Zvědavec

Komentáře

Disidentská rodina proti české státnosti. Kdo zastaví Havla, Uhla, Urbana?

Rychetského Ústavní soud jako kladivo v rukách staré party

Luděk Toman( více o autorovi > )

8.10.2009

Do chóru uvažujících o tom, jak Klause vyšachovat ze hry, se připojil i další někdejší disident Petr Uhl, který již v dřívějším sporu Havla s Paroubkem objevil „přesah“. V článku v Právu (2.10.2009) nazvaném příznačně „Prezident je jen notář“, kdy se odvolává na citát českého komisaře Špidly, spekuluje nad „třemi možnými ústavními postupy“, které by mohly českého prezidenta zkrotit: Ústavní žaloba Senátu na prezidenta k Ústavnímu soudu (US) pro velezradu, usnesení Sněmovny a Senátu, že prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat úřad, a – podle Uhla „nejnadějnější“ – kompetenční spor před US, který by „rozhodl, že za prezidenta smlouvu podepíše premiér nebo předsedové obou komor.“

Jelikož předsedou US je další „spoluzakladatel a prvosignatář Charty77“ Pavel Rychetský, s otázkou, jestli by tak US vůbec rozhodl, si Uhl oprávněně lámat hlavu nemusí a ani neláme.

Ještě podrobnější představy o Klausově likvidaci na svém blogu popsal další havlovec – a pochopitelně i „bývalý disident“- Jan Urban, takže je jasné, že disidentská rodina postupuje v jednom šiku a útok na současného českého prezidenta myslí zcela vážně. Zřejmě ji nechybí ani sebevědomí, což v zádech s mocnými evropskými architekty, kteří napsali Lisabonskou smlouvu, a nyní mají obavy, že jim Václav Klaus hýčkanou hračku rozbije, ani nemůže překvapit.

Je třeba zdůraznit, že samotná možnost, ať už první, druhou či třetí cestou, jak Klause „ústavně“ přinutit k podpisu či vyřadit ze hry, je až pohoršlivým způsobem protiústavní. Nic takového totiž ve skutečnosti současná česká ústava neumožňuje. Její dikce, psaná v době, kdy prezidentem byl ještě Havel a právníci mu ji psali tak říkajíc na tělo, třebaže přitom vyšli i se silné pozice prezidenta, kterou měl zakotvenu v ještě socialistické ústavě, jasně stanoví (čl. 63 Hlava I Ústavy ČR), že v zahraničně-politických otázkách je suverénem republiky prezident, protože: a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Zdůrazňuji, že je to prezident, kdo může ( a nemusí) sjednávání mezinárodních smluv přenést na vládu, a ne naopak.

Skutečnost je totiž přesně opačná, než jak ji popisuje Uhl: Český prezident právě že vůbec není „notářem“, ba ani žádným kladečem věnců. To pozná každý, kdo si českou ústavu přečte. Proč tedy tolik – a znovu – lžou?

Česká ústava vůbec nepočítá s tím, že by nějaké jiné ústavní instituce měly a vůbec mohly prezidenta republiky (hlavu státu!) k něčemu nutit, takže samotný fakt, že příznivci Lisabonské smlouvy o něčem takovém se odvažují mluvit nejen mezi sebou, ale i veřejně, by za normálních okolností mělo být podnětem k trestnímu stíhání – ne snad z velezrady, protože tohoto činu se může dopustit jen prezident – ale z vlastizrady.

Veřejně vyhlašovat návody, jak českého prezidenta zbavit svobodné vůle rozhodnout ve věci, v níž má zcela jasně ústavní právo rozhodnout, není jen nějakým útokem na „soukromníka“ Klause (asi takového „soukromníka“, jakým byl kdysi Havel, když se v úřadu československého a českého prezidenta scházel s dalajlámou), ale přímým útokem na suverenitu českého státu. Ale kde jsou právníci?

V Čechách znovu zažíváme to, což už jsme prožili: Ti, co navádějí ke spáchání trestného činu, jsou beztrestní, ale nejen to, aby snad zvítězili nad nepřáteli metodou šoku, vnášejí i nejabsurdnější obvinění.

Když před několika měsíci senátorka za ČSSD Gajdůšková poprvé v souvislosti s prezidentovým váháním podepsat Lisabonskou smlouvu nesmyslně použila slovo vlastizrada (ačkoliv jediná smysluplná souvislost tohoto slova a Lisabonské smlouvy by mohla být v případě prezidentova podpisu, pokud by tím česká suverenita byla i formálně zlikvidována), zdálo se to být jen náhodným nezvládnutím emocí od ženy, která má o právu jen malé povědomí. Dnešní situace, kdy slovo „velezrada“ v souvislosti s  Klausem média pomalu začínají skloňovat ve všech pádech, podobně jako kdysi sousloví „morální autorita“ v souvislosti s Havlem nebo „zbraně hromadného ničení“ v souvislosti s iráckým režimem Saddama Husseina, je ale už jiná.

