Zvědavec

Komentáře

Peníze a dluh

Josef Hasslberger( více o autorovi > )

17.3.2010

Problém

Problém dokonale známe, je totiž všeobecně rozšířený, ale řešení nám uniká možná proto, že se domníváme, že problém je příliš veliký, než abychom mu čelili. Problém, několika málo slovy, je tento: jak vlády tak naprostá většina lidí nemají peníze. Možná to zní přehnaně, ale když se na to dobře podíváme, vidíme, že to pravda je. Vlády jakékoliv barvy, ať už liberální, socialistické, konzervativní, demokratické či jiné, nemají prostě peníze. Sužují nás k smrti a co více, dělají další dluhy. A většina z nich je tak zadlužená, že je téměř beznadějné pokoušet se splatit vypůjčené. Vysoké převysoké procento z veškerých daní, které se dostanou do státní kasy, se vydává na “splátky dluhu”, resp. a správněji na splácení úroků z tohoto veřejného dluhu, ještě dříve než dojde na diskuzi o tom, jak formulovat rozpočet podle příslušných zákonů. Jestliže chybí hotovost vládám, nejsou na tom občané lépe. Stačí se trošku porozhlédnout a vidíme rodiny, které vycházejí jen tak tak, I když jim nechybí ochota pracovat. Často jsou zaměstnáni oba manželé na úkor výchovy dětí, a často jim i tak stačí peníze sotva na běžné výdaje a jednou v roce na dovolenou. Mohli byste namítat, že to je normální, že tomu tak bylo vždycky a že se s tím nedá nic dělat. Vidíte? Toto je odpověď, kterou jsme byli naprogramováni podávat. Problém existuje, ale je tak velký a tak převažuje v životě každého z nás, je to uzel tak “komplikovaný”, že ho nutně musíme přenechat “expertům”, kteří ho vyřeší. Je to pravda? Ne – tohle naopak vůbec není pravda. Jaký musí být první krok, aby se problém vyřešil? Musíme si povšimnout, že vůbec existuje a proč tomu tak je. Začněte pozorovat realitu okolo. Zkuste zvážit, kolik vaše vláda utratí každý rok na úrocích veřejného dluhu. Informujte se, kolik platí úroky z dluhů rozvojové země. Povšimněte si, kolik lidí z třetího země emigruje, nebo spíše imigruje na západ pokoušíce se jen a jedině o trochu úlevy z této zničující ekonomické situace. Budete překvapeni.

Příčina

Teď, když jsme pochopili, že problém existuje, musíme udělat následující krok, totiž zjistit jeho příčinu. Což je něco, co opravdu nemůžeme udělat tak, že bychom tím pověřili “experty”, protože kdyby o tom tito věděli, upozornili by nás jistě již dávno a my bychom již dávno byli na dobré cestě k nalezení nápravy tohoto ošklivého stavu věcí. Ne, že by příčina nebyla známa. Je několik osob a také několik organizací,, které se zoufale pokoušejí předat nám o ní informace. Bohužel ale nemají přístup do mainstreamových médií a kdyby ho měli a vystrojili by nějakou kampaň, mohly by mít vážné problémy. Věřím, že jste zvědaví, co je toho příčinou a zda my, obyčejní občané, můžeme učinit něco pro nápravu tohoto stavu. Nikomu by neposloužilo nalézt příčinu všeho zla, kdyby měl potom zjistit, že se nedá nic dělat. Mohli bychom si ušetřit námahu a dělat něco příjemnějšího. Aniž bych Vás nechával dále čekat, házím horkou bramboru rovnou: peníze jsou uváděny do oběhu nikoliv našimi vládami, ale soukromým monopolem spravovaným bankami. Je to tak jednoduché. Ale jak byste mohli říci I když to tak je, co je za problém?

Uvidíme – všechno pěkně popořadě.

