Zvědavec

Komentáře

Příběh dvou od sebe se vzdalujících ekonomických světů

F William Engdahl( více o autorovi > )

19.6.2009

Největší výhodou zemí vznikajícího nového uskupení (Čína, Indonésie a Brazílie) je přesně ten trend, který u západních industrializovaných zemí (USA, Británie, Německa a EU celkově) míří obráceným směrem: demografický růst.

S výjimkou Ruska všechny tyto nové rostoucí ekonomiky disponují mladou, dynamickou a rostoucí populací. Není bez zajímavosti si připomenout, že za „ekonomickým zázrakem“ Německa před rokem 1914 byl podobný tajný recept na úspěch – mladá, dynamická a rostoucí populace, zatímco populace Británie, Francie stagnovala nebo dokonce po velké britské depresi 1873 klesala, což mělo za následek velký odliv britských pracovních sil do USA.

Není náhoda, že vedoucí politické figury G7 označují jako největší globální nebezpečí rapidní růst populace v rozvojových zemích. Přeloženo z tohoto eufemistického pojmu to, co skutečně míní, je že populační expanze rozvojových zemí je největším ohrožením jejich pokračující dominance ve světových událostech.

Vznikají nové rostoucí oblasti

Je téměř přirozené, že jakmile začal počáteční šok z nejhorší finanční a ekonomické krize od roku 1930 slábnout, začala Čína a její přímí obchodní partneři plus další země nové ekonomiky hledat alternativy k umírajícímu americkému dolaru.

Současná západní ekonomická krize není jen krátkodobý pokles, jak se nás snaží přesvědčit Ben Bernanke, Tim Geithner z ministerstva financí nebo Barack Obama. Je to výsledek více jak 65 let trvajících defektů v americké ekonomické politice. Defektů, které dosáhly epidemických rozměrů po rozhodnutí z roku 1971 opustit zlatý standard. Řekněme si ale jasně, že ani zlatý standard, ani jeho předchůdci nikdy nebyly ekonomickým všelékem. Ale Nixonovo rozhodnutí v srpnu 1971 (opustit zlatý standard) umožnilo Washingtonu realizovat de facto takovou finanční, imperialistickou politiku, která za posledních 38 let zruinovala většinu světových ekonomik.

Kontrast mezi upadající ekonomikou zemí G7 a vznikajícím dynamickým světem s rychle rostoucí populací a ekonomikou nemůže být jasnější. Země G7 od USA počínaje přes Německo, Itálii konče, se dusí pod veřejným zadlužením pohybujícím se od 80 % HDP u USA, hodně přes 100 % u Itálie až k neuvěřitelným 199 % u Japonska. Jedině Zimbabwe se svým zadlužením 218 % HDP to překonává. Německo je zadluženo 77 % svého HDP.

Naproti tomu ze zemí nových ekonomik je pouze Indie zadlužena 58 % HDP – pozůstatek koloniální éry. Brazílie – navzdory vážné krizi z osmdesátých let má dnes veřejný dluh ve výší celkem snadno zvládnutelných 45 % HDP. Jižní Korea, kde panuje kultura úspor u obyvatelstva, má zadlužení ve výši 28 % HDP a Čína má 18 % HDP. Rusko, ačkoliv se potýká s nepříznivou demografickou křivkou, využilo nedávné vyšší ceny ropy a zemního plynu k zaplacení svých zahraničních dluhů u MMF a mělo v roce 2008 dluh pouhých 6 % HDP. Rusům se rovněž podařilo po finanční krizi minulého roku pomalu znovu vybudovat své zahraniční finanční rezervy. Tento měsíc mělo na svých účtech 404 miliard dolarů – třetí největší dolarové rezervy světa.

Takže zatímco ekonomika USA a EU je sevřena v drtících nůžkách z jedné strany rostoucím veřejným dluhem a z druhé strany stárnoucí a vymírající populaci, která by ten dluh měla splácet, vznikající ekonomiky Asie, Eurasie, Brazílie a dalších zemí Jižní Ameriky prožívají vzestup, neboť těží přesně z opačných trendů, které škrtí země G7: z nízkého veřejného zadlužení kombinovaného s mladou, dynamickou rostoucí populací.

Ekonomický růst Číny, Indie, Indonésie a Brazílie je znatelný. Vlády nejsou pohřbeny pod horami dluhů, občané těch zemí zůstávají optimisty, co se vlastní budoucnosti týče. Tato divergence (rozbíhavost) mezi kdysi bohatými a kdysi chudými státy se brzy promítne do geopolitického posunu světové historie, až to jednou v budoucnosti bude retrospektivně zkoumáno budoucími historiky.

Sevřeni v nůžkách dvou krizí

Nejzřetelnější aspekt krizí na Západě je absolutní mnohaomylnost a diskreditace západních akademických ekonomů včetně každého jednotlivého nositele Nobelovy ceny. Jejich grandiózní teorie ospravedlňující jejich laissez faire – ekonomický model volného trhu – se ukázaly být fatálně špatné. Ve skutečnosti nebyly ničím jiným než průhledným trikem pro obhájení jednostranné globalizace. Byly odhaleny, abychom použili termínu z jedné mé oblíbené dětské knížky, a ukázalo se, že císař je nahý.

