Zvědavec

Komentáře

„Papaláši“ se vracejí?

MF DNES dělá z lidí osly

Luděk Toman( více o autorovi > )

11.11.2008

„Papaláši“, kteří, jak noviny upozorňují, „měli před listopadem 1989 téměř nekontrolovatelnou moc a mnoho lidí se jich bálo“ jsou opět tady. Vstali z mrtvých a budou, český voliči, znovu řídit tvůj osud.

Snad by podobná demagogie byla k zasmání. Snad. Kdyby to nebyla i neuvěřitelná drzost. Kdyby se oni někdejší předlistopadoví „papaláši“ nevrátili už dávno, bezprostředně po sametu 1989, kdy pro ně havlovci přistavili přímo mercedes, kterým mohli vjet nejen do vysokých, ale přímo nejvyšších pater českého politického života. A prostřednictvím zákonů, moci a peněz kroutit s českým občanem dost a dost celých devatenáct let.

Tedy pod jednou podmínkou ovšemže: Vychvalovat nový režim jakožto režim prý demokratický, žvanit cosi o „svobodě slova“ ( vzorem by mohla být třeba právě MF DNES), zavřít obě oči nad všemi zlodějinami a volebními podvody, k nimž docházelo, nebo se na zlodějinách přímo osobní účastí podílet.

Ale nechci všem předlistopadovým „papalášům“ křivdit – určitě do havlovsko-klausovského vlaku nenaskočili všichni!

Představa, že „papaláši“ 19 let čekali kdesi v bungrech, a teď, ve chvíli dočasného souzvuku dvou velkých levicových stran, z nich vylezli, aby jaksi znovu škodili, je neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější je, že MF DNES si takto přímo extremisticky absurdní obraz reality čtenářům dovolí naservírovat. Počítá s tím, že jejím čtenářům v hlavách úplně chybí mozky?

Procento nějakých předlistopadových „papalášů“ mezi funkcionáři KSČM, kteří se dnes chystají do krajských vlád s ČSSD, bude ve skutečnosti mizivé až nulové. Jedná se buď o mladší ročníky, a pokud už mezi nimi nějací předlistopadoví aparátčíci přece jen jsou, jedná se tak maximálně o třetí ligu. Kde je ta první?

Možná je tedy dobře, že MF DNES problém předlistopadových „papalášů“ vytáhla na světlo. Možná mluvit o tom, kde se v éře „svobody“ a „demokracie“ uplatnili poskoci a kolaboranti předlistopadového režimu, není vůbec od věci. I kdyby to bylo jen proto, abychom si cvičili paměť.

Čtenáři MF DNES by si tedy mohli rozpomenout na to, že to byly právě velké komunistické ryby, se kterými se Havel a jeho disidentská parta po roce 1989 objali a rukou společnou a nerozdílnou začali v naší zemi budovat svou „svobodu“ a „demokracii“. Marián Čalfa – před rokem 1989 ministr Husákovy vlády – jistě nebyl jen nějakým pulcem komunistického režimu. Premiérem vydržel až do roku 1992. On a další nomenklaturní zvířata z dob diktatury dělnické třídy, jako byl třeba Vladimír Dlouhý – ano ten Dlouhý, o němž jeho spolupracovník z Prognostického ústavu Ransdorf později prozradil, že po stranické linii byl v tomto ústavu Ransdorfovým nadřízeným, když šéfoval stranické buňce - se v novém režimu mohla dosytosti realizovat na tom, co média dobovým jazykem nazývala „ekonomickou transformací“, ale co ve skutečnosti bylo největší loupežnou akcí v českých dějinách od Bílé hory. Státní majetek v nominální hodnotě (tržní by byla jistě mnohem vyšší) okolo 1 bilionu korun, což v té době zhruba odpovídalo skoro celému ročnímu hrubému domácímu produktu, byl sice rozprodán, ale výrazně pod cenou a za nevýhodných podmínek (ale výhodných pro ony dohazovače), a tak po rozprodeji nezbyl výnos pro občany, ale závratné dluhy blížící se taktéž k jednomu bilionu. Jakou by si za to architekti a vykonavatelé českého hospodářského „zázraku“ zasloužili odměnu?

