Zvědavec

Komentáře

Úskalí přímé demokracie

Radim Lhoták( více o autorovi > )

23.5.2007

Nebudu zde znovu rozvíjet doklady o tom, jak historie lidstva zavrhla demokracii jako jedno z nejhorších politických uspořádání obce. Proti demokracii na celé čáře zvítězila aristokracie, tedy vláda nejlepších. Problém současných států ale spočívá v tom, že nejsou organizací, která by zajišťovala ústavní pořádek obce. Obcí se totiž rozumí společenství lidí spojených společným zájmem a snahou sladit mínění i konání lidí ve prospěch celku. Moderní státy takovým společenstvím nejsou. Stačí se jen podívat na internet a posoudit, jak málo spojuje lidi téhož národa touha po názorovém konsenzu, jak málo jsou lidé dnešního světa ochotni hledat společná stanoviska, jak málo vnímají stát jako místo svého lidského zakotvení, jehož směřování a ztělesnění kulturních hodnot ztotožňují s vlastním tělem. Naopak, právo na vlastní subjektivní názor, svoboda projevu libovolných hodnotových kritérií, možnost zastávat libovolné cesty osobního naplnění a zajištění hmotné existence nezávisle na veřejném zájmu, to jsou pravé tendence myšlení současného člověka, které se vyhraňují v odcizeném individualismu přímo úměrně tomu, jak se pojem „veřejný zájem“ postupně vyprazdňuje.

Parlamentní demokracie je volnou soutěží politických stran o moc. Slovo demokracie zde má význam pouze jako pojistka proti uchvácení totalitní moci jednou politickou silou. Volby zástupců politických stran zvou občany k rozhodování pouze jako arbitry úspěšného či upadajícího vládnutí té které strany. V jádru by politické strany měly být výkvětem národa, tedy aristokracií, jíž opravňují k vládě nad občany hlasy lidu. Volání po přímé demokracii je potom výrazem jistého znechucení nad tím, jak málo aristokratické jsou současné vlády. Je rovněž dokladem upadající důvěry lidí v politické zástupce i v systém, jakým se tito zástupci stávají vyvolenými. Přímá demokracie však nemá za cíl změnit způsob výběru těch nejlepších z nás, jimž dáme svoji důvěru, ale namísto toho rezignuje na jakýkoliv věrohodný zastupitelský princip a požaduje, aby do rozhodných otázek zasahovali přímo všichni lidé. Je takový přístup vůbec rozumný a reálný? Kde jsou hranice přímé demokracie?

Pokud občan nenechává dostatečnou míru pravomoci a kompetence svým voleným zástupcům a chce rozhodovat za ně, měl by si uvědomit minimálně dvě věci: Má v takovém případě vůbec smysl se nechat zastupovat? Druhá otázka potom zní: Je možné řízení jakékoliv společnosti bez zastupitelského principu? Čím více přímé demokracie bude uplatněno, tím menší možnost budou mít zástupci lidu na uplatnění svých politických programů, pro které byli lidmi zvoleni. Na druhou otázku je odpověď mnohem svízelnější. Pokud společnost bude řízena vrtkavým míněním lidu a závislá na výsledcích hlasování všech, bude organizace společnosti pod neustálými výkyvy nejistých výsledků hlasování a lidé se stanou terčem psychologických, ideologických a zastrašujících útoků všech možných sil, zájmových skupin a duchovních směrů, které nebudou mít za cíl nic jiného, než získat mínění lidí na svoji stranu. Pryč bude prozíravý rozum, objektivní vědění, moudrost i odpovědnost vůdců za stav společnosti. Kdo poblouzní lidi na svoji stranu bude vítězem bez toho, aniž by se musel za své konání jakkoliv zodpovídat.

Vím, že současné projekty přímé demokracie nesměřují k demokracii úplné. Kde je ovšem hranice přímého rozhodování občanů o otázkách běhu společenského života? Jistě, rozhodnout referendem o tom, zda má být na našem území umístěn radar té či oné světové mocnosti, je zcela legitimní. Mají však otázky tohoto druhu zásadní vliv na spokojenost občanů s vlastním životním prostředím a údělem? Je potom možné ponechat na nástrojích přímé demokracie podstatné otázky každodenní praxe ve vedení společnosti? K tomu abychom si dokázali odpovědět, je nutné pochopit, nakolik jsme ochotni a požadujeme, abychom o určitých věcech mohli rozhodovat sami, a které věci jsme připraveni ponechat na politickém systému. Tam kde se jedná o naši vlastní existenci, životní cíle a záměry, tam bychom jistě chtěli mít právo na samostatné rozhodnutí bez ohledu na cíle, záměry a mínění jiných lidí. Tam kde jde o věci veřejné, společné statky a postoj ke světu jako celku, jsme ochotni hlasovat a podřídit se většině.

