Zvědavec

Komentáře

Biden a osady

Setření plivance z tváře

Uri Avnery( více o autorovi > )

17.3.2010

Pokud by vláda oznámila výstavbu 1600 nových bytovek ve východním Jeruzalému o den dříve, bylo by to v pořádku. Pokud by to oznámila o tři dny později, bylo by to skvělé. Ale udělat to přesně ve chvíli, kdy se Joe Biden chystal na oběd s Bibim a Sarah’le – to bylo opravdu špatné načasování.

Věc samotná není důležitá. Dalších tisíc bytovek ve východním Jeruzalémě, nebo 10 tisíc, nebo 100 tisíc – v čem je rozdíl? Jedinou věcí, na které záleží, je načasování.

Jak řekl jeden Francouz: Je to horší, než zločinné, je to stupidní.

SLOVO „stupidní“ tento týden převládalo značně také, hned po „načasování“.

Stupidita je v politice akceptovaný fenomén. Já bych skoro řekl: aby člověk v politice uspěl, potřebuje dávku stupidity. Voliči nemají rádi politiky, kteří jsou příliš inteligentní. Cítí se pak méněcenní. Hloupý politik se na druhou stranu jeví jako „člověk z lidu“.

Historie je plná hloupých činů politiků. Bylo o tom napsáno mnoho knih. Podle mého bylo ztělesnění hlouposti dosaženo událostmi, které vedly k první světové válce, s jejími miliony mrtvými, která vypukla proto, že se nahromadila stupidita u (postupně) rakouských, ruských, německých, francouzských a britských politiků.

Ale dokonce i stupidita v politice má své meze. Zabýval jsem se touto otázkou desítky let, a kdo ví, jednoho dne, až dospěji, možná o tom napíšu doktorandskou tezi.

Má teze je takováto: V politice (jako v jiných oblastech) se hloupé věci dějí pravidelně. Ale některé z nich se zastaví včas, dříve než mohou vést ke katastrofě, zatímco jiné ne. Je to náhodné, nebo zde existuje pravidlo?

Má odpověď je tato: nepochybně je to pravidlo. Funguje to zhruba takto: když někdo uvede do pohybu hloupou věc, která jde proti duchu režimu, je zaražena. Zatímco se přesunuje od jednoho byrokrata k jinému, někdo se začne zajímat. Ale momentíček, toto nemůže být správně! Je to předáno vyšší autoritě, a dostatečně brzy někdo rozhodne, že je to chyba.

Na druhou stranu, když je hloupý čin v souladu s duchem režimu, neexistují žádné překážky. Když se přesouvá od jednoho byrokrata k jinému, vypadá pro všechny naprosto přirozeně. Žádné výstražné světlo. Žádný poplach. A tak tato hloupost směřuje k hořkému konci.

Pamatuji si, jak mi toto pravidlo přišlo na mysl poprvé. V r. 1965 Habib Bourguiba, prezident Tunisu, provedl odvážný krok: pronesl projev v největším utečeneckém táboře v Jerichu, tehdy pod jordánskou správou, a vyzýval Araby, aby uznali Izrael. To způsobilo obrovský skandál v celém arabském světě.

O nějakou dobu později korespondent izraelských novin oznámil, že na tiskové konferenci v sídle OSN Bourguiba vyzýval ke zničení Izraele. To mi znělo podivně. Začal jsem to prověřovat, zkontroloval si protokol, a zjistil jsem, že pravdou je opak: reportér si omylem zaměnil ne za ano.

Jak se to stalo? Pokud by se novinář spletl opačně a oznámil, například, že Gamal Abd-el-Nasser volal po přijetí Izraele do Arabské ligy, byla by tato zpráva zaražena hned na začátku. Rozsvítila by se všechna červená varovná světla. Někdo by zakřičel: Hele, tady je něco divného! Prověřte to znovu! Ale v případě Bourguiby si chyby nevšiml nikdo, protože bylo více než přirozené, že arabský vůdce vyzývá ke zničení Izraele. Žádného ověřování netřeba.

A to se stalo tento týden v Jeruzalémě. Každý vládní představitel ví, že nacionalistický premiér tlačí na požidovštění východního Jeruzaléma, že extrémně nacionalistický ministr vnitra je ještě více nedočkavý, a že super nacionalistický starosta Jeruzaléma prakticky slintá, když si představí židovskou čtvrť na Chrámové hoře. Takže proč by měl byrokrat odkládat potvrzení nové židovské čtvrti ve východním Jeruzalémě? Jen kvůli návštěvě nějakého amerického žvanila?

A proto načasování není důležité. Je to samotná věc, která je důležitá.

BĚHEM svých posledních dnů v úřadě prezident Bill Clinton zveřejnil mírový plán, ve kterém se pokoušel dohnat osm let selhání v tomto regionu a zapoklonkovat nástupnické izraelské vládě. Tento plán byl relativně rozumný, ale obsahoval tikající bombu.

U východního Jeruzalému Clinton navrhoval, že to, co je židovské, by mělo být připojeno ke státu Izrael, a co je arabské by mělo být připojeno ke státu Palestina. Předpokládal (správně, jak věřím), že Jásir Arafat je na takový kompromis připraven, a v podstatě by to připojilo některé nové židovské čtvrti ve východním Jeruzalémě k Izraeli. Ale Clinton nebyl dostatečně moudrý, aby předvídal důsledky svého návrhu.

