Zvědavec

Komentáře

Učit se, učit se, učit se

J. Hruška( více o autorovi > )

13.2.2010

Samozřejmě k tomu nedošlo ze dne na den. Jak toto původně prajednoduché Leninovo heslo bobtná jsem si poprvé všiml v době první normalizace. Tehdy byli lidé schopní, ale zásadoví nahrazeni lidmi korektními a všehoschopnými. (Že jsou také lidé úplně-všeho-schopní, šupáci, jaké ani ti normalizační komunisti mezi sebe nechtěli, a že jednou zavedou antikomunizmus bolševického typu a druhou normalizaci, to jsme tenkrát netušili.) Život tím značně zešednul, mimo jiné i proto, že normalizátoři, stejně jako všichni hlupáci brali - a berou - sami sebe velmi vážně a humor se stal něčím protistátním. Jediným (nechtěně) humoristickým časopisem bylo v té době Rudé Právo a v něm zvlášť usnesení ÚV KSČ. Ta, která se týkala vzdělání ve vyspělé socialistické společnosti se dikcí i obsahem podobala, pokud se pamatuji, zmíněným materiálům víc, než by člověk považoval za možné.

Zvlášť v jedné věci se tyto materiály podobaly jako vejce vejci. Ať už říkaly o tom, co vlastně rozumějí slovem vzdělání co chtěly, z textu neklamně vyplývalo, že je to něco úplně jiného, než jak tomu rozuměla starší doba. Kdysi se slovem vzdělat rozumělo skoro totéž jako vystavět. Žáci, kteří byli vzděláváni žili se svým učitelem a učili se od něj v první řadě životní moudrosti, která je osvobozovala k životu vzdělance. Dneska se vzděláním rozumí udělat z lidí fachidioty. Roboty, kteří kromě svého úzkého oboru nerozumí vůbec ničemu.

Směrem k minulosti mohu posloužit osobní zkušeností. Před nějakými třiceti lety jsem potřeboval znalosti o měření a regulaci teplot v metalurgii a o metrologii vůbec. Nebyl to v té době problém. Školení i odborné materiály na slušné úrovni byly snadno dostupné. Až po převratu, když se ze znalostí stalo zboží, najednou chtěl každý poskytovat služby a nikdo učit.

O tom, že se školení a vzdělávání týkalo jen něčeho jsem měl mnoho příležitostí přesvědčit se po převratu. Tehdy se totiž ukázalo, že průmysl u nás nezaostával kvůli zastaralé technice, ale pro naprostou neschopnost vedoucích pracovníků na všech úrovních. O této skutečnosti se nemluvilo a nemluví, přesto je to tak. Velice dobře se to ukázalo, když jsme mohli vidět, jak se dělají věci na západě. Měl jsem možnost sledovat práci zahraničního majitele, když modernizoval dosti velkou českou továrnu. Hlavní jeho zbraní byla cílevědomost, spojená se zdravým rozumem, což jsou vlastnosti, které českým vedoucím chyběly a bojím se, že dosti často chybí dodnes. Mohl bych pokračovat třeba tím, že zařízení, která k nám chodila ze západu byla jednodušší, ale výkonnější než ta, která vytvořili čeští technici, naučení, že stroj je tím lepší, čím je složitější. Nebo dát k lepšímu příhodu, kdy zástupce zahraničního koncernu, který se měl stát naším zákazníkem nás přijel kontrolovat, vyzbrojen zařízením, které jsme my vyhodili jako zastaralé už za komunistů. Ve všech věcech a na všech úrovních platilo pravidlo, že na západě dosahovali lepších výsledků jednoduššími prostředky, protože dovedli lépe řídit a organizovat. To nám ale na školeních nikdo neřekl, dokonce mám dojem, že to bylo nejpřísněji střežené tajemství.

No, "čo bolo, bolo", podívejme se na nynější materiály, o kterých byla řeč ze začátku. Mohl bych ironizovat jednotlivé výroky, ale zkusím jiný postup. Napíšu, jaké jsou hlavní problémy v dnešním hospodářském systému a sami posoudíte, jak moc v nich pomůže vzdělávání - tedy ten typ vzdělávání, o kterém materiály mluví.

Prvním problémem je, že díky automatizaci vyrobí vše, co lidé opravdu potřebují nepatrná menšina. Pro ostatní není účelná práce. Kdo čítával sci-fi, ten si pamatuje, že jeho autoři takové poměry předpokládali. Představovali si, že lidé budou pracovat všichni, ale jen několik hodin. To ale není pro soukromé zaměstnavatele výhodné. Věc je tedy řešena tím, že jednak jsou vyráběny zbytečnosti a podporována jejich spotřeba, za druhé je tady armáda nezaměstnaných, která nutí ty, kteří práci mají souhlasit s jakýmikoli podmínkami, aby si práci udrželi. Zaměstnaní se sami honí také proto, aby si mohli kupovat zmíněné zbytečnosti. No a za třetí stát vytváří zbytečná pracovní místa.

