Zvědavec

Komentáře

Malicherné problémy naší blaženosti

Čestmír Hofhanzl( více o autorovi > )

16.10.2009

Byl jsem účastníkem virtuální politicko-společenské hry „sametové revoluce“. Jediným smyslem a účelem té podivné revoluce, jak jsem brzo pochopil, bylo dát komunismu a jeho lodivodům „lidskou tvář“ kapitalismu. Proti „Jaru 1968“, o dvacet let dříve, to byl určitý pokrok. Komunistická mocenská mafie vyspěla, chtěla přežít a pokračovat.

Sametová revoluce byla procesem modernizace a přeměny „předvoje proletariátu“ v nový „předvoj kapitalistů a podnikatelů“. Vnitřně se ti paraziti a bandité v žádném případě nezměnili. Prokázal to celý průběh sametové omlazovací kůry a metody, kterými se kapitalizovali. Trestuhodná mravní nedostatečnost, historická nevzdělanost a přijetí lži jako hlavního hybatele společenských procesů, byly vlastnosti, kterými nás naše mravně rozvrácená doba v různé míře poznamenala všechny. Tyto „hodnoty“ umožnily hladký přechod z totalitního komunismu do formálně pluralitních, demokratických poměrů. Jedna epochální lež, vláda proletariátu a společenská rovnost, která poznamenala většinu dvacátého století, byla nahrazena lží druhou, domnívám se – ne menší, formálně demokratickým, pluralitním systémem. Jednoduchá, nekomplikovaná lež komunismu a vlády předvoje pracujících byla ještě průhledná a zřejmá. Rozdíl mezi vyhlašovanou fikcí a realitou byl zřetelně patrný. Proletářský komunismus, ač v praxi měl „východní“ ruské kořeny, ještě vykazoval určité evropské rysy. V totalitním, proletářském komunistickém systému se dala nalézt formálně „odpovědná“ instituce a „hybatel“ – Ústřední výbor strany a generální tajemník. Ideologové proletářského komunismu otevřeně hlásali diktaturu předvoje pracujících i to, že v zájmu světlých zítřků mohou komukoli zakroutit krkem. Podobně jako evropsky pravdomluvný Adolf Hitler, když vykřikoval vyhubení nižších ras a právo německého plemene na prostor. V samém počátku praktické realizace „evropské“ komunistické teorie vložili ruští „géniové“ revoluce do systému zásadní inovaci. Fyzická likvidace celých společenských vrstev, masové pracovní tábory a pozdější podpora válek po celém světě, byly bojem za mír a svobodu. Do naivně „pravdomluvného“ mocenského ideologického systému evropských heretiků vložili způsoby své samoděržavné ruské vlasti. Něco jiného se vyhlašovalo a mluvilo, dělal se opak.

Sametový způsob vyrovnání se s komunismem a jeho bezbolestná přeměna ve formálně pluralitní kapitalismus je dokladem toho, že někteří z milovaných totalitních kormidelníků přemýšleli. Uvědomili si, že jejich zločinný a prolhaný mocenský systém se bude bez některých změn již jenom v křečích rozkládat a umírat. Tento „humánní“ způsob přeměny a konvergence je na druhé straně dokladem morálního hodnotového rozkladu „západní“ demokratické kultury. Demokratické země a společnosti pro svůj klid a pohodlí přijaly za normální, že zločin se netrestá, ale odměňuje. Přestal existovat důležitý institut křesťanského myšlení, institut „očistce“ jako nápravy zla. V reálném životě to bude mít důsledek – zločin se stal beztrestným. Pochybuji o tom, že si některý ze sametových „humanistů“, kteří na veřejné scéně politiky konali špinavou práci a v roli „bílých koňů“ cválali s naším kočárem ke šťastným zítřkům, byl vůbec schopen uvědomit, jaké budou důsledky takové „revoluce“. Celý průběh „nastolování“ demokracie, následná privatizace, zneužití a interpretace práva, zneužití funkce médií a degenerace státní správy, byly na dlouhé roky do budoucnosti předurčeny sametovou „technologií“ revoluce. Systémově prosazovaná a obecně přijatá lež má horší důsledky než vnucené hrubé násilí. Lež demoralizuje vnitřně daleko více než hrubé bezpráví. Sametoví vůdci a jejich hybatelé navázali na zkušenosti svého předchůdce a učitele Gustáva Husáka.