Tvorba peněz

Zdálo by se přirozené, kdyby peníze byly vytvářeny státem a vskutku, centrální banky vypadají, jako by byly majetkem státu, i když požívají určité autonomie. Říkám schválně “zdají se” a “jako by byly”, protože centrální banky, které takřka ztělesňují čtvrtou mocnost, na rozdíl od tradičních státních, jsou jen zdánlivě pod kontrolou státní moci. Když stát potřebuje peníze, nepředá centrální bance příkaz vložit určitou sumu na účet státní pokladny. Ne, stát dnes může dostat peníze jen dvěma způsoby. Jedním z nich je zdanění občanů, druhým je vzetí půjčky. Když centrální banka uvádí peníze do oběhu, činí tak pouze v podobě půjčky. Stát musí o tyto peníze požádat jen v podobě půjčky a tu musí splatit I s úroky. To samé se děje, když potřebuje soukromník profinancovat nějaký nákup a chybí mu hotovostní zdroje. Banka je šťastná, že může dát půjčku, pokud můžete složit záruky a zavážete se, že vše splatíte I s úroky. Jak mohou v bance tyto zdroje vytvořit? Dobrá otázka. Není to státní tiskárna ani mincovna, kde se tyto peníze vyrábějí? Vytištěné bankovky jsou považovány za majetek centrální banky. Nejsou předány státu, aby je mohl použít na své výdaje, naopak jsou uvedeny do oběhu pouze proti určité položce, náhradě. Každý, kdo tyto bankovky chce pro svou útratu, musí si je “koupit”, postoupením části svého kreditu. Ale v každém případě je většina kolujících peněz (přes 90%) nikoliv v podobě bankovek nebo mincí, ale v podobě “kreditů”.

Když se vydáte do vaší banky a požádáte o půjčku, tak banka přímo na místě tyto “peníze” vytvoří, tak, že napíše číslice na váš účet. Tyto peníze lze vyzvednout v podobě bankovek, což se ale děje zřídka, nebo je možné je utratit vypsáním šeků či příkazů k úhradě. Banky si udržují jen malinkou část svých kreditů v hotovosti, zbytek se pohybuje přemisťováním číslic z jednoho účtu na druhý. Nejdůležitější, co je třeba vědět: peníze vznikají zadáváním čísel do počítače. V praxi se to děje následovně: Za každých 10 000, které banka poskytne jako půjčku, je třeba vložit 1000 nebo 2000 do centrální banky. To znamená, že když banka nahromadí 1000 000 v podobě vkladů, může si držet v hotovosti 10 000 a uložit u centrální banky 90 000. Následně může banka vytvořit 900 000 čerstvých peněz jednoduše tak, že napíše tato čísla na účty některých svých klientů. V případě, že vláda potřebuje peníze, je procedura mírně odlišná, ale zato s týmž výsledkem. Vláda musí vložit bony, jež jsou certifikáty půjčky, papírky, proti nimž vláda může získat peníze a prostřednictvím nichž slibuje následné splacení sumy, navýšené o “úroky”. Tyto certifikáty “zakoupí” banky. Mohou být prodány dále jejich klientům nebo mohou v rukou bank zůstat. Vlády naopak je proůvěrována kreditem, resp. sumou korespondující s jejím závazkem. Ironií situace je, že vláda, která by měla být autoritou vydávající peníze, které obíhají v zemi, je nucena si peníze půjčovat od soukromníků (prostřednictvím bank) a platit za tyto půjčky úroky. Nyní začínáme chápat, proč vláda nemá peníze a proč mnoho z našich daní, které se dostanou do státní pokladny, se odtud ubírá ke splátce úroků z dluhy, aniž by se dostalo na pravé a skutečné výdaje státu.