V prvním případě jde o to, aby do základních otázek našeho života stát nezasahoval. Pro organizaci vlastního života stát nepotřebujeme. Skutečnost je ovšem zcela jiná. Stát organizuje a zasahuje do našich věcí v míře neskonale větší, než by bylo vhodné. Je pak těžké posuzovat jeho kompetentnost. Ještě těžší je si ale představit, že o nás budou hlasovat druzí lidé podle svého vlastního názoru a účelu. O stádních instinktech ani nemluvě! Jinými slovy: Přímá demokracie má smysl pouze tam, kde funkce a moc státu bude omezena na zajištění nejzákladnějších potřeb občanů ve smyslu, ochrany před násilím, zajištění svobody člověka konat podle své vůle, a ochrany jeho přírodního prostředí. Jakékoliv další delegování kompetencí ve smyslu naplnění života a lidské existence už musejí být věcí soukromé aktivity občanů nezávislé na státu. A je lhostejné, zda se tito občané rozhodou starat sami o sebe se všemi riziky, které to přináší, nebo začnou svobodně a dobrovolně vytvářet vlastní společenství. V nich ať si vytvoří organizaci a systém moci, jaký se jim líbí. V nich pak zákonitě najdou cestu ke smysluplné aristokracii a hierarchickému uspořádání. Důsledky demokracie a konflikty z ní vyplývající budou již jejich vnitřní záležitostí.

Prvořadým cílem současného snažení o lepší politický systém by proto mělo být maximální oslabení států a omezení jejich kompetencí. Není skoro nic, co lidé potřebují k zajištění vlastní existence a co by si nebyli schopni vydobýt na volném trhu bez účasti státu. A pokud nám stát nesebere na daních polovinu našeho příjmu, nebude pro většinu z nás těžké si zajistit vzdělání i veškerá pojištění od nestátních subjektů. Nakonec vše si stejně platíme sami a stát má pouze roli samozvaného vykonavatele přerozdělování podle upadlých kritérií sociální spravedlnosti. Rovnost, svornost, bratrství – onen nejzjemnělejší poklesek moderní doby, jímž se strach před silou vůle i ducha přetavil v morálku křesťanské lásky k bližnímu, v onu sublimní soucitnost dopřávající všem stejné právo klidu a sociálního útulku v podmínkách obecného skomírání. Nuže, až stát nebude řídit náš život, až se staneme skutečně nezávislými a sebevědomými lidmi, potom bude možné uvažovat o přímé demokracii, v níž budeme všichni rozhodovat o společných otázkách regiónů, světa a lidského zasahování do globálních podmínek přírody. A pouze v takových otázkách bude vhodné povolávat k vládě odborníky, kteří nám zprostředkují objektivní vědění o světě a o významu veškeré technologie, globálních problémů populace a ekologie pro náš život.

Vposled si položme ještě jednu otázku: Opravdu se každý z nás cítí povolán rozhodovat o věcech veřejných, rozhodovat v zájmu všech? Nelze přece v případech obecného blaha brát v úvahu pouze zájem vlastní, rozhodovat sám za sebe, z hlediska ryze sobeckého pohledu na to, co je pro mě výhodné. Každé takové rozhodnutí by mělo brát v úvahu širší souvislosti dobra pro všechny. Kdo z nás má o takovém dobru dostatečné vědění? Kdo z nás má čas a ochotu se takovými otázkami vůbec zabývat? Hledat informace a skládat z nich relevantní odpovědi? Nebyla snad toto vždy doména velkých a výjimečných duchů, jimž směřování a blaho lidí nějak ležely na srdci? Nemělo by spíše smysl se ptát, kde je takovým duchům konec? Jak se stalo, že jsme si je přestali pěstovat, vychovávat jako sokolník vznešeného dravce, jenž z výšin svého rozletu ukazuje lovcům cestu? Požehnaný lid, jenž s důvěrou ponechává vládu věcí v rukách ušlechtilých vůdců povolaných silou ducha a vůle k odpovědnosti!

Diskuze

43 příspěvků ( 43 nových)