Je směšné, když se Urban ve svých vývodech o „velezrádném“ konání Klause dovolává prezidentské přísahy a přitom nonšalantně přehlíží ona úvodní, a nejpodstatnější slova „Slibuji věrnost České republice.“ (a ne „Evropské unii“!). Vlastně vůbec onu „velezradu“ z textu prezidentova slibu odvodit nemůže. Ten je totiž příliš krátký a příliš zřejmý: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

K vydupání Klausovy „velezrady“ Urbanovi nezbylo nic jiného, než z ústavní preambule vytáhnout v českých podmínkách obzvlášť kuriózní formuli o „odhodlání řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“. Ta slova ovšem nejsou součástí prezidentova slibu, jak se Urban falešně snaží ve čtenáři vzbudit zdání, a navíc i v celé preambuli se nacházejí, což je při jejich abstrakci a naprosté nekonkrétnosti pochopitelné, až na dvanáctém ze třinácti řádků. První, a tedy neskonale důležitější, jsou první dva řádky, Jan Urba je nemohl přehlédnout i kdyby zavíral obě oči: „My, občane České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu..“

Ale i kdybychom Urbana vzali za slovo: V České republice snad máme vládu nějakého práva a spravedlnosti? Odkdy? To zní jako hloupý vtip. Ale i kdybychom ovšem tady nějaké takové vzorné právo měli, tvrdit, že právě nesouhlas prezidenta republiky s podepsáním jakési mezinárodní smlouvy či co to vlastně Lisabonská smlouva je, je „velezradou“, je do nebe volající nesmyl. Ale spíš drzost a ještě spíš navádění k vlastizradě a tedy ke skutečné velezradě.

Pokud je totiž český prezident přesvědčen o škodlivosti Lisabonské smlouvy, nemá jen právo, ale i nejvyšší povinnost takovou smlouvu nepodepsat. Ale, a na to nesmíme zapomínat, i hájit suverenitu České republiky proti všem pokusům o její likvidaci. Nezapomínejme v této souvislosti i na to, že český prezident je i nejvyšší velitelem ozbrojených sil. Čili je skutečnou hlavou státu nikoli jen v obrazném slova smyslu.

Když se ovšem Havel, Uhl a Urban a možná se k nim brzy připojí i další někdejší disidenti dnes dovolávají ústavnosti, práva a demokratičnosti, je třeba si připomenout, jak ústavnost, právo a demokracie radostně tančily v době, kdy byl Havel sám československým a poté českým prezidentem. Tehdy, v dobách převratu, si s nějakými zákony, ústavností a natož s „demokratičností“ žádnou hlavu nedělali. Nedělali si s nimi ovšem těžkou hlavu ani dlouhá léta po převratu a jak ukazuje jejich dnešní hysterický útok na Klause, nedělají si s nimi hlavu ani dnes.

Nejen tehdejší zákony, ale i Ústavu zřejmě disidenti považovali za bezcenný papír včetně prezidentského slibu, který Havel skládal v prosinci 1989. Přísahal v ní věrnost Československu, přísahal tehdy věrnost dokonce socialismu. Československo pod jeho vládou zemřelo. A socialismus? Ne snad že by mi ležel na srdci tehdejší socialismus, nicméně skutečnost, že „věrnost socialismu“ si dovolil veřejně slíbit jedinec, který se pak celou dobu pyšnil svou antikomunistickou minulostí a ze socialismu v Československu a poté v České republice nezůstal kámen na kameni, je šokující. Stejně tak, že se Havel neštítil být zvolen členy komunistické strany, zvolených poslanci již v „totalitě“, kterou od té doby vyhlašoval jako hlavního nepřítele demokracie a režim před rokem 1989 za zločinný. A už vůbec nemluvě – ještě v době, kdy šplhal do prezidentského úřadu – o Havlem veřejně učiněných slibech o tom, že nový režim bude ještě víc sociálně spravedlivý a další a další lži, jako třeba ta, že u nás nebude nezaměstnanost a že nebude chtít vrátit Lucernu, nebo že bude prezidentem JEN DO svobodných voleb. Ve skutečnosti měl mnohem delší trvanlivost – 13 let!

