Zvědavec

Komentáře

Život ve vypůjčeném čase v ukradené zemi

Gilad Atzmon( více o autorovi > )

19.1.2009

Ti, kdo důvěrně znají lidi v Izraeli, si uvědomují, že Izraelci jsou zcela neinformovaní o kořenech konfliktu, který ovládá jejich životy. Občas se Izraelci pokoušejí uvádět poněkud bizarní argumenty, které mohou mít nějaký smysl mezi nimi navzájem, ale nedávají vůbec žádný smysl mimo jrjich prostředí. Takový argument vypadá takhle: „Ti Palestinci, proč trvají na tom, že budou žít v naší zemi (Izraeli), proč se nemohou usadit v Egyptě, Sýrii, Libanonu nebo nějaké jiné arabské zemi?“ Jiná hebrejská perla moudrosti zní takto: „Co se těm Palestincům nelíbí? Dávali jsme jim vodu, elektřinu, školy a oni nás všichni chtějí naházet do moře!“

Kupodivu se mnoha Izraelcům i z tzv. levice a v duchu této levice vzdělaných nepodařilo pochopit, kdo jsou Palestinci, odkud pocházejí a o co usilují. Nepodařilo se jim pochopit, že pro Palestince je Palestina domovem. Izraelci se nepokusili pochopit, že Izrael byl zřízen na účet palestinského lidu, na palestinské zemi, na místě palestinských vesnic, měst, polí a ovocných sadů. Izraelci si neuvědomují, že Palestinci v Gaze a v uprchlických táborech jsou ve skutečnosti lidé vyhnaní z Ber Šive, Jafa, Tel Kabíru, Šech Munisu, Lodu, Hajfy, Jeruzaléma a mnoha dalších měst a vesnic. Pokud vás diví, jak došlo k tomu, že Izraelci neznají svou historii, vězte, že odpověď zní velice prostě. Nikdy jim ji nikdo neřekl. Okolnosti, které vedly k izraelsko-palestinskému konfliktu, jsou v jejich kultuře dobře utajeny. Stopy palestinské civilizace v zemi z doby před rokem 1948 byly vymazány. Naqba, etnická čistka původních palestinských obyvatel v roce 1948, není součástí izraelského životopisu, zmínky či debaty o ní se neobjevují na žádném izraelském oficiálním či akademickém fóru.

V centru téměř každého izraelského města lze najít památník roku 1948 zpodobňující velmi bizarní, většinou abstraktní, rouru. Výtvor připomínající instalatérskou práci se nazývá Davidka a je to izraelský minomet z roku 1948. Šlo o výjimečně neúčinnou zbraň, jejíž střely nedoletěly dál než 300 metrů a působily velice omezené škody, zato nadělaly spoustu hluku. Podle oficiálního výkladu izraelských dějin Arabové, tj. Palestinci, prchali, jakmile Davidku z dálky uslyšeli. Podle izraelského výkladu Židé, tj. „noví Izraelci“ jen párkrát vystřelili a „arabští zbabělci“ utíkali jak idioti. V izraelském oficiálním podání není ani zmínky o řadě zorganizovaných masakrů prováděných novou izraelskou armádou (IDF) a před ní paravojenskými jednotkami. Není tam zmínka ani o rasistických zákonech, které Palestincům znemožňují vrátit se do svých domovů a do své země.

Smysl výše uvedeného je úplně jasný: Izraelcům je věc Palestinců úplně neznámá. Proto boj Palestinců označují za vražedné pošetilé šílenství. V Izraelcově sobeckém judeocentrickém vesmíru, jehož středem jsou Židé, je Izrael nevinnou obětí a Palestinci ničím menším než zběsilým vrahem.

Tato nebezpečná situace, která udržuje Izraelce v temnotách ohledně jejich minulosti ničí každou možnost budoucího smíření. Protože Izraelec postrádá sebemenší pochopení konfliktu, nemůže uvažovat o jiném řešení než vyhlazení či vyčištění „nepřítele“. Každý Izraelec má právo znát různá fantazijní líčení židovského utrpení. Palestinské utrpení je mu však úplně cizí. „Palestinské právo na návrat“ mu zní jako komická představa. Ani ti nejpokrokovější „izraelští humanisté“ nejsou připraveni sdílet zemi s jejími původními obyvateli. To nedává Palestincům jinou možnost než bojovat za všech okolností. Je zřejmé, že o míru s Izraelem jednat nelze.