Kočárník (min. financí), Dyba (min. hospodářství), D. Tříska (spoluautor kuponové metody „privatizace“, zn.: do vlastních rukou), Stráský (min. dopravy), Salzmann (v 90. letech šéf Komerční banky), Tošovský (šéf ČNB), Svatopluk Potáč (za socialismu předseda Státní banky československé a po roce 1989 poradce ve vzorně vytunelovaném Motoinvestu), jen malá část z dlouhé řady jmen většinou taktéž předlistopadových soudruhů. Ti ale novinářům nevadili, ani „pozoruhodné“ výsledky, jichž v průběhu „transformace“ dosáhli. Proč tehdy MF DNES nekřičela: Komunisté (si) privatizují majetek?

Křičela něco jiného: Musíte si utahovat opasky, drazí občané! Zatímco „demokratická“ elita, podobná té na Titaniku, uspořádala královský mejdan a doslova řádila: Těm miliardy v restitucích! Těm zlaté padáky z rozkradených bank a fondů! Těm úžasně zvýšené platy politiků, ministrů a manažerů v do té doby státních podnicích!

A všichni už zase sloužili lidu. Nebo demokracii? Nebo Havlovi? Nebo sobě?

Kdy už MF DNES konečně sečte všechny peníze ze všech rozkradených a vytunelovaných privatizačních fondů v 90. let a pustí se s v pravdě heroickým úsilím do dostižení všech viníků a spolupachatelů, kteří budou obnaženi až na kost? Minimálně se stejnou horlivostí, s jakou před pár lety slídila po příjmech Grossova strýčka?

A jak byla po roce 1989 vlastně „privatizována“ samotná Mladá fronta DNES? Nebyl to za socialismu náhodou deník Socialistického svazu mládeže – a v čích rukou skončil? Co takhle vynést na denní světlo vlastní kostlivce ze skříní, páni novináři?

Ale nezapomeňme na ty sluhy komunistického režimu. Devatenáct let se u nás honí agenti STB. Samotní příslušníci této „zločinecké organizace“ ovšem s požehnáním představitelů „demokracie“ a „svobody“ odešli do důchodu s tučnou výslužkou - a ještě dnes pobírají nadprůměrné důchody. Proč tedy MF DNES už skoro 19 let každodenně nebodá čtenáře do očí titulky: ´Demokratický režim ještě dnes štědře odměňuje sluhy totality!´ ?

Ale proč věci zužovat jen na předlistopadové a normalizační komunisty? To by bylo strašně nespravedlivé. Podle médií a politiků byl celý komunistický režim zločinný – a jeho ranná, poúnorová fáze se ve stupni diktátorství nedá s dobou normalizační ani srovnávat. Být předním komunistou v té době by proto mělo být mnohem těžším hříchem. Bez ohledu na to, že dotyčný si mezitím třeba prošel tím, co on sám možná považuje za jakýsi očistec, což byl případ řady disidentů. Odpuštění, alespoň podle křesťanské víry, může udělit jen Bůh. Nikoli člověk sám sobě. A pod pokrývkou „boje proti komunistickému režimu“ se může skrývat ledasco a ledaskdo. Vlastně cokoliv a kdokoliv!

Předvčerejších i včerejších komunistů, kádrujících ty dnešní a vylučující je z normální společnosti, se po roce 1989 vyrojilo jako kobylek. Zatoužili se vrátit do svého mládí, kdy platilo Kdo nejde s námi, jde proti nám?

Neměli bychom zapomenou ani na „svobodný“ tisk. Kolik propagandistů z komunistického období zachraňovalo svůj krk a hlavně příjem do vlastních peněženek bezhlavým a neuvěřitelně nevkusným lichocením novému, prý „demokratickému“ režimu a jeho představitelům?