Havlova prezidentura znamenala dobu totálního právního rozvratu v zemi. Ani neskrýval, že přišla vláda jeho kámošů a kámošů jejich kámošů, kteří se nahrnuli do odpovědných funkcí ve státě bez sebemenší kvalifikace a aniž by kdokoliv zkoumal (dovolil si zkoumat!) jejich morální způsobilost. Zkoumat ji u nejvyššího gurua lidských práv by bylo teprve nepatřičné - nebo by to byla přímo „velezrada“!? Mocní a oligarchie, která je obklopila a v níž bok po boku zasedli disidenti a uprchlíci z řad někdejší totalitní KSČ, si tehdy mohli dovolit prakticky všechno. Počínaje velkorysými restitucemi, tunelováním průmyslových podniků a pohrdáním k existenčním starostem lidí, kteří se na rozdíl od mocných živili poctivou prací. Za tohoto stavu právníci velmi brzy pochopili, že v takovém státě právo může znamenat jen jediné: pomocí právních kliček umožňovat beztrestnost bezpráví.

O tom, jak „ústavně“, „právně“ a „demokraticky“ si po listopadu 1989 majetek přiklepli Havel se Schwarzenbergem – respektive nechali přiklepnout poslanci ze stejné party a právníky, kteří pochopili, jaký zlatý důl se před nimi objevil - ani nemluvě.

Škoda, že Uhl ani Urban v té době nestáli na stráží „práva“ a „demokracie“ tak dychtivě jako nyní. A nestál na ní ani Rychetský, třeba na začátku roku 1998, když byl těsně před volbou prezidenta republiky uvězněn poslanec Sládek a Havel se tak „stal“ prezidentem nejmenším potřebným počtem hlasů poslanců.

Ovšem s ústavností a ani se zákony si lámat hlavu ani nemůže někdo, kdo si hlavu neláme ani s jejich elementárním základem, kterou je státnost. Bez ní totiž vůbec o žádných zákonech a „vládě práva“ není možné hovořit, tak jako není možné hovořit o živém člověku, když mu odřežou maso a vysajou krev. A s československou a s českou státností se Havel a další disidenti věru nikdy nepárali!

Nemá cenu a vůbec není možné připomínat všechny temné kauzy a podrazy provázející Havlovu prezidentskou éru, jako třeba frapantní porušení volebního zákona v prvních „svobodných“ volbách v Československu po roce 1946, které se konaly v roce 1990, kdy havlovci zinscenovali „odhalení“ šéfa konkurenčních lidovců Bartončíka jako agenta StB (o tom, kolik agentů se později odhalilo v lůně OF a kolik jich třeba bylo v Chartě 77 se ovšem moc nepsalo) a v televizním studiu bok po boku zasedli Ruml jako ministr vnitra, Rychetský jako generální prokurátor a Křižan jako Havlův poradce. Právě Pavel Rychetský zaujal hned od dob popřevratových významnou roli v právním systému, kterou si od té doby prakticky nepřerušeně udržel až dodnes, kdy je předsedou ÚS, a evidentně byl pojistkou disidentů proti tomu, kdyby se jejich útoku na mocenské pozice v Československu kdokoliv vzpíral. Proti čemu je Rychetský pojistkou dnes?

Je signifikantní, že disidentská rodina se nyní pustila do boje za Lisabonskou smlouvu. Co je vlastně pro ně nějaká česká vlast? Většina disidentů měla bobříka mlčení, když „euroatlantická civilizace“ bombardovala srbskou vlast, pak vedla válku proti afghánské vlasti a nakonec proti vlasti Iráčanů. Jejich nenávist je většinou zaměřena i proti vlasti ruské, která je dnes poslední pojistkou, že „euroatlantická civilizace“ nenapadne i vlast íránskou. Násilí Izraele proti lidem, kterým v roce 1948 Organizace spojených národů vlast ukradla, Palestincům, je rovněž nechává ledově chladnými. Proč by tedy křičeli nyní, když jde o nějakou českou suverenitu? Havel a jeho souputníci přece velmi dobře vědí, co z této suverenity udělali v době, kdy byl československým a pak i českým prezidentem on sám.

Nekřičí prostě nikdy, když by se křičet mělo.

Třeba když se v průběhu cesty „demokracie“ a „právního státu“ Československo po sametu dostalo na temnou stezku rozkrádání národního majetku a sociální bezohlednosti. Ano, skutečně národního majetku. Majetku toho samého českého národa, kterému patří i český stát.

Proč ovšem disidenti pro slovo národ nemají žádné sympatie, je ovšem víc než jasné.

Uznali-li by nějakou jinou a vyšší hodnotu, než jsou jejich vlastní žvásty a vlastní sláva, vyšel by z toho pro ně velmi nelichotivý obrázek. Dokonce by se mohli dopracovat až ke slovu vlastizrada.

Jenže může vlast zradit někdo, kdo neví, co to je?

Odkaz: Jan Urban: Václav Klaus a otázka velezrady

Diskuze

157 příspěvků ( 157 nových)