Zvědavec

Komentáře

Washington svou chybou riskuje atomový konflikt

F William Engdahl( více o autorovi > )

12.8.2008

Jak jsem napsal 11. července: V tomto geopolitickém, atomovém pokeru je pravdou, že od rozpadu Varšavského paktu v roce 1991 je jedna země bývalého Varšavského paktu za druhou a jedna republika bývalého Sovětského svazu za druhou lákána falešnými sliby, v mnoha případech i pomocí úplatků politikům, Washingtonem, aby vstoupila do NATO.

Namísto aby po rozpadu Varšavského paktu začala diskuze o systematickém rozpuštění NATO, Washington systematicky konvertuje tuto organizaci na něco, co by se dalo nazvat vojenským motorem sloužícím americké globální a imperiální politice a buduje síť vojenských základen od Kosova přes Polsko, Turecko, Irák a Afghánistán. V roce 1999 přistoupily do NATO bývalé země Varšavského paktu Maďarsko, Polsko a Česká republika. Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko a Slovensko se přidaly v březnu 2004. Washington nyní vyvíjí silný tlak na členské země EU, které jsou v NATO, zvláště na Německo a Francii, aby v příštím prosincovém zasedání schválily Gruzii a Ukrajinu.

Kořeny konfliktu

Jižní Osetie, která až do roku 1990 tvořila autonomní oblast v Gruzínské sovětské republice, usilovala o jeden stát s etnicky stejnou oblastí v Severní Osetii, autonomní republice Sovětského svazu a nyní součástí Ruské federace. Existuje historicky podložený strach Oseťanů z násilnického gruzínského nacionalismu a zkušenost s gruzínskou nenávistí k etnickým menšinám v době, kdy gruzínským vůdcem byl Zviad Gamsakhurdia, kterého nyní Oseťané srovnávají se současným gruzínským prezidentem Michalem Saakašvili. Saakašvili se dostal k moci díky americkým penězům a Američany orchestrovanou změnou režimu v prosinci 2003 v tzv. Růžové revoluci. Trn této růže nyní zraňuje do krve.

Abcházie a Jižní Osetie – ta první je tradiční černomořskou oblastí, ta druhá je ožebračenou a nepříliš hustě obydlenou oblastí na hranici s Ruskem – mají svůj vlastní jazyk, vlastní historii a vlastní kulturu. Když se Sovětský svaz rozpadl, obě oblasti usilovaly o oddělení od Gruzie v krvavých konfliktech, Jižní Osetie v letech 1990-1991 a Abcházie v 1992-1994.

V prosinci 1990 vyslala Gruzie tehdy vedena Gamsakhurdiou jednotky do Jižní Osetie poté, co Osetie vyhlásila samostatnost. Gruzínský nápor byl odražen jednotkami ministerstva vnitra SSSR. Gruzie se vzdala oblasti Jižní Osetie a myšlenky jejího připojení ke Gruzii. Obě války skončily příměřím domluveným s Ruskem a mír byl hlídán mírovými sbory pod záštitou nedávno utvořeného Společenství nezávislých států. Situace vytuhla do „zmraženého konfliktu“ podobného situaci na Kypru. V roce 2005 podepsala Gruzie smlouvu, že nepoužije sílu a Abcházie by dovolila postupný návrat 200 tisíc etnických Gruzínců, kteří uprchli před násilnostmi. Ale smlouva byla porušena počátkem roku 2006, kdy Saakašvili vyslal vojsko, aby znovu obsadilo údolí Kodori v Abcházii. Od té doby eskaluje Saakašvili přípravy pro vojenskou akci.