Politická garnitura, která byla autorem a realizovala „sametovou perestrojku“, spáchala větší zločin a vlastizradu, než byl komunistický puč v únoru 1948. Komunistický převrat v roce 1948 proběhl po válce, pod přímým řízením a ohrožením vojenskou mocí Sovětského Ruska. V roce 1990 nás nikdo akutně vojensky neohrožoval, všechnu špinavou práci proti vlastní zemi vykonali lidé a občané této země. Ve skutečnosti byla sametová revoluce mocenským konfliktem uvnitř vládnoucí politicko – ekonomické společenské vrstvy etablované za komunismu. Byl to boj o moc a koncepci udržení vlivu a postavení, který probíhal mezi mocenským centrem „starověrců“ – ideologů a aparátčíků a mocenskou skupinou „realistů“, do které patřili vedoucí hospodářští pracovníci a technokraté. Ti se již od počátku sedmdesátých let integrovali kolem bezpečnostních služeb režimu. Sametová metoda zajišťovala, že všechny rozhodující mocenské páky a instituce zůstanou v rukách společenské skupiny, svou existencí a hodnotami spojené s komunismem.

Lidé, kteří šli v počátku devadesátých let do politiky se skutečnou vůlí po změně, byli pouze folklórem. Potřebovali nás v prvé fázi perestrojky jako spojence proti svým soukmenovcům „starověrcům“. Věděli, že je nás pár a nemáme žádné mocenské zázemí. Uvnitř „disentu“ měli připravené kádry. Neměli jsme za sebou nikoho, masa obyvatelstva byla komunismem vytvořený „plebs“ bez vlastní vůle a reálné představy, co politika vůbec je. Nové politické strany si založili podle potřeby, stačilo i do autonomně vytvořené politické skupiny vložit pár lidí. Před rokem 1989 ideový politický disent neexistoval. Oficiální disent neměl nic společného s nekomunistickou koncepční politikou. Všechny pozdější mediální aféry kolem financování politických stran byly účelové a cíleně sehrané. Jediná společenská skupina, která měla peníze a zdroje schopné vložit do politiky, byli lidé spojení s bývalým režimem.

Privatizace s absencí jasných a vymahatelných zákonů, množstvím bank propojených s fondy a kupónovou privatizací, společnosti s ručením omezeným, právnické osoby, za které nikdo neručil, nebyly anomálie způsobené nezkušeností. Byl to připravený a usměrňovaný proces „primární akumulace“ kapitálu do rukou těch, kteří věděli co se hraje a jaký je účel hry. K nim se připojili ti, kteří neměli zábrany a stali se tím spojenci a spoluviníky. „Kontinuita právního systému“ pro zasvěcené vykonavatele „práva“ znamenala, že zákony a právo budou vykládány a užívány tak, jako tomu bylo v době jejich kodifikace – v komunismu. Česky řečeno, v zájmu silnějšího a podle potřeby vládnoucí moci. Nejsme a nemůžeme být právním státem, neboť smyslem dnešního právního systému není hledání práva a spravedlnosti.

Politické strany dnes zastoupené v parlamentu nejsou autentické nezávislé politické subjekty stojící na určitých ideových představách a zásadách. Nezastupují na veřejné scéně určitou společenskou vrstvu, ve které mají své zázemí. Jsou to společnosti s ručením omezeným, divadelní společnosti angažující ve svém souboru pár profesionálů a amatéry vybírané ve výběrovém řízení, kterému říkáme volby. O tom, kdo půjde do výběrového řízení, rozhodují stejná „pravidla“, jaká jsou již „zvykem“ třeba pro výběr firmy, která postaví veřejnou kanalizaci. O tom, kdo bude vybrán, se rozhoduje jinde než v příslušné komisi. Dnešní český stát a společnost je „pluralitní a demokratická“ jen v tom smyslu, že centralizovaná (totalitní) komunistická mafie se decentralizovala. Za více než půl století, po které byli kormidelníci předvoje pracujících absolutními pány nad životem a existencí miliónů lidí, přišli na to, že veřejně viditelná, institucionalizovaná moc nese nebezpečí odpovědnosti. Moderní technologie umožnily, že společnost se dá ovládat i bez veřejně známé „rady starších“ – Ústředního výboru – a tuto radu šéfujícího „kmotra“ – generálního tajemníka. Hlavním problémem starého modelu bylo, že v případě krize a hrozícího kolapsu systému plebs ví, koho má pověsit. Ve starém modelu a systému paradoxně šlo, alespoň formálně, dohledat odpovědného činovníka a instituci.