Ďábelský mechanismus

Co se stane, je-li dluh splacen? To je zajímavé. Zaplacené úroky se stanou vlastnictvím banky a číslice, která byla vytvořena za účelem půjčky, je zničena. Tím samým způsobem, jakým byla suma “vytvořena” za účelem poskytnutí půjčky, je nyní “znehodnocena” neboli zničena, jakmile je dluh splacen. Což znamená, že banka nejen, že může tvořit peníze v zásadě z ničeho. Ale také že si může přivlastňovat úroky a potom tyto peníze ničit, jen proto, aby se musel celý cyklus opakovat u dalšího klienta. Jestli jste se někdy podivovali nad tím, odkud pocházejí zdroje na nákup nejnádhernějších a největších budov, tak toto je vysvětlení.

Pokud vám nesprávné připadá už toto, tak jen počkejte, až se doslechnete o té opravdu ďábelské části tohoto plánu!

Každá národní ekonomika potřebuje peníze, aby mohly být prodávány a kupovány zboží a služby. Jestliže je peněz příliš málo, zboží se nemůže prodat, ceny klesají a této situaci se říká “deflace”, Pokud se peníze stanou ještě vzácnějšími, tak se ekonomie nakonec dostane do recese, výroba se zastaví a práce již není, začíná bída. Pročež je velmi důležité, aby množství peněz v oběhu bylo vždy dostatečné a lidé byli schopni nakupovat nabízené zboží a služby. Druhým extrémem je situace nadbytku hotovosti, který přináší inflace. Inflace je stejně nežádoucí jako deflace. Optimální jsou peníze se stabilní kupní silou. Dnes nemá vláda jiné nástroje, než nepřímé, k tomu, aby zajistila takovouto stabilitu, protože tvorba kreditů je široce rozšířeným jevem dirigována bankami. Pročež, vidouce, že vláda nemůže vytvářet svoje peníze, má jedinou možnost jak zajistit, aby ekonomie disponovala dostatkem peněz, a to pokračovat v braní půjček. A to je důvod, proč vlády nemají nikdy peníze a proč již pracujeme více než šest měsíců v roce pro stát. Platíme úroky kromě výdajů státu. JE to ďábelské, že? Soukromý monopol, které prostřednictvím bank uvádí do oběhu naše peníze, počínaje centrální bankou a pochopitelně pokračuje ostatními bankami, obchodními. Jsou to bankovní zákony, které umožňují bankám vytvářet a zneužívat kredit, nikoliv vláda, která by měla pro své vlastní občany peníze tvořit.

Řešení

Když jsme nalezli a popsali příčinu ekonomických obtíží a bídy, udeří nás hned do očí použitelné řešení. Je nezbytné změnit bankovní zákony, aby se zabránilo nezávislosti při vytváření kreditů ze strany bank, s výjimkou tvorby nových peněz a nového kreditu ze strany centrální banky. Cílem je uvedení peněz do oběhu v podobě kreditu a nikoliv debitu.

Tvorba peněz se musí vrátit pod svrchovanost národa a musí být podřízena prospěchu každého z nás. Jak by bylo možné vyloužit tvorbu kreditu prostřednictvím bank?

Velmi jednoduše. Je nutné aby, místo nízkého procenta, které je vyžadováno dnes, banky pro každou schválenou půjčku disponovaly depozitem celé sumy (100%) u centrální banky. To by znamenalo, že banka by mohla sbírat vklady svých klientů, pak je ukládala u centrální banky a jen pak poskytovala půjčky ve výši uložené sumy.

A teď si promluvme o tvorbě peněz, jež se musí vrátit pod kontrolu vlády, nebo spíše pod kontrolu občanů. Je to problém, který zasluhuje maximální pozornost. Jde totiž o záležitost, která umožňuje neustálou kontrolu vývoje cen. Jestliže disponujeme takovýmto mechanismem, je možné, aby monetární autorita, pověřená výhradním úkolem tvorby peněz, vykonávala exaktní kontrolu kupní síly peněz, majíce tak inflaci a deflaci pod neustálou kontrolou.