Tento týden jsme se dověděli více o balistických možnostech Hamásu. Hamás měl zjevně s Izraelem příliš dlouho trpělivost. Bránil se eskalaci konfliktu na celém jihu Izraele. Napadlo mne, že vypalování raket Qássám, které sporadicky dopadly na Sderot a Aškelon, nebylo nic jiného než znamení uvězněným Palestincům. Především to bylo znamení ukradené zemi, polím a sadům: „Naše milovaná zemi, nezapomněli jsme, stále za tebe bojujeme, dříve či později se vrátíme, začneme znovu tam, kde jsme přestali.“ Ale bylo to také zřetelné znamení Izraelcům: „Vy tam, ve Sderotu, Beer Ševě, Aškelonu, Ašdódu, Tel Avivu a Hajfě, ať si to uvědomujete nebo ne, ve skutečnosti žijete v ukradené zemi. Měli byste se začít balit, protože váš čas se krátí, vyčerpali jste naši trpělivost. My Palestinci už nemáme co ztratit.“

Nic si nenamlouvejme, situace v Izraeli se zhoršuje. Přede dvěma lety dopadaly na sever Izraele rakety Hizballáhu. Tento týden Hamás dokázal, že je schopen zasáhnout jižní Izrael. Izrael bezpochyby může zabíjet civilisty, ale raketové ostřelování zastavit nedokáže. IDF chybí prostředky na ochranu Izraele, leda by bylo proveditelné zakrytí celého Izraele pevnou betonovou střechou. (Operation Security Roof)

Ale ještě nejsme na konci. Ve skutečnosti je to právě začátek. Každý expert na Blízký východ ví, že Hamás může během několika hodin získat kontrolu nad celým Západním břehem. Jakmile se to stane, nejvíce zalidněná část Izraele bude vydána Hamásu na milost. Pro ty, kdo to nechtějí vidět, by to byl konec židovského Izraele. Může se to stát dnes, může to být za tři měsíce či za pět let, nejde o to, „zda“, ale „kdy“. Když bude celý Izrael pod palbou Hamásu či Hizballáhu, izraelská společnost zkolabuje, její ekonomika se zhroutí. Hodnota o samotě stojící vily v severním Tel Avivu bude stejná jako hodnota chlívku v Kirjat Šmone či Sderotu. Jakmile jediná raketa zasáhne Tel Aviv, sionistický sen se rozplyne.

Generálové IDF to vědí, izraelští vůdci rovněž. Proto se pustili do vyhlazovací války proti Palestincům. Izraelci neplánují okupaci Gazy. Nemají co ztratit. Chtějí dokončit naqbu. Vrhají na Palestince bomby s cílem vyvraždit je. Chtějí, aby Palestinci z regionu zmizeli. To se samozřejmě nepodaří, Palestinci zůstanou. Nejen že zůstanou, den jejich návratu do jejich země se blíží s tím, jak Izrael využívá svou nejzhoubnější taktiku.

Izrael už překročil bod, odkud není návratu. Jeho osud zpečeťuje každá bomba, která dopadne na palestinské civilisty. Není nic, čím by se Izrael mohl zachránit. Neexistuje východisko, protože Izraelci ani jejich vedení nechápou základní parametry konfliktu. Izrael nemá dostatečnou vojenskou sílu na vedení boje. Může zabíjet palestinský lid i jeho vůdce, může to dělat roky, palestinský odboj tím spíše posílí než oslabí. Jak předpovídal generál zpravodajské služby IDF už při první intifádě: „Aby zvítězili, musí usilovat o přežití.“ Přežívají a proto vítězí.

Izraelští vůdci to všechno chápou. Izrael se už pokoušel o všechno, jednostranné stažení, vyhladovění a teď vyhlazení. Snažil se vyhnout demografickému nebezpečí soustředěním do intimního útulného židovského gheta. Nic to nepomohlo. Bude to palestinský odpor v podobě politiky Hamásu, co určí budoucnost regionu.

Izraelcům zůstala jen možnost umíněně setrvat ve své zaslepenosti a zavírání očí, aby unikli svému ničivému osudu, který se už stává imanentním. Při svém pádu budou všichni společně zpívat dobře známé zpěvy o obětech. Zasazeni v sebestředném přesvědčení o své nadvládě budou úplně ponořeni do vlastního zármutku a úplně slepí k zármutku, který působí jiným. Izraelci sice vystupují jako celek, když házejí bomby na jiné, ale jakmile jsou lehce raněni, všichni se snaží stát drobnými buňkami zranitelné nevinnosti. To je ten rozpor mezi tím, jak si přejí být viděni, a tím, jak je vidíme my ostatní, pro něž se Izrael stal nestvůrným ničitelem. To je ten rozpor, který brání Izraelcům pochopit smysl šoy, aby tím mohli zabránit další. To je ten rozpor, který Izraelcům brání stát se součástí lidstva.

Židé budou muset znovu jít vstříc neznámému osudu. V jistém smyslu jsem já sám začal svou pouť před chvílí.

Článek Living on Borrowed Time in a Stolen Land vyšel na serveru palestinethinktank.com 3. ledna. Překlad Eva Cirobisová.

Gilad Atzmon (nar. 1963) je jazzman a antisionista židovského původu žijící v Londýně. Více http://en.wikipedia.org/wiki/Gilad_Atzmon. Jeho website: http://www.gilad.co.uk/.

Diskuze

94 příspěvků ( 94 nových)