Druhým problémem je, že díky levné dopravě mohou být předměty vyráběny skoro kdekoli, bez ohledu na to, kde budou spotřebovány. Výroba se tedy stěhuje tam, kde je levná pracovní síla. No a nejlevnější pracovní síla bude zákonitě tam, kde lidem stačí k přežití trochu jídla. Oblasti, kde lidé potřebují také teplé oděvy a pevné domy nemohou za těchto okolností konkurovat. Takže se jeví docela pravděpodobné, že pokud se panující poměry nezmění, pak se vrátí to, co tady bylo před příchodem křesťanství: Stabilní civilizace se udrží jen v subtropických oblastech.

Třetí problém, zvlášť vzhledem ke vzdělání je, že stroje a přístroje jsou sice složité, ale jejich ovládání jednoduché. Všechno se konstruuje tak, aby s tím mohla pracovat i cvičená opice. A nepleťte se - platí to i pro práce, považované za duševní. Používáte-li pro psaní na počítači moderní textový editor, skoro nemusíte znát pravopis. Výsledek je, že společnost skoro nepotřebuje ani ty technické vzdělance. Stačí nějací poháněči a několik specialistů, kteří vymýšlejí nové předměty, které by se daly prodávat. Krom toho je ovšem potřeba značný počet lidí, kteří skutečnost maskují, tedy vytvářejí propagandu a pseudokulturu. Nazvat je vzdělanci mi ale připadá podivné.

Čtvrtý problém vidím v tom, že kdysi, v minulém stádiu kapitalizmu šla práce za lidmi - podnikatel budoval továrnu tam, kde byl dostatek chudých lidí, ochotných levně pracovat. To dnes přestává a naopak se vyžaduje, aby se lidé stěhovali za prací tam, kde se to podnikateli hodí. Říká se tomu mobilita pracovní síly. Může to znamenat, že se jednou budou lidé od nás stěhovat do teplých krajin, kde budou bydlet pod přístřešky a pracovat za hrst rýže.

Teď bych si dovolil ukázat, jak prakticky vypadá spojení propagandy, představy o výhodách “vzdělanostní společnosti“ a výhodách mobility pracovní síly. Několikrát jsem slyšel následující příhodu, která měla dokumentovat výhody obou: Vysoce kvalifikovaný odborník si našel práci, dokonce výhodně placenou, tisíc kilometrů od svého původního bydliště. Tomu se dá jistě věřit, je ale otázka, co to vlastně dokazuje. Lze se domnívat, že mezi jeho původním a pozdějším bydlištěm žije milion nezaměstnaných. Řekněme, že je všechny vyškolíme na vysoce kvalifikované odborníky v daném oboru. Co jim to bude platné, když pracovní místo je jen jedno? Jako vtip je to ale dobré.

Teď si dovolím shrnout, k čemu po mém soudu ve skutečnosti slouží zmíněné materiály. V jedné věci je jejich význam stejný, jako za normalizace: Maskovat skutečné problémy. Tehdy maskovaly neschopnost normalizačních kádrů, dnes bezvýchodnost hospodářského systému. Dělá se to jednak přímo, tedy předstíráním, že "vzdělanostní společnost" pomůže lidem z problémů - tady snaha po vzdělávání plynule přechází v propagandu. Mimochodem - sluhou této propagandy se stal i Internet, na kterém se lidé, kteří mají o systému pochybnosti vykecají, ale naprostou většinu to nijak neovlivní.

Za druhé je kolem představy "celoživotního vzdělávání" spousta práce, která zajistí spoustě lidí zaměstnání. To zase úzce souvisí s neskutečně obrovskou armádou zbytečného úřednictva na všech úrovních, od místní až po evropskou, která, aby nějak odůvodnila svojí existenci nám systematicky ztrpčuje život. Když si člověk vzpomene na to, co jsme před dvaceti lety považovali za "rozbujelou byrokracii", neví, jestli se naší tehdejší naivitě smát, nebo nad ní plakat.

Držme se ale materiálů kolem "celoživotního vzdělávání". Už po zběžném prolistování zjistíme, že jsou tvořeny výsledky několika celoevropských konferencí. Dovedeme si představit, co s tím souviselo. Přípravné výbory, podvýbory, komise, subkomise a tak dál. Všechno dopracováno na národních úrovních. Všechno financováno ze státních peněz. Výsledkem jsou materiály, které se z velké části daly opsat (a možná také byly opsány) z materiálů, kterými reálný socializmus značkoval svůj rozklad. Má to proti úřednické armádě jedinou výhodu: Alespoň nějaké peníze prokapou mezi lidi například v podobě všelijakých rekvalifikačních programů. Podobá se to tedy stavbě hladové zdi ve středověku.

A víme docela dobře, kdo a jak to platí. Zdroje státních příjmů na to samozřejmě ani zdaleka nemohou stačit. Proto se státy zadlužují u těch, kteří na zmíněných poměrech nestydatě vydělávají. Tyto dluhy už dávno dorostly výše, kterou není možno normálním způsobem splatit. Takže zbývají dvě možnosti: Pád měny, nebo státní bankrot. Alespoň část zmíněných nestydatých zisků se jistým kruhům rozplyne, ale naši potomci dopadnou ještě hůř. Po nás potopa.

Článek vyšel 12. února na serveru chelemendik.sk.

Diskuze

41 příspěvků ( 41 nových)