Z principu množství peněz v oběhu musí souhlasit přesně se souhrnem zboží a služeb, které jsou nabízeny. A proto můžeme vyloučit inflaci a stabilizovat peníze velmi jednoduchým mechanismem. Monetární autoritě je přisouzen úkol stabilizovat cenový index. Tento úkol se realizuje prostřednictvím uvedení do oběhu nových peněz při první známce snížení cen, a v míře odpovídající snížení hotovosti, když ceny naznačují zvyšování. Není absolutně nezbytné přistupovat na nestabilitu cen. Je důležité vědět, že inflace je způsobována tím, že v oběhu je víc peněz, než kolik je zapotřebí pro nákup nabízeného zboží a služeb a že deflace je opačnou situací, kdy je v oběhu nedostatek peněz. Tyto skutečnosti jsou známy několik desetiletí, jenže ovšem dosud byla tvorba peněz v rukou bank (soukromníků) místo v rukou veřejné centrální autority a tak bylo obtížné nastavit množství peněz podle běhu ekonomických aktivit.

Peníze kreditní versus peníze debetní

Za současného stavu jsou peníze vytvářeny v podobě kreditu pro banky, a uváděny v oběh ve formě debitu pro toho, kdo si je půjčoval, tedy pro občana soukromníka, a to v kterémkoliv státu. Je jasné, že půjčka musí být splacena, peníze jsou považovány za “majetek bank”. Z tohoto důvodu musíme také platit úroky. Dávám přednost tomu, nazývat tyto peníze penězi debetními a již jsem vysvětlil, že jsou příčenou spousty utrpení. Peníze kreditní jsou těchto neslučitelností s životem prosty. Takové peníze po svém vytvoření jsou předány občanům nikoliv v podobě půjčky, ale naopak v podobě dobropisu na nezbytnosti nutné pro ekonomický rozvoj. Když se vytvoří nové peníze, nejsou to banky, kdo musí pracovat, ale občané, a tak je správné, aby peníze, jakmile jsou jednou vytvořeny, patřily občanům, a nikoliv bankám.

Sociální kredit

Toto by se mohlo nazývat systém sociálních kreditů. A opravdu, termín “social credit" byl ražen jistým Cliffordem Hughem Douglasem. Posléze I kanadský občan Luis Even pomohl širokému rozšíření této filozofie uveřejněním publikace, kterou tyto principy vešly ve známost veřejnosti. Nemohu předstírat, že zde popisuji celý systém sociálního kreditu, ale je jistě, že kreditní peníze jsou jeho důležitou součástí. Když jsou peníze uvedeny do oběhu centrální bankou, je správné, aby byly vlastnictvím nás všech, kteří jsme přispěli takovým nebo onakým způsobem k růstu reálné ekonomiky. My, kteří vyrábíme, žijeme, spotřebováváme, máme nové nápady, zakládáme rodiny, učíme se¨a sdílíme s ostatními to, co víme. Všechny tyto aktivity a ještě spousta jiných, jsou základem ekonomického života země a proto se zdá být logickým, aby prospěch plynoucí z uvedení peněz do oběhu nebyl exkluzivitou několika málo bankéřů, ale naopak byl uveden distribuován všem subjektům, které se podílejí na ekonomickém životě země.

Co lze udělat

Po ukončení soukromého monopolu na tvorbu peněz pomocí povinnosti depozitu u centrální banky ve výši 100% poskytnutých kreditů, je nutné rozhodnout,, jak se bude tvorba peněz odehrávat v budoucnosti a jak zajistit, aby každý občan dostal svůj podíl na zvyšování ekonomiky. Někdo by mohl říkat, že stát musí vykonávat svou moc tvorby peněz a že tyto peníze se musí dostat do státní kasy. Tento druh úvahy, I když nepostrádá určitou logiku, však nerespektuje princip dát každému občanovi to, co mu přísluší. Je vidno, nějak přispíváme všichni, takovým nebo onakým způsobem, k ekonomickým aktivitám země, proto vám představím návrh vytvořeným profesorem Giacintem Auritiy z Univerzity v Teramu. Tento návrh byl představen jako návrh zákona číslo 1282 několika senátory v senátu 11. ledna 1995..