Podpora Jižní Osetie je pro Rusko kritická. Rusko není ochotno sledovat připojení Gruzie k NATO. Navíc Oseťané patří k nejstarším ruským spojencům na Kavkaze a jejich mužové bojovali v mnoha válkách v ruské / sovětské armádě. Rusko nehodlá opustit ani je, ani Abcházii a nechce přilévat oleje do ohně etnických konfliktů mezi spojence na ruském Kavkaze. V listopadu 2006 proběhlo v Jižní Osetii referendum, 99% Oseťanů žádalo nezávislost od Gruzie. Většina z nich má ruský cestovní pas. To v pátek umožnilo ruskému prezidentu Medveděvovi zdůvodnit vojenský protiútok na Gruzii snahou „ochránit životy a čest ruských občanů ať žijí kdekoliv.“

Pro Rusko je Osetie důležitou strategickou základnou blízko tureckých a íránských hranic už od doby cara. Gruzie je důležitou transportní oblastí pro naftu tekoucí od Kaspického moře do tureckého přístavu Ceyhan a je potenciální bází pro Washington v jeho snaze obklíčit Teherán.

Co se samotné Gruzie týče, vnímá Jižní Osetii a Abcházii jako součást svého území a hodlá je připojit za každou cenu. Sliby vůdců NATO, že přijmou Gruzii za člena a otevřená podpora Washingtonu posílila sebedůvěru Saakašviliho natolik, že zahájil vojenskou ofenzívu proti dvěma provinciím, Jižní Osetii a Abcházii. Saakašvili a pravděpodobně i kancelář Dicka Cheneyho ve Washingtonu se – zdá se – velmi přepočítali. Rusko jasně ukázalo, že za Jižní Osetii i Abcházii stojí.

Válka v zastoupení

V březnu t.r. Washington uznal nezávislost Kosova, bývalé oblasti Jugoslávie a učinil z Kosova de facto oblast pod NATO navzdory odporu Rady bezpečnosti OSN a zvláště navzdory ruským protestům. Putin reagoval jednáním Dumy o uznání Abcházie, Jižní Osetie a Transnistrie (pro-ruská republika v Moldávii). Moskva tvrdí, že západní logika, se kterou uznali Kosovo, by měla být použitá i na tyto etnické komunity usilující o nezávislost od vlády nepřátelského státu. V dubnu Putin uvažoval o možnosti uznat tyto státy. Šlo o geopolitckou šachovou hru ve strategickém Kavkaze a v sázce byla nejvyšší výhra – budoucnost samotného Ruska.

Saakašvili telefonoval tehdejšímu prezidentu Putinovi a žádal ho, aby změnil své rozhodnuti. Připomněl mu, že Západ sdílí jeho (Saakašviliho) názor. Na sumitu NATO v rumunském Bukurešti v dubnu navrhl americký prezident Bush přijetí Gruzie za dočasného člena NATO, což je vstupenka pro trvalé členství. K překvapení Washingtonu se proti tomu postavilo deset členů NATO, včetně Německa, Francie a Itálie.

Tvrdili, že přijetí Gruzie je problematické vzhledem ke konfliktům v Abcházii a Jižní Osetii. V podstatě řekli, že odmítají podporovat Gruzii podle 5. článku smlouvy NATO, podle které jakýkoliv útok na kteroukoliv členskou zemi NATO musí být chápan jako útok na celé NATO a následně vyžaduje použití kolektivní vojenské síly všech členů NATO. Znamenalo by to, že by Evropa byla nucena do války s Ruskem kvůli malé kavkazské republice Gruzie s jejich nevypočitatelným diktátorem Saakašvilim. To by mohlo znamenat, že problematický Kavkaz je vlásek, na kterém drží spoušť k detonaci třetí světové války.

Rusko ohrožuje Gruzii, ale Gruzie ohrožuje Abcházii a Jižní Osetii. Rusko je v očích Gruzínců krokodýlem, ale Gruzie v očích Rusů je jako kočičí pracka Západu. Od roku 2003, kdy se Saakašvili dostal k moci, je Pentagon v Gruzii a poskytuje tam vojenskou pomoc a tréning. A nejen američtí vojáci jsou v Gruzii nyní aktivní. Podle izraelského zpravodajského serveru DEBKA pozval gruzínský prezident Saakašvili do země několik stovek izraelských vojenských poradců od soukromé bezpečnostní firmy. Jejich počet se odhaduje blízký tisíci. Jejich úkolem je cvičit gruzínské tankové sbory, letectvo, námořnictvo a dělostřelectvo a učit je bojové taktice. Rovněž poskytují znalosti v oboru vojenské výzvědné služby a bezpečnosti pro centrální moc. Tbilisi rovněž nakupuje od Izraele zbraně, elektronické špionážní systémy a dostává z Izraele zpravodajské informace. Tito poradci mají jistě hluboké zásluhy v přípravě gruzínské armády na obsazení hlavního města Jižní Oseti v pátek.