Dolarový systém, na kterém západní země vystavěly svůj svět od Bretton Woods roku 1944, prochází smrtelnou agonií. Každý krok, který do dnešního dne prosazovala americká administrativa – dříve pod Bushem, nyní pod Obamou – a vlády zemí G7 , nebyl ničím jiným než masivními dávkami finanční chemoterapie podávané umírajícímu pacientu. Větší a ještě větší dávky výkupného a záchranných balíčků z kapes daňových poplatníků k podržení upadajícího finančního a bankovního modelu napojeném na dýchací přístroje ve skutečnosti jen zhoršují zdraví americké ekonomiky.

Americké záchranné finanční balíčky za deset měsíců od září 2008 zvýšily dluh federální vlády z 60 na 80 % HDP. Po přepočtu na domácnosti je tento dluh na rekordní výši 100 % HDP, podstatně výše než za zlé recese roku 1974, kdy byl jen 40 %.

A ještě horší zprávy: Spojené státy usilují o vymámení se z ekonomických potíží, ale jejich snahy podrývá dlouho předpovídaný fenomén demografického úpadku, který se začíná projevovat. V příštích několika letech udeří důchodový věk velké skupiny obyvatel generace tzv. Baby Boom. Tato skupina začne dostávat důchody od vlády a bude prodávat své úspory z důchodového spoření 401k a podobných investičních fondů, aby měla z čeho financovat svůj důchodový věk. Z ekonomického pohledu začne odčerpávat veřejné finance státu. Současně vzrůstající nezaměstnanost mladých, jejichž daně jsou potřebné k placení těchto důchodců, dále akceleruje veřejný dluh, který se takto brzy přiblíží úrovni Japonska nebo dokonce Zimbabwe. Nezaměstnaní neplatí daně. Místo toho sami vyžadují sociální podporu.

V dubnu vzrostl prodej automobilů v Indii o 4,2 % proti stejnému měsíci předchozího roku. V Číně vzrostl prodej spotřebního zboží v prvním čtvrtletí 2009 o 15 %. Očekáván je tento rok hospodářský růst Číny o 7 až 8 procent. Indie poroste o 6 % a Indonésie o 4 %.

Naproti tomu i silně upravená oficiální čísla americké ekonomiky přiznávají snížení ekonomického růstu o 6,1 % v posledním čtvrtletí. V Evropě poklesl růst o 9,6 % a v Japonsku dokonce o 15 % - číslo podobné těm z roku 1930.

Banky na Západě a v zemích G7 a Japonsku jsou nefunkční vlivem příliš mnoha pákových investičních nástrojů, vlády jsou paralyzovány dluhem a spotřebitelé se snaží se vyrovnat s obrovským zadlužením. Amerika má potíže prodávat své dluhopisy za rozumnou cenu. Poslední tři aukce dluhopisů dopadly mizerně. V největším americkém státe Kalifornii směřují k fiskálnímu zhroucení. Rozpočtový deficit USA tento rok přesáhne 13 % HDP – naposledy byl v tomto rozsahu v době druhé světové války.

Naproti tomu banky nového vznikajícího systému jsou celkem zdravé a profitující. Každá indická banka, jak státní tak soukromá, měla v posledním čtvrtletí 2008 zisk. Vlády jsou v dobrém fiskálním stavu. Čína má největší rezervy zahraniční měny na světě, 2 biliony dolarů a její rozpočtový deficit je menší než 3 % HDP. Brazílie má rozpočet v černých číslech. Indonésie snížila svou zadluženost ze 100 % HDP před rokem na dnešních 34 %.

Na rozdíl od západních zemí, kde politikové vyčerpali jak peníze, tak nové nápady a mohou se jen modlit, aby jejich medicína zabrala, tyto nové ekonomiky mají před sebou větší prostor k manévrování. Ani ne před rokem řešili v Brazílii jak zpomalit prudce rostoucí ekonomiku a zabránit inflaci. Brazílie snížila svou úrokovou míru na 10,25 %, takže má stále ještě mnoho nástrojů na ovlivňování.

Obyvatelstvo v těchto nových ekonomikách je překvapivě optimistické. Jejich měna se zhodnocuje proti dolaru, protože trh zaznamenává, že mají lepší fiskální disciplínu a lepší dlouhodobý prospekt růstu než USA. Jejich obligace také rostou. Kombinace všech ekonomických ukazatelů směřuje jedním směrem – vzhůru. To je nevídané.

Spojené státy jsou stále nejbohatší a nejmocnější zemí světa. Jejich armáda je po celém světě. I když její vůdcové to neříkají často, Amerika oficiálně reprezentuje nejmocnější impérium všech dob. Ale tak jako předchozí globální hegemoni se časem dostali do nezvratitelného pádu – španělské impérium v 16. století, britské impérium ve 20. století – tak i Amerika je jako impérium u konce s dechem.

Článek A Tale of Two Diverging Economic Worlds vyšel na serveru globalresearch.ca 10. června. Překlad editor.

Doplnění editora

Je ještě několik faktorů hovořících pro nové ekonomiky a proti nám, které autor nezmiňuje, ačkoliv jsou podle mého názoru stejně důležité.

Ty perspektivní země BRIC netrpí nájezdy imigrantů jako naše státy. Jejich národní soudržnost není rozhlodávána úmyslně přivedenými agresivními a vitálními skupinami odjinud.

Jejich společnosti rovněž netrpí terorem politické korektnosti, který dusí zdravý rozum a brání problémy byť jen pojmenovat, natož léčit.

Diskuze

30 příspěvků ( 30 nových)