Zvědavec

Komentáře

Nebude na důchody, ale banánů a toaletního papíru bude dostatek

Jan Kadubec( více o autorovi > )

18.3.2010

Já jsem nechápal, že oni nechápou, a oni nechápali, že já nechápu.

Otráveně jsem odešel domů. Chtěl jsem zjistit, jak to tedy je, a zdali se fakt mýlím.

Když jsem si potom přečetl rozhovor pana Čulíka s Ivanem Svítkem a Tomášem Ježkem (otcové privatizace), byl jsem v šoku. Ono ten Láďa měl pravdu - všechno, co jsem si za těch 45 let zaplatil na důchodovém pojištění, bylo hned po převratu zprivatizováno, jinak řečeno ukradeno, nezůstala ani koruna.

Po přečtení těch rozhovorů se Svítkem a Ježkem se už vůbec nedivím těm politikům a redaktorům, kteří v současné době o tom krmení starých zase začali uvědoměle a zasvěceně mluvit a psát. Neustále opakují, že přibývá starých lidí-důchodců a mladých se rodí málo, a že ta malá množina mladých nebude schopna platit důchody velké množině starých. Politici a redaktoři v televizi i novinách s velkými obavami o budoucnost důchodců tklivě a málem uslzeně referují o tom, že mladí neuživí staré. Děsí obyvatelstvo a vyhrožují tím, že dokonce na důchody nebudou peníze. Nedivím se jim, že tak píší, vždyť oni ví, že nebude na důchody, oni už dříve věděli, že to byl o ukradeno, že nic nezůstalo, jenom já jsem to, blbec, nevěděl. Tedy politici, redaktoři a Láďa mají pravdu, ne já!

Jsem z toho takový jakýsi rozčarovaný, vždyť to přece takto nejde, přece už od Bismarcka to fungovalo docela dobře skoro 150 let, a teď to má být jinak?

Tak se na tento problém podívejme prostým selským rozumem.

Začnu od našich bratranců-neandertálců.

To nedávno archeologové našli dobře zachovanou kostru 50-60letého muže neandertálce, podrobili ji detailnímu zkoumání a zůstali v šoku - ten muž měl kolem puberty nějaký úraz, jestli mu šlápl na nohy mamut či mu ty nohy rituálně zpřelámali soukmenovci, to nelze zjistit, ale bylo jasné, že od mládí měl tak zdeformované dolní končetiny, že nebylo možné, aby chodil. Přesto se dožil málem šedesátky, byl dobře živený a mimo těch nohou i dobře rostlý, což znamená, že ho členové tlupy museli nosit celých čtyřicet let! A nejenom nosit, i živit!

Dnešní společnost má problémy, které neandrtálci neměli. A to neandrtálci vyhynuli před třiceti tisíci lety, aby udělali místo nám-cromaňoncům. Copak my takového nezištného a obětavého činu nejsme schopni? Asi ne.

Od pradávna a málem až do dneška se naprostá většina lidí zabývala zemědělstvím. Zemědělské společnosti také neměly a dodnes nemají žádný problém s uživením starých. Fungovalo to na principu - dám ti majetek, nářadí, dobytek, vše, co jsem nahospodařil, a ty se postaráš o mé stáří (vejmnek). Byl to vlastně, pokud použijeme dnešní terminologii, takový obchodní vztah výhodný pro obě strany, ale byla to navíc i jakási morální povinnost, a v případě, že by se někdo choval ke starým rodičům nevhodně, byl společností odsuzován, byl v opovržení, a to si málokdo riskl. Negramotní sedláci vyřešili problém živení starých - a fungovalo jim to bez větších zádrhelů po několik tisíciletí (od neolitu), a dnešní páni profesoři a doktoři ekonomie si s tím nevědí rady. Zemědělci uživení přestárlých zvládají bezproblémově i dnes (samozřejmě mimo Evropu a USA). U nás tomu tak bývalo až do roku 1950, kdy byla provedena kolektivizace zemědělství. Změny přinesla v Evropě až průmyslová revoluce, ale většiny světa se to nedotklo dodnes - stačí si zjistit, v kterých státech mají zavedený důchodový systém a v kterých ne.