DEBKA dále píše, že „Moskva opakovaně žádala Jeruzalém, aby zastavil svou vojenskou pomoc Gruzii, dokonce hrozila krizí v bilaterálních vztazích. Izrael odpověděl, že jediná pomoc, kterou v Tbilisi poskytuje, je orientována na obranu.“ Média v Izraeli doplnila, že izraelský zájem o Gruzii je motivován geopolitikou kolem kaspického ropovodu. Izrael velmi stojí o to, aby kaspický ropovod dosáhl tureckého přístavu Ceyhan, a nepřeje si příliš ruskou rozvodnou síť. Mezi Izraelem, Tureckem, Gruzii, Turkmenistánem a Ázerbájdžánem probíhají intenzivní jednání o ropovodu do Turecka a tedy do izraelského naftového terminálu v Ashkelonu a do svého přístavu Eilat v Rudém moři. Odsud mohou tankery dopravovat naftu a zemní plyn na Dálný východ přes Indický oceán.

To znamená, že útok na Jižní Osetii je první bitvou v nové proxy válce (válce v zastoupení) mezi anglo-americko-izraelskými zájmy a Ruskem. Jedinou otázkou teď je, zda se Washington přepočítal v intenzitě a rychlosti ruské reakce na gruzínský útok 8. srpna.

V tomto kavkazském dramatu to zatím vypadá tak, že každý další krok stupňuje tento konflikt a zvyšuje nebezpečí celkové konfrontace. Další krok už nebude jen o Kavkaze nebo Evropě. V roce 1914 to byly „srpnové zbraně“, které zažehly velkou válku. Tentokrát to mohou být srpnové zbraně 2008, které by mohly rozpoutat třetí světovou válku a jaderný holocast nepopsatelné hrůzy.

Jaderné prvenství: největší strategické nebezpečí

Většina Západů si neuvědomuje, jak nebezpečný je konflikt kvůli dvěma malinkým provinciím v odlehlém koutě Eurasie. To, co většina západních medií ve svých zpravodajstvích ignoruje, je strategická vojenská bezpečnostní povaha kavkazského rozporu.

Ve své knize Století války popisuji vývoj NATO kontrolovaný a řízený hlavně Washingtonem od konce Studené války. Washington systematicky usiluje o – co vojenští stratégové nazývají – jaderné prvenství. Jednoduše řečeno: Jestliže jedna z proti sobě stojících jaderných velmocí bude schopna vyvinout funkční protiraketovou obranu, i primitivní, která může významně oslabit potenciální protiúder jaderným arzenálem nepřítele, pak ta velmoc „vyhrála“ jadernou válku.

Jakkoliv to zní bláznivě, tohle je explicitní politika Pentagonu za poslední tři prezidenty od Bushe staršího v roce 1990, přes Clintona a nyní nejagresivněji, za George W. Bushe mladšího. To je ta věc, ve které Rusko nakreslilo do písku jasnou čáru a řeklo dost a je to pochopitelné. Snaha USA i násilím protlačit Gruzii, stejně jako Ukrajinu, do NATO by postavila Rusko před skutečnost, že NATO je doslova na jeho prahu. Jde o vojenské ohrožení, agresivní ve své extrémní podobě a pro ruskou bezpečnost nepřijatelné.

Toto činí ze zdánlivě obskurního boje kvůli dvěma provinciím velikosti Lucemburska potenciál stát se Sarajevem 1914, nukleární spouští války vyvolané chybnou kalkulací. Spoušť pro takovou válku není právo Gruzie obsadit Jižní Osetii a Abcházii. Je to americké naléhání na NATO a tlačení své raketové obrany přímo před ruské dveře.

Článek Washington Risks Nuclear War by Miscalculation vyšel na serveru informationclearinghouse.info 11. srpna. Překlad editor.

Diskuze

81 příspěvků ( 81 nových)