Zvědavec

Komentáře

Cenzurou k lepšímu světu

Lumír Bobek( více o autorovi > )

16.9.2008

Nová pravidla vycházejí ve zprávě Výboru EP pro ženská práva. Švédská poslankyně Eva-Britt Svensson naléhá na Británii a ostatní členské země, aby využily stávající zákony proti sexismu, diskriminaci a zákony pro rovnost ke kontrole televizních reklam. Chce aby televizní rady monitorovaly vysílání reklam a zavedly nulovou toleranci k sexistickým urážkám a ponižujícím vyobrazením : „Genderové stereotypizování je jedním z mnoha faktorů, které mají velký vliv na úsilí učinit společnost genderově rovnější.“

Švédka Eva-Britt Svensson je poslankyní EP, místopředsedkyní Výboru pro ženská práva , členkou švédské Levé strany (Left Party), strany která se v roce 1990 zbavila přívlastku komunistická v názvu a v roce 1996 se deklarovala jako strana feministická. Krom toho je jako poslankyně EP i vysokou funkcionářkou (předsedkyně, posléze místopředsedkyně) švédského lidového hnutí proti vstupu Švédska do EU. Již v lednu tohoto roku se pokoušela implementovat do švédského práva zákon, který by „zakázal reklamu se sexistickým obsahem“. Asociace švédských inzerentů trvala na tom, že nový zákon není nutný, že reklamní průmysl má dostatek samoregulačních mechanismů a sdělila, že zřídí funkci zvláštního ombudsmana pro vymýcení sexismu z reklam.

Eva-Britt Svensson uvedla, že si je vědoma toho, že reklamní průmysl se snaží dohlížet na nezávadnost vlastních reklam, ale to není postačující. „Nemůže a nesmí to být tak, že [reklamní ] průmysl nese jako jediný zodpovědnost za demokratické cíle vytyčené společností.“

Řečeno velice stručně, Eva-Britt Svensson chce zavést cenzuru. Závadný obsah musí z obrazovky pryč. Ve Švédsku se jí to nepovedlo, návrh předložený vládě nakonec přijat nebyl. V globálnější Evropě slaví úspěch, a tak co se jí nepodařilo prosadit zevnitř, může být importováno zvenčí, a jako bonus nejen na švédské půdě. Na celé věci je ale nejzajímavější to, že má být zavedena nulová tolerance k naprosto vágně formulovanému fenoménu. Co je to sexismus? Která reklama je sexistická, ponižující, urážlivá? Kdo a na základě čeho o tom bude rozhodovat? Jakých principů se musí držet tvůrci reklam, aby se nedostali do konfliktu s mocenskou strukturou?

Odpověď na tyto otázky je obtížná i snadná zároveň. Je obtížná pro ty, na které má direktiva dolehnout - vágní koncepce je vysoce účinným nástrojem k zavedení preventivní autocenzury („tohle tam raději nedáme nebo po nás zase vyjedou a mediálně nás vykoupou“). A naopak, je snadná pro ty, kdo chtějí direktivu aplikovat – „o tom, co je nepřípustné rozhodujeme my.“ O tom, že to otevírá prostor pro nikoliv dvojí ale přímo gumový metr snad není nutno psát. Je to jen další z mnoha feministických pokusů povýšit subjektivnost (pochopitelně subjektivnost těch zmocněných) na standard.

Termín sexismus byl poprvé použit někdy v polovině turbulentních 60. let; objevil se nezávisle na sobě v několika feministických textech ( mimo jiné jako parafráze na rasismus) a od té doby nejenže ve feministické rétorice rychle zdomácněl, ale stal se jedním z pilířů feministické ideologie. A tak jak je ve feministickém diskurzu dobrým zvykem, za krátkou dobu prodělal sexismus koncepční expanzi, jakýsi chirurgický opak liposukce, že je k dnes naprosto k nepoznání. O to však univerzálnější coby ideologická zbraň.

Sexismus (po vzoru rasismu) jsou víra, postoj, chování, řeč, hodnotící soud, ze kterých plyne, že jedno pohlaví je horší nebo méněcennější než druhé. Myslím, že s takovou definicí bude mít málokdo potíže.

Poněkud vágnější definice říká, že sexismus je hodnocení člověka na základě pohlaví tam, kde pohlaví nehraje roli. Zde není jasné, jak určit jak velkou roli pohlaví hraje.