Ale v době průmyslové revoluce dělník nic nenahospodařil, neměl co synovi či dceři předat a děti tudíž neměly důvod se postarat o jeho stáří. A to se dělník nadřel mnohem více než onen zemědělec. Kapitalističtí podnikatelé totiž přebrali manýry feudálů. Najímali si dělníky za smluvený žold, sice tomu neříkali žold, nýbrž mzda, ale ono to vyjde nastejno.

Jak to dělala ta šlechta?

Šlechtici totiž s oblibou sportovali (ale co je to práce, to nevěděli ani z doslechu), jinou terminologií řečeno, rádi bojovali. Třeba válčili o kus nějaké louky či o potůček a nějakou malou říčku. V začátcích stačil souboj - jo, shodil's mne z koně, máš tedy pravdu, ta louka s potokem je tvoje, a šli to spolu do salónku oslavit a sepsat smlouvu. Později zjistili, když už šlo o větší území, že by v nějakém tom bitevním střetu mohli přijít i o život, a tak to zabíjení přenechali placeným žoldákům - lancknechtům. Vojáci máte oblečení? Máte boty? Máte kde spát? Máte každodenní příděl potravy? Co byste chtěli proboha víc? V civilu byste byli hladoví, otrhaní a neměli kde spát, chcípali byste hladem! Proto bojujte za naši svobodu, naši čest a náš majestát, běžte se tedy navzájem zabíjet. A ti za pár šupů ochotně plnili příkazy šlechty-vraždili tam ty za řekou.

Kousek od místa konání bitvy sedlaček oral, chvíli to pozoroval, bylo to mnohem zajímavější než dnešní televize, a po půl hodině se dal zase do orání. Když taková řezničina mezi poddanými toho pána a onoho pána skončila, feudálové té i oné strany se zase sešli v nějakém zámečku a dohodli příměří. Feudálové jaksi automaticky předpokládali, že onu louku, onen potůček a říčku jim daroval samotný Pánbůh. A protože Pánbůh nechodil do školy, a tudíž neumí psát, tak tu darovací smlouvu v jeho zastoupení a nepřítomnosti stvrdil a podepsal biskup (když šlo o menší území), kardinál (když šlo o větší územ í), případně papež (když šlo o velké území). Jakákoliv změna vlastnictví musí být opět potvrzena Pánembohem, takže pod onou dohodou byli zase podepsáni výše uvedení, neboť to byli a jsou pořád zástupci Boha na zemi.

Nedá mi to, abych nepřidal ke šlechtě ještě poznámku o degeneračních procesech uvnitř této vrstvy. Vládnoucí šlechtické rody se považovaly za Bohem vyvolené nadlidi a nedovolovaly přístup do svého klubu jiným. V podstatě všechny ty vládnoucí rody v Evropě byly spolu navzájem pokrevně spřízněny, vždyť uzavírali sňatky pouze mezi sebou, a takové potomstvo z manželství bratrance a sestřenice bývá nejméně ze 60 % degenerované. I ty nejzaostalejší primitivní společnosti úzkostlivě dodržovaly zákaz sňatků mezi příbuznými, neboť věděly, co by následovalo, měly na to tabulky, ba i ministerstvo reprezentované nějakým šamanovým učedníkem. Mezi evropskou šlechtou t o ale neplatilo, příbuzenské šlechtické sňatky byly velmi časté, a tedy divit se těm výsledkům a důsledkům není potřebné. Však taky zmizela šlechta po právu v propadlišti dějin, kromě zjevu zvaného Česko.

Válka skončila, lancknechti dostali poslední žold na rozloučenou, někdy i něco navíc - takový třináctý či čtrnáctý plat, řekli bychom dnes. Možná k nim promluvil i generál: Tož chlapci, děkujeme a ahoj zase někdy jindy, až budeme potřebovat. Teď se musíte o sebe postarat sami, jste přece plnoletí a svéprávní. Za službu jsme vám zaplatili dle dohody, na víc nemáte nárok, jste svobodní. A na našem panství vás už od zítřka nechci vidět!