Text je díky své krátkosti a jednoduchosti extrémně jasný a srozumitelný.

 Návrh zní:

"Článek 1

Peníze v okamžiku emise vznikají jako vlastnictví italských občanů a jejich vytvářením je pověřena státní centrální banka.".

Článek 2

Každému občanovi je přisuzován kodex sociální renty prostřednictvím něhož mu je svěřována kvóta renty vytvořené monetární emisí a další případné zdroje rent.

Auriti profesně patří mezi právníky a jeho výklad principu stojícího za tímto návrhem, jenž zkoncipoval maximálně synteticky, je spíše explicitní. Auriti vysvětluje, že náš monetární systém je největší defraudací v dějinách lidstva. Občané jsou nelegálně zbaveni dvojnásobku celkové částky peněz v oběhu. Nejenže jim je tak odcizen jejich podíl na očekávaném zvyšování ekonomických aktivit, ale když už se tato část dostane do oběhu, je zapůjčena, to jest je vyžadována kompenzace rovná velkosti částky,jaksi, aby se tak řeklo, aby celý šprým byl ještě palčivější.

Finální upozornění

Nevěřte, že tak drastická proměna finančního systému by byla dosažitelná pouze snahou politiků, I kdybychom se mohli domnívat, že by mohla být v zájmu jich samotných. Určitě totiž není možná bez opravdu přesvědčivé veřejné podpory. My všichni jsme povolání, nyní, kdy jsme objevili příčinou chudoby a ekonomických potíží, k práci – dokud se situace nezmění – k šířením těchto myšlenek mezi politiky a k poskytování nezbytné podpory. Můžete udělat kopie tohoto článku a rozdat je svým přátelům, ale přemýšlejte také o opravdových akcích.

Nechci Vám činit návrhy, co máte dělat, každý ví nejlépe sám, co dělat. Volíte vy, poslední a jediné upozornění? Neříkejte, že jste nic nevěděli.(Josef Hasslberger – Řím, září 1999)

Přeložila Kateřina Amiourová

Tento text je součástí knihy textů nezávislých ekonomických myslitelů připravované občanským sdružením Bioranger v rámci projektu Stavíme bariéru proti zradám ze strany elit. Na její tisk jsou zapotřebí finance, které nemáme, můžete-li pomoci – I bezúročnou půjčkou, ozvěte se na mail. Katerina.Amiourova@seznam.cz)

Doplnění editora

Také máte z toho článku v hlavě zmatek? Co vlastně autor prosazuje? Aby centrální banka rozdávala mezi lidi peníze? Mám pocit, že i když autor správně podchytil řadu problémových faktorů při přerozdělování bohatství, jeho řešení je jaksi zamlženo. Chce se mi křičet: A co zlato??!! Kdyby měna byla krytá zlatem, podstatně by to ulehčilo problém s hlídáním deflace / inflace a hlavně by to zkomplikovalo čachry bankéřů vyrábějících peníze škrtem péra. Dále, proč vůbec potřebujeme centrální banku? K čemu? Kdo vlastní českou centrální banku, ví to někdo? Stát by měl mít možnost řídit oběh peněz prostým dotiskem bankovek nebo jejich stažením, aniž by si musel každou korunu půjčovat od centrální banky. Tady vidím velkou bolístku. Každá koruna v oběhu je zatížena dluhem už při svém vzniku.

A dále věty typu „...každý ví nejlépe sám, co dělat“ mě znervózňuji. Asi jsem to nepochopil, ale já třeba nevím, co mám dělat. Problém vnímáme všichni, dělat můžeme jen velmi málo. Politikové a vlády jsou otroky bankéřů v celém světě. Jak toto otroctví svrhnout neví nikdo.

Diskuze

76 příspěvků ( 76 nových)