Ve stupni nenávisti, která se ve společnosti rozhořela po roce 1989, nový režim hravě trumfnul perestrojkový socialismus. Socialismus měl třídního nepřítele kdesi daleko za hranicemi, obkrouženými navíc ostnatým drátem, a málokdo věřil, že je skutečnou bytostí z krve a masa, a ne neživým duchem. Dnešní režim má třídní a ideové nepřátele všude kolem sebe a stále. Proto ten nikdy nekončící a divoký brainwashing, zuřivě mobilizující proti komunistům a extremistům, pod kteréžto nálepky je ovšem jako vězeň vsazen každý jako kdysi Dalibor do Bílé věže.

Je to vskutku paradox: Ve chvíli, kdy začali být konečně lidštější, komunisty smetly dějiny. Aby na jejich místo přišli noví kádrováci. Noví vojáci revoluce, tentokrát pravicové. Noví majitelé a vlastníci ocelově silného přesvědčení, jehož jsou schopni jen hlupáci. Noví komsomolci „jediné možné“ pravdy a cesty. Nesloužili by ale dnes (když půlka z nich beztak už sloužila) – a stejně horlivě – jakémukoli režimu?

Je možné hlásat demokracii – a nebýt schopen ani ochoten k jakékoliv diskusi se zastáncem protikladného názoru? Všechno, co se kdysi vytýkalo komunistickému režimu, se stejně pádně vztahovalo a vztahuje na protagonisty nové moci po roce 1989 až dodneška. Ano, nezavírají lidi za názor, že „prezident je vůl“. Jenom je klidně nechají chcípnout na ulici. Je to přece „jejich vina“.

O jaké humanitě je možné mluvit, když pro politickou třídu, právní systém a všechny ty ombudsmany a ústavní soudy, natož nějaké Listiny lidských práv, nemá valnou cenu ani lidský život?

A demokracie? Svoboda informací (a´la MF DNES či Lidové noviny?)? Média a noviny věru nejsou hlídacími psy demokracie. Spíš hlídacím psem občanů. Náhubkem, nasazeným na občanova ústa. Nebo věčně ječící sirénou, která mu má zabránit nejen vyjadřovat, co si myslí, ale dočista ho zbavit jakékoliv schopnosti myslet vlastní hlavou a vůbec myslet. Ba zbavit společnost schopnosti spolu komunikovat. Poslední tažení největších novin v Česku proti „papalášům“ je toho nejzářnějším příkladem.

Honit „papaláše“ socialismu po 20 letech je nesmysl. „Papaláši“ a „nomenklaturní kádry“ polistopadového režimu mají na hlavách samy velkou, skoro kosmickou hroudu másla. Ti předlistopadoví – vyjma těch případů ovšemže, kdy se  vzorní budovatelé socialismu převtělili v přední bojovníky za kapitalismus - proti nim často působí dojmem ubohých břídilů.

Těch absurdních hesel, kterými se polistopadový režim zaštiťuje, je dlouhá řada. Třeba kombinace slov „ekonomická svoboda“ zní přímo humoristicky. Mimochodem také jeden ze sloganů, se kterým se před 20 lety kouzelnicky žonglovalo.

Jeden tvrdě hierarchický systém byl nahrazen jiným. Vůči lidskému osudu ještě nelítostnějším. Většina členů společnosti žije ve strachu. Existenčním strachu. Není vždycky způsoben absolutní bídou, ta v naší zemi snad ještě v tak velkém měřítku neexistuje, ale strachem z toho, že v nejbližší budoucnosti už nebude možné dosáhnout ani na stávající stupeň životní úrovně. Ekonomickým kalkulům lidé dennodenně věnují většinu času, myšlenek, energie. Svoboda? Jejím skutečným kritériem je množství peněz. Kdo je nemá, nemá ani svobodu.

Je jasné, že pokud by politici nebyli pokrytci, přepsali by ústavu. Zněla by asi takto: Každému se bude dostávat tolik svobody a tolik vlivu na politické záležitosti v zemi (a tedy i na vlastní život, neboť právě politika ho někdy předurčuje zdrcujícím způsobem), kolik milionů má na bankovních účtech. Ti, co nemají miliony, mají smůlu. Jejich drobáky jim nepomohou.

Tahle ústava by se moc hezky nečetla. Byla by ale pravdivá.

Diskuze

62 příspěvků ( 62 nových)