Zvědavec

Komentáře

Peking se postavil vojenské agendě USA-NATO-Izraele

Postoj Číny podporuje Írán

Atul Anelja( více o autorovi > )

30.3.2010

Povzbuzen čínským odporem k „ochromujícím sankcím“ a odezvou, kterou tento názor našel u významných regionálních zemí, včetně Brazílie, Turecka a Saudské Arábie, Írán ujišťuje o svém dlouhodobém názoru, že éra západní nadvlády, vedené Spojenými státy, vstupuje do své konečné fáze. Po vysílání smíšených signálů ohledně Íránu po určitou dobu také Indie vyjádřila svůj nesouhlas s čerstvými sankcemi. Při projevu ve Washingtonu 15. března na Woodrow Wilson Center ministr zahraničí Nirupama Rao řekl: „Je nadále naším názorem, že sankce, které mají za cíl íránské občany a způsobují problémy běžným mužům, ženám a dětem, by nebyly řešení této otázky (Íránu) nápomocny.“

Írán v posledních týdnech podnikl tři velké kroky, aby ukázal pochybovačům ve své vlastní vládě a zbytku světa, že Američané a někteří jejich klíčoví spojenci, nacházející se v sevření globální krize a stále cítící svůj způsob odchodu z Iráku a Afghánistánu se zachováním tváře, se začínají jednoznačně měnit na čisté papírové tygry.

Íránská vláda došla rovněž k závěru, že v rámci globálního mocenského posunu se západní Asie rychle transformuje. V Teheránu je stále více vnímáno vynořující se mocenské vakuum v regionu. Tato situace, podle názoru Teheránu, vznikla především díky rostoucí slabosti Izraele, obzvláště po debaklu, který utrpěl z rukou Íránem podporovaného Hizballahu v letní válce v Libanonu v r. 2006. Írán pevně věří, že nakonec se k němu připojí Turecko, Sýrie a Libanon, a možná Saudská Arábie, která již spolupracuje se Sýrií na stabilizaci polarizovaného Libanonu, aby vytvořily nový bezpečnostní řád v regionu. Mnozí v íránské vládě jsou toho názoru, že Čína a Rusko jsou předurčeny vynořit se jako noví globální hráči v západní Asii.

Poté, co několik měsíců čelila rázné opozici, se nyní íránská vláda rychle vydala směrem interpretace událostí z 11. února, které poznamenaly 31. výročí islámské revoluce z r. 1979, jako bodu zvratu. Poprvé od prezidentských voleb 12. července a záplavy protestů, které následovaly, došla vláda k závěru, že nad ulicemi Teheránu získala pevnou kontrolu. Důvěra režimu byla založena na úspěchu při zmobilizování milionů stoupenců, kteří zaplnili proslulé teheránské náměstí Azadi, aby tam oslavili výročí revoluce. V ostrém kontrastu s tím se opozici 11. února nepodařilo učinit žádný dojem, a zklamala očekávání západních médií a akademických kruhů, že bude výrazně vidět. S důvěrou, že je, po ukázce síly, zpět v sedle, vystoupil prezident Mahmoud Ahmadinejad u jaderné otázky s významným výrokem, kdy tvrdil, že začala nová fáze konfrontace mezi Íránem a západem. Ve svém projevu na shromáždění na náměstí Azadi pan Ahmadinejad oznámil, že Írán již obohatil první várku uranu na čistotu 20%.

Jeho prohlášení v podstatě uzavřelo vyjednávání, která byla zahájena během vídeňských jaderných rozhovorů na začátku loňského října.

Na rozhovorech ve Vídni, kterých se zúčastnil Írán, USA, Rusko a Francie, Mohamed ElBaradei, bývalý šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), předložil návrh. Nechal kolovat návrh vyzývající k výměně mírně obohaceného uranu, vyrobeného doma Íránem, za palivové tyče vyrobené ve Francii. Tyto palivové tyče byly požadovány pro provoz výzkumného reaktoru Teheránu, který je zapojen do výroby lékařských izotopů pro léčbu rakovinných pacientů.

Podle návrhu IAEA měl Teherán převézt své zásoby nízko obohaceného uranu, purifikovaného na úroveň 3,5%, do Moskvy. Rusko pak mělo tento materiál obohatit na úroveň 20% a poslat ho do Francie, kde z něj mělo být vyrobeno palivo. Tato dohoda západu velmi vyhovovala. Jakmile by byl materiál přeměněn na palivové tyče, bylo by pro Írán technicky nemožné použít ho pro výrobu jaderných zbraní – což je primární obava globálních mocností.

Na druhou stranu Írán, kdy uvedl minulé zkušenosti, vyjádřil závažné pochyby ohledně toho, že dodávky palivových tyčí pro svůj reaktor dostane včas, pokud vůbec.

Tím, že oznámil, že Írán již provedl obohacení na 20% sám, pan Ahmadinejad odrovnal možnost vyjednávání s globálními mocnostmi. 13. února šéf pro atomovou energii Ali Akbar Salehi stanovisko pana Ahmadinejada rozvedl a oznámil, že Írán by již byl schopen vyrobit palivové desky během „příštích několika měsíců“.