Mnohokrát v první linii bitvy bojoval brácha proti bráchovi či bratranci nebo kamarádovi. Pokud přežili, zašli spolu do nejbližší hospody na pivo, dali se do kupy a šli hledat obživu k nějakému jinému šlechtici. Průšvih byl, když nebylo zaměstnání, tedy když se války nekonaly - vždyť nic jiného neuměli než vraždit, loupit a znásilňovat. Nezbývalo jim než se potulovat po krajině, žebrat a krást. Vzhledem k počtu obyvatel v zemědělství jich bylo málo, a tak to společnost zvládala. Tehdejší situace byla skoro stejná jaká je i dnes, kdy třeba veteráni z války ve Vietnamu a podobných rozepří, někteří bez očí, jiní bez ruky, bez nohy, bez hlavy (ano i bez hlavy, protože mnozí se z té řezničiny pomátli) žebrají na rušných ulicích velkoměst.

Ovšem průmyslová revoluce se zdárně začala rozvíjet, a tak přibývalo přímo geometrickou řadou lidí bez jakéhokoliv majetku, tedy žebráků, tuláků, pobudů, vandráků, vagabundů. Přestárlí mřeli jak mouchy.

Něco by se s tím mělo udělat, že? Nikdo ovšem nevěděl co.

Na scénu historie přichází změnit svět Bismarck. (Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu 1815 –1898)

Dne 17. 11. 1881 pronesl před císařem slavnou trůnní řeč (lze nakliknout na internetu) asi v tomto duchu: Anglie má kolonie, Francie má kolonie, a my, Němci, máme co? My máme akorát modré nebe nad sebou. Potřebujeme postavit železnice, neboť vojska musíme opakovaně přesunovat během pár dnů od hranic s Francií k hranicím Ruska, a to za pomocí vozů tažených koňmi nejde, zásobování vojska municí, zbraněmi a i potravinami musí bezvadně a rychle fungovat. Než na území našeho zájmu dojedou povozy našich protivníků tažené koňmi, území už bude obsazeno našimi vojsky.

Císař zatleskal ručičkami a byl velmi spokojený. V duchu už viděl, jak zabírá kus území Francie, jak obsazuje ještě větší kus území Ruska, no to bude něco! Zvětším Německo, budu jako císař nesmrtelně zapsán v dějinách, udělám z naší země nejsilnější velmoc.

Bismarck ale pokračoval otázkou: Má naše státní pokladna tolik peněz, aby financovala vybudování požadovaných železnic a vyzbrojení armády moderními zbraňovými systémy? Císaři, tolik peněz prostě nemáme! Jestliže ovšem nezmodernizujme armádu a nepostavíme železnice, budeme snadnou kořistí sousedů.

Císař: Nu což, půjčíme si od Rothschilda.

Bismarck: Už jsem to sondoval, chce nekřesťansky vysoké úroky. To není schůdné. Mám ale návrh, jak by to šlo zafinancovat. Zavedeme obecné a povinné dělnické důchodové pojištění a úrazové pojištění.

Zákon byl pak přijat říšským sněmem v roce 1883.

Bismarck zajisté nebyl žádný komunista, ani altruista, ani milovník chudiny, ani žádný sociální reformátor, ani filantrop a ani dobrodinec, byl to chytrý člověk a uměl počítat. Princip je v podstatě velmi jednoduchý: lidé budou každý měsíc odevzdávat ze svého platu 10-15 procent do státní pokladny a vláda jim zaručí na stáří penzi a také zdravotní ošetření. Takový dvacetiletý mládenec bude čtyřicet let platit pojištění než dosáhne důchodového věku a než mu budeme povinni platit penzi. V tu dobu jeho peníze budou ve státní pokladně, my je samozřejmě v trezoru nebudeme schovávat, my je zhodnotíme, to právě z nich se postaví železnice, hutě, železá ;rny, zbrojovky, silnice, přehrady, elektrárny… - no cokoliv, co bude stát potřebovat a uzná za nutné a potřebné a vůbec si nemusíme si půjčovat u Rothschildů na vysoký úrok. Navíc je zřejmé, že taková třetina plátců se důchodového věku nedožije, další třetina bude pobírat penzi dva tři roky a pouze malá menšina plátců bude pobírat penzi déle než pět let. To, co zaplatili nedoživší se, zůstane v kase. Je naprosto zřejmé, že vždycky budou přebytky, zde nelze zkrachovat.

