Zvědavec

Komentáře

Krize moderního světa

Radim Lhoták( více o autorovi > )

14.6.2007

Podle René Guénona se západní civilizace nachází ve čtvrtém věku lidského cyklu označovaném hinduistickým náboženstvím jako kalijuga neboli „věk temna“. Tato vrcholná fáze postupného zatemňování ryzí spirituality původní lidské tradice je připravována již šest tisíc let. První neklamné známky takového „úpadku“ se datují kolem roku 600 před naším letopočtem, kdy se začala tvořit racionální filozofie a započal historický věk lidstva. Vzdělaný čtenář ví, že právě počátek historické éry znamená vystoupení lidského ducha z kolébky mýtu. Rozmach řecké filozofie znamenal osvobození člověka od jeho archetypální předurčenosti vyšším principem kosmického řádu, jehož smysl i cíl byl ponechán na absolutním vědění a vůli bohů. Člověk začínal vnímat své vlastní možnosti a rozhodl se být strůjcem svého vlastního osudu. Pravdou je, že v souladu s Guénonovým tvrzením lze nalézt ve starých eposech datovaných již před počátky Starého zákona zmínky o zbloudění člověka, jímž se v hledání podstaty světa a vlastní nesmrtelné moci v něm chtěl vyrovnat bohům a musel za to být potrestán. Nakonec stejné téma obsahuje sama bible ve svém mýtu o vyhnání člověka z ráje po té, co požil plodů ze zakázaného stromu poznání.

Je opravdu těžké uvěřit tomu, že vše, čím se člověk zapsal do historie uvědomělého rozvoje civilizací, má znaky rozkladu a úpadku. Guénon, tak jako mnoho jiných myslitelů, jimž současná duchovní i kulturní prázdnota moderního světa leží na srdci, volá po návratu k původním lidským tradicím. Ne každý však vidí jejich kořeny v prehistorickém období vývoje lidstva. Osobně souhlasím s Guénonem, že prastaré kultury, v nichž mýtus určoval lidem místo na zemi, uváděly člověka do stavu rovnováhy v souladu se svým zasazením do přirozeného koloběhu života. Původní kmenová uspořádání a kastovní sociální systémy mu dávaly vědomí identity a příslušnosti k těm sociálním strukturám, kam podle božského řádu patřil, nadnebeské ideje potom jedno-duchost, jednoznačnost a určitost, díky jimž se svět jeví jako pravdivý a nabízí se člověku jako spolehlivé místo ke společnému pobývání. Jaká však byla ona prehistorická éra lidstva?

Mýtus byl pro naše dávné předky zákonem, věděním předaným, dříve zjeveným, nikoliv zjevným. Mýtus byl výrazem vyššího principu, jehož příčiny a smysl byly ponechány na vyšší inteligenci, nikdo neměl tudíž sklony ho zpochybňovat. Přesto nelze mýtus ani v těchto dobách vnímat jako zjevení objektivní či transcendentální pravdy. Vždy je spojen s příběhem, s legendou, s nějakou zkušeností dávných předků, legendami je rovněž nejčastěji předáván k uvěření a k osvojení. Smysl mýtu se odehrává především v rovině morální. Nezkoumá ontologický původ věcí jako objektivních jsoucen, když tak pouze účelově ve vztahu k meritu věcí, který ho zajímá, a tím je morální vztah člověka k nim, způsob, jakým se k nim vztahuje. Není proto překvapivé, že právě zásada vyvázání člověka od světských věcí, jeho osvobození se od závislostí na účelu, jaký pro něho mají, vede podle staré duchovní tradice k „čistému“ morálnímu soudu, k představě nejvyššího dobra v lidském konání. Ve svém důsledku potom ono nad-lidské dobro staví jako věčný a neměnný princip odloučený od vší mnohosti a nestálosti světského založení lidské existence. Takové dobro potom nelze nahlédnout ani pochopit čistým rozumem. Rozum jako logós je vynálezem nové racionální filozofie (Hérakleitos), která předurčila svobodnou éru lidstva.