Jenže takové přímočaré definice jsou dvousečné. Podle nich by si obě pohlaví co do sexismu nezadala. A protože celý feminismus není o ničem jiném než o distribuci moci, řešení se nabízí samo : o sexismus jde pouze tehdy, přidá-li se k genderovým předsudkům další ingredience – moc. A aby nebylo pochyb, explicitní vyjádření tedy zní, že sexismus je jednosměrná ulice. „Protože muži mají veškerou moc a ženy jsou utlačovanou třídou, nikdy nemůže být řeč o sexismu směrem od žen k mužům. “

Předmětem dalších spekulací se pak stává to, co je vlastně ponižující a urážlivé. Jelikož je to značně individuální, jediný způsob jak obsáhnout všechny ženy jako oběti sexismu (a vyloučit všechny muže) je zavedení dalšího prvku - subjektivity. Sexismem se tedy stává to, co žena cítí, vnímá jako urážlivé, ponižující. Že člověk dopředu nemůže vědět, jak co bude ta která žena vnímat? To přece vůbec nevadí. Daná žena to vědět bude, rozhodne se a podle toho zareaguje.

Bobtnání termínu sexismus se ale nezastavilo jen tady. Medializací se postupně se do podvědomí lidí dostává i to, že sexismus je to, co má nějaký sexuální podtón. Spoře oděná dívka v reklamě, narážka na sexualitu a podobně. Jenže i to přináší určité problémy. Sexualita je rysem i lidí homosexuálních, u lesbických žen je to síla tvořivá. Sexismus tedy začíná konvergovat k novější koncepci - heterosexismu.

Ale ani tohle rozšíření koncepce sexismu nevyužívá veškerý potenciál. Tak se pomalu součástí sexismu stává i stereotypizování, zobrazování ve stereotypních, zaběhlých rolích. Stereotyp - nezávisle na tom do jaké míry má racionální a faktický základ - je vše, co odporuje principu rovnosti. Rovnosti ve smyslu stejnosti, pochopitelně. Žena v kuchyni, matka s dětmi, muž v práci, úspěšně vypadající obchodník, žena krášlící se kosmetikou či prádlem nebo oblečením, to všechno jsou jedovaté vzkazy do podvědomí bezmocné společnosti. A tak se věci naprosto běžné, triviální, každodenní, akceptovatelné a v žádném případě v rozporu se zákony či morálkou stávají ideologicky závadné a je potřeba je cenzurovat.

Feministická doktrína sexismu je tedy založena na několika paradoxech. Stojí na tvrzení, že sexismu se mohou dopouštět jen muži, protože jsou dominantní, vládnoucí třídou. Jenže jen letmý pohled kolem sebe stačí k tomu, aby člověk zjistil, že zdaleka ne všichni muži mají moc (ekonomickou, politickou či jinou), a že existuje početná skupina žen, které právě tímto disponují. Takže říci, že běžný muž bez politické či ekonomické moci je v dominantní pozici proti dobře situované a vlivné ženě jenom proto, že podle pohlaví patří do nějaké skupiny, není ničím jiným než průzračným sexismem.

Dalším paradoxem je, že některé ženy (třeba modelky, zpěvačky, herečky) rozhodně nevnímají vystavování sebe sama na přehlídkových molech, obálkách časopisů, v televizních reklamních spotech nebo ve videoklipech jako útlak či ponižování. Naopak, právě tohle je zdrojem jejich finanční nezávislosti, prestiže a sebevědomí – svůj život mají ve svých rukou. Jak to tedy jde dohromady s feministickým pojetím sexismu? Jsou snad tyhle úspěšné ženy ženami nějaké druhé kategorie nebo jsou vůbec ženami? Jak je možné, že Výbor pro ženská práva chce těmto ženám upřít právo nakládat se svým tělem, s obrazem své osoby podle vlastního uvážení? Nesmějí snad ženy ve svém podnikání inzerovat takovým legálním způsobem, který má pozitivní vliv na jejich podnikání? Důvod je zřejmý. Kolektivní duch, kdy ženské tělo patří nejdříve všem ženám a pak teprve konkrétní ženě. Správcem kolektivně ženského je samozřejmě feminismus.

