme na té straně zdi, a nikdo se z toho nic nedělal, dokud jednoho dne nejel kolem podplukovník a oni stříleli na jeho auto a ten se vyděsil. Takže proskočil shlukem drátů a protrhal se nějakou červenou páskou a nařídil, aby příští noc přiletěla C-130 a to místo srovnala se zemí. Ten večer, když jsem se vracel s hlídky, byla tato budova plná lidí.“

Dahr Jamail, nezávislý novinář, je autorem Vůle vzdorovat: Vojáci, kteří odmítají bojovat v Iráku a Afghánistánu a Mimo Zelenou zónu: Příspěvky nezávislého novináře z okupovaného Iráku (Haymarket Books, 2007). Jamail informoval z okupovaného Iráku devět měsíců, jakož i z Libanonu, Sýrie, Jordánska a Turecka během minulých pěti let.

Clánek Taped US shooting in Iraq not 'isolated incident' vyšel na serveru Middle East Online 8. dubna. Překlad L. Janda.

Diskuze

164 příspěvků ( 164 nových)