V praxi šlo o otevřenou výzvu izraelské vládě, aby urychlila zakládání nových osad ve východním Jeruzalémě, v očekávání, že se stanou součástí Izraele. A skutečně, od té doby všechny izraelské vlády tvrdě investovaly všechny dostupné zdroje do tohoto úsilí. Protože peníze nesmrdí, každý židovský vlastník kasina v Americe a každý židovský provozovatel bordelu v Evropě byl vyzván se k tomuto úsilí připojit. Biblické přikázání – „nepřineseš mzdu kurvy, nebo tržbu za psa, do domu svého páně, za žádný příslib; protože obojí je pohrdáním tvým pánem a bohem“ (pátá kniha Mojžíšova 23:18) – bylo kvůli této posvátné věci zrušeno.

Nyní se tempo zrychluje ještě více. Protože neexistují žádné účinnější prostředky pro obstrukce míru, než budování nových osad ve východním Jeruzalémě.

TO je jasné každému, kdo se tímto regionem zabývá. Žádný mír bez nezávislého palestinského státu, žádný palestinský stát bez východního Jeruzaléma. Ohledně tohoto je mezi Palestinci naprostá shoda, od Fatah po Hamas, a rovněž mezi všemi Araby, od Maroka po Irák, a mezi všemi muslimy, od Nigérie po Irán.

Bez palestinské vlajky vlající nad Haram al-Sharif, posvátnými chrámy islámu, kterým říkáme Chrámová hora, nebude žádný mír. To je neprůstřelné rozhodnutí. Arabové mohou přijmout kompromis ohledně utečeneckého problému, jakkoliv může být bolestný, a ohledně hranic, rovněž s velkou bolestí, a ohledně bezpečnostních opatření. Ale nemohou přistoupit na kompromis ohledně toho, že se východní Jeruzalém nestane hlavním městem Palestiny. Zde se smazávají všechny národnostní a náboženské třenice.

Každý, kdo chce zhatit jakoukoliv šanci na mír – musí jednat právě zde. Osadníci a jejich stoupenci, kteří vědí, že jakákoliv mírová dohoda musí obsahovat zrušení (minimálně) většiny osad, v minulosti (a pravděpodobně i dnes) plánoval vyhodit do vzduchu mešity na Chrámové hoře, doufajíc, že to způsobí celosvětový požár, který by mohl přeměnit na popel veškeré vyhlídky na mír pro vždy.

Méně extrémní lidé sní o plíživém etnickém vyčištění východního Jeruzaléma pomocí administrativní šikany, demolic domů, upírání prostředků obživy a zkrátka ztěžováním života všem Arabů obecně. Umírnění pravičáci chtějí zase zastavět každý volný centimetr čtvereční ve východním Jeruzalémě židovskými čtvrtěmi. Cíl je však vždy stejný.

TATO REALITA je samozřejmě Obamovi a jeho poradcům dobře známa. Zpočátku věřili, ve své nevinnosti, že mohou ukecat Netanyahu a spol, aby zastavili stavební aktivity a usnadnili tak začátek vyjednávání o řešení s existencí dvou států. Velmi brzy zjistili, že je to nemožné učinit bez přistoupení k masivnímu tlaku – a na to nebyli připraveni.

Po krátkém a hanebném boji to Obama vzdal. Souhlasil s podvodem „zmrazení osad“ na Západním břehu. Nyní tam probíhá stavební aktivita s velkým nadšením, a osadníci jsou spokojeni. Zcela přestali se svými demonstracemi.

U Jeruzalému nedošlo ani k fraškovitému pokusu – Netanyahu prostě Obamovi řekl, že tam bude ve výstavbě pokračovat („jako v Tel Avivu“) a Obama sklopil hlavu. Když izraelští představitelé tento týden oznámili grandiózní plán na výstavbu v „Ramat Shlomo“, neporušili žádný závazek. Zůstala pouze záležitost „načasování“.

PRO Joe Bidena to byla otázka cti. Pro Mahmouda Abbase je to otázka přežití.

Pod intenzivním tlakem Američanů a jejich agentů a vládců arabských zemí byl Abbas nucen s vyjednáváním s vládou Netanyahu souhlasit – ačkoliv pouze se „sbližovacími rozhovory“, což je eufemismus pro „hovory na dálku“.

Je jasné, že z těchto rozhovorů nic nevzejde, mimo dalšího pokoření Palestinců. Zkrátka a jednoduše: každý, kdo staví ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu předem oznamuje, že neexistuje žádná šance na dohodu. Nakonec, žádný Izraelec při smyslech by neinvestoval miliardy do území, které má v úmyslu přeměnit na palestinský stát. Člověk pojídající pizzu o tom nevyjednává v dobrém úmyslu/víře.

Dokonce i v této poslední fázi Abbas a jeho lidé stále doufají, že z toho všeho vzejde něco dobrého: USA uznají, že jsou v právu a začnou se skutečným tlakem na Izrael, aby zavedl řešení dvou států.

Ale Biden a Obama nezavdali příliš důvodů pro naději. Setřeli si plivanec ze své tváře a uctivě se usmáli.

Jak praví rčení: když plivneš do tváře slabochovi, předstírá, že je to déšť. Platí to pro prezidenta nejmocnější země na světě?

Uri Avneri je izraelský autor a mírový aktivista Gush Shalom. Přispěl ke knize CounterPunch Politika antisemitismu.

Článek Wiping the Spit Off His Face vyšel na serveru counterpunch.org 15. března. Překlad L.Janda

Diskuze

2 příspěvků ( 2 nové)