Dohled na genderovou korektností se nevyhýbá ani České republice. Spolek Žába na prameni ve své každoroční taškařici zvané Kyselá žába pořádá medializování těch nejkřiklavějších verbálních prohřešků proti svatým idejím rovnosti. A samozřejmě přesně v duchu výše zmíněného. Když nestorka mediálního feminismu Olga Sommerová prohlásí, že „Ženy jsou vyzrálejší a kvalitnější polovinou lidstva“, tedy sexismus ve své nejryzejší podobě, že by se člen Ku-Klux-Klanu nemusel stydět, Žába na prameni má pro dlouholetou a loajální spolubojovnici místo “zlaté medaile“ slova omluvy.

Vnitřní rozpory a dvojí standard vždy byly neodmyslitelnou součástí feministického diskurzu. Jedině tak se lze vyhnout každé kritice a otočit argument proti oponentovi. A řečeno slovy prominentní feministky Alison Jaggar, (slova, za která sklidila bouřlivý potlesk) : „Pokus o analýzu feministického stanoviska s pomocí racionální úvahy a konzistentní logiky (tedy v duchu privilegované tradiční, ergo mužské filosofie) je ve své podstatě stupidní.“

Článek v britském tisku vzbudil velký rozruch a soudě podle reakcí čtenářů internetové verze i silně negativní odezvu. Jen mizivý počet čtenářů s návrhem cenzorní směrnice projevil souhlas. Mezi nimi jeden homosexuální muž, který lamentoval nad tím, že “pastva pro oči“ (tedy spoře oděné modelky) je téměř výhradně jen pro heterosexuální muže, a také jedna žena, která zákaz vítala, protože nechtěla, aby se na ní společnost dívala jako na sexuální objekt. Jakým myšlenkovým postupem v reklamách vidí sebe sama zůstává mé racionální mysli skryto.

Myslím, že je jasné, že o puritu reklam vůbec nejde. V době, kdy každý televizor má dálkové ovládání předpokládám, že většina lidí při reklamní pauze přepne na něco zajímavějšího nebo si od televize odskočí. V době, kdy je na internetu , v tisku či na audiovizuálních médiích dostupná pornografie všeho ražení, těžko někdo bude surfovat přepínačem po televizních kanálech, aby zahlédl spoře oděnou ženu v reklamě. Reklamy na domácí čisticí prostředky jsou skoro všechny tak tupé a ubíjející, že dívat se na ně může jen intelektuální masochista. “Sexistické“ reklamy určitě nikomu chybět nebudou, kdyby se snad některá země rozhodla doporučením EU řídit. Ale o ně tu vůbec nejde. Jde o to, že samozvaní strážci ideologické čistoty chtějí pod špatně maskovanou záminkou a taktovkou politických priorit pootevřít další dvířka – jen co se koneček páčidla vejde – ke kontrole osobních svobod jednotlivců (známý je pokus EU dostat pod kontrolu webové blogy, hlavně ty, které nejsou názorově dostatečně pluralistické).

Ze všech reakcí čtenářů na zmíněné aktivity Výboru pro ženská práva mi jako nejtrefnější přijde ten nejstručnější : „Počkám si na vyjádření Výboru pro mužská práva. Cože? Jak to myslíte, že žádný takový není?“

Autor je členem Českého svazu mužů. Zde najdete dopis Svazu "chlapovi s gulami" Topolánkovi ze 14.9. (pdf).

Doplnění editora

Na severoamerickém kontinentě zakázali sexistické reklamy už dávno. Nyní pokročili do fáze dvě: boření stereotypů. A činí to důkladně. Už jsem se zmiňoval o tom, že v 9 z 10 akčních filmů natočených za posledních par let jsou ženy zpodobňovány jako velitelky úderných týmů a krizových štábů a přebornice v asijských bojových uměních.

Už asi rok sleduji vylepšenou fázi boření stereotypů. Na kanále Home and Garden často běží pořady o adaptaci bytů. Všechny důležité práce tam zpravidla vykonávají ženy: od počátečního designu až po řezaní prken, malování, nošení nábytků, pokrývání střech. Muže tam najdete také - nejčastěji u šicích strojů. Kdykoliv je třeba ušit závěs nebo povlak na polštář, kamera zabere chlapa za šicím strojem. Je mi z toho šoufl.

Diskuze

120 příspěvků ( 120 nových)