Výsledkem sametové perestrojky a její technologie privatizace je stav, kdy základní objem majetku státu, dříve spravovaného mafií Ústředního výboru, byl převeden do bank a společností, jejichž skutečný vlastník ve své většině není veřejně znám. Oficiálně uvádění miliardáři a manažeři jsou jen bílí koně. O tom, kdo se prosadí do vedení politických stran, rozhoduje ten, kdo dá peníze na jejich prosazení a popularizaci, či na jejich diskreditaci v médiích. Podobně je směrována a ovlivňována politika těchto stran.

V naší zemi neexistuje nezávislé veřejné médium s větší působností, které by se pokoušelo podávat objektivní informace o tom, co se skutečně na scéně i uvnitř ní odehrává. Je hanbou novinářského stavu, že ani v počátku devadesátých let, kdy bylo do věcí vidět a byla větší míra volnosti, se nenašla osobnost, která by se o to pokusila. Po celá devadesátá léta jsem měl možnost pozorovat vývoj mediální scény. Jak a kdo si média privatizoval. Mohl jsem porovnávat skutečný průběh politických i privatizačních dějů a jejich mediální obraz předkládaný veřejnosti. Případy, které jsem do podrobnosti poznal z vlastní zkušenosti, byly zaměněny. Nebyla to nedostatečná znalost problémů, ale cíleně hrané „zpravodajské hry“. Degenerace státní správy byla cílená a vynucená. Měl jsem možnost ten proces do podrobností pozorovat v odvětví lesního hospodářství a v Národním parku Šumava, kde jsem určitý čas pracoval. Většina zaměstnanců těchto odvětví a institucí měla vůli pracovat poctivě, dodržovat a vymáhat zákon. Kdo se však nepřizpůsobil staronovým nepsaným pravidlům, odešel sám nebo byl odejit. Když se nebyl ochoten poddat a smířit s lumpárnou, měl jedinou jistotu, že ještě bude v médiích, ve jménu nejvyšších ideálů exemplárně „posrán“ (útlocitné duše a estéti mi prominou). Dovolat se neměl šanci.

Pro ilustraci uvedu trochu křečovitě úsměvný příklad. V roce 1995 jsem ve sněmovně interpeloval kvůli „lesní transformaci – reformě“ Václava Klause a řekl jsem mimo jiné: „Pane, udělali jste reformu tak, aby každý, kdo dělá kolem dřeva, mohl krást … postavili jste pyramidu politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás…“ Po interpelaci mě na chodbě zastavil komunistický poslanec a řekl mi: „pane vy máte odvahu, nebojíte se?“.

Naruším jednoduchou představu Pithartova „blaha“. Bylo by dobré, abyste si všichni, kdo toužíte po takovém jednoduchém blahu, pomalu začali uvědomovat: Hlavním efektem a výdobytkem sametové technologie perestrojky devadesátých let byl všeobecný signál, že zločin, zneužití a vlastizrada se netrestají. Lež, podvod a nezodpovědnost se odměňují. „Elitou“ země, politickou a hospodářskou špičkou, se stali lidé a mocenská uskupení, kteří systémově zneužili svého privilegovaného mocenského postavení. Zneužili toho, že země po čtyřiceti letech komunismu neměla skutečnou morální a intelektuální elitu. Nejvyšší moralista sám nevěděl, co je mravnost. Výsledkem „Sametové revoluce“ je stav, kde nikdo nenese odpovědnost. Skutečnou politickou a ekonomickou moc od samého počátku měli „hybatelé“, kteří se nepohybovali na veřejné scéně. Nikdo je „nevolil“, proto nemohou být voláni k odpovědnosti. Dnes ovládají rozhodující objem majetku, úkolují média a přes své loutky dělají politiku. Principem, kterým byla završena sametová pluralita, je stav, ve kterém nelze dohledat odpovědnou instituci, natož činovníka, a nikdo se k odpovědnosti nehlásí. Byl jsem v politice dost dlouho, abych pochopil. Dnešní taneční kreace předváděné na veřejné scéně politiky kolem „volebního patu“ by snad již mohly pootevřít oči slepým.

Sametová cesta k blaženosti je postavena na dnes již více něž bilionovém státním dluhu, morální dluh většiny z nás je však násobně větší. Lidské společenství podléhá stejným přírodním zákonitostem jako svět kolem nás a nezačněme-li své společenství „opravovat“, obávám se, že „blaženost“ nás nemine.

Článek vyšel 7. listopadu 2006 na serveru http://szcpv.org/. Je tedy už tři roky starý, ale domnívám se, že neztratil nic na své aktuálnosti.

Diskuze

36 příspěvků ( 36 nových)