Jestliže Guénon mluví o nevědomosti západní civilizace, nebo lépe řečeno o jejím materialistickém ne-vědění rozplývajícím se v jednotlivostech a mnohosti, a jako spásný protipól staví „tradiční vědění“ východních náboženství o zjeveném vyšším, stálém, věčném principu světa, potom volá po novém nastolení mýtu a jeho uchopení lidskou masou bez účasti rozumu. Požaduje nevědomou víru v nejvyšší pravdu, jejíž zdroj i držení odkazuje esoterickým kruhům intelektuální elity. Sám potom váhu oné pravé a věčné pravdy nehodlá spojovat s inteligencí ani s rozumem, nehodlá ji dokazovat ani o ní nepřipouští žádnou polemiku, přičemž musí připustit, že její poznání je dosažitelné pouze intelektuální intuicí, k níž mohou dospět pouze vyvolení z řad intelektuální elity za tím účelem pěstované a oddělené od světského života. Musí rovněž připustit, že taková elita musí být privilegovanou kastou předávající a interpretující svoje vědění ostatním lidem jako morální příkaz shora. Základním dilematem mu ovšem zůstává existence takové elity samé či její zánik (vznik) v západním světě, který ji dávno překročil svým vlastním myšlením i chápáním původu morálky a s ní souvisejícího pojmu dobra a zla.

Problém je v tom, že západní svět již nezvratně překročil hranice mýtu a ve svém poznání pronikl za dimenze prostého rozlišování světa na materiální a duchovní. Nachází se již ve stádiu, kdy po základním odhalení funkcí rozumu jako odkrývající mohutnosti schopné změny paradigmatu dospěl k pochopení podmínek, které tento rozum omezují. Postmoderní myšlení začíná vidět, nakolik moralita i pojetí dobra a zla předcházejí vědění, nakolik libovolné paradigma není výsledkem lepšího či horšího poznání vyšší obecné pravdy, nýbrž odráží vlastní život a proces, jímž se tento život sebeuskutečňuje. Předpoklad obecné pravdy či obecného dobra je vulgární, neomalený, sporný, a tudíž bezcenný. Pravda sama je vposled projevem Života, který je původnější, než vědění. Pravda a platné morální soudy vycházejí z vůle k životu a z prosazení vlastních forem existence proti formám jiným, slabším, méně úspěšným, pravda je výsledkem vůle k moci, výsledkem morálního hodnocení, které se ukazuje jako nahodilý a svévolný projev pronikavé existence, jako proces rozlišování, rozvoje, sebeproměny, sebepřekonávání, tvorby a plození. To je pravý opak esoterického nazírání, které jako bezcenné a nezajímavé vidí pravdy vzešlé ze světského života a z empirického poznání. Tady vystupuje na povrch ona propastná zaostalost okultních či spirituálních tradic, jejich slabost a neudržitelnost v konfrontaci s problémy moderní doby.

Jako nejvyšší paradox křičí z knihy René Guénona jeho apel na katolickou církev jako jediného ochránce věčné pravdy a vykonavatele spásy moderního světa, když mu ze skrytého přítmí chrámů má ukázat cestu návratem do kolébky starých náboženských tradic - povýtce čerpaných ze studnice východních filozofií nikoliv z profánní křesťanské víry, která již dávno ztratila svůj původní obsah. Takový návrat je nejen nemožný, ale přímo zvrácený. Východní náboženství v podobě hinduismu či buddhismu nás mohou poučit pouze o váze duchovnosti člověka jako takové, o tradičních modelech soužití, které dodnes udržují prastaré poznatky o povaze člověka a jeho potřebě identity se svým vlastním prostředím. Leč naše zmaterializovaná, individualizovaná a odlidštěná společnost, jakkoliv se jeví z našeho i z Guénonova pohledu úpadkově až apokalypticky, nemůže nikdy už převzít moudrost východních mudrců ze své podstaty nejvyššího a nadsvětského poznání, protože svým pohledem již dávno prohlédla faleš metafyzického nadsvětí i podsvětí jako velkou a klamnou iluzi. Co jí opravdu chybí, je duchovnost v tom nejlidštějším slova smyslu, cit pro hledání sama sebe, pro životní naplnění, které se odehrává v plnosti nitra, v pocitu lásky, vzájemnosti a horoucího srdce, v okouzlení vším, co je krásné ze své vlastní podstaty a vždy neodvratně utrpí drtivou tíhou hmotných statků hromaděných na sebe bez hlubšího smyslu a respektu k živoucí vládě přírody. Jak navrátit duchovní rozměr novému světu lidí, to je otázka zcela jiná.

Diskuze

55 příspěvků ( 55 nových)