Počátkem února Írán také prohlásil, že je na dobré cestě získat vojenský odstrašující arzenál, založený na svém vlastním vývoji vyspělých zbraní. 2. února úspěšně vypustil kosmickou raketu Kavošgar-3. I přes zdůraznění Íránu, že tato raketa bude použita pro civilní účely, jako vypouštění satelitů do vesmíru, byl tento start vnímán jak projev jeho schopnosti vyvinout technologii balistických raket dlouhého doletu.

Start Kavošgar-3 byl vyvrcholením několika úspěchů, které Írán zaznamenal při vývoji raket. Především provedl zkušební odpálení rakety Sejil-2. Rodina raket Sejil používá motory na pevná paliva.

Rakety na pevná paliva jsou obvykle lepšími zbraněmi pro bojiště. Obsahují větší množství pohonných látek, a tím mají větší dolet. Navíc, na rozdíl od raket na kapalná paliva, zbraně na pevná paliva jsou méně vystaveny leteckým útokům před startem, protože mohou být pro start připraveny během kratší doby.

V prosinci 2009 Íránci oznámili, že optimalizovali systém Sejil-2, kdy ho pokryli materiálem pohlcujícím radar.

V posledních letech Írán rovněž úspěšně vyzkoušel v porovnání méně sofistikovanou raketu Šahab-4 s doletem 2000 km, a raketu Šahab-3, která může zasáhnout cíle v okruhu 1500 km.

K íránským úspěchům ve vojenském vybavení patří i vývoj radarem neviditelných bezpilotních letounů a navržení bojových letadel s technologií stealth. Nehledě na své vojenské úspěchy jsou si Íránci plně vědomi, že se v kvalitě a sofistikovanosti nemohou vyrovnat západním vojenským technologiím. V důsledku toho vážně pracovali na doktríně „asymetrického válčení“, která, jak věří, jim poskytne dostatek palebné síly, aby mohli způsobit významné vojenské, politické a psychologické škody svým nepřátelům.

Rozzuřen pokrokem Íránu v jaderné technologii volal Izrael po „ochromujících sankcích“ vůči Teheránu. Premiér Benjamin Netanyahu požadoval „nikoliv umírněné sankce nebo slabé sankce“, ale „ochromující sankce, a tyto sankce musí být aplikovány okamžitě“.

Co se týká Američanů, ti provedli jednostranný krok a uvalili další sankce na íránské elitní Islámské jednotky revolučních gard (IRGC). Nicméně možnost zavedení nových mezinárodních sankcí, schválených Radou bezpečnosti OSN, rychle mizí. Yang Jiechi, ministr zahraničí Číny, členské země s právem veto, jasně vyjádřil nesouhlas jeho země s čerstvými sankcemi na počátku února, během významné mezinárodní konference o bezpečnosti v Mnichově. Později v březnu, na tiskové konferenci, která se konala v čínském Národním lidovém kongresu, svůj názor zesílil: „Jak všichni vědí, tlak a sankce nejsou nezbytným způsobem, jak se posunout při řešení íránské jaderné otázky, a nemohou tuto problematiku v podstatě vyřešit.“ Na základě tvrzení, že Írán představuje hrozbu pro na ropu bohaté země Zálivu, USA zesílily protiraketovou obranu v čtyřech zemích Zálivu.

Protiraketové zbraně byly umístěny rovněž na některých amerických lodích nasazených v oblasti. Mimo to Američané začali s diplomatickou ofenzívou namířenou proti Íránu, která je patrná z nedávných návštěv ministryně zahraničí Hilary Clinton v Kataru a Saudské Arábii.

Rostoucí napětí v oblasti kvůli Íránu eskalovalo válku slov mezi dvěma nepřátelskými tábory. Například Izrael a Sýrie, klíčový íránský spojenec, byly zapojeny do nového kola vyhrožování. 1. února izraelský ministr obrany Ehud Barak Sýrii varoval, že tyto dvě země by se mohly ocitnout „v prudkém konfliktu, který by mohl vést k totální válce“. Ministr zahraničí Sýrie Walid Muallem odpověděl: „Izraelci, nezkoušejte sílu Sýrie, protože poznáte, že válka se přesune do vašich měst.“ Varoval Izrael, že by měl být připraven na širší konflikt, i kdyby se rozhodl válčit pouze v jižním Libanonu nebo v Sýrii.

Jako ohlas na syrskou reakci Hizballah, hlavní spojenec Íránu v Libanonu, začal s plnohodnotnou verbální ofenzívou proti Izraeli. Hassan Nasrallah, šéf Hizballahu, nedávno varoval před úderem na Tel Aviv, něčím, co nebylo učiněno, když se tyto dvě země v létě 2006 střetly, v případě, že Izrael zaútočí na jakoukoliv část Libanonu.

Protože ani Íránci, ano Američané nemají náladu ustoupit, západní Asie je svědkem napjaté rovnováhy, která zdá se nijak brzy nezmizí.

Článek Beijing Challenges the US-NATO-Israel Military Agenda: China's Stance Boosts Iran vyšel na serveru globalresearch.ca 26. března. Překlad L. janda.

Diskuze

1 příspěvků ( 1 nový)