Zvědavec

Komentáře

Globální trendy a Česká republika

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

25.1.2010

Na pomoci cizí zemi není špatného nic. Ale stačí číst několik dalších článků a mám pocit, že něco je někde nějak pokaženo. Posuďte sami.

Šedesátiletá paní Alena pracovala celý život v nemocnici. Dnes je v invalidním důchodu, je epileptička. Se svým druhem bydlí ve stanu na okraji Děčína. Dříve bydlela v jednom pokoji a vařit musela v garáži. A za to platila přes pět tisíc korun za nájem. Před dvěma roky se nepohodla s majitelem domu a skončila na ulici. Od té doby už dva roky žije ve stanu. Dovedete si to představit? Ve stanu v těch mrazech topí svíčkou. O víkendu si vaří venku na otevřeném ohni. O tom, že by se s druhem vrátila do nějakého bytu, zatím neuvažuje. Nemají na to peníze. „Když dáme všechny peníze dohromady, na byt to nestačí. Všude totiž chtějí kauci, a tak velkou sumu peněz dohromady nikdy nedáme,“ říká Alena v článku na denik.cz.

90letá babička zřejmě brzy skončí na ulici také. Byla tři měsíce v nemocnici a za tu dobu nezaplatila majiteli bytu nájem. Majitel jí dal výpověď. Paní po návratu z nemocnice všechno uhradila, ale výpověď stále platí. Bylo by možné se domáhat jejího zrušení u soudu, ale to je drahá záležitost na dlouhé lokte a 90letá zřejmě nemá ani prostředky, ani energii, aby ten boj vedla.

Do novin se dostane jen zlomek podobných případů. Myslím, že nejde ani o tu pověstnou špičku ledovce, že takových smutných osudů bude mnohonásobně více.

A teď počítejte se mnou. Nevím, kolik se nakonec v ČR vybralo na pomoc Haiti. Myslím, že kombinovaná pomoc od státu a jedinců se pohybuje někde kolem 40 – 50 milionů korun. Kdyby se tato částka neposílala, ale uložila zde na nějaké konto, a každý měsíc by se z ní vybíralo řekněme sto tisíc pro pomoc těm nejpotřebnějším naším lidem, míním těm, kteří celý život pracovali, a teď jsou na tom moc špatně nikoliv vlastní vinou, stačilo by to na 500 měsíců. To je skoro na 42 roků. A to za předpokladu, že za celou tu dobu by už nikdo nepřispěl ani korunou. Což je samozřejmě nesmysl. Takový koncert, jako ten pro Haiti na Staroměstském náměstí, by se mohl klidně konat každý měsíc. A jeho výtěžek by šel na pomoc našim lidem. Stejně tak DMSky by klidně mohly fungovat dále. Občas by se jejich existence připomněla nějakým menším inzerátem. Nebo uveřejněním nějakého otřesného případu chudoby a smůly v novinách. Sto tisíc jsou ovšem směšné peníze pro řešení tohoto problému celoplošně, ale pomohly by možná deseti nejpotřebnějším. Lidem, kteří celý život pracovali pro tuto zemi, odváděli daně a teď souhrou okolností jsou na dně.

A co děláme my? Necháváme vlastní lidi mrznout ve stanu při mínus 25C a pořádáme dobročinné akce pro zemi, do které se většina z nás nikdy nepodívá. A která je známá svými problémy. Která ty problémy měla před zemětřesením a bude je mít pořád, protože veškerá pomoc této zemi je pravidelně rozkradena zkorumpovaným systémem bezvládí. Navíc ty posílané potraviny ubíjejí vlastní produkci. Pro zemědělce na Haiti je jednodušší nechat ležet pole ladem a jít si pro pytel rýže do skladu OSN, protože ten je zdarma. Nejsou schopni konkurence.

Bezdomovectví je ovšem někdy i volbou. Někteří bezdomovci žijí na ulici, protože chtějí, ale těch je, myslím, menšina. Jiní tam žijí, protože jsou líní, nechce se jim pracovat, berou drogy nebo podobně. No dobře, ty bych nechal být. Ale jsou i lidé, kteří se do této situace dostali nevlastní vinou a kteří jen potřebují, obrazně řečeno, nakopnout, aby se z toho dostali. Konkrétně v případě paní Aleny (viz výše) by patrně stačila jednorázová částka nějakých deset, dvacet tisíc korun, kterou by nemusela vracet, a která by umožnila složit potřebnou zálohu na kauci na bydlení.

Cesta k životu na ulici je někdy neobyčejně krátká. Nikdo vůči tomu není imunní. Ani ti, kteří dnes své domy a byty vlastní a mají je bez dluhů. Prosím, pamatujme na to. A pokud chceme pomáhat, pomozme nejprve sobě. Našim lidem. Je to mravní.

Plně si uvědomuji, že nelze pomoci všem, a nelze někomu platit celý život bydlení. To by bylo nespravedlivé vůči těm ostatním, kteří nájem platí. Ale občas pomoci v těžké situaci – na to bychom měli a mohli mít nějaký fond. Nějakou sbírku. Když můžeme posílat miliony na Haiti...

Pokračuji v čtení denního českého tisku. A vidím, že je mnoho dalších forem, jak lze ožebračovat naše lidi. Dva výše uvedené příklady jsou možná extrémní, ale co si myslet například o tom, že čeští chovatelé ovcí nejsou schopni prodat vlnu, kterou ostříhají? Nikdo ji nechce. Ceny vlny jsou takové, že nezaplatí ani vlastní stříhání. V roce 1992 se platilo za kilo vlny 220 korun. Dnes se platí dvě koruny. Dříve se stříhalo 2-3 krát do roka, teď jednou. Vlna je dnes vnímána jako odpad, řada chovatelů ji prostě pálí. Proč? Protože se k nám vozí z Nového Zélandu! Přes celou zeměkouli! Tohle že je „neviditelná ruka trhu“? Vždyť to je proti zdravému rozumu! Ovce jsou potřebné pro údržbu krajiny, vždycky jsme je chovali, jsou u nás zdomácnělé. Co máme dělat? Vymlátit je? Pálit vlnu v peci? A dovážet tu stejnou z Nového Zélandu, protože to „chce trh“? Blbost! Tuším za tím nějakou kulišárnu.

Je to podivná globalizace. A smutné čtení denního tisku. Jsme jako národ stále chudší, stále více ve vleku globálních sil. Dnes globálně svět pomáhá Haiti, i my si přiložíme polínko a možná někteří z nás mají dobrý pocit, že přispěli. Globálně dovážíme vlnu z Nového Zélandu a vlastní pálíme, protože ji nedokážeme prodat. Dáváme kabát a odmítáme vidět, že nám pomalu berou už i tu košili. Předstíráme, že tak to má být, to je přece pokrok, který se nedá zastavit. Kdepak. To není pokrok. To je cesta do neexistence. Až vybijeme poslední ovci, až se dostanou do potíží ti, kteří dnes pomáhají Haiťanům (až třeba přijde zase povodeň nebo něco podobného), co budou dělat? Napíšou na Haiti, aby teď oni pomohli jim? Nebo na Nový Zéland, ať pošlou zase vlnu za dvě kačky kilo, protože u nás už žádná není? Myslíte, že nám globální svět pomůže, až to budeme potřebovat? Možná ano, ale raději na to nespoléhejme. Mysleme hlavně na sebe.

Diskuze

95 příspěvků ( 95 nových)