Novináři dostanou za úkol zpracovat masy a vysvětlit jim, jak je to pojištění výhodné, musí se zdůrazňovat, že pracující budou mít jistotu, že nebudou na stáří o hladu a nouzi, důraz se musí klást na vysvětlování, že je to jako morální povinnost státu a dobrodiní císaře. Budou se vyplácet také invalidní důchody zraněným a zmrzačeným vojákům- přece bojovali za velikost říše, dokonce i vdovy něco dostanou.

Toto pojištění se týkalo hlavně dělníků, vojáků, policajtů, železničářů, zaměstnanců pošt, státních úředníků. Netýkalo se to vůbec zemědělců a živnostníků, tam vejminky existovaly nadále - u nás třeba až do komunistů, teprve po roce 1948 byly pojištěni povinně všichni.

Bylo to výhodné pro obě strany, i když pro jednu to bylo mnohem výhodnější, neboť je jasné, že vždycky budou v pojišťovacím fondu přebytky. A kdyby se k tomu přidaly ještě zisky z výroby už postavených státních podniků… Navíc si stát nemusí půjčovat od bank, půjčuje si od budoucích důchodců, neplatí úroky, jenom dává jakousi minimální jistotu zabezpečení života na stáří. Na funkčnost systému dozíraly a bezproblémově vše vyřizovaly obyčejné úřednice s běžným platem.

Takže Bismarckovo důchodové zabezpečení nevzniklo z nějaké lidskosti, humanity, altruismu, nýbrž z potřeby vojenské. Byla to nutnost válečná.

V současné době se zvyšuje odchod do důchodu o pět či až o deset let, což znamená, že málem všechno zůstane v pokladně, neboť jenom minimum penzí se bude muset vyplácet. Navíc se vypočítává výše důchodu z posledních deseti let, tedy z období, kdy je skoro každý dělník nezaměstnaný a je na sociální podpoře. Kdo by taky zaměstnával člověka staršího padesáti let. Důchod je tedy vyměřen minimální. Státní pokladna se utěšeně plní.

To by Bismarck zíral, považoval by to za příliš okaté kradení, za nečestné a nemorální.

Svět se mění a kdysi vhodný a výhodný Bismarckův systém přestává být funkční. Je to ovšem logický důsledek oklešťování pravomocí státu. Zásada, že stát nesmí nic vlastnit, se uskutečňuje velkou rychlostí. Stát už skoro nic nevlastní, a proč by měl tedy vlastnit důchodové a zdravotní fondy? Nač mu budou, vždyť stát neumí hospodařit ani podnikat. Proto jsou nutné soukromé penzijní fondy. Dejte vše do fondů, my budeme s vašimi penězi hrát na burze a vyděláme vám násobky, ne jako stát, který vám dává akorát tak almužnu sotva na přežití!

Pánové ze soukromých fondů ale už nedodají, že na burze mohou všechno také prošustrovat - čili vytunelovat, sice naději na větší zisk dávají velikou, ale pouze naději, nikoliv jistotu. Je to jak ve sportce-můžeš vyhrát milión, ale taky nic.

Abych ale taky dopověděl, jak to dopadlo s tím Láďou. Při příští návštěvě hospody jsem se mu omluvil s tím, že jsem byl chybně informován, že má pravdu on a ne já, že skutečně mladí platí důchodcům živobytí, tedy to pivo, cigarety a kabanos. Cigarety vlastně ani ne, cigarety jsou příliš drahé a tak většina mých známých, já a dokonce i Láďa, balíme tabák, a kupujeme ten tabák na vykuřování skleníků, neb jest nejlacinější - je to pěkný sajrajt, to překrásně devastuje plíce. Kupodivu za totality jsem kouřívával cigarety, sice ty nejlacinější, ale přece jen jsem nebalil - naposledy se balívalo za protektorátu.

Závěrem jsem ještě Ladíkovi položil dotaz, že když se rodí málo dětí, kdo tedy bude dělat na něho, když on bude v důchodu? Doplnil jsem ještě, že na práci přijdou lidi z Kosova, pak nějací ti Arabové a Afričané, a i Vietnamců bude dost, že nemusí tedy mít obavu, že nebude kdo, aby mu platil důchod, a samozřejmě jsem se ho zeptal, zdali mu nebude vadit fakt, že na něho budou makat oni přistěhovalci. Málem mi dal přes hubu. Asi na to pivo přestanu chodit úplně.

Diskuze

121 příspěvků ( 121 nových)